Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1925/10 #1Usnesení ÚS ze dne 07.10.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Praha
SOUD - OS Benešov
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/legitimní očekávání zmnožení majetku
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedli... více
Věcný rejstříkpozemek
žaloba/na plnění
Restituce
pohledávka/postoupení
restituční nárok
EcliECLI:CZ:US:2010:2.US.1925.10.1
Datum podání07.07.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., #1 čl. 1

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 11 odst.2, § 33a odst.1, § 13 odst.6, § 13 odst.7

531/2005 Sb.


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1925/10 ze dne 7. 10. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelek K. L. a MUDr. L. V., obou zastoupených JUDr. Radkem Jonášem, advokátem, se sídlem nám. W. Churchilla 2, 130 59 Praha 3, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. května 2010, č. j. 28 Cdo 5399/2007-81, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. května 2007, č. j. 28 Co 292/2007-68, a rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 19. prosince 2006, č. j. 6 C 188/2005-48, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatelky se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, právo na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny a současně byl i porušen princip právního státu zakotvený v čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky.

2. Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 19. prosince 2006, č. j. 6 C 188/2005-48, byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobkyně (stěžovatelky) domáhaly, aby žalovanému (Pozemkový fond České republiky) bylo uloženo uzavřít se žalobkyněmi smlouvu o převodu pozemku blíže specifikovaného ve výroku I. (dále též "předmětný pozemek"). Dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

3. K odvolání žalobkyň Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. května 2007, č. j. 28 Co 292/2007-68, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Konstatoval, že podle zjištění soudu prvního stupně žalobkyně uplatňují v tomto řízení restituční nárok na vydání náhradních pozemků za nevydané pozemky podle § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), přičemž tyto své nároky nabyly smlouvami o postoupení pohledávek, uzavřenými s oprávněnými osobami či s postupníky restitučních nároků v hodnotě 97.984,81 Kč. Soud prvního stupně také zjistil, že rozhodnutí Pozemkového úřadu v Benešově, na základě něhož vznikl oprávněným osobám nárok na vydání náhradních pozemků z vlastnictví státu za pozemky nevydané, nabylo právní moci před 6. srpnem 2003. Žalovaný Pozemkový fond ČR žalobkyním poté žádné náhradní pozemky nepřevedl. Odvolací soud se ztotožnil i s právním posouzením této právní věci soudem prvního stupně, který dovozoval, že není-li nárok žalobkyň jejich přímým nárokem na převod jiných pozemků z vlastnictví státu za pozemky nevydané ve smyslu ustanovení § 11 odst. 2 zákona o půdě, nýbrž jde o nárok postoupený, je třeba mít na zřeteli právní závěry, které k otázce těchto nároků postupníků zaujal Ústavní soud ČR v nálezu z 20. prosince 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/2005, totiž že tyto nároky se za nyní platné právní úpravy neuspokojují převodem náhradních pozemků z vlastnictví státu.

4. Následné dovolání žalobkyň bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. května 2010, č. j. 28 Cdo 5399/2007-81, odmítnuto jako nepřípustné, neboť dovolací soud v napadeném rozsudku odvolacího soudu neshledal žádnou otázku zásadního právního významu. Dovolací soud přitom vyšel z aplikovaných ustanovení zákona o půdě, jakož i z nálezu pléna Ústavního soudu z 19. prosince 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05 (vyhlášeného pod č. 531/2005 Sb.).

II.

5. Stěžovatelky v ústavní stížnosti namítají porušení shora uvedených práv na spravedlivý proces i ochranu vlastnictví. Stěžovatelky po stručné rekapitulaci úvodem ústavní stížnosti poukazují na rozdílné rozhodování Nejvyššího soudu v otázce restituční tečky. Poukazují zejména na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 436/2007, podle něhož není vyloučeno, aby soud rozhodl o převodu pozemků i v případě, že na převod pozemků byl uplatněn nárok na vydání pozemků, který byl ke dni vyhlášení rozsudku dotčen restituční tečkou. Musí být přitom rozlišeno mezi skupinou postupníků, která sledovala získáním práva spekulativní nebo komerční hlediska, a osobami, které sledovaly získáním náhradních pozemků rozšíření svého zemědělského hospodaření. V této souvislosti poukazují stěžovatelky na to, že i v jejich případě byly splněny zvláštní okolnosti případu, které nasvědčují tomu, aby návrh nebyl zamítnut s poukazem na restituční tečku. Tyto okolnosti blíže rozebírají s tím, že se pozemky snažily získat pro rozšíření svého podnikání v oblasti alternativního zemědělství, přičemž chtějí navázat na rodinnou tradici. Stěžovatelky v další části polemizují s nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/2005 a dovozují, že jakýkoliv výklad právní normy, tedy i ten podaný Ústavním soudem, nelze aplikovat zpětně na právní vztahy a nároky konstituované před jeho vydáním. Retrospektivní interpretace a aplikace zákona vede k porušení principu rovnosti lidí a je protiústavní. Stěžovatelky dospívají k závěru, že vypořádání jejich nároku formou naturálního plnění je možné bez ohledu na restituční tečku. V případě stěžovatelek tedy došlo k porušení spravedlivé rovnováhy mezi obecným zájmem a právem pokojného užívání majetku v podobě legitimního očekávání na vydání náhradního pozemku k uspokojení nároků držených stěžovatelkami podle zákona o půdě.

III.

6. Ústavní soud úvodem připomíná, že v § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se jako zvláštní kategorie návrhů rozeznávají návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

7. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byly stěžovatelky účastnicemi, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatelky se dovolávaly ochrany svých základních práv obsažených v Listině, resp. Úmluvě, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

8. Ústavní soud předesílá, jak správně zmínily i obecné soudy, že ve věci stěžovatelek je rozhodující, že nárok na vydání náhradních pozemků nabyly na základě smluv o postoupení pohledávky podle § 33a odst. 1 zákona o půdě. Z tohoto důvodu jsou jen postupníky, neboť nejsou ani původními oprávněnými osobami (tedy původními restituentkami), ani jejich dědičkami. Z tohoto odlišného postavení, které má oporu v judikatuře Ústavního soudu [srov. nález sp. zn. III. ÚS 495/02, ze dne 4. března 2004; a výše citovaný plenární nález sp. zn. Pl. ÚS 6/05 (publ. ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. č. 39, nález č. 226, vyhlášen pod č. 531/2005 Sb.)], vycházejí i obecné soudy v ústavní stížností napadených rozhodnutích.

9. Označeným plenárním nálezem Ústavní soud zrušil ustanovení § 13 odst. 6 a 7 zákona o půdě, ve znění zákona č. 253/2003 Sb., a čl. VI. zákona č. 253/2003 Sb., stanovící propadnou lhůtu pro uplatnění nároku, pokud se týkaly oprávněných osob, kterým vzniklo právo na jiný pozemek podle § 11 odst. 2, respektive § 4 zákona o půdě, a jejich dědiců. Přitom se zabýval otázkou, zda derogační důvody, vypovídající ve prospěch zrušení těchto ustanovení, dopadají nejen na oprávněné osoby podle § 11 odst. 2 zákona o půdě, či i na postupníky. Dospěl k závěru, že "smyslem a účelem právní konstrukce, podle níž nároky podle zákona o půdě jsou právem na plnění ze závazkového právního vztahu, který obecně upravuje občanský zákoník (§ 488 - § 852), a tudíž je lze postoupit na základě § 524 občanského zákoníku, bylo rozšířit vějíř alternativ uspokojení nároků restituentů. Nelze z ní ale dovodit závěr, podle něhož by účely zákona o půdě, jak jsou zakotveny v jeho preambuli, dopadaly i na postupníky." Vůči postupníkům, kteří nárok na převod získali postoupením od osob oprávněných v restituci, což je i případ stěžovatelek, zůstala ustanovení § 13 odst. 6 a 7 zákona o půdě v platnosti, včetně tzv. restituční tečky ke dni 31. prosince 2005. Po tomto datu již jejich nárok na náhradní pozemek nemohl být uspokojen a zanikl podle § 11 odst. 2 zákona o půdě v souvislosti s tzv. restituční tečkou. Tato prekluzívní lhůta způsobila zánik práva stěžovatelek sama o sobě již svým uplynutím, což ve svém důsledku znamená, že se jako postupníci, po jejím marném uplynutí, nemohou práva na převod nemovitostí oprávněně domáhat.

10. Obecné soudy tedy postupovaly ústavně konformně, pokud při svém rozhodování respektovaly uvedený nález Ústavního soudu a dovodily zánik nároku stěžovatelek coby postupníků na náhradní pozemek podle § 11 zákona o půdě. Jejich rozhodnutím nemohlo být tudíž zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelek, konkrétně do jejích ústavně garantovaného majetkového práva. Rovněž, jak vyplývá z klíčových právních vět nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/05, námitka rozporu ustanovení zákona o půdě a jejich aplikace obecnými soudy s principem ochrany oprávněné důvěry v právo a s principem legitimního očekávání při uplatňování majetkového práva není důvodná.

11. Ústavní soud si je rovněž vědom toho, že stěžovatelkami zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 28 Cdo 436/2007, vyslovil tezi, že při posuzování nároku postupníků na vydání pozemků je třeba respektovat požadavek dodržení spravedlivé rovnováhy mezi obecným zájmem a právem pokojného užívání majetku v podobě legitimního očekávání ve smyslu článku 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, vyslovený v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva. Citovaný rozsudek připustil výjimku z tzv. "restituční tečky" pro postupníky - soukromě hospodařící zemědělce, kteří provozují zemědělskou výrobu a kteří cesí získali nároky na vydání pozemků s cílem rozšířit své zemědělské hospodářství. Skutkový stav v nyní posuzovaném případě je však jiný.

12. V řízení, které stěžovatelky svou žalobou u obecných soudů vyvolaly, nebylo stěžovatelkami v řízení před obecnými soudy tvrzeno ani dokazováno (alespoň to z odůvodnění rozhodnutí a rekapitulace skutkových tvrzení stěžovatelek provedené obecnými soudy nikterak nevyplývá), že vyvíjí nějakou zemědělskou činnost, v jejímž rámci by předmětné pozemky nezbytně potřebovaly k tomu, aby mohly svoji výrobu např. rozšířit zcelením již existujících pozemků za účelem provozování konkrétní zemědělské výroby, tak, jak je tomu v namítaném rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. listopadu 2007, sp. zn. 28 Cdo 436/2007. Tyto skutečnosti začaly stěžovatelky uvádět až v rámci řízení o ústavní stížnosti. Ústavnímu soudu však v tomto řízení nepřísluší jakkoliv ověřovat jejich pravdivost. Pokud stěžovatelky považovaly nyní v ústavní stížnosti uváděné skutečnosti za významné, měly je uplatnit již v řízení před obecnými soudy. Pokud tak neučinily, nemohou jimi nyní argumentovat.

13. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelek, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. října 2010

Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru