Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1930/15 #1Usnesení ÚS ze dne 21.07.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Pardubice
SOUD - KS Hradec Králové - pobočka Pardubice
SOUD - NS
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo navrhovat důkazy a vyjádřit se k důkazům
právo na soudní a jinou právní ochranu /spra... více
Věcný rejstříkDokazování
důkaz/volné hodnocení
rekognice/rekonstrukce
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.1930.15.1
Datum podání29.06.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 125, § 104b


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1930/15 ze dne 21. 7. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. P., zastoupeného JUDr. Petrem Poledníkem, advokátem se sídlem Příkop 4, Brno, proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 26. 5. 2014, č. j. 1 T 99/2013-632, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích ze dne 24. 9. 2014, č. j. 14 To 228/2014-735, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, č. j. 7 Tdo 183/2015-36, za účasti Okresního soudu v Pardubicích, Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, kterými byl uznán (jako spolupachatel) vinným ze zločinu vydírání podle ustanovení § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) trestního zákoníku. Za spáchání tohoto zločinu byl stěžovatel odsouzen podle ustanovení § 175 odst. 2 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon mu byl podle ustanovení § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Ke spáchání zločinu vydírání došlo - zjednodušeně vyjádřeno - tak, že stěžovatel a další tři spoluobžalovaní pod smyšlenou záminkou vlákali poškozeného do vybraného bytu, kde ho pod nátlakem a pod výhružkami donutili podepsat prázdné i předtištěné papíry, na jejichž základě měl poškozený prodat dříve řádně zakoupený dům.

2. Dle okresního soudu byl stěžovatel z uvedeného jednání jednoznačně usvědčen, kdy o jeho vině svědčí především výpověď poškozeného, provedená rekognice a vyhodnocení zákonně zajištěné telefonické komunikace. Zároveň okresní soud nepovažoval za věrohodné výpovědi svědkyň (manželky stěžovatele a její známé), které měly potvrzovat, že se v inkriminovaný den stěžovatel nacházel na jiném místě. Provedení dalších důkazů navrhovaných stěžovatelem pak soud nepovažoval za nezbytné, neboť by nemohly vnést nové rozhodné skutečnosti do zjištěného skutkového stavu.

3. Krajský soud závěry okresního soudu o vině stěžovatele z dotčeného zločinu potvrdil. Zdůraznil, že stěžovatel i další obžalovaní jsou usvědčováni především výpovědí poškozeného, kdy zároveň odmítl argumenty stěžovatele ve věci chybně provedené rekognice, při níž byl stěžovatel označen poškozeným. Stejně tak ve shodě s okresním soudem odmítl krajský soud alibi stěžovatele poskytnuté manželkou a její kamarádkou jako ryze účelové, kdy se navíc pozastavil nad skutečností, že s návrhem na výslech těchto osob stěžovatel přišel až v průběhu hlavního líčení, tj. po dvou letech od údajné schůzky.

4. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl, neboť mezi skutkovými zjištěními okresního soudu, s nimiž se v napadeném rozsudku ztotožnil také krajský soud, a provedenými důkazy, neshledal extrémní rozpor. Opětovně nepřisvědčil námitkám stěžovatele ohledně údajné nezákonnosti provedené rekognice, neboť z protokolu o jejím provedení nepochybně vyplývá, že osoba obviněného byla při rekognici umístěna mezi osobami, které se výrazně neodlišují, přičemž tato skutečnost je zřejmá na první pohled. Nejvyšší soud nepřisvědčil ani námitce, že by výpověď poškozeného stála v celém případu osamoceně; naopak jeho výpověď je v souladu s dalšími důkazy a okolnostmi případu, především v souladu s výsledky zjištěné telefonické komunikace všech obviněných. Navíc pro věrohodnost výpovědi poškozeného dle soudu hovoří také zásadní rozpory ve výpovědích obviněných. Nejvyšší soud odmítl též porušení stěžovatelova práva na obhajobu, neboť oba soudy ve svých rozhodnutích odůvodnily, proč odmítly pro nadbytečnost jeho návrhy na doplnění dokazování, kdy požadované skutečnosti byly již prokázány jinými důkazy. Jelikož tedy obhajoba stěžovatele byla provedeným dokazováním zcela vyvrácena, nebyla zcela evidentně ani porušena zásada in dubio pro reo, jíž se též stěžovatel dovolával.

5. Napadená rozhodnutí obecných soudů dle stěžovatele porušila jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Porušení svých práv stěžovatel spatřuje především ve skutečnosti, že jsou zde evidentní rozpory mezi právními závěry soudu a jednotlivými důkazy, kdy soudy zcela pominuly trestní zásadu in dubio pro reo, ačkoliv je zcela jasné a zřejmé, že její aplikace byla na místě. Zde především stěžovatel vytýká, že v celém řízení zůstala osamocena výpověď poškozeného, aniž by byla doplněna či relevantně ověřena podpůrnými tvrzeními a nebyla zkoumána její věrohodnost a zcela chybí důkazní řetězec, na jehož základě by byla prokázána jeho vina. V této souvislosti stěžovatel zdůrazňuje, že v posuzovaném případě je mnoho nevyvrácených pochybností a tvrzení, které uvedl na svou obhajobu, a to především k prokázání skutečnosti, že se na místě činu vůbec nenacházel. Vytýká obecným soudům, že neprovedly další důkazy, které navrhoval. Stěžovatel konečně brojí i proti zákonnosti provedení rekognice in natura, přičemž opakovaně zdůrazňuje, že soudy opřely svá rozhodnutí o nerelevantní důkazy.

6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

7. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Stěžovatel napadá nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, resp. nedostatečně provedené dokazování, kdy soudy údajně nezohlednily či neprovedly důkazy jím navrhované, a zároveň chybně hodnotily provedené důkazy. Ústavní soud však připomíná, že ve své judikatuře opakovaně vyzdvihl, že jeho úkolem zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by je provedl znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Mezi ně patří např. právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; dále jen "Listina"), právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny), rovnost účastníků (čl. 37 odst. 3 Listiny), právo každého na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti či právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny) [viz nález sp. zn. I. ÚS 108/93 ze dne 30. 11. 1994 (N 60/2 SbNU 165) nebo nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)]. Zároveň judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451)], takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný. Ústavní soud takto opakovaně vyslovil, že důvod ke kasačnímu zásahu je dán i tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 trestního řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny. Obecné soudy jsou totiž povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit. Informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena a obecné soudy jsou povinny náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 463/2000 ze dne 30. 11. 2000 (N 181/20 SbNU 267) nebo nález sp. zn. III. ÚS 1104/08 ze dne 19. 3. 2009 (N 65/52 SbNU 635)].

9. Taková pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v případě stěžovatele neshledal, neboť dospěl k závěru, že průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů, nenese znaky libovůle; naopak zjištěný skutkový stav se opírá o řádně objasněné skutečnosti. V této souvislosti musí Ústavní soud vytknout, že ve všech napadených rozhodnutích se soudy řádně vyjádřily k provedeným důkazům, přičemž náležitě také rozvedly, z jakého důvodu považují ty které výpovědi za objektivní a nezkreslené. Odůvodnění napadených rozhodnutí přitom tvoří ucelený celek, který se opírá nejenom o výpověď poškozeného, jak tvrdí stěžovatel, ale také o další zjištěné skutečnosti svědčící o vině stěžovatele (viz především rozpory ve výpovědích pachatelů, zjištěná telefonická komunikace či provedená rekognice). Pokud stěžovatel vznáší námitky vůči této rekognici, musí Ústavní soud konstatovat, že také její zákonností se soudy dostatečně zabývaly, když rozvedly, že byla provedena v souladu s právními předpisy a také zdůvodnily, proč byla provedena jako neodkladný a neopakovatelný úkon (viz např. s. 7 rozhodnutí Nejvyššího soudu). K učiněným závěrům proto Ústavní soud nemá ústavněprávní výhrady. Stejně tak z rozhodnutí obecných soudů plyne, že se náležitě zabývaly i dalšími důkazy navrhovanými stěžovatelem, přičemž opakovaně dospěly k závěru, že jejich provedení není k prokázání skutkového stavu nezbytné. V procesu dokazování přitom soudy nemají povinnost provést všechny navrhované důkazy, avšak vždy se musejí vypořádat s tím, proč některé důkazy neprovedly. Takto ve vztahu k opomenutým důkazům Ústavní soud již dříve uvedl, že se jedná z ústavněprávního hlediska o relevantní pochybení tehdy, pokud obecný soud návrh na provedení konkrétního důkazu zamítne bez adekvátního odůvodnění, popř. jej zcela ignoruje, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o takovém důkazním návrhu ve vztahu k jeho zamítnutí není zmínka buď žádná, nebo jen okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 185/96 ze dne 29. 11. 1996 (N 131/6 SbNU 461), nález sp. zn. II. ÚS 182/02 ze dne 11. 11. 2003 (N 130/31 SbNU 165), nález sp. zn. I. ÚS 413/02 z dne 8. 1. 2003 (N 4/29 SbNU 25) a mnohá další]. V opačném případě do procesu dokazování a hodnocení důkazů nemůže Ústavní soud zasahovat, což stalo i v případě stěžovatele, neboť obecné soudy řádně zjistily skutkový stav věci, postupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů a nelze tak dovozovat ani rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a právními závěry, jež učinily.

10. Argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti tak lze dle Ústavního soudu v souhrnu pokládat za polemiku s učiněnými skutkovými a potažmo též s právními závěry obecných soudů, jimiž se však Ústavní soud, který není "další soudní instancí", nemá důvod zabývat, neboť zjištěný skutkový stav považuje za dostatečně prokázaný a závěry soudů jsou přesvědčivě odůvodněné. Obecné soudy se navíc se všemi námitkami stěžovatele předestřenými v ústavní stížnosti dostatečně vypořádaly již v napadených rozhodnutích.

11. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími porušeny nebyly. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. července 2015

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru