Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 193/99Usnesení ÚS ze dne 09.01.2001

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMalenovský Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkPracovní poměr
EcliECLI:CZ:US:2001:2.US.193.99
Datum podání16.04.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

65/1965 Sb., § 46, § 53

99/1963 Sb., § 132, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 193/99 ze dne 9. 1. 2001

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského v právní věci navrhovatelky M. R., zastoupené advokátem JUDr. S. K., o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 1999, čj. 20 Co 456/98-80, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 4. 1998, čj. 26 C 179/96-56, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Navrhovatelka se s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy ČR domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 byla zamítnuta žaloba navrhovatelky na určení, že okamžité zrušení pracovního poměru, provedené dopisem ze dne 6. 12. 1994 žalovaným (the British Council), je neplatné. Rozsudkem Městského soudu v Praze byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Porušení svých práv soudem prvého stupně spatřuje navrhovatelka v tom, že soud prvého stupně nevycházel ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu, zejména proto, že si ke svému rozhodnutí nevyžádal úřední překlad výpovědi, nezjistil, zda žalovaný seznámil navrhovatelku s interními směrnicemi, a neprovedl výslech ředitele žalovaného přesto, že v průběhu řízení byl tento důkaz navržen. Soud odvolací pak zejména pochybil tím, že vady řízení před soudem prvního stupně neidentifikoval, a dále tím, že nepřizval k odvolacímu řízení navrhovatelku ani žalovaného jako účastníky, ale pouze jejich právní zástupce.

K ústavní stížnosti se jako účastníci řízení vyjádřily Obvodní soud pro Prahu 1 i Městský soud v Praze.

Obvodní soud pro Prahu 1 ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že již v době, kdy mu spis týkající se projednávané věci byl postoupen Městským soudem v Praze (tj. 4. 10. 1996), byl jeho součástí úřední překlad okamžitého zrušení pracovního poměru tlumočníka Dr. T. ze dne 15. 4. 1996. Navrhovatelka úřední překlad nikdy v průběhu řízení nezpochybnila a překlad citovaný v ústavní stížnosti je s ním obsahově shodný. Pokud jde o neprovedení důkazu výslechem ředitele žalovaného, soud uvedl, že jde o důkaz, jehož provedení v řízení nenavrhla navrhovatelka, ale zástupce žalovaného, a k němuž se ani nepřipojila. S ohledem na to, že jmenovaný trvale odcestoval, byl tento důkaz nahrazen jeho písemným vyjádřením. Žalovaný za dané situace na jeho výslechu netrval.

Odvolací soud ve svém vyjádření navrhl ústavní stížnost odmítnout. Pokud jde o neprovedení důkazu výslechem ředitele žalovaného, odkázal zejména na odůvodnění svého rozhodnutí a na ustálenou judikaturu obecných soudů i Ústavního soudu, podle níž není povinností soudu provést všechny účastníky navržené důkazy, neboť je jeho věcí, které důkazy budou provedeny (§ 120 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o.s.ř), přičemž rozhodným hlediskem je povaha již provedených důkazů, jimiž je rozhodující skutkový stav věci dostatečně objasněn.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 26 C 179/96, a dospěl k závěru, že návrh není opodstatněný.

Ústavní soud v mnoha svých dřívějších rozhodnutích konstatoval, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a že mu nepřísluší vykonávat přezkumné pravomoci, neboť je orgánem ochrany ústavnosti. To znamená, že jeho pravomoc je vázána na tvrzení (srov. § 72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), že napadeným rozhodnutím byly porušeny základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Protože navrhovatelka ve své ústavní stížnosti tvrdí takový zásah do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to konkrétně čl. 36 Listiny, Ústavní soud se věcí dále zabýval.

Pokud jde o námitku navrhovatelky, dle které soud chyboval tím, že si nevyžádal úřední překlad dopisu - výpovědi žalovaného, Ústavní soud uvádí, že navrhovatelka coby žalobkyně nesla v řízení důkazní břemeno (§ 79, resp. § 120 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen o.s.ř.), překlad soudu sama předložila (č.l. 20 p.v. spisu) a úřední překlad jako důkaz nevyžadovala. Ze spisu se nadto podává, že úřední překlad byl obecným soudům k dispozici, neboť je, s datem 15. 4. 1996 - tedy datem před prvním ústním jednání ve věci, založen v přílohové části spisu. Tato okolnost byla potvrzena i soudem prvního stupně v jeho vyjádření. Za důvodný nelze pokládat ani argument, že soud prvního stupně nezjistil v provedeném dokazování, zda žalovaný navrhovatelku seznámil s interními předpisy, dle kterých navrhovatelka měla postupovat. S touto námitkou se ústavně konformním způsobem vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí již soud prvního stupně, a to jednak poukazem na to, že obecně není třeba jakýchkoli interních směrnic, které by určovaly, že zařízení, určené pro zaměstnavatele, nemá být dodáno zaměstnanci domů, aniž by o tom byl zaměstnavatel předem informován a dal k tomu svůj souhlas, jednak poukazem na fakt, že sama navrhovatelka při ústním jednání před Obvodním soudem pro Prahu 1 dne 13. 1. 1998 uvedla, že s interními směrnicemi žalovaného byla seznámena (č.l. 46 p.v. spisu). Za relevantní nepovažuje Ústavní soud konečně ani námitku, že odvolací soud "přizval" k jednání pouze právní zástupkyni navrhovatelky a nikoli navrhovatelku samu. Má-li účastník zástupce s plnou mocí pro celé řízení, doručuje se podle ustanovení § 49 o.s.ř. písemnost pouze tomuto zástupci (plná moc takového obsahu, udělená advokátce JUDr. L. S., je založena ve spise na č.l. 5). Účastníkovi se písemnost doručuje pouze tehdy, má-li něco osobně v řízení vykonat. Není-li důvodu účastníka osobně předvolat k ústnímu jednání, soud vyrozumí o ústním jednání vždy jen zástupce s plnou mocí pro celé řízení, což se v projednávaném případě stalo (srov. Bureš, Drápal, Mazanec: Občanský soudní řád, komentář, 4. vydání, C.H. Beck Praha, 2000, str. 138).

Ústavní soud připouští, že další námitce navrhovatelky, dle níž soud v rámci důkazního řízení neprovedl (žalovaným navržený) výslech svědka a v rozhodnutí vycházel pouze z jeho písemného vyjádření, lze přiznat jistou opodstatněnost. Nikoli ovšem proto, že soudy tento důkaz neprovedly, neboť ze zásad řádného procesu nevyplývá povinnost soudu provést bez dalšího všechny důkazy, které účastník v řízení navrhl (§ 120 odst. 1 o.s.ř.), ale proto, že ve svých rozhodnutích opomněly vyložit, z jakých důvodů jej neprovedly (§ 157 odst. 2 o.s.ř.).

Ústavní soud se dále zabýval tím, zda má dané procesní pochybení v projednávaném případě ústavněprávní rozměr. Přihlédl zejména k tomu, že se jednalo o návrh na provedení důkazu, podaný zástupcem žalovaného, nikoli navrhovatelkou (č.l. 22 spisu). Navrhovatelka sama se jeho provedení v řízení před soudem prvního stupně nedomáhala a pouze ve svém odvolání učinila (dále nezdůvodněnou) poznámku, že by osobní výslech ředitele nevypadal "tak, jak uvedl do svého písemného vyjádření". Ústavní soud si je dále vědom i toho, že v projednávané věci obecný soud opřel své rozhodnutí o řadu dalších důkazů a důkaz výslechem ředitele žalovaného de facto nahradil jeho písemným vyjádřením ze dne 29. 7. 1996 (č.l. 32 spisu). Provedené důkazy v odůvodnění rozhodnutí podrobně vyhodnotil. Na provedení předmětného důkazu, který se Ústavnímu soudu ve světle projednávaného případu nejeví jako důkaz stěžejní, po podání tohoto písemného vyjádření žalovaný netrval.

S přihlédnutím k těmto specifikům případu tak Ústavní soud nedospěl k závěru, že by dané procesní pochybení obecných soudů mělo vliv na řádné odůvodnění rozhodnutí, jeho přezkoumatelnost a přesvědčivost, a ani k závěru, že jím došlo k zásahu do základních lidských práv a svobod navrhovatelky zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Ústavní soud poukazuje v tomto ohledu zejména i na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva v otázce dodržování principu "rovnosti zbraní". Tento princip vyžaduje, aby každé ze stran byla poskytnuta rozumná možnost předložit svou věc za podmínek, které ji nestaví do zjevně nevýhodné situace v poměru k protivníkovi (viz zejména případy Hentrich, Bönisch, De Haes a Gijsels). Stěžovatelce v řízení nepochybně rozumná možnost poskytnuta byla a drobné procesní pochybení soudu ji v žádném případě neuvrhlo do zjevně nevýhodné situace oproti druhé straně (nebyl osobně vyslechnut nikoli její vlastní svědek, nýbrž svědek právě druhé strany).

Taktéž namítané porušení čl. 90 Ústavy ČR neobstojí, neboť ten je pouhou institucionální zárukou práva na soudní ochranu, zakotveného v hlavě páté Listiny, a nikoli ustanovením, z něhož by navrhovatelce vyplývala ústavní práva.

Ústavnísoud tedy neshledal v napadených rozhodnutích soudů obou stupňů žádné porušení ústavních práv navrhovatelky. Vzhledem k tomuto závěru Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 9. ledna 2001JUDr. Antonín Procházka

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru