Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 192/95Nález ÚS ze dne 01.11.1995Dodržování základních práv a svobod v pracovněprávních vztazích

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajBrožová Iva
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/rovnost v právech a důstojnosti a zákaz diskriminace
hospodářská, sociální a kulturní práva/svoboda podnikání a volby povolání... více
Věcný rejstříkPracovní poměr
Podnikání
pokuta
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 73/4 SbNU 197
EcliECLI:CZ:US:1995:2.US.192.95
Datum podání19.07.1995
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 2 odst.4

2/1993 Sb., čl. 1, čl. 3, čl. 26 odst.1, čl. 36 odst.1, čl. 2 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

35/1965 Sb.

513/1991 Sb., § 44, § 51, § 17, § 53, § 20

527/1990 Sb.

65/1965 Sb., § 73, § 29 odst.2, § 75


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 192/95 ze dne 1. 11. 1995

N 73/4 SbNU 197

Dodržování základních práv a svobod v pracovněprávních vztazích

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti

stěžovatele M. ČS, spol. s r. o., K.t. proti rozsudku Krajského

soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 7 Co 524/95, ze dne 12. 4.

1995, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Českých

Budějovicích, sp. zn. 14 C 359/92, ze dne 10. 6. 1993, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 7 Co

524/95, ze dne 12. 4. 1995, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu

v Českých Budějovicích, sp. zn. 14 C 359/95, ze dne 10. 6. 1993,

se zrušuje.

Odůvodnění:

Navrhovatel ve své ústavní stížnosti namítá nesprávnost

napadených rozsudků tak, jak jsou shora označeny, potud, pokud

krajský soud, jsa vázán zrušujícím rozhodnutím Vrchního soudu

v Praze ze dne 20. 1. 1995, čj. 6 Cdo 105/94-106, dovodil, že

ujednání obsažená v čl. V smluv o tom, že se vedlejší účastníci

(v řízení před obecnými soudci odpůrci) zdrží "po dobu 12 měsíců

od skončení pracovního poměru samostatného nebo i nesamostatného

podnikání v obchodním odvětví zaměstnavatele" a o tom, že

v případě porušení tohoto "konkurenčního ujednání" zaplatí "pokutu

ve výši šestinásobku hrubého měsíčního příjmu, stanoveného podle

hrubého příjmu v měsíci předcházejícím porušení povinnosti",

odporují čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen

Listina) a čl. 1 věta druhá Listiny, s tím, že pracovní předpisy

mají kogentní povahu, a proto v nich nelze připustit uplatnění čl.

2 odst. 3 Listiny. Navrhovatel naopak dovozoval, že napadená

rozhodnutí a nikoliv smlouvy resp. jejich čl. V porušují čl. 26

odst. 1; čl. 2 odst. 3; čl. 36 odst. 1; čl. 2 odst. 2; čl. 11

odst. 1; čl. 4 odst. 4 Listiny. Zejména zdůraznil, že zrovna tak,

jako občanskoprávní vztahy jsou i pracovněprávní vztahy

soukromoprávní povahy, a to mezi rovnými subjekty. Proto také

normy je upravující mají zásadně povahu dispozitivní a pouze tam,

kde to zákon výslovně stanoví či z povahy ustanovení zákona to

vyplývá, mají povahu kogentní s tím účinkem, že se od nich nelze

odchýlit pod sankcí neplatnosti. Kromě toho nemůže existovat

rozdíl mezi normami pracovního práva a občanského práva ve vztahu

k ústavním zákonům v tom smyslu, že by se u jedněch aplikovaly

jinak než u druhých. Současně poukázal na ustanovení § 29 odst.

2 Zákoníku práce, který upravuje možnost dalších ujednání ohledně

podmínek, na nichž mají účastníci zájem a dovodil, že zatímco čl.

2 odst. 3 Listiny určuje rámec pro oblast soukromoprávní, tedy

i pracovněprávní, článek 1 věta druhá Listiny, kterého se soudy

dovolávaly a který stanoví nezadatelnost, nezcizitelnost,

nepromlčitelnost, nezrušitelnost základních práv a svobod, je

určen pro veřejnoprávní sféru. Zejména z těchto důvodů odmítl pak

názor krajského soudu resp. Vrchního soudu o tom, že čl. 2 odst.

3 Listiny (každý může činit, co není zákonem zakázáno) není

uplatnitelný pro oblast vztahů řídících se Zákoníkem práce. Taktéž

pokud jde o čl. 26 odst. 1 Listiny (každý má právo podnikat) i čl.

4 odst. 1 Listiny (povinnosti mohou být ukládány toliko na základě

zákona a v jeho mezích při zachování základních práv a svobod),

navrhovatel dovodil, že tyto vyjadřují a upravují podmínky vztahu

ve veřejnoprávním smyslu a nikoliv v soukromoprávním smyslu, když

bez dispozitivní podstaty uplatňování práv v soukromoprávní

oblasti (čl. 2 odst. 3 Listiny) by v podstatě nebylo možno

zajistit přirozené fungování občanské společnosti zejména ve sféře

hospodářské. Konkrétně pak zdůraznil, že předmětným ujednáním,

obsaženým v čl. V smluv, se účastníci nevzdali práva podnikat dle

čl. 26, s tím, že tento článek zahrnuje i právo nepodnikat,

přičemž v širších souvislostech je právo na podnikání i právem

podnikatele na ochranu podmínek, za nichž je možno podnikání

realizovat. Vlastní realizace podnikání má takto nejenom

subjektivní stránku představovanou uzavíráním obchodněprávních,

pracovněprávních a jiných smluv, ale též objektivní stránku,

kterou představuje jak obecná právní úprava, tak státem vytvořené

podmínky pro podnikání, mezi které patří i soustava příslušných

orgánů, zejména soudů, jež umožňují uplatnit subjektivní podmínky

podnikání, tj. zejména dodržování smluv. V případě daného

ujednání, obsaženého v čl. V, pak šlo jen o to, aby nebylo

ohroženo postavení navrhovatele na trhu v důsledku narušení

ochrany jeho obchodního tajemství a aby nedošlo ke zneužití

poznatků, které vedlejší účastníci, dříve odpůrci, získali při své

činnosti jinými podnikatelskými subjekty se stejným nebo obdobným

předmětem podnikání, a proto má navrhovatel právo na soudní

ochranu, domáhá-li se plnění této subjektivní podmínky podnikání.

Závěrem navrhl zrušení napadených rozhodnutí.

Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém vyjádření

k návrhu především poukázal na svůj první rozsudek ze dne 14. 1.

1994, v němž zaujal stanovisko, že předmětné ujednání není

v rozporu s Listinou a pokud v konečné fázi vycházel z odlišného

právního názoru, bylo tomu tak proto, že byl ve smyslu ustanovení

§ 243d odst. 1 o.s.ř. vázán právním názorem dovolacího, tj.

Vrchního soudu.

Vedlejší účastníci ve svém vyjádření k návrhu uvedli, že

stěžovatelé argumentují stále stejným způsobem. K věci samé

konstatovali, že je-li předmětné ujednání pracovněprávní povahy,

platí i § 244 odst. 1 Zákoníku práce, dle kterého smluvní volnost

se uplatní pouze tam, kde to pracovněprávní předpisy umožňují.

Dále se ve vyjádření uvádí, že Zákoník práce (§ 75) neumožňuje

sjednání smlouvy, která by omezovala zaměstnancovu výdělečnou

činnost i po skončení pracovního poměru a že z § 246 a násl.

Zákoníku práce plyne zákaz jiných forem zajištění práv

a povinností, než výslovně upravených. Poté ve svém vyjádření

dovodili, že vzhledem k neexistenci zákona, který by zakazoval

vykonávat podnikatelskou činnost ve stejném předmětu jako jeho

bývalý zaměstnavatel, je nutno vycházet z čl. 26 odst. 1 Listiny,

kde je upraveno právo podnikat, a z čl. 1 věta druhá Listiny, kde

je upravena nezcizitelnost základních práv. Zcela na závěr

vedlejší účastníci připustili, že se skutečně v současné době

objevují různé podoby tzv. konkurenčního ujednání zejména tam, kde

jde o právnické osoby s cizím prvkem, a to patrně v důsledku

nepřesné aplikace cizího práva nebo nesprávného překladu cizích

smluv, avšak že naše současná právní úprava jejich existenci

neumožňuje. Z důvodů shora uvedených pak navrhli zamítnutí ústavní

stížnosti.

Ústavní soud při projednávání včas podaného návrhu

navrhovatele respektoval, že není běžnou třetí instancí v systému

všeobecného soudnictví, že není ani vrcholem soustavy obecných

soudů, že není ve vztahu k těmto soudům soudem nadřízeným (čl.

81, čl. 90 Ústavy ČR), to vše však za předpokladu, že napadenými

rozhodnutími nebylo porušeno základní právo nebo svoboda, zaručené

ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy [§

72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb. ve spojení s čl. 87 odst.

1 písm. d) Ústavy]. Vzhledem k tomu, že navrhovatel uplatnil

námitky, spočívající právě v porušení základních práv a svobod,

nezbylo Ústavnímu soudu, než se věcí zabývat. Za tímto účelem si

vyžádal od Okresního soudu v Českých Budějovicích spis, sp. zn.

14 C 359/92, z něhož zjistil, že mezi navrhovatelem a vedlejšími

účastníky, dříve odpůrci, byly uzavřeny smlouvy, v nichž se

vedlejší účastníci, dříve odpůrci, mimo jiné v čl. V smluv

zavázali, že se zdrží "po dobu 12 měsíců od ukončení pracovního

poměru samostatného nebo i nesamostatného podnikání v obchodním

odvětví zaměstnavatele" a že v případě porušení "konkurenčního

ujednání" zaplatí žalobci "pokutu ve výši šestinásobku hrubého

měsíčního příjmu, stanoveného podle hrubého příjmu v měsíci

předcházejícím porušení povinnosti". Pracovní poměr vedlejších

účastníků, dříve odpůrců, u navrhovatele byl rozvázán dohodou ke

dni 31. 7. 1992. Vedlejší účastníci, dříve odpůrci, ještě za

trvání pracovního poměru založili spol. s r. o. s názvem MIN

- servis, která má obdobný předmět podnikání jako navrhovatel

a v této společnosti po skončení pracovního poměru vyvíjeli

podnikatelskou činnost, což vedlo navrhovatele k podání žaloby na

zaplacení šestinásobku hrubého měsíčního příjmu, s odůvodněním, že

vedlejší účastníci, dříve odpůrci, porušili svůj závazek,

nacházející se pod čl. V smluv. Dále Ústavní soud zjistil, že

rozsudkem ze dne 10. 6. 1993, čj. 14 C 359/92-60, Okresní soud

v Českých Budějovicích zamítl návrh navrhovatele proti odpůrcům,

nyní vedlejším účastníkům, na zaplacení vyčíslených šestinásobků.

Proti tomuto rozsudku podal navrhovatel odvolání, na jehož základě

rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 1.

1994, čj. 7 Co 2163/93-84, byl změněn rozsudek Okresního soudu

v Českých Budějovicích tak, že návrhu na zaplacení šestinásobku

proti odpůrcům, nyní vedlejším účastníkům, bylo vyhověno. Následně

na základě dovolání, které podali zavázaní odpůrci, nyní vedlejší

účastníci, byl rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze

dne 14. 1. 1994, sp. zn. 7 Co 2163/93-84, rozsudkem Vrchního soudu

v Praze ze dne 20. 1. 1995, sp. zn. 6 Cdo 105/94, zrušen a věc

vrácena Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.

Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 4.

1995, sp. zn. 7 Co 524/95, bylo rozhodnuto tak, že se potvrzuje

rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 6.

1993, čj. 14 C 359/92-60, kterým byl zamítnut návrh navrhovatele,

aby odpůrci, nyní vedlejší účastníci, zaplatili navrhovateli:

V. V. částku 88.600,- Kč, R. H. částku 59.994,- Kč, R. V. částku

70.272,- Kč a odpůrkyně I. H. částku 41.760,- Kč. V tomto posledně

uvedeném a ústavní stížností napadeném rozsudku Krajského soudu

v Českých Budějovicích, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního

soudu v Českých Budějovicích, krajský soud konstatuje vázanost

právním názorem dovolacího soudu s tím, že se v podrobnostech

odkazuje na rozsudek Vrchního soudu ze dne 20. 1. 1995, sp. zn.

6 Cdo 105/94. V odůvodnění rozsudku Vrchního soudu se potom uvádí,

že čl. V smluv je pracovněprávním ujednáním, řídícím se Zákoníkem

práce, který má kogentní povahu, tzn. že nikdo nesmí činit to, co

je zákonem zakázáno, přičemž Vrchní soud dospívá k závěru, že §

29 odst. 2 Zákoníku práce nutno interpretovat s přihlédnutím k §

244 odst. 1 Zákoníku práce, v němž je právě vyjádřena zásadně

kogentní povaha Zákoníku práce, což dále znamená, že smluvní

volnost se uplatní jen tam, kde to pracovněprávní předpisy

umožňují. Dále Vrchní soud konstatoval, že v oblasti Zákoníku

práce platí, že nikdo nesmí činit to, co je zákonem zakázáno,

takže nelze argumentovat čl. 2 odst. 3 Listiny, dle kterého naopak

každý může činit, co mu není zákonem zakázáno. Poté Vrchní soud

právě ze shora uvedené zásady, že nikdo nesmí činit to, co je

zákonem zakázáno, dovozoval, že znění § 75, § 73 Zákoníku práce

neumožňuje uzavření smlouvy omezující výdělečnou činnost po

skončení pracovního poměru, a že znění § 246 až § 248 Zákoníku

práce vylučuje možnost zajistit práva a povinnosti

z pracovněprávních vztahů jinými, než tam uvedenými způsoby, tj.

pokutou. Konečně Vrchní soud konstatoval porušení čl. 26 odst. 1

Listiny i čl. 1 věty druhé Listiny předmětným ujednáním, neboť

zákon nestanoví žádné omezení pro výkon podnikatelské činnosti pro

případ, že bývalý zaměstnanec hodlá podnikat ve stejném předmětu

činnosti jako jeho bývalý zaměstnavatel. Závěrem odmítl jako

nesprávný názor krajského soudu o porušení čl. 26 odst. 1 Listiny,

byl-li by závazek sjednán na zcela nepřiměřenou nebo neomezenou

dobu a naopak potvrdil správnost odkazu krajského soudu na možnost

domáhat se soudní ochrany při ohrožení nebo porušení práva na

obchodní tajemství a pro nekalosoutěžní ujednání dle Obchodního

zákoníku. Zcela na závěr Vrchní soud konstatoval, že dohoda,

obsažená v čl. V pracovních smluv, je ve smyslu § 242 odst. 1

písm. a) Zákoníku práce neplatná pro rozpor s obsahem a účelem

zákona.

Ústavní soud, respektující svoje pravomoci, dané, jak již

bylo konstatováno shora, ústavněprávními hledisky, a vycházející

z čl. 1 věty prvé, z čl. 3 odst. 1 Listiny , v nichž je upravena

zásada rovnosti v právech jak pro osoby fyzické, tak právnické

(srov. rozhodnutí Ústavního soudu ČR, sp. zn. Pl. ÚS 15/93); z čl.

2 odst. 3 Listiny, čl. 2 odst. 4 Ústavy, dle kterých každý může

činit, co není zákonem zakázáno a nikdo nesmí být nucen činit, co

zákon neukládá, a konečně z čl. 26 odst. 1 Listiny, dle něhož má

každý právo podnikat, dospěl k závěru, že ať už jde v čl. V smluv

o ujednání občanskoprávní povahy, jak dovodil krajský soud ve svém

rozsudku ze dne 14. 1. 1994, čj. 7 Co 2163/93-84, nebo

pracovněprávní povahy, jak dovodil Vrchní soud ve svém rozsudku ze

dne 20. 1. 1995, čj. 6 Cdo 105/94-106, podstatou zůstává, že jde

o zachování rovnosti v právu podnikat na straně stěžovatele a na

straně vedlejších účastníků, dříve odpůrců. Ve shora uvedeném již

bylo konstatováno, že rovnost v právech je základním právem

a právo podnikat taktéž. Pro jejich vzájemný vztah platí, že

rovnost má povahu akcesorickou, a proto lze na porušení principu

rovnosti usuzovat, jen je-li tu vztah k jinému základnímu právu

(srov. rozhodnutí Ústavního soudu ČR, sp. zn. Pl. ÚS 4/95).

Rovností v právu podnikat je pak konkrétně třeba rozumět

potencionální či relativní rovnost, která znamená, že se pro právo

podnikat vyžaduje, aby bylo zásadně uplatňováno za stejných

faktických poměrů (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ČSFR, sp. zn.

Pl. ÚS 22/92). Protože v dané věci nelze přehlédnout, že napadená

rozhodnutí založila nerovnost na straně stěžovatele

- navrhovatele, spočívající v tom, že léty budované poznatky

o jednotlivých metodách či dokonce objevy právě učiněné a jiné

skutečnosti, mající podnikatelskou hodnotu, byly uvolněny bez

dalšího k aplikaci třetím osobám, tj. vedlejším účastníkům, dříve

odpůrcům, kteří se o ně ani nemuseli nijak zasloužit, má Ústavní

soud za to, že napadená rozhodnutí porušují jak čl. 1 větu prvou,

čl. 3 odst. 1 Listiny, upravující zásadu rovnosti, tak čl. 26

odst. 1 Listiny, upravující právo podnikat. Na uvedeném nic nemění

možnost domáhat se soudní ochrany, ať už pro nekalosoutěžní

chování, nebo pro porušení obchodního tajemství, protože již jde

jen o následné nástroje, směřující k obnově porušené rovnosti

v podnikání [srov. ustanovení § 17; § 51; § 44 odst. 2 písm. g);

§ 53; § 20 Obchodního zákoníku]. Za této situace nezbylo Ústavnímu

soudu, než pro totožnost pochybení obě napadená rozhodnutí zrušit

dle § 82 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb.

Pro úplnost se výslovně uvádí, že Ústavní soud nesdílí názor

Vrchního soudu o nemožnosti argumentovat čl. 2 odst. 3 Listiny

v oblasti pracovněprávních vztahů, neboť toto ustanovení je

ustanovením v demokratické společnosti nesmírně významným, jak

potvrzuje i jeho zařazení hned do čl. 2 Ústavy, a to potud, že je

pojistkou svobody a současně i pojistkou proti totalitarizaci

společnosti, jíž je vlastní snaha o znormování pokud možno všech

oblastí života. Dále dlužno dodat, že se Ústavní soud ztotožnil

s názorem Krajského soudu v Českých Budějovicích, obsaženým v jeho

rozhodnutí ze dne 14. 1. 1994, čj. 7 Co 2163/93-84, který při

hodnocení předmětného ujednání vzal v úvahu délku doby závazku

(12 měsíců), neboť skutečně závazek časově neomezený nebo na

nepřiměřenou dobu by nepochybně vedl též k zásahu do rovnosti

v právu podnikat, avšak z hlediska vedlejších účastníků, dříve

odpůrců. Obecně vzato, bude třeba individuálně přistupovat

k hodnocení tzv. "konkurenčních ujednání", tj. od případu

k případu, neboť faktem zůstává, že tu je na jedné straně výslovná

úprava, týkající se nekalosoutěžního chování a porušení obchodního

tajemství (dle Obch. zák.), ochrany autorských práv (zák. č.

35/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů), objevů, vynálezů,

zlepšovacích návrhů (zák. č. 527/1990 Sb., ve znění pozdějších

předpisů) a na druhé straně jsou důležité takové ukazatele, jako

je výše sjednané pokuty, délka doby pracovního poměru, délka doby

závazku, povaha provozu atd., to vše s tím, že nejen získávání

zkušeností, poznatků, ale i jejich využívání, je tou

nejpřirozenější součástí lidské existence.

Pokud jde o navrhovatelem tvrzená porušení dalších ústavně

zaručených základních práv a svobod, Ústavní soud konstatuje, že

se jimi již nezabýval, neboť si pro účely rozhodnutí vystačil se

zjištěním porušení shora uvedených základních práv a svobod (čl.

1 věta prvá, čl. 3 odst. 1, čl. 26 odst. 1 Listiny). Zcela na

závěr se v této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Ústavního

soudu, sp. zn. I. ÚS 89/94, dle kterého je Ústavní soud sice vázán

petitem stěžovatele, nikoliv však jeho odůvodněním, tj. argumenty,

které stěžovatel uvádí. Dle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou vykonatelná

rozhodnutí Ústavníhosoudu závazná pro všechny orgány i osoby.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 1. 11. 1995

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru