Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1938/09 #1Usnesení ÚS ze dne 13.05.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 4
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkExekuce
exekutor
Závazek
dlužník
EcliECLI:CZ:US:2010:2.US.1938.09.1
Datum podání23.07.2009
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

120/2001 Sb., § 89, § 46 odst.3

330/2001 Sb., § 11 odst.1, § 11 odst.2, § 5 odst.1


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1938/09 ze dne 13. 5. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti R. H., zastoupeného JUDr. Ondřejem Tošnerem, advokátem se sídlem Slavíkova 1568/23, Praha 2, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. 4. 2009 č. j. 66 Nc 247/2009-40, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 23. 7. 2009, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadá v záhlaví uvedené usnesení, jímž Obvodní soud pro Prahu 4 zamítl jeho námitky proti příkazu k úhradě nákladů exekuce. Tvrdí, že tímto rozhodnutím i příkazem soudního exekutora došlo k zásahu do práva na spravedlivý proces a práva na ochranu majetku dle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatel v úvodu své stížnosti poukazuje na to, že již krátce poté, co exekuční titul nabyl právní moci, poukázal oprávněné poštovní poukázkou částku 200.000,- Kč, kterou si však adresátka nevyzvedla, čímž neposkytla potřebnou součinnost k tomu, aby závazek byl včas a řádně splněn. Co do uvedené částky se tak nemohl dostat do prodlení, byť mu byly poukázané peníze vráceny, a nebyly tedy splněny podmínky pro nařízení exekuce.

Stěžovatel dále namítá, že při stanovení odměny exekutora nebyly respektovány principy, uvedené mj. v judikatuře Ústavního soudu (např. sp. zn. III. ÚS 52/08), neboť, jak uvedl výše, uhradil vymáhanou částku nejprve poštovní poukázkou a následně ihned poté, co mu byly doručeny písemnosti od exekutora, částku stanovenou exekučním titulem i náklady exekučního řízení uhradil dobrovolně, a nic tedy nedlužil. Poukazuje na principy, na nichž by měla být právní úprava odměn exekutora postavena, vymezené v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 8/06, a uvádí, že v dané věci plnil bez přímé účasti exekutora. Exekutor ani soud se však uvedenými pravidly neřídil, tj. neposuzoval výši odměny tak, aby odrážela složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti, čímž došlo k zásahu do uvedených ústavně zaručených práv stěžovatele. Stěžovatel doplňuje, že na krácení odměny exekutora v případě, kdy povinný uhradí dobrovolně, co mu ukládá exekuční titul, včetně nákladů exekuce, je právní nárok dle vyhl. č. 330/2001 Sb., která v daném případě krácení odměny o 50 % nařizuje. Soud se tedy měl zabývat tím, že odměna exekutora měla být krácena o více než polovinu. Jak vyplývá např. z nálezu II. ÚS 2823/07, vzhledem k tomu, že se soud přesvědčivým způsobem nevypořádal se všemi námitkami a v jeho rozhodnutí absentuje řádné odůvodnění, došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces.

Obvodní soud pro Prahu 4, coby účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti v plném rozsahu odkázal na odůvodnění napadeného usnesení.

Soudní exekutor JUDr. Jana Tvrdková, coby vedlejší účastník řízení, ve vyjádření poukázal na ustanovení § 568 o. z., které upravuje způsob plnění závazku v případě prodlení věřitele, a jímž se stěžovatel neřídil. Z toho důvodu nelze jeho jednání kvalifikovat jako dobrovolné plnění. Nedomnívá se ani, že by prodlení věřitele zakládalo nemožnost splnění podmínek pro nařízení exekuce, neboť příslušná ustanovení občanského soudního řádu i exekučního řádu spojují možnost podání návrhu pouze s nesplněním povinnosti ze strany povinného dobrovolně. Návrh na nařízení exekuce není dle soudní judikatury výkonem práva ve smyslu § 3 odst. 1 o. z., ale úkonem procesněprávním. V otázce odměny exekutora stěžovatel nepřesně aplikuje judikaturu Ústavního soudu, která posuzuje výši odměny při dobrovolném plnění povinného, což není situace stěžovatele, který nenaplnil ani obsah ustanovení § 559 odst. 2 o. z. Má-li soudní exekutor hodnotit stupeň dobrovolnosti plnění stěžovatele, má za to, že povinný nevynaložil v souhrnu ani takové úsilí, které by zajistilo v případě součinnosti oprávněné řádné a včasné splnění dluhu.

V replice na posledně uvedené vyjádření stěžovatel uvádí, že vedlejší účastník argumentuje pouze ke skutečnostem, které stěžovatel uváděl pro dokreslení situace a o něž primárně neopírá svou ústavní stížnost. Znovu opakuje, že podstatou ústavní stížnosti je tvrzení o dobrovolném plnění poté, co k tomu byl exekutorem vyzván.

Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 66 Nc 247/2009 bylo zjištěno, že usnesením ze dne 11. 2. 2009 č. j. 66 Nc 247/2009-6 nařídil soud prvního stupně podle vykonatelného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. 5. 2007 sp. zn. 23 C 190/2006, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2008 sp. zn. 16 Co 304/2007, k uspokojení pohledávky oprávněné A. N. ve výši 390.820,- Kč a pro náklady exekuce a náklady oprávněné exekuci na majetek stěžovatele a jejím provedením pověřil soudního exekutora JUDr. Janu Tvrdkovou z Exekutorského úřadu Praha 4.

Soudní exekutor vydal dne 26. 3. 2009 pod sp. zn. 095 Ex 144/09 Pn 01-12 příkaz k úhradě nákladů exekuce, které vyčíslil částkou 101 864,- Kč. Tento příkaz stěžovatel převzal spolu s usnesením o nařízení exekuce dne 30. 3. 2009. Podal proti němu námitky, v nichž tvrdil, že exekuci nelze vést, protože se nedostal do prodlení, že v nákladech exekuce by mělo být zohledněno, že exekuci uhradil dobrovolně po výzvě exekutora, a to zkrácením odměny minimálně o 50 %, a že náklady oprávněné nebyly stanoveny správně. Exekutor následně zrušil příkaz k úhradě nákladů pro částku odpovídající 50 % odměny a námitky stěžovatele postoupil k vyřízení Obvodnímu soudu pro Prahu 4. Současně s námitkami proti příkazu k úhradě exekuce podal stěžovatel odvolání proti usnesení o nařízení exekuce, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 6. 8. 2009 odmítl, neboť dospěl k závěru, se o nařízení exekuce bylo rozhodnuto v souladu se zákonem. Napadeným usnesením Obvodní soud pro Prahu 4 námitky povinného proti příkazu k úhradě nákladů exekuce zamítl. Námitku o prodlení oprávněné s převzetím poukázaného plnění od stěžovatele jako relevantním důvodu pro rozhodování exekutora o nákladech exekuce neshledal důvodnou, přičemž odkázal na možnost stěžovatele využít institutu soudní úschovy. Námitkou o důsledcích dobrovolné úhrady se s ohledem na její zohlednění soudním exekutorem již nezabýval. K námitce o nesprávném výpočtu nákladů oprávněné poukázal na ustálenou soudní praxi, která uznává převzetí a přípravu zastoupení v exekučním řízení jako plnohodnotný úkon právní služby i v případě, že je účastník zastoupený stejným advokátem jako v nalézacím řízení.

Po zvážení stížnostních námitek i obsahu napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že při přezkoumání ústavní stížnosti se zabývá toliko námitkami relevantními z hlediska uplatněného petitu návrhu, kterým je při svém rozhodování vázán a nemůže jej překročit. V projednávaném případě, kdy stěžovatel navrhuje zrušit usnesení, jímž soud zamítl jeho námitky proti příkazu k úhradě nákladů exekuce, tedy není oprávněn zabývat se důvodností rozhodnutí o nařízení exekuce. Stěžovatel ostatně v replice na vyjádření soudního exekutora upřesnil, že v ústavní stížnosti primárně argumentuje dobrovolným plněním poté, co mu bylo doručeno usnesení o nařízení exekuce a co byl exekutorem vyzván k uhrazení pohledávky a nákladů exekuce.

Ústavní soud především zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným soudním rozhodnutím porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem.

Vzhledem k výše uvedenému je třeba považovat rozhodování o nákladech řízení, včetně nákladů řízení exekučního, výhradně za doménu obecných soudů. Jedině ty jsou povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, garantovaným běžným zákonem. Ústavní soud není oprávněn zkoumat každé jednotlivé rozhodnutí o nákladech řízení, neboť by to odporovalo jeho poslání strážce ústavnosti. Ke zrušujícímu nálezu v těchto věcech přistupuje pouze v případě zcela extrémních pochybení obecných soudů, přivozujících zřetelný zásah do základních práv a svobod stěžovatele.

V projednávaném případě je v rozhodných souvislostech určující ustanovení § 11 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb., jehož smyslem je reagovat na situace, kdy povinný splní dobrovolně to, co mu ukládá exekuční titul, v poslední možný okamžik, tj. po doručení výzvy exekutora. Povinnost povinného stran odměny exekutora se pak snižuje na polovinu toho, co by mu příslušelo, kdyby příslušná plnění vymohl exekučními nástroji. Tento účel ustanovení § 11 odst. 1 uvedené vyhlášky nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 8/06, v něm byla posuzována ústavnost ustanovení § 5 odst. 1 věty druhé vyhlášky č. 330/2001 Sb., a na nějž stěžovatel odkazuje, nijak nezpochybňuje.

Obvodní soud pro Prahu 4, resp. soudní exekutor, při rozhodování o námitkách stěžovatele proti příkazu k úhradě nákladů exekuce, dospěli tedy k ústavně akceptovatelnému závěru, že stěžovatelem, coby povinným, uváděný stupeň dobrovolnosti realizace plnění z jeho strany byl plně zohledněn v usnesení exekutora snížením výše odměny o 50 % ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 330/2001 Sb. Takto určená výše odměny zohledňuje na jedné straně činnost exekutora po nařízení exekuce a na druhé straně i skutečnost, že po výzvě exekutora a poučení učiněném dle § 11 odst. 2 písm. a) vyhlášky č. 330/2001 Sb. stěžovatel pohledávku oprávněného a náklady exekuce ve lhůtě stanovené dle § 11 odst. 2 písm. b) této vyhlášky uhradil. Žádné extrémní vybočení s dopadem do sféry základních práv Ústavní soud neshledal. Za dané situace není oprávněn ústavně přijatelné závěry soudního exekutora a soudu přehodnocovat.

Jak bylo uvedeno výše, v posuzované věci nebylo rozhodnuto v rozporu se závěry vyslovenými v nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 8/06, ze kterého mj. vyplývá, že "za ekvivalent odpovídající vynaloženému úsilí exekutora lze považovat odměnu ve sníženém rozsahu, což je v souladu též s principem proporcionality poměřujícím přiměřenost zásahu do majetku povinného za účelem ochrany majetku oprávněného (vymožení jeho pohledávky)...". Napadené usnesení (ve spojení s jemu předcházejícím rozhodnutím soudního exekutora o snížení výše odměny) je rovněž v souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 233/09, jakož i s nálezem sp. zn. II. ÚS 1540/08, který interpretoval nález sp. zn. Pl. ÚS 8/06 tak, že "v tehdy řešeném případě byl Ústavní soud konfrontován se situací, kdy povinný uhradil vymáhané částky dobrovolně, ale až po doručení usnesení o nařízení exekuce na základě výzvy k dobrovolnému splnění, což bylo důvodem pro upuštění od provedení exekuce, a což se mělo stát důvodem pro postup podle § 11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 330/2001 Sb., tj. pro snížení odměny soudního exekutora na 50 %". Obdobně bylo rozhodnuto i ve stěžovatelem poukazovaném nálezu sp. zn. III. ÚS 52/08, v němž Ústavní soud také řešil situaci, kdy stěžovatel plnil na základě výzvy exekutora, ale nebylo k tomu přihlédnuto při stanovení odměny exekutora. O skutkově stejný případ jde sice i v nyní posuzované věci, ovšem s tím rozdílem, že zde bylo postupováno v souladu s citovaným ustanovením uvedené vyhlášky a odměna exekutora byla patřičně snížena. Pro vydání zrušujícího nálezu proto není dán žádný důvod.

Ústavní soud tedy nedospěl k závěru, že by v napadeném řízení došlo k jakémukoli porušení ústavně garantovaných práv stěžovatele. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. května 2010

Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru