Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 192/97Nález ÚS ze dne 24.06.1998Restituce movitého majetku podle zákona č. 87/1991 Sb.

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajProcházka Antonín
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkvlastnické právo/přechod/převod
odškodnění
konfiskace majetku
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 75/11 SbNU 193
EcliECLI:CZ:US:1998:2.US.192.97
Datum podání03.06.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90

2/1993 Sb., čl. 4 odst.1, čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

119/1990 Sb.

87/1991 Sb., § 5 odst.1, § 20, § 7, § 13 odst.1


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 192/97 ze dne 24. 6. 1998

N 75/11 SbNU 193

Restituce movitého majetku podle zákona č. 87/1991 Sb.

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě složeném z předsedkyně

a soudců ve věci ústavní stížnosti M. Š., zastoupeného JUDr.

M. H., za účasti účastníka řízení Městského soudu v Praze a vedl.

účastníků 1) Ministerstva financí ČR, Letenská 15, Praha 1, 2)

Ministerstva spravedlnosti ČR, Vyšehradská 16, Praha 2, 3) České

národní banky, Na Příkopě 28, Praha 1, proti rozsudku Městského

soudu v Praze ze dne 9. 4. 1997, sp. zn. 13 Co 125/97 a rozsudku

Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. 11. 1996, sp. zn. 15

C 165/95, takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění,

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení

rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. 11. 1996, č. j.

15 C 165/95-49 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 4.

1997, č. j. 13 Co 125/97-64, kterým byl tento rozsudek potvrzen.

Ústavní stížností napadenými rozsudky byla zamítnuta

stěžovatelova žaloba, kterou se jako oprávněná osoba podle zák.

č. 87/1991 Sb., v platném znění, domáhal navrácení movitých věcí,

které v souvislosti s trestním řízením proti jeho otci M. Š.

podle rozsudku Okresního soudu trestního v Praze ze dne 2. dubna

1952, sp. zn. 2 T 5/52 propadly ve prospěch státu. Jednalo se

o vydání 513,6 g platiny, 2.214,15 g zlata, 45.325,60 g stříbra,

2.468 g platných stříbrných mincí, 74 prstenů s brilianty, 27

párů náušnic s brilianty, 8 náramků, 6 hodinek a další věci,

uvedené v žalobním seznamu.

Tento trestní rozsudek byl zrušen usnesením Obvodního soudu

pro Prahu 2 ze dne 27. 2. 1991, sp. zn. 2 Rt 555/91, a trestní

stíhání proti otci stěžovatele bylo zastaveno.

Stěžovatel, pokud se týká vydání věcí, omezil ústavní

stížnost pouze na vydání zlata, stříbra a platiny.

V rozsudku soudu I. stupně je uveden i realizační spis č.

1480 bývalého finančního referátu ONV Praha 12, ze kterého

vyplývá, kam byly zabavené věci předány. Soud sám po provedeném

řízení dospěl k názoru, že ke vzniku nároku na vydání věci podle

§ 5/1 zák. č. 87/1991 Sb. je třeba individuálního určení

jednotlivých věcí, jak vyplývá ze samotného znění tohoto

ustanovení. Soud dále dovozuje, že pouhé druhové určení těchto

věcí je nedostatečné a v řízení také nebylo prokázáno, že

předmětné věci nebo některé z nich jsou v držení některého ze

žalovaných odpůrců, a proto byla žaloba vůči všem odpůrcům (nyní

vedl. účastníkům) zamítnuta.

Odvolací Městský soud v Praze ve svém rozsudku, kterým

rozsudek soudu prvého stupně potvrdil, se plně ztotožnil s jeho

právním závěrem a ačkoli nezpochybnil, že Česká národní banka má

ve svém držení drahé kovy, nebylo možno prokázat, že drží právě

ty, které byly otci stěžovatele zabaveny. Ustanovení § 5 odst.1

zákona č. 87/1991 Sb., jak uvádí odvolací soud, nutno vykládat

tak, že se musí jednat o věc individuálně určenou, aby bylo bez

jakýchkoli pochybností zřejmé, že se jedná o tu konkrétní věc,

k jejímuž odejmutí došlo. Dovozuje dále, že i kdyby bylo

prokázáno, že tyto kovy jsou v držení České národní banky, pro

úspěšnost žaloby by bylo nutné, aby byly v témže stavu, v jakém

byly zabaveny a aby bylo naprosto zřejmé, že se jednalo o majetek

otce stěžovatele. Takto však drahé kovy nejsou evidovány.

Stěžovatel se domnívá, že tímto právním názorem soudu prvého

stupně a soudu odvolacího bylo porušeno jeho ústavně zaručené

právo podle čl. 90 Ústavy, dále čl. 4 odst.1 a čl. 36 odst.1

Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Vytýká oběma soudům nesprávný výklad zákona č. 87/1991 Sb.

v ustanoveních o vydání movitých věcí, i když tento zákon stanoví

oprávněné osobě povinnost určit, kde se věci nacházejí.

Je nepochybné, uvádí stěžovatel dále, že Česká národní banka

má ve svých depozitech a ve svém držení stříbro, zlato a platinu.

Jsou to kovy zaměnitelné jen co do ryzosti a pokud ryzost zůstává

stejná, je možné je zaměnit co do váhy. Proto podle názoru

stěžovatele k identifikaci těchto kovů stačí pouze údaje

o ryzosti a váze. V žádném z dobových dokumentů, ve kterých jsou

odebrané kovy jeho otci popisovány, není uvedena jiná

charakteristika než jejich ryzost a váha. Proto se stěžovatel

domnívá, že není nutné, aby prokazoval, že se jedná o naprosto

stejné kovy, které byly jeho otci odebrány, neboť taková

prokázání nejsou ani možná. Zákon č. 87/1991 Sb. měl na mysli

identifikaci movitých věcí tak, aby tyto věci nebylo možno

zaměnit s jinými a aby byly vydány oprávněné osobě skutečně jen

věci, které jí byly konfiskovány. Takto soudy specifikovanou

identifikaci podle jeho názoru nelze přenášet na drahé kovy,

neboť jde o věci druhotně zaměnitelné.

Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 1,

sp. zn. 15 C 165/95 a současně požádal oba soudy i vedlejší

účastníky o vyjádření k ústavní stížnosti.

Soud prvého stupně ve svém vyjádření uvedl, že vzhledem

k jednoznačnosti textu zákona (§ 5 odst. 1), je na žalobci, aby

přesně identifikoval požadované věci a kde se nacházejí. Protože

žalobce důkazní břemeno neunesl, musela být žaloba zamítnuta.

Odvolací soud ve svém vyjádření odkázal na právní názor, že

jde-li o vydání movitých věcí podle § 5 odst. 1 zákona č.

87/1991 Sb. (dále jen zákon), musí jít o věc individuálně určenou

a navíc musí oprávněná osoba prokázat, kde se věc nalézá. Nemůže

se jednat o věci určené druhově, zejména v případě požadavku na

vydání drahých kovů.

Ministerstvo spravedlnosti ČR ve svém vyjádření uvedlo, že

odškodnění za propadnutí movité věci upravuje ustanovení § 20

s odkazem na ustanovení §§ 5,7-12 zákona. Odškodnění za movité

věci se realizuje vydáním věci povinnou osobou za podmínky, že

oprávněná osoba prokáže, kde se věci nalézají. Důkazní břemeno

leží na stěžovateli a není podmíněno žádnými dalšími

skutečnostmi. U propadnutí jednotlivých movitých věcí, zákon

neumožňuje odškodnění formou finanční náhrady, neboť ta se

poskytuje pouze za nemovitost a za podmínek stanovených § 13

odst. 1 zákona. Z uvedeného je zřejmé, že jedinou formou

odškodnění v daném případě je vydání věcí, nikoli finanční

náhrada.

Ministerstvo financí ČR ve svém vyjádření uvedlo, že

stěžovatel je přesvědčen, že u druhově zaměnitelných věcí lze

"vydání" realizovat vydáním drahých kovů stejné váhy a ryzosti.

To však restituční zákon neumožňuje. Považuje za správný výklad

ustanovení § 5 odst. 1 zákona, tak jak byl proveden oběma soudy.

Česká národní banka se rovněž ztotožnila s rozsudky obou

soudů. Dále uvedla, že je přirozené, že ČNB jako centrální banka

vlastní drahé kovy, ovšem to neznamená, že se jedná o kovy

zastavené otci stěžovatele. Požadavek na vydání těchto věcí se

opírá pouze o skutečnost, že banka takové věci vlastní, není však

prokázáno, že drahé kovy zabavené otci stěžovatele se do ČNB

resp. její právní předchůdkyně dostaly. I v případě, že by

připustila vzhledem k tehdejší praxi, že předmětné věci byly do

banky odevzdány, neznamená to, že je banka dosud vlastní. Odmítá

názor stěžovatele, že u druhově určených věcí není nutno

prokazovat ani jejich identitu ani cestu, kterou po zabavení

prodělaly.

Oba soudy i vedlejší účastníci proto navrhují odmítnutí

resp. zamítnutí ústavní stížnosti.

Ústavní soud si rovněž vyžádal rozsudek Okresního soudu

trestního v Praze, č. j. 2 T 5/52 ze dne 2. dubna 1952 ze kterého

zjistil, že v odůvodnění na str. 6 odst. 2 jsou uvedeny údaje

o váze jednotlivých zabavených drahých kovů, tak jak to

stěžovatel uvádí ve své ústavní stížnosti.

Ingerence Ústavního soudu, jak je soustavně judikováno,

nastává v případě ústavní stížnosti proti rozsudkům obecných

soudů pouze v případech, kdy je stěžovatelem namítáno porušení

jeho základních práv a svobod a podává stížnost při splnění

zákonem č. 182/1993 Sb. stanovených podmínek a za předpokladu, že

návrh není návrhem zjevně neopodstatněným.

Zákon č. 87/1991 Sb. v platném znění důrazně a výlučně ve

vztahu na restituci hovoří o "věcech": Podle ustanovení § 5

odst.1-druhá věta zákona "jde-li o vydání movité věci,

prokáže-li též (oprávněná osoba), kde se věc nalézá". Právě

právní výklad této věty v podání stěžovatele ve vztahu ke

stanovisku obou soudů i vedlejších účastníků je odchylný.

Pokud stěžovatel uvádí, že drahé kovy spadají do kategorie

věcí genericky určených, t. j. takových, kde nezáleží na

individualitě předmětu, ale kde je pro ně rozhodující počet, váha

nebo míra určitého druhu, potom je nutno si uvědomit, že do této

kategorie spadají i peníze. Zákon č. 87/1991 Sb. v platném znění

neřeší celkovou restituci odňatého majetku, ale, jak to vyjádřil

v § 1 odst.1 zákona, pouze zmírňuje některé majetkové a jiné

křivdy, vzniklé nyní již zrušenými trestními rozsudky, vydanými

v rozporu se zásadami demokratické společnosti. Nevztahuje se

proto na vydání peněz i když finanční částky, t. j. peníze,

tvořily mnohdy podstatnou část zabaveného majetku.

Odpovídá tomu i ustanovení § 13 odst.1 zákona, kde se

finanční náhrada oprávněné osobě poskytuje pouze za nemovitost,

která jí nebyla vydána nebo požádá-li tato osoba o finanční

náhradu podle § 7 odst. 3, 4 a 5 zákona.

Důležité pro toto posouzení je i ustanovení § 13 odst. 2

zákona, které říká, že pro případ, kdy byl zabaven celý majetek

občana, jehož součástí nebyla nemovitost, přísluší na základě

zrušeného rozsudku zákonem č. 119/1990 Sb. oprávněné osobě

náhrada ve výši 60 000 Kč.

Ústavní soud sdílí názor stěžovatele, že jde o věci

vymykající se možnosti jejich individualizace, tedy o druhově

určené věci, u nichž právě vzhledem k této jejich povaze je

vindikační žaloba vyloučena. Avšak ani zákon č. 87/1991 Sb.,

o mimosoudních rehabilitacích, jenž podle svého výslovného

ustanovení § 1 odst.2 upravuje též podmínky uplatňování nároků

vyplývajících ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku,

propadnutí věci nebo zabrání věci, jakož i způsob náhrady

a rozsah těchto nároků, vydání věcí takto určených neumožňuje.

Tento závěr vyplývá, podle názoru Ústavního soudu nejen z již

citované preambule k zákonu č. 87/1991 Sb., stanovící jeho meze

pouze ve směru zmírnění některých majetkových a jiných křivd, ale

i ze znění ustanovení § 5 odst.1 zákona, jež vydání peněz

vylučuje. K tomuto závěru dospěl Ústavní soud i výkladem

ustanovení § 13 odst.2 zákona limitujícího v případě, že celý

majetek občana, jehož součástí nebyla nemovitost, převzal stát na

základě soudního rozhodnutí, které bylo nebo bude zrušeno podle

zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č.

47/1991 Sb., popř. na základě rozhodnutí, které se zrušuje podle

tohoto zákona, vyplacenou náhradu částkou 60.000 Kč. Stručně

vyjádřeno, buď zde určitá věc, u které přichází v úvahu možnost

jejího vydání je a potom se lze domáhat za podmínek uvedených

v ustanovení § 5 citovaného zákona jejího vydání, nebo taková věc

zde již není nebo ji nelze vydat, a potom oprávněné osobě

přísluší pouze náhrada uvedená v ustanovení § 13 citovaného

zákona. Tento názor byl judikován v usnesení Ústavního soudu sp.

zn. IV.ÚS 166/95.

Proto byl nucen Ústavní soud přisvědčit právním závěrům obou

soudů i stanoviskům vedlejších účastníků.

Nedošlo tedy ze strany rozhodujících soudů k porušení čl.

90 Ústavy, neboť právo stěžovatele bylo řádně váženo. Soudy

věnovaly řízení maximální pozornost, provedly všechny navrhované

důkazy, takže z jejich strany nedošlo k porušení stanovených

postupů podle čl. 36 odst.1 Listiny odepřením práva na

spravedlivý proces.

Na projednávaný případ se však nevztahuje ustanovení čl. 4

odst.1 Listiny, neboť se nejednalo o posouzení uložených

povinností.

Naopak požadavek na vydání drahých kovů, kdy podle právního

názoru stěžovatele se jedná o věci druhově určené, u kterých není

nutno prokazovat ani jejich identitu ani cestu, kterou po

zabavení prodělaly, by odporoval smyslu zákona. Zcela by opomíjel

identifikaci věcí a znevýhodňoval by ty restituenty, jimž nebyly

požadované věci vráceny proto, že již neexistují nebo u nichž

nelze zjistit, kde se nacházejí. Došlo by tak k porušení

rovnosti.

Ústavní soud byl proto nucen ústavní stížnost zamítnout

podle ustanovení § 82 odst.1 zákona č. 182/1993 Sb., v platném

znění.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústav

níhosoudu se nelze odvolat.

V Brně dne 24. června 1998

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru