Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1925/11 #1Usnesení ÚS ze dne 03.02.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ústí nad Labem
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost „zbraní“
Věcný rejstříkNáklady řízení
EcliECLI:CZ:US:2012:2.US.1925.11.1
Datum podání01.07.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 37 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 150, § 142 odst.1


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1925/11 ze dne 3. 2. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti Ing. J. P., zastoupeného JUDr. Pavlem Turoněm, advokátem se sídlem Moskevská 66, 360 01 Karlovy Vary, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, č. j. 14 Co 815/2010 - 197 ze dne 28. března 2011, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která splňuje náležitosti §§ 34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i ustanovení čl. 37 odst. 3 Listiny.

Stěžovatel je přesvědčen, že postupem obecných soudů došlo k porušení ústavně garantovaných práv tím, že odvolací soud uplatnil moderační právo dle ust. § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též "o. s. ř."), a nepřiznal stěžovateli náhradu nákladů, ač byl ve sporu úspěšný a k použití moderačního práva nebyly dle jeho mínění žádné důvody, resp. důvody, jimiž odvolací soud odůvodnil použití moderačního práva, vycházely dle stěžovatele ze subjektivního pohledu vedlejšího účastníka.

Z napadeného soudního aktu a z předchozího rozhodnutí soudu I. stupně Ústavní soud zjistil, že vedlejší účastník, P. M., se žalobou podanou u Okresního soudu v Litoměřicích domáhal vůči stěžovateli a dalším dvěma žalovaným, M. P. a L. K., za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaných - České pojišťovny, a. s., náhrady škody v celkové výši 295.500,- Kč na základě tvrzení, že dne 2. 6. 1999 stěžovatel jako řidič osobního vozidla při projíždění křižovatkou po silnici značené jako vedlejší nerespektoval dopravní značku "dej přednost v jízdě", a nedal přednost vozidlu řízenému L. K., čímž došlo k jejich střetu. Vedlejší účastník jako spolujezdec ve vozidle řízeném L. K. utrpěl vážná zranění, jejichž rozsah je v rozhodnutí obecných soudů blíže specifikován. Stěžovatel byl v souvislosti s dopravní nehodou trestně stíhán. Podle rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 28. 5. 2004, č. j. 6 T 229/2002 - 331, byl uznán vinným ze způsobení dopravní nehody, na základě čehož byl odsouzen pro trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 dříve platného trestního zákona k peněžitému trestu ve výši 50.000,- Kč a trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou roků. Současně bylo stěžovateli uloženo zaplatit Všeobecné zdravotní pojišťovně škodu ve výši 11.792,- Kč.

Poškození L. K. a P. M. byli se svými nároky na náhradu škody odkázáni na řízení občanskoprávní. V průběhu řízení vzal vedlejší účastník zpět žalobu vůči žalovaným M. P. a L. K., a proto okresní soud ve vztahu k těmto žalovaným řízení zastavil. Okresní soud poté rozsudkem ze dne 18. 10. 2006, č. j. 10 C 187/2002-65, vyhověl žalobě co do základu samotného žalobního nároku. Rozhodnutí odůvodnil tím, že v předmětné věci byla prokázána protiprávnost jednání stěžovatele i příčinná souvislost mezi jeho zaviněním, jednáním a poškozením zdraví vedlejšího účastníka, jež mělo za následek trvalé následky na jeho zdraví, pravomocným trestním rozsudkem. Stěžovatelem uplatněnou námitku promlčení neshledal soud I. stupně opodstatněnou.

K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 25. 3. 2009, č. j. l0 Co 87/2007-98, rozsudek okresního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Okresnímu soudu vytkl, že jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné, když se okresní soud dostatečně nevypořádal s námitkou stěžovatele stran nedostatku jeho pasivní věcné legitimace. Vázán právním názorem odvolacího soudu, okresní soud následně ve věci rozhodl rozsudkem, kterým žalobu zamítl a vedlejšímu účastníkovi uložil povinnost zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 47.898,- Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí (výrok II). Rozhodnutí ve věci samé okresní soud odůvodnil tím, že stěžovatel ve věci není pasivně věcně legitimován, jelikož dopravní nehodu, při které vznikla žalovaná škoda, způsobil stěžovatel jako řidič osobního vozidla, které použil ke své služební cestě pro zaměstnavatele. Soud uzavřel, že za takto vzniklou škodu tedy stěžovatel jako zaměstnanec neodpovídá, ale za škodu by odpovídal jeho zaměstnavatel. Výrok o nákladech řízení okresní soud odůvodnil úspěchem žalovaného v řízení a žalovanému proti žalobci tak přiznal právo na náhradu nákladů řízení v plné výši, s odkazem na ust. § 142 o. s. ř.

Proti tomuto rozsudku, a to výhradně proti výroku II o nákladech řízení, podal včas odvolání vedlejší účastník. Uvedl, že v jeho případě jsou zde důvody pro aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. Důvody zvláštního zřetele hodné spatřoval v tom, že navýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění není možno dosáhnout jinak než soudním výrokem, neboť toto právo nenáleží automaticky a může vzniknout toliko na základě výroku soudu. Již tato okolnost dle vedlejšího účastníka odlišovala předmětný spor od jiných typů sporů, kdy soud rozhoduje o již existujícím či neexistujícím nároku. V daném případě byla žaloba zamítnuta proto, že stěžovatel nebyl ve věci pasivně věcně legitimován, s tím, že jednal za organizaci, která měla vypůjčené auto. S touto argumentací přišel stěžovatel dle mínění vedlejšího účastníka až v odvolacím řízení proti prvnímu rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud i soud prvního stupně pak dle vedlejšího účastníka připustily možnost předložit nová tvrzení, přestože soud poučil účastníky před vynesením prvoinstančního rozsudku o podmínkách, za nichž je možno doplňovat skutková tvrzení.

Vedlejší účastník důvody hodné zvláštního zřetele dále shledal v tom, že ve výše uvedeném trestním řízení proti stěžovateli byl tento uznán vinným, že vedlejšímu účastníkovi způsobil újmu na zdraví. V této souvislosti uvedl, že minimálně dvojité vidění bude žalobce provázet celý život a životní situaci znesnadňovat. Za ztížení společenského uplatnění, které nastalo krátce před zvýšením hodnoty jednoho bodu, obdržel částku 29.550,- Kč. Na nákladech řízení by však měl nyní zaplatit osobě, která řídila auto a porušila dopravní předpisy a jež navíc za své jednání byla trestně postižená téměř dvojnásobnou částkou, než kterou sám obdržel za své postižení. Vedlejší účastník dále poznamenal, že pobírá invalidní důchod pro invaliditu prvního stupně ve výši 4.611,- Kč a nedaří se mu zajistit trvalou práci právě s ohledem na zdravotní stav, což se také v průběhu řízení snažil dokázat. Tato situace přitom trvá již přes deset let. Zaplatit proto žalovanému na nákladech řízení částku 47.898,- Kč je pro něho jako nemajetného zcela likvidační a nesplnitelné. V rámci trestního řízení bylo s vedlejším účastníkem jednáno jako s poškozeným a nebyl trestním soudem poučován o tom, že stěžovatel, tehdy v pozici obžalovaného, za škodu odpovědný není. S ohledem na jeho osobní situaci a skutečnost, že stěžovatel porušil právní předpisy, byl odsouzen a v této souvislosti byl také on v rámci trestního řízení jako poškozený soudem obesílán, jakož i s přihlédnutím k celoživotním následkům z dopravní nehody navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvého stupně ve výroku o nákladech řízení změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Stěžovatel ve svém vyjádření k odvolání vedlejšího účastníka navrhl, aby odvolací soud rozhodnutí soudu prvého stupně potvrdil.

Odvolací soud přezkoumal odvoláním dotčený výrok o nákladech řízení včetně řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. Krajský soud nejprve připomněl základní pravidla stanovená občanským soudním řádem, podle kterých soud rozhoduje o nákladech řízení. Posléze konstatoval, že není pochyb o tom, že v řízení byl zcela úspěšný stěžovatel, kterému tak náleželo právo na náhradu nákladů řízení podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud ale na rozdíl od soudu prvního stupně byl toho názoru, že uložení povinnosti vedlejšímu účastníkovi k náhradě těchto nákladů by bylo nepřiměřenou tvrdostí s ohledem k okolnostem daného případu a k jeho majetkovým poměrům. Krajský soud dále zdůraznil, že není sporu o tom, že stěžovatel zavinil dopravní nehodu, při které byl vedlejší účastník jako spolujezdec ve vozidle, které se střetlo s vozidlem stěžovatele, zraněn. Vedlejšímu účastníkovi pojišťovna v souvislosti s uvedenou dopravní nehodou uhradila za ztížení společenského uplatnění celkem částku 29.550,- Kč. Soud dále popsal rozsah zranění, která vedlejší účastník utrpěl následkem střetu vozidel. Vyzdvihl, že z toho důvodu je od 17. 1. 2001 doposud v částečně invalidním důchodu. Za této situace nelze vedlejšímu účastníkovi klást k tíži, že odškodnění vzniklé újmy na zdraví částkou 29.550,- Kč (ztížení společenského uplatnění) subjektivně považoval za zcela nedostatečné, nedůstojné a nespravedlivé a soudně se proto domáhal zvýšení násobku přiznání ztížení společenského uplatnění, a to v navýšené části.

Podle odvolacího soudu je také třeba uvést, že ust. § 7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Vedlejší účastník tedy mohl ze svého subjektivního pohledu předpokládat, že soud s přihlédnutím k principu proporcionality výši jeho odškodnění za úraz utrpěný při dopravní nehodě zvýší, když co do základu by byl jeho nárok na náhradu škody nepochybně dán a jen otázka mimořádného zvýšení výše náhrady škody závisela na úvaze soudu. Odvolací soud k tomu dodal, že při podání žaloby nemohl vědět, že stěžovatel jako řidič vozidla, který způsobil škodní událost, řídil vozidlo, jež patřilo jeho bratru a které bratr stěžovatele M. P. zapůjčil obchodní společnosti Paramobit, s. r. o., k užívání a stěžovatel tento automobil použil ke služební cestě, tedy jej použil při plnění svých pracovních úkolů. Podle krajského soudu stěžovatel navíc ve vyjádření k žalobě tuto skutečnost vůbec netvrdil a trestním rozsudkem, kterým byl uznán vinným v souvislosti s uvedenou dopravní nehodou, byl vedlejší účastník odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

Odvolací soud ve svém odůvodnění dále uvedl, že pokud jde o osobní poměry vedlejšího účastníka, tento je nemajetný, pobírá pouze částečný invalidní důchod, a to ve výši 4.611,- Kč měsíčně. V souvislosti s utrpěným úrazem má neustálé zdravotní potíže. Za této situace uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení v částce 47.898,- Kč či jen ve snížené výši by v závěru znamenalo, že by vedlejší účastník zaplatil více, než za dopravní nehodou způsobené útrapy a újmu na zdraví obdržel, což by bylo pro něj nejen finančně náročné, ale právem by dle krajského soudu takovouto situaci považoval za vymykající se principu obecné spravedlnosti. Krajský soud uzavřel, že navíc se odepření práva na náhradu nákladů řízení majetkových poměrů stěžovatele, s ohledem na jeho společenské postavení, nijak výrazně nedotkne. Ze všech těchto důvodů odvolací soud svým shora označeným usnesením změnil příslušný výrok o náhradě nákladů řízení tak, že vedlejší účastník a stěžovatel nemají ve vzájemném vztahu právo na náhradu nákladů řízení.

Rozhodnutí krajského soudu napadl stěžovatel stížností, v níž nesouhlasí s aplikací ustanovení § 150 o. s. ř. při rozhodování o náhradě nákladů řízení v posuzované věci. Stěžovatel ji pokládá za nesprávnou, neboť je prý v rozporu nejen s konstantním výkladem tohoto zákonného ustanovení, ale i se základními principy občanského práva procesního. Výjimečnost tohoto ustanovení s sebou dle mínění stěžovatele nese nutnost důsledného odůvodnění a musí vycházet z posouzení všech okolností věci. Tím, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení krajský soud vycházel namísto z ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. z ustanovení § 150 o. s. ř., prý dospěl k nesprávnému právnímu závěru a tím i k nesprávnému rozhodnutí. Krajský soud podle něj spatřuje důvody zvláštního zřetele hodné vtom, že nelze klást k tíži vedlejšího účastníka, že subjektivně považoval své finanční odškodnění za nedostatečné a že důvodně mohl ze svého subjektivního hlediska předpokládat, že mu soud náhrady zvýší a že žalobce nemohl při podání žaloby vědět, že stěžovatel řídil automobil svého bratra, který jej zapůjčil firmě, jež stěžovatele vyslala na pracovní cestu.

Krajský soud své rozhodnutí o nákladech řízení takto odůvodnil, přestože dle stěžovatele ve svém předchozím zrušovacím usnesení z 25. 3. 2009 konstatoval, že subjektem objektivní odpovědnosti za škodu způsobenou provozem dopravních prostředků je zásadně provozovatel dopravního prostředku, a to i tehdy, jestliže v okamžiku vzniku škody sám neřídil. Stěžovatel tak má za to, že ač krajský soud vymezil okruh pasivně legitimovaných osob, vedlejší účastník na toto poučení adekvátním způsobem nereagoval. Krajský soud při rozhodování o nákladech řízení prý upřednostňoval subjektivní pohled vedlejšího účastníka. Takový právní názor lze dle názoru stěžovatele akceptovat za situace, kdy "vedlejší účastník se bude svých, byť i domnělých, či subjektivně cítěných práv domáhat sám a svým laickým pohledem". Dle stěžovatele však nelze takové hodnocení připustit za situace, kdy byl vedlejší účastník zastoupen advokátem. Od samého počátku, kdy vedlejší účastník uplatnil své nároky, stěžovatel navrhoval zamítnutí žaloby a již v roce 2006 ve vyjádření k doplnění skutkových tvrzení vedlejšího účastníka namítal nedostatek své pasivní legitimace, když prý poukazoval na to, že objektivní odpovědnost za úraz je na osobě provozující dopravu a poukazoval na to, že odpovědnost za úraz žalobce nese provozovatel vozidla, ve kterém vedlejší účastník jel, tj. L. K., resp. provozovatel vozidla, ve kterém jel stěžovatel, tj. M. P. Stěžovatel v této spojitosti poukazuje na to, že v řízení je doloženo, pojišťovna vedlejšímu účastníkovi plnila z odpovědnostního pojištění L. K.

Přes tuto skutečnost a přes argumentaci stěžovatele pak vedlejší účastník vůči oběma jmenovaným vzal žalobu zpět. Stěžovatel vyjádřil svůj nesouhlas s argumentací odvolacího soudu týkající se skutečnosti, že stěžovatel ve vyjádření k žalobě vůbec netvrdil, že použil automobil ke služební cestě. V rámci odvolání proti mezitímnímu rozsudku prý výslovně zopakoval to, co je obsahem trestního spisu a to, co jím bylo konstatováno v rámci ústního jednání dne 26. 1. 2006, když byl prováděn důkaz trestním spisem, že se dopravní nehoda stala v době, kdy konal služební cestu. Stěžovatel má za to, že neuváděl žádné nové skutečnosti. Krajský soud toto tvrzení dle stěžovatele učinil, aniž by si jeho pravdivost prověřil z obsahu spisu. Ve skutečnostech, na které vedlejší účastník poukazuje, nelze prý spatřovat důvody zvláštního zřetele hodné, protože nelze opomenout, že k zamítnutí žaloby došlo z jiných důvodů, než na které účastník poukazuje v napadeném rozhodnutí. Vedlejší účastník si podle stěžovatele k vymožení svých nároků v občanskoprávním řízení sjednal advokáta, tedy osobu práva znalou, která si musí být vědoma všech úskalí spojených s uplatňováním nároků na náhradu škody způsobenou provozem dopravních prostředků. Advokát, zástupce vedlejšího účastníka, se zjevně nedostatečně seznámil s obsahem trestního spisu a poté se prý při zpracování žaloby a v průběhu řízení dopustil fatálních pochybení, která pak nutně vedla k zamítnutí žaloby. Odpovědnost za hrubá pochybení vedoucí k neúspěchu v řízení tedy nese právní zástupce vedlejšího účastníka. Pochybení právního zástupce vedlejšího účastníka prý není důvodem zvláštního zřetele hodným, pro který by bylo možno při rozhodování o nákladech řízení aplikovat takové výjimečné ustanovení, jako je ust. § 150 o. s. ř. Podle stěžovatele totiž neexistuje žádný právně relevantní důvod k tomu, aby stěžovatel byl za fatální chybu právního zástupce vedlejšího účastníka jako úspěšný účastník řízení postižen tím, že mu není přiznána úhrada nákladů řízení. V důsledku přiznání úhrady nákladů řízení pak dle stěžovatele vzniká právo vedlejšího účastníka uplatnit vůči právnímu zástupci náhradu způsobené škody vzniklé zamítnutím žaloby. Nepřiznáním práva na úhradu nákladů řízení byl prý stěžovatel jako úspěšný účastník řízení na svých právech hrubě poškozen. Důsledkem úspěšné obrany stěžovatele bylo zamítnutí žaloby, což s sebou nese nárok na přisouzení úhrady nákladů řízení. Jen za zcela výjimečných okolností prý může dojít k tomu, že úspěšnému účastníkovi sporu není přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, což dle stěžovatele v daném případě neplatí.

Krajský soud v napadeném usnesení podle stěžovatele pochybil, když rozsudek okresního soudu změnil a stěžovateli nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení a stěžovateli nepřiznal ani právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Jako jedné ze sporných stran prý bylo stěžovateli v řízení upřeno rovnoprávné postavení. Bylo mu tak dle jeho přesvědčení upřeno právo na spravedlivý proces, přičemž právo je zneužíváno v jeho neprospěch, přičemž odkázal na hlavu V. Listiny. Současně prý došlo k porušení jeho ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu (čl. 36 Listiny), zejména pak dle jeho názoru došlo k porušení práva zaručeného Úmluvou o ochraně lidských práv a občanských svobod v čl. 6, tj. právo na nestranné, spravedlivé a v přiměřené době skončené projednávání záležitosti. Stanovený postup, na němž je ochrana tohoto práva založena (dle stěžovatele rovněž s ohledem na ustálenou judikaturu Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti), je prý určen především procesními řády, tedy v tomto případě občanským soudním řádem. Soud jednal dle stěžovatele v rozporu se zákonem (§ 153, § 132 a § 142 o. s. ř.) a řízení prý vedl tak, že nerespektoval ani ustanovení o rovnosti účastníků řízení (§ 18 o. s. ř., čl. 37 odst. 3 Listiny). Povahou a intenzitou vad prý Krajský soud v Ústí nad Labem porušil jeho ústavně zaručená práva. Stěžovatel je přesvědčen, že uvedeným rozsudkem byly porušeny základní principy spravedlnosti a základní práva zaručená Ústavou České republiky a Listinou základních práv a svobod. S ohledem na všechny předestřené důvody navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí (ve výrocích I a II, tedy jako celek) pro rozpor s citovanými ustanoveními pramenů ústavního pořádku zrušil.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud na prvém místě považuje za nezbytné říci, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním široce pojatá ochrana ústavnosti, především ochrana práv a svobod zaručených součástkami ústavního pořádku, zvláště pak Listinou. Jakkoli tato ústavní delimitace dozajista nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud obdařen a které plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však, že při incidenční kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o tzv. obecných ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva jednoduchého, to jest podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením jednoduchého práva došlo současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformní aplikací pramene práva nebo jeho ústavně nekonformní exegesí. Je tak oprávněn a povinen ověřit, zda v souvislosti s aplikací moderačního práva ve smyslu § 150 o. s. ř. byly dodrženy ústavní limity, zejména zda v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich. Otázkou svévole se Ústavní soud zabývá dosti podrobně ve své judikatuře a ustáleně její pojem vykládá v obecné poloze jako extrémní nesoulad právních závěrů s provedenými skutkovými a právními zjištěními (viz nálezy sp. zn. III. ÚS 138/2000 in fine, III. ÚS 303/04, III. ÚS 351/04, III. ÚS 501/04, III. ÚS 606/04, III. ÚS 151/06, IV. ÚS 369/06, III. ÚS 677/07 aj.).

Polemizuje-li tak stěžovatel s úvahami odvolacího soudu (např. namítá-li, že krajský soud vyšel ze subjektivního pohledu vedlejšího účastníka), jimiž se tento řídil při aplikaci předmětného ustanovení občanského soudního řádu, pohybuje se v rovině práva jednoduchého, a proto přezkum takových námitek Ústavnímu soudu nepřísluší. Na tom nemůže nic změnit ani (marná) snaha stěžovatele posunout svou argumentaci do ústavněprávní roviny, resp. ji "obohatit" odkazy na příslušné prameny ústavního práva. Na tomto místě je však třeba říci, že stěžovatelovo vnímání základních práv garantovaných těmito ustanoveními aktů ústavního pořádku a Úmluvy je značně subjektivistické. Právo na spravedlivý proces není možné chápat ani jako nárok na to, aby věc účastníkova byla vyřízena v jeho prospěch, ani jako nezvratnou garanci toho, že osud rozhodování o otázce nákladů řízení bude sledovat osud rozhodnutí ve věci samé. Nástroje k odstranění tvrdosti dopadů zákona, k nimž právě moderační právo ve smyslu § 150 o. s. ř. patří v prvé řadě, zcela zapadají do celkové konstrukce soudního řízení, v němž mají soudy za povinnost zvažovat také obecné principy spravedlnosti. Nadto nelze krajskému soudu vytýkat, že vycházel ze subjektivního pohledu vedlejšího účastníka, když tento pohled ve svém základu zcela odpovídá objektivně zjištěným skutečnostem, zejména v rozsahu, jakým byla otázka zavinění vyřešena v náležitém pravomocném trestním rozsudku.

Na druhém místě připomíná Ústavní soud svoji judikaturu vztahující se k moderačnímu právu podle cit. ust. § 150 o. s. ř., v níž se opakovaně vyjádřil tak, že rozhodování o nákladech řízení (včetně posuzování skutečností, které mohou odůvodnit aplikaci moderačního práva) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotné podmínky jeho použití, i když se jeho výsledek může (někdy i citelně) dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Ústavní soud totiž vychází z toho, že hodnocení podmínek pro uplatnění moderačního práva spadá zásadně do rozhodovací sféry obecných soudů (viz např. IV. ÚS 3244/11, II. ÚS 3450/11, II. ÚS 1324/11, II. ÚS 2346/11 aj.). Případy, kdy Ústavní soud naopak ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou spíše výjimečné a týkají se buď specifických otázek (např. nález sp. zn. II. ÚS 828/06), anebo se jedná "o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti" (viz IV. ÚS 289/03). Taková situace však v projednávané věci zjevně nenastala.

V předmětné věci Ústavní soud dospěl k závěru, že Krajský soud prima facie postupoval v rámci daném mu příslušnými procesními předpisy, aplikoval "běžné" právo ústavně konformním způsobem, nedopustil se žádného jednání, které by mohlo způsobit či založit porušení základních práv stěžovatele. Své rozhodnutí aplikovat moderační právo řádně odůvodnil, přičemž z tohoto jeho odůvodnění je zřejmá absence jakýchkoli neústavních prvků (např. vnitřní obsahové rozpornosti aj.). Jako obiter dictum si Ústavní soud dovoluje podotknout, že v posuzované věci postupoval Krajský soud v Ústí nad Labem velmi citlivým a šetrným způsobem, když zvážil nejen potenciální dopady svého rozhodnutí na každého z účastníků, ale rovněž do svého rozhodnutí promítl i to, jak se výsledek sporu může s ohledem na principy obecné spravedlnosti dotknout vedlejšího účastníka, resp. stěžovatele, tedy když svému rozhodnutí přidal i etický rozměr, což nepředstavuje v rozhodování soudů jev příliš častý.

Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 3. února 2012

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru