Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 192/02Usnesení ÚS ze dne 17.07.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMalenovský Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
základní ústavní principy/demokratický právní stát/ukládání povinností pouze na základě záko... více
Věcný rejstříkDůkaz
Pracovní poměr
lhůta
EcliECLI:CZ:US:2002:2.US.192.02
Datum podání29.03.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí jiné

Ostatní dotčené předpisy

154/1994 Sb., čl.

2/1993 Sb., čl. 36

99/1963 Sb., § 250j, § 132


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 192/02 ze dne 17. 7. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatele Bc. R. K., zastoupeného advokátem JUDr. Z. O., o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2001, čj. 38 Ca 44/2001-79, a proti rozhodnutí ředitele Bezpečnostní informační služby ze dne 4. 12. 2000, čj. 531-16/2000-BIS-5, za účasti Městského soudu v Praze a Bezpečnostní informační služby, jako účastníků řízení, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí Městského soudu v Praze a ředitele Bezpečnostní informační služby (dále jen "BIS"). Domnívá se, že jimi došlo k porušení jeho práv, garantovaných čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy, které spatřuje ve zjevně protiústavní neúplnosti skutkových zjištění, jejich nesprávném právním hodnocení a v nerespektování procesních práv účastníka řízení. Odkazuje též na čl. 4 odst. 4 Listiny. Tvrdí, že řízení předcházející vydání napadeného rozhodnutí nebylo spravedlivé. Soud i "příslušné orgány" přecenily význam technických údajů nad vyjádřeními přímých aktérů určitého jednání, které je následně předmětem přezkumu. Obecný soud nejenže převzal toto "unfair" hodnocení důkazů, ale navíc sám odmítl dokazování v požadovaném rozsahu doplnit. Obecný soud měl dále v rámci spravedlivého soudního procesu zkoumat, zda procesní postup správního orgánu je způsobilý "obstát" ve světle podmínky zachovat účastníku řízení jeho veškerá práva spojená s účastenstvím v řízení. Stěžovatel odmítá právní závěr obecného soudu, spočívající v řešení otázky, kdy začíná řízení vůči účastníku a odkdy je tento nositelem všech svých práv z řízení vyplývajících. Argumentaci obecného soudu považuje v tomto bodě za absurdní. Stěžovatel konečně odkazuje na řádné opravné prostředky, které v řízení před služebními orgány použil, a dovolává se jejich textu jako nedílné součásti své stížnosti.

Ústavní soud především poukazuje na svůj předchozí nález ze dne 4. 9. 2000, sp. zn. IV. ÚS 146/99, jímž stěžovateli vyhověl a původní rozhodnutí ředitele BIS ze dne 30. 6. 1997, čj. BIS-20-3/1-97, a Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 1998, čj. 28 Ca 378/97-54, zrušil. Důvodem pro toto rozhodnutí byla dle odůvodnění nálezu především skutečnost, že z napadeného rozhodnutí ředitele BIS ani z prvostupňového rozhodnutí nelze zjistit, zda datum rozhodnutí v I. stupni spadá do prekluzivní dvouměsíční lhůty (§ 40 odst. 3 zák. č. 154/1994 Sb., o Bezpečnostní informační službě), (dále jen "zákon o BIS"), a že nelze zjistit, zda o odvolání bylo rozhodnuto po projednání v poradní komisi (§ 136 zákona o BIS). Ústavní soud dále vytkl obecnému soudu, že se otázkou prekluze práva nezabýval, ačkoliv jde o skutečnost, k níž je nutno přihlédnout i bez návrhu. V předcházejícím řízení tedy došlo dle názoru Ústavního soudu k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces.

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Městského soudu v Praze, sp. zn. 38 Ca 44/2001, a spisový materiál BIS v projednávané věci, z nichž zjistil následující:

Novým rozhodnutím ředitele BIS, následujícím po zmíněném nálezu Ústavního soudu v projednávané věci, nyní napadeným ústavní stížností, bylo odvolání stěžovatele částečně vyhověno a napadené rozhodnutí [rozkaz ředitele BIS ve věcech personálních, č. 68/97, ze dne 17. 4. 1997, o propuštění ze služebního poměru příslušníka BIS podle ustanovení § 40 odst. 1 písm. d) zákona o BIS za porušení služebních povinností zvlášť hrubým způsobem] změněno tak, že do prvostupňového rozhodnutí byl doplněn mimo jiné údaj o počátku lhůty dle § 40 odst. 3 zák. o BIS, jímž byl nejdříve den 11. 3. 1997. Subjektivní dvouměsíční prekluzivní lhůta byla dodržena. Ve zbytku odvolání stěžovatele včetně doplňků odmítl. Ze spisového materiálu je též zřejmé, že rozhodnutí bylo vydáno po projednání v poradní komisi.

Toto rozhodnutí napadl stěžovatel opět žalobou k Městskému soudu v Praze. Vytýká mu jednak řadu formálních nedostatků, jednak nesprávně zjištěný skutkový základ. Tvrdí zejména, že v dané věci neproběhlo formálně bezvadné správní řízení ve smyslu § 128 a § 130 a násl. zákona o BIS. Struktura písemného vyhotovení prvostupňového rozhodnutí (rozkaz není formálně členěn na výrok, odůvodnění a náležitosti následující) zakládá nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Správní orgán nesprávně zhodnotil běh lhůt uvedených v § 40 odst. 3 zák. o BIS. Těmito nedostatky zkrátil správní orgán stěžovatele v jeho nároku na právní ochranu před orgánem soudní moci. Změna rozhodnutí v odvolacím řízení, tedy ve fázi, kdy již není možné využití řádného opravného prostředku, způsobila tzv. odnětí instance. Stěžovatel taktéž uvádí, že údaje zaznamenané elektronickým mediem nemohou být jediným důkazem, na němž je postaven závěr o tom, zda došlo či nedošlo k nějaké fyzické činnosti. Je třeba je podpořit také jinými důkazy. Klade taktéž otázku, zda případný zásah do údajů o čase schůzky se zájmovou osobou může být zvlášť hrubým porušením služební kázně, pokud schůzka proběhla a její obsah odpovídá skutečnosti. Domáhal se konečně též toho, aby soud přezkoumal, zda případné nepravdivé vyjádření před orgány inspekce může vůbec být způsobilé být porušením kázně. Stěžovatel v takovém jednání spatřoval právo hájit se způsobem, jež uzná za vhodný.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 11. 2001, čj. 38 Ca 44/2001-79, žalobu stěžovatele zamítl. Neshledal důvodnými námitky stěžovatele, založené na tvrzení, že k údajnému porušení služební povinnosti vůbec nedošlo. Uvedl, že rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru bylo vydáno na základě poznatků zjištěných odborem inspekce BIS. Z úředního záznamu a ze záznamů o předmětné schůzce, které jsou založeny ve spise, bylo možno dovodit, že stěžovatel věděl, že záznam ze schůzky, který podepsal, je nepravdivý. V tomto záznamu byl stěžovatel označen za účastníka schůzky v době, kdy byl přihlášen na svém počítači. Jestliže dle záznamu uživatele počítačové sítě pracoval stěžovatel dne 21. 10. 1996 v době od 13.21 hod do 13.53 hod jako uživatel počítačové sítě TO, nemohl být na místě schůzky téhož dne v době, v níž měla schůzka dle jím podepsaného záznamu proběhnout. V paměti počítače byl nalezen i další záznam, dle něhož se předmětná schůzka měla odehrát dne 21. 10. 1996 v době od 18.30 hod do 19.30 hod bez přítomnosti stěžovatele. Z toho soud dovodil, že BIS důvodně usoudila, že tento záznam ze schůzky je pravdivý. Soud odmítl též námitku stěžovatele, že pravdivý musí být ten záznam, který byl vytisknut, podepsán a založen do svazku. Podstatné podle soudu není to, zda je pravdivý zápis o schůzce konané v době mezi 18.30 hod a 19.30 hod, ale to, že nepravdivý, zfalšovaný, je záznam stěžovatelem podepsaný. Tomu jednoznačně nasvědčuje právě záznam uživatele TO, dle něhož stěžovatel v době, kdy schůzka probíhala, pracoval jako uživatel počítačové sítě, a tudíž nemohl být na jiném místě. V řízení, vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 28 Ca 378/1997, bylo zjištěno, že systémový čas na serveru TO Olomouc byl měněn dne 27. 11. 1996 a za půl roku se server zpozdil o tři minuty. Námitky stěžovatele ohledně nepřesnosti času zaznamenaného počítačem se soudu tedy jevily rovněž jako nedůvodné. Soud dále konstatoval, že závěr BIS, dle něhož jednáním stěžovatele došlo k porušení služebních povinností zvlášť hrubým způsobem vzhledem k charakteru tohoto jednání, míře porušení chráněných zájmů a vzhledem k tomu, že jednal jako nadřízený, je v dané věci přiměřený a nevybočuje z mezí a hledisek stanovených zákonem. S ohledem na charakter činnosti BIS musí být ve zvýšené míře dbáno na to, aby její příslušníci dodržovali zákony a služební kázeň. Soud odmítl rovněž námitku stěžovatele, že nebyla respektována jeho práva jako účastníka řízení a že neměl možnost navrhovat důkazy ve svůj prospěch nebo se k věci vyjádřit. Uvedl, že dle § 128 odst. 2 věta druhá zákona o BIS, pokud se řízení zahajuje z podnětu služebního orgánu, je řízení zahájeno dnem, kdy tento orgán učinil vůči účastníku řízení první úkon. Ze spisu soud zjistil, že prokazatelným úkonem, jemuž zjevně jiný úkon nepředcházel, bylo doručení rozkazu ze dne 12. 4. 1997. Po jeho doručení měl stěžovatel možnost realizovat svá práva jako účastník řízení. Soud tedy neshledal, že by stěžovatel byl na nich zkrácen. Soud dále konstatoval, že stěžovatel byl seznámen se složením senátu poradní komise a k jeho složení neměl připomínek. Za nedůvodnou považoval i námitku, dle níž není rozhodnutí přezkoumatelné, neboť není formálně členěno na výrok, odůvodnění a následující náležitosti. Rozkaz ředitele BIS č. 68/97 ze dne 12. 4. 1997 totiž obsahuje výrok, odůvodnění, poučení i podpis služebního orgánu. V odůvodnění rozhodnutí, označeném v uvedeném rozkazu jako "důvody", jsou uvedeny skutečnosti, které byly podkladem rozhodnutí, i úvahy, jimiž byl služební orgán veden při použití právních předpisů a na jejichž základě rozhodoval. Soud připustil, že se odůvodnění nezabývá přímo úvahami o hodnocení důkazů, ale k odvolání stěžovatele bylo v rozhodnutí o odvolání uvedeno, z jakých důkazů bylo vycházeno. Pokud jde o dodržení lhůty podle § 40 odst. 3 věta prvá zákona o BIS, soud dospěl k závěru, že byla dodržena. V rozhodnutí ředitele BIS v odvolacím řízení, napadeném žalobou, bylo uvedeno, že za počátek lhůty je třeba považovat jako nejdříve možný den 11. 3. 1997, kdy došlo ke zjištění falšování služební písemnosti. Tomu odpovídá obsah spisového materiálu. Ani stěžovatel neuvedl žádné konkrétní skutečnosti, jež by prokazovaly, že služební orgán měl vědomost o jeho jednání již před tímto dnem. Prvostupňové rozhodnutí bylo stěžovateli doručeno dne 21. 4. 1997, lhůta k vydání rozhodnutí dle § 40 odst. 3 zákona o BIS byla dodržena. Soud přisvědčil stěžovateli, že v daném případě nebyla dodržena lhůta 60 dní pro vydání rozhodnutí o odvolání. Současně se však domnívá, že nedodržení této lhůty samo o sobě nemůže znamenat nezákonnost napadeného rozhodnutí. K námitce o odnětí instance soud uvedl, že zákon o BIS neupravuje, jakým způsobem odvolací orgán o odvolání rozhodne. V projednávaném případě ani fakticky ke změně prvostupňového rozhodnutí nedošlo. Rozhodnutím vydaným v odvolacím řízení bylo pouze doplněno odůvodnění rozkazu o zhodnocení toho, zda byla dodržena lhůta, ve které je možno o propuštění ze služebního poměru rozhodnout.

Podle ustanovení § 32 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyzval Ústavní soud účastníky řízení, Městský soud v Praze a Bezpečnostní informační službu, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření uvedl, že ústavní stížnost nebyla podána důvodně. Pokud jde o důvody zamítnutí žaloby stěžovatele, odkázal soud na odůvodnění svého rozsudku, napadeného ústavní stížností. Domnívá se, že v projednávané věci nedošlo k porušení ústavních práv stěžovatele. Věc byla řádně projednána, soud vycházel z obsahu správního spisu. K námitce stěžovatele, dle níž mu nebylo oznámeno zahájení řízení o propuštění ze služebního poměru, uvedl, že ve věci porušení služební povinnosti ze strany stěžovatele bylo prováděno šetření inspekce BIS, na základě výsledků tohoto šetření pak vydal ředitel BIS rozkaz o propuštění z pracovního poměru. Tento služební orgán tedy před vydáním rozkazu sám žádná šetření neprováděl. Po doručení rozkazu využil stěžovatel svého práva podat proti němu odvolání. V něm měl možnost uplatnit všechny své námitky, jimiž se poté odvolací orgán zabýval. Z tohoto postupu nelze dovodit, že došlo k vadám řízení, které by měly vliv na zákonnost rozhodnutí napadeného žalobou.

BIS dle svého vyjádření považuje ústavní stížnost za nedůvodnou. Odkazuje přitom především na své předchozí vyjádření ke správní žalobě, založené v soudním spise Městského soudu v Praze, sp. zn. 38 Ca 44/2001. Upozorňuje, že správní soud rozhodoval podle zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o.s.ř."), přičemž jde o případ, ve kterém platná právní úprava správního soudnictví z ústavního hlediska "obstojí" (odkazuje přitom na nález Ústavního soudu publikovaný ve Sb. zákonů pod č. 276/2001, jímž byla ke dni 31. 12. 2002 zrušena pátá část občanského soudního řádu). Propuštění příslušníka BIS ze služebního poměru není správním trestem a děje se nezávisle na kázeňském řízení. Jedná se o personální opatření preventivní povahy, jehož prvořadým účelem je zabránit tomu, aby ve služebním poměru setrvávala osoba, která se dopouští jednání neslučitelného se zvýšenými nároky, kladenými na příslušníka ozbrojeného bezpečnostního sboru, s nimiž se tento příslušník ztotožnil složením služební přísahy. BIS se dále domnívá, že se stěžovatel svou stížností domáhá, aby Ústavní soud přehodnocoval skutková zjištění ve věci a zabýval se běžným hodnocením důkazů, a že navzdory tvrzení obsaženému v ústavní stížnosti vnímá stěžovatel Ústavní soud spíše jako další opravnou instanci než jako orgán povolaný k ochraně ústavnosti. Připomíná, že jde již o druhou ústavní stížnost téhož stěžovatele. Na základě první z nich Ústavní soud předchozí rozhodnutí Městského soudu v Praze a ředitele BIS zrušil. Závěry Ústavního soudu jsou ovšem v nových, ústavní stížností napadených rozhodnutích respektovány. Ústavní stížnost je také velmi obecná a nekonkrétní. Pokud jde o námitky stěžovatele směřující proti hodnocení důkazů soudem, BIS uvádí, že se správní soud skutkovou stránkou věci podrobně zabýval, zvažoval přiměřenost hodnocení důkazů služebními orgány a dospěl k závěru, že skutkový stav byl v řízení před služebními orgány zjištěn dostatečně. Nepřisvědčil argumentaci stěžovatele, jež měla zpochybnit skutečnost, že se v řízení vycházelo pouze z důkazů v elektronické podobě. Hodnocení důkazů správním soudem je dle BIS přiměřené a nelze jej chápat jako vybočení z běžných výkladových postupů. I argumentaci stěžovatele k druhé námitce, spočívající v údajném porušení jeho procesních práv, BIS odmítá. Pro závěry stěžovatele stran zahájení řízení před služebním orgánem nelze nalézt zákonnou oporu. BIS připomíná, že i kdyby se v řízení v prvním stupni vyskytly procesní vady, je možné je napravit v řízení odvolacím, pokud to jejich povaha připouští. Konečné rozhodnutí služebního orgánu nelze hodnotit jako nezákonné nebo protiústavní, když v řízení probíhajícím před jeho vydáním měl stěžovatel možnost plně uplatňovat svá práva. Stěžovatel měl jakožto účastník řízení ze zákona právo nahlížet do spisu a pořizovat si z něj výpisy. Mohl se tudíž vyjadřovat i k důkazům a z nich vyplývajícím skutkovým zjištěním i navrhovat provedení dalších důkazů. V řízení odvolacím ovšem o nahlédnutí do spisu nepožádal. Také návrhem nových důkazů až v řízení před soudem se pokoušel uplatňovat práva, jež mohl realizovat již v řízení před odvolacím služebním orgánem. Jedná se totiž o důkazy ke skutečnostem, o nichž stěžovatel prokazatelně věděl již v řízení před služebními orgány. S ohledem na uvedené proto BIS navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítnul.

Ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.

Je nutno předeslat, že stěžovatel pouze polemizuje se závěry obecného soudu, vyslovenými v napadeném rozhodnutí. Odkazuje přitom především na své námitky, jimiž argumentoval v předchozích řízeních, aniž by je doplnil podrobnější ústavněprávní argumentací. V ústavní stížnosti také obecně vytýká obecnému soudu hodnocení skutkových zjištění a nedostatky v dokazování. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší.

Ústavní soud zjistil, že se obecný soud řádně a pečlivě vypořádal se všemi námitkami stěžovatele. Své rozhodnutí srozumitelně, vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem odůvodnil. Vypořádal se i s námitkou stěžovatele, dle níž nebyl vůbec vyrozuměn o zahájení řízení, nebylo mu umožněno seznámit se se "shromážděným skutkovým základem" a případně navrhnout důkazy ve svůj prospěch nebo činit vyjádření. Soud ve svém rozhodnutí mimo jiné uvedl, že stěžovatel měl možnost svá práva účastníka řízení realizovat v rámci odvolacího řízení, a neshledal tedy, že by tím byl stěžovatel na svých právech zkrácen.

Se závěrem městského soudu se ztotožňuje i Ústavní soud. Opakovaně totiž judikoval, že "je postačující, když rozhodnutí správního orgánu, který sám o sobě podmínkám čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nevyhovuje, podléhá následné kontrole justičního orgánu, který může tomuto správnímu orgánu vnutit svůj názor" (usnesení sp. zn. II. ÚS 3/95, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 5, C.H. Beck, 1996, str. 565 a násl.). Jinými slovy, i kdyby snad Ústavní soud dospěl k závěru, že došlo k vadám řízení, jež předcházelo řízení před soudem, nejedná se o důvod, jenž by byl způsobilý ke zrušení rozhodnutí městského soudu, za předpokladu, že stěžovatel mohl svá práva realizovat v řízení před tímto soudem, a konečně i před odvolacím orgánem, jak tomu bylo i v projednávaném případě.

Stěžovateli nelze přisvědčit, ani pokud vytýká soudu, že přejal "unfair" hodnocení důkazů a navíc také odmítl dokazování doplnit. Dle ustanovení § 250i o.s.ř., ve znění platném ke dni rozhodnutí, je pro soud při přezkoumávání zákonnosti rozhodnutí rozhodující skutkový stav, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí. Dokazování při svém řízení zásadně neprovádí. V rámci správního soudnictví tak, jak bylo ke dni rozhodnutí zákonem zakotveno, bylo úkolem obecného soudu posoudit zákonnost rozhodnutí. Soud tedy nemohl skutkovou podstatu dokazováním doplňovat, nové důkazy hodnotit a teprve na jejich základě rozhodnout. Byl pouze povinen posoudit, zda je zjištění skutkového stavu dostačující k posouzení věci a zda zjištění skutkového stavu, z něhož vycházelo rozhodnutí správního orgánu, není v rozporu s obsahem spisů (§ 250j odst. 2 o.s.ř.). Pouze prokázalo-li by se, že stěžovatel jako žalobce neměl možnost v předchozím řízení uplatnit skutkové okolnosti či se s nimi seznámit, stalo by se to důvodem pro zrušení rozhodnutí (srov. Bureš, Drápal, Mazanec: Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání, C.H. Beck, 2001, str.1218). K takovému závěru ovšem obecný soud v projednávaném případě nedospěl. Naopak výslovně uvedl, že stěžovatel nebyl v možnosti realizovat svá práva v předchozím řízení dotčen. Námitkám stěžovatele nepřisvědčil. Ze spisového materiálu (úředního záznamu a ze záznamů o předmětné schůzce) bylo podle něj možno dovodit, že stěžovatel věděl, že záznam ze schůzky, který podepsal, je nepravdivý. BIS se dle názoru soudu důvodně domnívala, že záznam ze schůzky, zjištěný z paměti počítače, stěžovatelem nepodepsaný, je pravdivý. S ohledem na obsah spisu se tedy ztotožnil se skutkovými závěry BIS. Konečně, závěr BIS o propuštění stěžovatele ze služebního poměru BIS, jenž se opírá o skutková zjištění obsažená ve spisovém materiálu, považoval za přiměřený. Evidentně tedy nedospěl k závěru, že by zjištění skutkového stavu pro posouzení věci nebylo dostačující či že by zjištění skutkového stavu, z něhož vycházelo rozhodnutí správního orgánu, bylo v rozporu s obsahem spisů. I závěry soudu v této části byly řádně a srozumitelně odůvodněny. Ústavní soud proto není za dané situace oprávněn do nezávislého rozhodování obecného soudu zasáhnout.

Ústavní soud si je přirozeně vědom nedostatků dosavadní úpravy správního soudnictví, k nimž se vyjádřil ve svém nálezu, sp. zn. Pl. ÚS 16/99. Vykonatelnost výroku, vysloveného v tomto nálezu, ovšem odložil do 31. 12. 2002. S ohledem na princip právní jistoty proto nyní nemůže postupovat tak, že by posuzoval napadené rozhodnutí s ohledem na tento nález a případně snad i zrušil rozhodnutí obecného soudu, vydané na základě právní úpravy účinné v době jeho vydání.

Vzhledem k tomu, že při posuzování případu postupoval městský soud v souladu s příslušnou právní úpravou a v souladu s principy zakotvenými v hlavě páté Listiny, neshledal Ústavní soud důvod ke zrušení napadeného rozhodnutí. V souzeném případě nedošlo k porušení práva na spravedlivé řízení. Čl. 36 Listiny je ustanovením, které garantuje právo na soudní ochranu, přirozeně však ho nelze vykládat jako právo na úspěch ve sporu. Okolnost, že se stěžovatel se závěry obecného soudu či se závěry vyslovenými v předchozím řízení neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Právní závěry soudu byly výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti a evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Taktéž namítané porušení čl. 90 Ústavy ČR neobstojí, neboť ten je pouhou institucionální zárukou práva na soudní ochranu, zakotveného v hlavě páté Listiny.

Ústavní soud tedy nedospěl k závěru, že by v projednávané věci došlo k jakémukoli porušení ústavně garantovaných práv stěžovatele. Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. července 2002JUDr. Jiří Malenovský

předseda senátu

:

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru