Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 193/94Nález ÚS ze dne 13.03.1996K výkladu ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) ZÚS (k pojmu "věc, která podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele")

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajCepl Vojtěch
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip rovnosti
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
základní ... více
Věcný rejstříkosoba/oprávněná
pobyt
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 19/5 SbNU 159
EcliECLI:CZ:US:1996:2.US.193.94
Datum podání19.12.1994
Napadený akt

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 1, čl. 10

2/1993 Sb., čl. 1, čl. 3 odst.1, čl. 11 odst.1, čl. 14 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

182/1993 Sb., § 75 odst.1, § 75 odst.2 písm.a

209/1992 Sb., čl. 1 odst.1

229/1991 Sb., § 4 odst.1, § 4 odst.2, § 6 odst.1, § 13

87/1991 Sb., § 1 odst.4


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 193/94 ze dne 13. 3. 1996

N 19/5 SbNU 159

K výkladu ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) ZÚS (k pojmu "věc, která podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele")

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl v senátu ve věci návrhu

stěžovatele W. M. zastoupeného advokátem V. B. na zrušení

rozhodnutí Pozemkového úřadu Okresního úřadu Plzeň-sever ze dne

28.4.1994, čj. PÚ 3457/92, za účasti Pozemkového úřadu Okresního

úřadu Plzeň-sever, jako účastníka řízení a J. M., G. L. a Státního

statku Křimice jako vedlejších účastníků řízení,

takto:

Rozhodnutí Pozemkového úřadu Okresního úřadu Plzeň-sever ze

dne 28.4.1994, čj. PÚ 3457/92, se zrušuje.

Odůvodnění:

I.

Dne 19.12.1994 obdržel Ústavní soud ČR ústavní stížnost

stěžovatele W. M. proti rozhodnutí Pozemkového úřadu Okresního

úřadu Plzeň-sever ze dne 28.4.1994, č.j. PÚ-3457/92. Ústavní

stížnost byla spojena s návrhem na zrušení:

a) ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě

vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění

pozdějších předpisů, a to části prvé věty za čárkou ve slovech

"který má trvalý pobyt na jejím území" a ustanovení § 4 odst. 2

téhož zákona ve slovech "a mají trvalý pobyt na jejím území" a

b) ustanovení § 13 odst. 1 téhož zákona, pokud stanoví přesné

lhůty k uplatnění nároků.

Stěžovatel se svou ústavní stížností domáhal:

1. aby Ústavní soud vyslovil, že předmětným rozhodnutím

Pozemkového úřadu Okresního úřadu Plzeň-sever byla porušena

ustanovení čl. 1 a 10 Ústavy ČR, čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst.

2 a 3, čl. 11 odst. 2 a čl. 14 odst. 2 Listiny základních práv

a svobod a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě na ochranu

lidských práv a základních svobod a toto rozhodnutí zrušil,

2. aby Ústavní soud ke dni 1. 2. 1995 zrušil:

a) ustanovení § 4 odst. 1 a 2 zákona č. 229/1991 Sb.,

o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku,

ve znění pozdějších předpisů, část prvé věty za čárkou ve slovech

"který má trvalý pobyt na jejím území" a ustanovení § 4 odst. 2

téhož zákona ve slovech "a mají trvalý pobyt na jejím území" a

b) ustanovení § 13 odst. 1 téhož zákona, pokud stanoví přesné

lhůty k uplatnění nároků.

Svůj návrh blíže nezdůvodnil, poukázal však souhlasně na

nález Ústavního soudu ze dne 12.7.1994, který byl vyhlášen pod č.

164/1994 Sb.

II.

Skutková stránka případu je následující. Dne 28.12.1992, tedy

v zákonem stanovené lhůtě, uplatnili stěžovatel a dále J. M. a G.

L. podle § 9 odst. 1 citovaného zákona nárok k blíže

specifikovaným pozemkům. Výzva byla podána prostřednictvím

advokáta. V následujícím správním řízení byl advokát čtyřikrát

Pozemkovým úřadem marně vyzván k doložení uplatněného nároku, aniž

na to bylo reagováno. Proto si Pozemkový úřad opatřil potřebné

doklady sám.

Na základě takto opatřených dokladů došel Pozemkový úřad

k závěru, že předmětné nemovitosti přešly na stát dle zákona č.

142/1947 Sb. a zákona č. 46/1948 Sb., tj. podle ustanovení § 6

odst. 1 písm. b) zákona č. 229/1991 Sb. Současně však konstatoval,

že ani u jednoho z navrhovatelů nejsou splněny podmínky § 4 tohoto

zákona, tzn. že nejsou občany ČR a nemají trvalý pobyt na jejím

území. To vedlo povinnou osobu státní statek Křimice k odmítnutí

uzavřít dohodu o vydání nemovitostí. Advokát stěžovatele sice

tvrdil, že stěžovatel má trvalý pobyt v Ú. n. M., v důkazním

řízení se to však nepotvrdilo. Podle stanoviska

hospodářsko-správního referátu OÚ Plzeň-sever, ze dne 23. 2.

1993, čj. H/13/93, se nepodařilo prokázat ani státní občanství

stěžovatele.

Proto Pozemkový úřad Okresního úřadu Plzeň-sever již další

dokazování neprováděl a ani nezjišťoval, zda je stěžovatel státním

občanem ČR. S ohledem na nesplnění uvedených podmínek podle § 4

zákona č. 229/1991 Sb. rozhodnutím, č.j. PÚ-3457/92, ze dne

28.4.1994 určil, že uvedené osoby včetně stěžovatele nejsou

vlastníky předmětných nemovitostí a nepřísluší jim za ně

poskytnutí náhrady.

Stěžovatel byl současně poučen o možnosti přezkoumání

rozhodnutí krajským soudem. Této možnosti však nevyužil. Předmětné

rozhodnutí proto nabylo dne 3.6.1994 právní moci. Dne 19.12.1994

obdržel Ústavní soud stížnost spojenou s návrhem na zrušení

uvedených ustanovení zákona č. 229/1991 Sb.

Stížnost byla podána k poštovní přepravě dne 15.12.1994. Její

součástí je i předložení listiny, která dokazuje, že v době

uplatnění nároku byl stěžovatel na základě rozhodnutí Ministerstva

vnitra ČR, čj. VSP/3-53/1239/90-786, ze dne 26.7.1990 občanem

České republiky.

K návrhu se vyjádřil Pozemkový úřad Okresního úřadu

Plzeň-sever. Ve svém přípise uvádí, že šetřením zjistil, že

stěžovatel nemá trvalý pobyt na adrese, kterou mu uvedl. Proto již

dále nezjišťoval, zda je u stěžovatele splněna podmínka státního

občanství, neboť i v této věci měl odůvodněné pochybnosti. Své

rozhodnutí však opřel o prokázané nesplnění podmínky trvalého

pobytu. Poukázal též na to, že podle jeho názoru by stejně zrušení

této podmínky nedostačovalo, neboť by muselo být současně zrušeno

ustanovení § 3 zákona č. 229/1991 Sb., neboť v případě stěžovatele

se jedná o devizového cizozemce. Ve svém postupu nepochybil

a proto navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.

Dále se vyjádřil vedlejší účastník Státní statek Křimice. Ve

svém stanovisku uvádí, že ohledně vydání zemědělského majetku se

na něj obrátil právní zástupce stěžovatele poprvé 11. ledna 1991.

Nakonec korespondence mezi tímto vedlejším účastníkem a právním

zástupcem stěžovatele byla ukončena dne 20. prosince 1992, kdy

byla Státnímu statku Křimice doručena výzva k vydání zemědělského

majetku podle zákona č. 229/1991 Sb. Tato výzva však nebyla

doložena potřebnými doklady, a proto tento vedlejší účastník

postoupil dne 10. ledna 1994 Pozemkovému úřadu Plzeň-sever

stanovisko o neuzavření smlouvy o vydání nemovitosti. Na základě

rozhodnutí Pozemkového úřadu Plzeň-sever o tom, že stěžovatel

a výše uvedení vedlejší účastníci J. M. a G. L. nejsou vlastníky

blíže určených nemovitostí zapsaných v pozemkové knize pro k.ú. Ú.

nad M., došlo k privatizaci těchto nemovitostí. Podle vedlejšího

účastníka tak nebyl jeho postupem ani postupem Pozemkového úřadu

Plzeň - sever porušen zákon č. 229/1991 Sb., v platném znění.

II. senát Ústavního soudu došel k závěru, že navrhovatel

splňuje podmínky ustanovení § 74 zákona č. 182/1993 Sb.,

o Ústavním soudu, a usnesením ze dne 22. 2. 1995 řízení přerušil

a návrh na zrušení předmětných ustanovení postoupil plénu

Ústavního soudu k rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy

ČR v části týkající se návrhu na zrušení podmínky trvalého pobytu

v ustanovení § 4 odst. 1 a 2 zákona č. 229/1991 Sb. Svým

doplňujícím usnesením, ze dne 15. června 1995, postoupil

k rozhodnutí plénu Ústavního soudu i zbývající část návrhu

požadující zrušení ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.,

ve znění zákona č. 39/1993 Sb. Dne 15. června 1995 soudce

zpravodaj odmítl část návrhu požadující zrušení ustanovení § 13

odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Poté, co plénum Ústavního soudu rozhodlo ve věci ústavnosti výše

uvedených ustanovení § 4 odst. 1 a 2 zákona č. 229/1991 Sb. svým

nálezem, sp.zn. Pl. ÚS 8/95, (č. 29/1996 Sb.) proto mohl II. senát

Ústavního soudu pokračovat v přerušeném řízení.

III.

Na základě provedeného řízení došel II. senát Ústavního soudu

k těmto právním závěrům. Pokud jde o přípustnost samotného návrhu,

bylo třeba se vyrovnat se skutečností, že stěžovatel ústavní

stížnost podal dne 15.12.1994, tedy více než šest měsíců po nabytí

právní moci napadeného rozhodnutí, avšak ne později než jeden rok

od doby, kdy došlo podle jeho názoru k zásahu do jeho základního

práva.

V této souvislosti je třeba konstatovat, že zákon o Ústavním

soudu stanoví v ustanovení § 75 odst. 1, že ústavní stížnost je

nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní

prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.

Současně však z tohoto pravidla stanoví v ustanovení § 75 odst.

2 písm. a) výjimku pro případ, že "stížnost svým významem

podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do

jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem

ústavní stížnosti, došlo."

Zákon o Ústavním soudu tak sice umožňuje, aby stěžovatel

pominul další procesní prostředky poskytnuté zákonem k ochraně

jeho práva, avšak snáší tím riziko neúspěchu ve věci, pokud

Ústavní soud dojde při obligatorním posouzení, zda stížnost svým

významem "podstatně" přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, k pro

něj nepříznivému závěru. Ústavní soud přitom vychází ze zásady, že

jde o výjimku z obecného pravidla, což značí, že takové ustanovení

nelze vykládat rozšiřujícím způsobem.

Proto Ústavní soud v této souvislosti nepokládá za změnu své

stálé judikatury, podle které není další odvolací instancí

a součástí soustavy řádných soudů, když takovou stížnost přímo

neodmítne. Je třeba zdůraznit, že v případě neústavního zákona

nemůže ani přezkumná soudní instance rozhodnout jinak, než bylo

rozhodnuto na předchozím stupni správního řízení. Ani odvolací

soud nemůže učinit nic jiného, než že v případě závěru, že jde

o neústavní zákon, řízení přeruší a obrátí se na Ústavní soud.

Nejde proto o vytváření situace, kdy by Ústavní soud

vstupoval do řízení na místo druhoinstančních orgánů, nýbrž

o zcela zvláštní, zákonodárcem sankcionovaný postup. Zákonodárce

zmocněný Ústavou ČR k takovému postupu proto umožňuje Ústavnímu

soudu v tomto výjimečném případě rozhodnout i tehdy, když procesní

prostředky vyčerpány nejsou.

Zbývá tedy posoudit, zda jde skutečně o případ, kdy ústavní

stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy

stěžovatele. Ústavní soud došel k závěru, že v tomto případě

taková situace nastala. Důvody, které jej k tomu vedly, možno

shrnout následujícím způsobem.

V případě jiného právního předpisu (zákon č. 87/1991 Sb.),

který řešil obdobnou situaci, již Ústavní soud posoudil podmínku

trvalého pobytu jako neústavní (Pl. ÚS 3/94, č. 164/1994 Sb.).

Tento nález a následná nečinnost zákonodárce vytvořily situaci

nerovného postavení mezi těmi, kdo uplatňují restituční nároky jen

z toho důvodu, že v jednom případě se jedná o zemědělský majetek

a ve druhém o majetek vymezený negativně v ustanovení § 1 odst.

4 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Věc se

dotýká širokého okruhu osob, které mohou být ustanovením § 4 odst.

1 a 2 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů,

dotčeny ve svých základních právech v případě, že se prokáže

neústavnost takového ustanovení. Ústavní soud tak byl současně

veden zájmem na odstranění nerovnosti mezi osobami, které

uplatňují restituční nároky podle různých právních předpisů. Vše

to jej vedlo k závěru, že jde o věc, která podstatně přesahuje

vlastní zájem navrhovatele.

Proto byl návrh přijat k dalšímu řízení a postoupen plénu

Ústavního soudu, které stěžovateli ve svém nálezu Pl. ÚS 8/95

vyhovělo a zrušilo ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.,

o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku,

ve znění pozdějších předpisů, a to část prvé věty za čárkou ve

slovech "který má trvalý pobyt na jejím území a" a ustanovení

§ 4 odst. 2 téhož zákona ve slovech "a mají trvalý pobyt na jejím

území".

Z odůvodnění nálezu Pl. ÚS 8/95 (č. 29/1996 Sb.) plyne, že

taková úprava odporuje stejným ustanovením, tj. čl. 1 a 10 Ústavy

ČR, čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 2 a 3, čl. 11 odst. 2 a čl.

14 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1

Dodatkového protokolu k Úmluvě na ochranu lidských práv

a základních svobod, jako obdobná ustanovení stanovící podmínku

trvalého pobytu v případě zákona č. 87/1991 Sb. a že nebyl shledán

důvod, pro který by bylo třeba se od právního názoru vysloveného

v nálezu Pl. ÚS 3/94 (č. 164/1994 Sb.) odchýlit.

Provedené řízení před II. senátem Ústavního soudu prokázalo,

že důvodem pro rozhodnutí Pozemkového úřadu Okresního úřadu

Plzeň-sever ze dne 28.4.1994, čj. PÚ 3457/92, podle kterého

stěžovatel není vlastníkem v rozhodnutí uvedených nemovitostí,

bylo právě nesplnění podmínky trvalého pobytu. Tím došlo ve vztahu

ke stěžovateli k porušení jeho výše uvedených základních práv.

Toto porušení ovšem nelze vytýkat správnímu orgánu, který

v předmětné věci rozhodoval, neboť postupoval přesně podle tehdy

platných právních předpisů, kterými je ve smyslu čl. 1 Ústavy ČR

a § 3 odst. 1 správního řádu vázán. Uplatněním těchto předpisů

však nastala skutečnost, která je ve smyslu ustanovení § 74 zákona

o Ústavním soudu předmětem ústavní stížnosti, a to podle názoru

Ústavního soudu stížnosti oprávněné.

Ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu

stanoví, že bylo-li vyhověno ústavní stížnosti fyzické nebo

právnické osoby podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, Ústavní soud

napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci zruší. Protože podmínky

tohoto ustanovení jsou naplněny, nezbylo Ústavnímu soudu než

zrušit rozhodnutí Pozemkového úřadu Okresního úřadu Plzeň-sever ze

dne 28.4.1994, čj. PÚ 3457/92, podle kterého stěžovatel není

vlastníkem v něm uvedených nemovitostí.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu ČR se

nelze odvolat.

V Brně dne 13. března 1996

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru