Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1935/11 #1Usnesení ÚS ze dne 27.07.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSTÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - VSZ Olomouc
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
základní práva a svobody/svoboda osobní/obvině... více
Věcný rejstříkřízení/zastavení
Trestní řízení
trestní stíhání
Rozhodnutí
Účinná lítost
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.1935.11.1
Datum podání01.07.2011
Napadený akt

jiný zásah orgánu veřejné moci

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 8 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 172, § 119 odst.2

40/2009 Sb., § 240


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1935/11 ze dne 27. 7. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Ing. J. T., zastoupeného JUDr. Milanem Zábržem, advokátem, se sídlem Veveří 57, 602 00 Brno, proti jinému zásahu veřejné moci - sdělení Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka Brno, ze dne 7. 6. 2011, sp. zn. 3 VZV 7/2010, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která byla osobně doručena do podatelny Ústavního soudu dne 1. 7. 2011, se stěžovatel domáhá, aby bylo upuštěno od zásahu do jeho práv, a současně navrhuje zrušení shora uvedeného sdělení Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka Brno. Tvrdí, že postupem Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka Brno, došlo k zásahu do jeho základního práva chráněného ustanovením čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Proti stěžovateli bylo zahájeno usnesením Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování policie České republiky ze dne 13. 9. 2010, č. j.: OKFK-114-135/ TČ-2009-200236, trestní stíhání pro pokus zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle ustanovení § 21 odst. 1 k § 240 odst. 1, 3 trestního zákona, jehož skutková podstata je popsána ve výroku usnesení. Stručně vyjádřeno, mělo jít o uplatnění nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty za Horáckou obchodní společnost, s. r. o., za kterou stěžovatel jako její jednatel jednal. Stěžovatel se poté, co proti němu bylo zahájeno trestní řízení, nároků na odpočet daně z přidané hodnoty za uvedenou společnost vzdal. Následně podal dne 18. 4. 2011 návrh na zastavení trestního stíhání; tvrdil, že tímto krokem (vzdáním se nároku) došlo k zániku trestnosti účinnou lítostí podle ustanovení § 33 trestního zákona.

Vrchní státní zastupitelství v Olomouci, pobočka Brno na návrh stěžovatele reagovalo sdělením ze dne 7. 6. 2011, sp. zn. 3 VZV 7/2010, jímž jej informovalo, že podmínky pro zastavení trestního stíhání neshledalo. Podmínky ustanovení § 33 trestního zákona nejsou naplněny proto, že ke zpětvzetí návrhu na odpočet daně z přidané hodnoty stěžovatel přistoupil až pod tlakem probíhajícího trestního stíhání a nikoliv dobrovolně.

Stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybňuje postup Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka Brno, a předkládá svoji verzi průběhu událostí a výkladu příslušných ustanovení trestního zákona a dovozuje, že v jeho případě byly podmínky účinné lítosti naplněny. Za zásadní pochybení považuje tu skutečnost, že státní zastupitelství o jeho návrhu nerozhodlo usnesením, jak mu to podle jeho názoru ukládá ustanovení § 119 odst. 2 trestního řádu, ale pouhým sdělením. Na základě toho navrhuje jednak zrušení uvedeného sdělení a jednak aby Ústavní soud nařídil Vrchnímu státnímu zastupitelství v Olomouci, pobočka Brno, vydat ve věci jeho návrhu na zastavení trestního stíhání ze dne 18. 4. 2011 usnesení. V tomto postupu spatřuje "jiný zásah orgánu veřejné moci" ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ústavní soud předesílá, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Jen pro pořádek je třeba upozornit, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter kontradiktorního řízení.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojenými přílohami z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Ústavní soud připomíná pojmové vymezení "jiného zásahu orgánu veřejné moci" ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jímž se zabýval již v nálezu sp. zn. III. ÚS 62/95 (publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 4, nález č. 78, str. 243 a násl.). Zde uvedl, že "ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v ČR vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení či tu kterou materii; pravomoc Ústavního soudu směřuje vůči pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci a pravomoc přezkumu jejich "jiného zásahu" je v podstatě jinak nezbytnou výjimkou, u níž však podmínka nemožnosti nápravy protiústavnosti jiným způsobem musí být zachována. Pojem jiného zásahu orgánu veřejné moci nutno proto chápat tak, že zpravidla půjde o převážně jednorázový, protiprávní, a zároveň protiústavní útok těchto orgánů vůči základním ústavně zaručeným právům (svobodám), který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení; z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům takového zásahu orgánu veřejné moci, neplynoucímu z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak než ústavní stížností, příp. nálezem Ústavního soudu, obsahujícím zákaz takového zásahu. Tato podmínka není přirozeně splněna tam, kde poškozenému je k dispozici obrana daná celým právním řádem republiky."

Je evidentní, že ústavní stížností napadený postup Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka Brno nenaplňuje podmínky "jiného zásahu orgánu veřejné moci" ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jak je Ústavní soud v citovaném nálezu vymezil. Především usnesením o zahájení trestního stíhání trestní řízení nekončí, ale začíná a účastník řízení v postavení obviněného má řadu opravných prostředků, kterými se může v průběhu tohoto řízení domáhat nápravy případných pochybení, a to i takových, která mají přesah do ústavně chráněných práv. Teprve konečné rozhodnutí, které již nelze napadnout žádným řádným ani mimořádným opravným prostředkem, je možné napadnout ústavní stížností.

Samotný fakt, že o návrhu stěžovatele na zastavení trestního stíhání nebylo rozhodnuto usnesením, ale stanovisko příslušného orgánu činného v trestním řízení bylo oznámeno formou sdělení, není zásahem do základních práv stěžovatele, neboť z trestního řádu nevyplývá, že by o takovém návrhu muselo být rozhodnuto usnesením. Nejde totiž o rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 119 trestního řádu, jak se mylně domnívá stěžovatel, ale o sdělení stanoviska. Trestní řízení není řízením návrhovým, ale naopak je ovládáno zásadou oficiality. Návrh obviněného na zastavení trestního stíhání má proto toliko charakter podnětu a je na uvážení příslušného orgánu státní moci, jak s tímto podnětem naloží. I kdyby orgán činný v trestním řízení dospěl na základě takovéhoto podnětu k závěru, že zde jsou dány důvody pro zastavení trestního řízení, činil by tak nikoli ve formě rozhodnutí o návrhu stěžovatele, ale z moci úřední.

Lze tedy shrnout, že v daném případě nemohlo dojít k jinému zásahu než rozhodnutím orgánu veřejné moci do základních práv stěžovatele. K zásahu do základních práv stěžovatele nemohlo dojít ani rozhodnutím, neboť v petitu návrhu uvedené sdělení orgánu veřejné moci žádným rozhodnutím není. Pokud stěžovatel brojí proti faktu, že je proti němu dále vedeno trestní řízení na základě usnesení o zahájení trestního stíhání, ačkoliv podle jeho názoru mělo být trestní stíhání zastaveno z důvodů účinné lítosti, nejde o pravomocně skončené řízení a všechny v ústavní stížnosti uplatňované námitky může uplatnit v opravných prostředcích, které mu trestní řád poskytuje.

Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. července 2011

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru