Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1929/14 #1Usnesení ÚS ze dne 10.02.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na odškodnění za rozhodnutí nebo úřední postup
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces... více
Věcný rejstříkújma
satisfakce/zadostiučinění
Náklady řízení
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.1929.14.1
Datum podání05.06.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

127/2005 Sb., § 129 odst.1

82/1998 Sb., § 13, § 31a odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1929/14 ze dne 10. 2. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky CG HOLDING, s. r. o., IČ 24657344, se sídlem Anny Letenské 34/7, Praha 2 - Vinohrady, zastoupené JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., advokátem, se sídlem Vinohradská 30, Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 19 Co 35/2014-171 ze dne 26. 2. 2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 5. 6. 2014, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, a to jeho výroku I. v části, kterou byl potvrzen zamítavý výrok II. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 č. j. 19 C 208/2012-110 ze dne 26. 7. 2013. Tvrdí, že uvedeným výrokem byla porušena jeho ústavní práva zaručená čl. 1 odst. 2, čl. 10 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Současně navrhuje, aby Městskému soudu v Praze byla uložena povinnost nahradit stěžovatelce náklady řízení před Ústavním soudem.

Z obsahu listin, vyžádaných od Obvodního soudu pro Prahu 9, se podává, že Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem č. j. 19 C 208/2012-110 ze dne 26. 6. 2013 ve výroku I. konstatoval, že nesprávným úředním postupem Českého telekomunikačního úřadu, který o devíti návrzích u něj vedených nerozhodl ve lhůtě stanovené v § 129 odst. 1 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), ve znění pozdějších předpisů, bylo porušeno právo žalobkyně (dále též "stěžovatelka"). Výrokem II. zamítl žalobu o zaplacení částky 113 332,88 Kč s příslušným úrokem z prodlení a výrokem III. stěžovatelce nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Rozhodl tak o žalobě stěžovatelky na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v platném znění (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), k níž mělo dojít v důsledku překročení zákonné lhůty ve správních řízeních, vedených o návrzích stěžovatelky (pro pohledávky postoupené na stěžovatelku společností T-Mobile Czech republic, a. s.).

O odvolání stěžovatelky rozhodl Městský soud v Praze napadeným rozsudkem, jímž rozsudek soudu I. stupně v zamítavém výroku II. a ve výroku o nákladech řízení potvrdil (výrok I.), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že nevydáním rozhodnutí žalovanou v přiměřené lhůtě došlo k nesprávnému úřednímu postupu, přičemž pro stěžovatelku je dostatečným zadostiučiněním konstatování porušení jejího práva.

Stěžovatelka napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním směřujícím do výroku o nákladech řízení, které Nejvyšší soud usnesením č. j. 30 Cdo 2666/2014-197 ze dne 26. 11. 2014 odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř.") jako nepřípustné.

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně konstatoval porušení jejích práv ve správních řízeních, nerespektoval však sjednocující stanovisko Nejvyššího soudu a judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") v tom, že nemajetkovou újmu je třeba zásadně odškodnit poskytnutím spravedlivého zadostiučinění v penězích, takže k případné náhradě jinou formou dochází jen za zcela výjimečných okolností, kdy je újma, způsobená poškozenému, zanedbatelná. To však není případ stěžovatelky, neboť v řízení bylo prokázáno, že jí nemajetková újma vznikla. Pouhé konstatování porušení práva nelze dle jejího názoru považovat za přiměřenou náhradu, když za takovou náhradu považuje v souladu s judikaturou ESLP finanční odškodnění v rozsahu alespoň 45% částky, kterou by přiznal ESLP. Odvolací soud proto pochybil, když při svém rozhodování vyšel ze zcela opačné konstrukce, než ze které vychází ESLP při posuzování kompenzačních nároků tohoto druhu. Nesprávně upřednostnil ústavně nekonformní výklad ustanovení § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., který odporuje jak sjednocujícímu stanovisku Nejvyššího soudu, tak i judikatuře ESLP. Stěžovatelka poukazuje na ustanovení § 129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích, které vyjadřuje veřejný zájem na řádném a včasném rozhodování tzv. účastnických sporů. Okolnost, že její spory nebyly vyřízeny ve stanovené lhůtě, proto označuje za zvláště významnou, na čemž nic nemění ani bagatelní povaha částek, které byly předmětem správních řízení. Stejně tak nemůže být rozhodné, zda byl návrh v konečném důsledku pro stěžovatelku úspěšný či nikoliv. Významná je intenzita, s jakou byl ve správních řízeních narušen právem chráněný zájem, která je v jejím případě velmi výrazná s ohledem na několikanásobné překročení lhůty pro vyřízení návrhů. V další části ústavní stížnosti stěžovatelka vysvětluje důvody, pro které se domnívá, že je její podání přípustné, byť nepodala proti té části výroku rozsudku odvolacího soudu, v níž potvrdil zamítavý výrok soudu prvního stupně ohledně peněžité náhrady, dovolání, a odůvodňuje svůj návrh na přiznání náhrady nákladů řízení o ústavní stížnosti.

Dříve, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání, stanovené zákonem o Ústavním soudu. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavním pořádkem zaručených základních práv či svobod, je její subsidiarita vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv. Subsidiarita ústavní stížnosti se odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

Ústavní soud proto v prvé řadě zkoumal, zda je ústavní stížnost proti té části výroku rozsudku odvolacího soudu, proti níž stěžovatelka nepodala dovolání, přípustná. Vzhledem k tomu, že napadenou částí výroku rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto o několika dílčích peněžitých nárocích stěžovatelky se samostatným skutkovým základem, přičemž ani v jednom případě výše peněžitého nároku nepřesáhla hranici 50 000 Kč, dovolání by nebylo s ohledem na ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud totiž přípustnost dovolání v takovém případě posuzuje u každého peněžitého nároku samostatně, bez zřetele na to, že o nich bylo rozhodnuto v jednom řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1191/2011 ze dne 14. 11. 2011) a tento postup je Ústavním soudem akceptován (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 681/09 ze dne 20. 10. 2009, N 221/55 SbNU 75), s výjimkou případů, kdy je každý jednotlivý nárok rozdělen na dva dílčí nároky na základě částečného úspěchu při uplatňování celého původního nároku, v důsledku čehož má každý takový dílčí nárok jiný procesní režim při posuzování přípustnosti dovolání (srov. nález sp. zn. I. ÚS 85/04 ze dne 13. 7. 2006, N 136/42 SbNU 91 a sp. zn. III. ÚS 396/10 ze dne 25. 2. 2011, N 26/60 SbNU 269). Jedná se totiž o nepřípustné rozštěpení jednoho nároku na dva díly, a nikoli o jinak aprobované rozštěpení na více nároků se samostatným základem (viz nález sp. zn. II. ÚS 117/04 ze dne 3. 3. 2005, N 37/36 SbNU 413, usnesení sp. zn. IV. ÚS 681/09, sp. zn. I. ÚS 2468/13). O takový případ však v projednávané věci nešlo. Ústavní soud tak shledává ústavní stížnost přípustnou.

Po zvážení stížnostních námitek a obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" ústavní stížnosti ještě předtím, než dospěje k závěru, že o ní rozhodne meritorně nálezem. Jedná se o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, a kdy Ústavní soud může zpravidla rozhodnout bez dalšího, jen na základě napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelky, že soudy obou stupňů porušily její základní práva tím, že jí za zjištěnou nemajetkovou újmu neposkytly spravedlivé zadostiučinění v penězích.

Otázkou zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem se Ústavní soud v minulosti zabýval opakovaně a názory dosavadní judikatury shrnul mj. ve svém nálezu ze dne 6. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 1572/11 (N 45/64 SbNU 551). Vyslovil závěr, že rozhodování o přiznání zadostiučinění sestává z povahy věci ze tří kroků. Prvním krokem je zodpovězení otázky, zda bylo vydáno nezákonné rozhodnutí nebo došlo k nesprávnému úřednímu postupu. Bylo-li tomu tak, je třeba posoudit, zda v jeho důsledku vznikla určité osobě nemateriální újma. Jsou-li splněny uvedené předpoklady, musí být nakonec rozhodnuto o formě zadostiučinění a o výši kompenzace v případě, že se za přiměřenou formu zadostiučinění jeví přiznání finanční náhrady nemajetkové újmy. Kritéria pro její určení zakotvuje ustanovení § 31a odst. 2 a 3 zákona č. 82/1998 Sb. Posouzení relevantních zákonných hledisek je však primárně otázkou podústavního práva, k níž je povolán v první řadě příslušný správní úřad, jenž při uplatnění nároku na zadostiučinění jedná za stát, a následně obecné soudy při rozhodování o žalobě proti státu, nebyl-li poškozený s formou zadostiučinění spokojen (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 5/13 ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. I. ÚS 958/14 ze dne 20. 10. 2014).

Stávající právní úprava připouští, že přiměřené zadostiučinění v případě nepřiměřené délky řízení nemusí být vždy přiznáno v penězích (srov. ustanovení § 31a odst. 2 věta první zákona č. 82/1998 Sb.), což Ústavní soud ve své rozhodovací praxi respektuje a soudní rozhodnutí, jimiž bylo "pouze" konstatováno porušení práva, akceptuje a považuje je za souladné se zárukami plynoucími z čl. 36 Listiny základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2528/08, sp. zn. I. ÚS 3146/09, sp. zn. II. ÚS 4726/12, sp. zn. IV. ÚS 4683/12, sp. zn. I. ÚS 3399/13, sp. zn. I. ÚS 1963/14 a další, dostupná na http://nalus.usoud.cz).

Citovaná zákonná úprava tedy ponechává na obecných soudech, aby v každém jednotlivém případě a s přihlédnutím k jeho specifickým okolnostem buď toliko konstatovaly porušení práva či nadto přiznaly náhradu nemajetkové újmy v penězích (ve výši přiměřené danému případu). Toto posouzení však zásadně spadá do pravomoci soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší, aby takové posouzení přehodnocoval, neboť by tím na sebe atrahoval roli obecného soudu (srov. čl. 83 Ústavy). Ústavní soud je pouze oprávněn ověřit, zda soudní rozhodnutí není výrazem libovůle a zda v něm nelze shledat prvek zjevného excesu.

V řešeném případě se Městský soud v Praze ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že se zřetelem ke specifickým okolnostem nedošlo k natolik závažnému zásahu do práv stěžovatelky, aby v rámci kompenzace nemajetkové újmy nestačilo vyslovit porušení práva. Ústavní soud shledává, že oba soudy postupovaly v mezích zákona a svůj právní názor dostatečně podrobně a přiléhavě odůvodnily. Jejich závěry nelze označit za extrémně nesouladné s vykonanými skutkovými zjištěními ani za odporující stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 a judikatuře ESLP, jak stěžovatelka namítá.

Podstatným hlediskem při posuzování žádostí o zadostiučinění v souvislosti s délkou řízení je zhodnocení významu předmětu řízení pro poškozeného. Typicky jde o řízení, jehož předmět má pro poškozeného značný význam, jako je trestní řízení (zejména je-li omezena osobní svoboda účastníka), dále řízení, jejichž předmětem je právo na ochranu osobnosti, rodinně právní vztahy, řízení ve věcech osobního stavu, pracovněprávní spory či řízení o poskytnutí různých plnění ze strany státu. Pokud odvolací soud v daném případě dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že s ohledem na skutková zjištění, při zohlednění kritérií vytyčených v předmětném stanovisku, je přiměřeným zadostiučiněním již samotné konstatování porušení práva na přiměřenou délku řízení, neboť nemajetková újma stěžovatelky nastala pouze v rovině nejistoty v plánování a jen okrajově v úzkosti a útrapách jediného jednatele a společníka, z ústavního pohledu nelze tomuto řádně odůvodněnému závěru cokoliv vytknout. Takovou kompenzaci ostatně připouští ve své judikatuře, na niž stěžovatelka odkazuje, i ESLP.

I dle názoru Ústavního soudu se v daném případě, při zvažování jeho širších souvislostí, jeví přiměřeným újmě, která stěžovatelce vznikla v důsledku nesprávného úředního postupu, zadostiučinění toliko ve formě konstatace porušení práva. K tomuto závěru vede Ústavní soud nejen zjištění, vyplývající z dokazování učiněného v napadeném řízení a podrobně popsaného v obou soudních rozhodnutích, ale i stanovisko Ústavního soudu obsažené v usnesení II. ÚS 1888/12 ze dne 20. 9. 2012, že v počínání stěžovatelky lze od počátku vysledovat kalkul, jehož cílem bylo získat od státu jednodušší cestou než vůči jednotlivým dlužníkům mnohamilionovou finanční částku. V označeném řízení sice Ústavní soud rozhodoval o nákladech řízení ve správních žalobách na ochranu proti nečinnosti, hodnotil však celkový charakter počínání stěžovatelky, který se projevil i v projednávaném řízení.

Lze uzavřít, že odvolací soud dospěl k závěrům, které jsou z pohledu ústavněprávního akceptovatelné. Ústavní soud proto postupoval podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Vzhledem k výsledku řízení neshledal Ústavní soud podmínky pro vyhovění návrhu na přiznání náhrady nákladů řízení stěžovatelce (viz ustanovení § 62 odst. 3, 4 zákona o Ústavním soudu).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. února 2015

Radovan Suchánek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru