Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1912/07 #1Nález ÚS ze dne 14.05.2008Opomenutý důkaz ve vztahu k hodnocení věrohodnosti svědka

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
SOUD - OS Bruntál
Soudce zpravodajLastovecká Dagmar
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
vyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
důkazní břemeno
Svědek
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 85/49 SbNU 211
EcliECLI:CZ:US:2008:2.US.1912.07.1
Datum vyhlášení21.05.2008
Datum podání26.07.2007
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 82

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 125 odst.1

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Zamítnutí navrženého důkazu týkajícího se věrohodnosti svědka opisem z Rejstříku trestů z tvrzeného důvodu nemožnosti jej provést bez řádného a logického odůvodnění naplňuje judikaturou Ústavního soudu dovozený pojem tzv. opomenutého důkazu a je v rozporu s ústavně zaručeným právem stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele J. S. zrušil II. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 14. května 2008 podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy v řízení o ústavních stížnostech rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 4. 2007 č.j. 57 Co 203/2007-86 pro rozpor s ústavně zaručeným právem stěžovatele na spravedlivý proces podle č. 36 odst. 1 Listiny.

Narativní část

Stěžovatel napadá rozhodnutí obecných soudů, kterými byla zamítnuta jeho žaloba na zaplacení částky s úrokem z prodlení. Okresní soud nepostupoval dle stěžovatele při hodnocení důkazů objektivně, neboť se nevypořádal s otázkou věrohodnosti svědka a neprovedl pro nadbytečnost stěžovatelem navrhovaný důkaz opisem z Rejstříků trestů. Krajský soud uvedený důkaz nepovažoval za nadbytečný, avšak uvedl, že důkaz nemohl být proveden pro nedostatečné údaje o osobě svědka. Podle stěžovatele byl uvedený svědek soudům osobně k dispozici a nebyly žádné překážky, aby si soud nutné identifikační údaje obstaral.

Odůvodnění

Ústavní soud považoval s ohledem na svoji dosavadní judikaturu za nutné zabývat se aspektem řízení před obecnými soudy, který by mohl - vzhledem k ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces - projednávanou věc za určitých okolností posunout do ústavněprávní roviny, totiž stěžovatelovým důkazním návrhem na vyžádání opisu z Rejstříku trestů, který byl soudy zamítnut pro nedostatečné údaje o osobě svědka.

Nedostatek informací a údajů týkajících se svědků nebo jiných osob vystupujících v řízení nemůže být k tíži účastníka řízení. Je to právě soud, který má jako autoritativní orgán v soudním řízení možnost chybějící skutečnosti zajistit podstatně lépe než účastník řízení a uložit povinnost sdělit potřebné skutečností svědkovi, případně jiným osobám a subjektům.

Ústavní soud se vyslovil již v nálezu IV. ÚS 570/03, že z pohledu ústavněprávního lze vymezit zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Jedná se o problematiku tzv. opomenutých důkazů.

Jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že o rozhodovacích důvodech ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla buď žádná zmínka či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci.

Ústavní soud konstatoval, že zkoumaný navržený důkaz nebyl soudem zcela opomenut, neboť jeho zamítnutí bylo odůvodněno. Pokud jde o otázku, zda byl uvedený důkazní návrh odvolacím soudem zamítnut s věcně adekvátním odůvodněním, tj. řádně a logickým způsobem, s racionální argumentací, je odpověď negativní.

Ze samotné skutečnosti, že opis rejstříku trestů svědka nebyl pro nedostatečnost údajů zaslán, totiž logicky neplyne, že tento důkaz nebylo možné objektivně provést. Vyplývá z toho toliko, že v žádosti odvolacího soudu o opis z Rejstříku trestů nebyly uvedeny všechny údaje považované Rejstříkem trestů za obligatorní. Tyto údaje sice nebyly součástí spisu, odvolací soud však mohl učinit pokus tyto údaje zjistit, a tak tvrzenou překážku získání opisu z Rejstříku trestů odstranit. To však neučinil, pročež navržený důkaz zamítl bez řádného a logického odůvodnění; tím odvolací soud naplnil judikaturou Ústavního soudu dovozený pojem tzv. opomenutého důkazu.

Řádné vypořádání se s neprovedením navrženého důkazu přitom bylo o to více potřebné ve spojení s tím, že odvolací soud sám výslovně uznal relevantnost navrhovaného důkazu z hlediska hodnocení věrohodnosti svědka v kontextu posuzované věci.

Ústavní soud proto zrušil rozsudek odvolacího soudu pro rozpor s ústavně zaručeným právem stěžovatele na spravedlivý proces podle č. 36 odst. 1 Listiny.

Soudcem zpravodajem v dané věci byla Dagmar Lastovecká. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

II.ÚS 1912/07 ze dne 14. 5. 2008

N 85/49 SbNU 211

Opomenutý důkaz ve vztahu k hodnocení věrohodnosti svědka

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké - ze dne 14. května 2008 sp. zn. II. ÚS 1912/07 ve věci ústavní stížnosti J. S. proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 8. 12. 2006 č. j. 12 C 76/2005-70 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 4. 2007 č. j. 57 Co 203/2007-86, jimiž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba na zaplacení částky 30 000 Kč s úrokem z prodlení.

I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 4. 2007 č. j. 57 Co 203/2007-86 se ruší.

II. Ve zbylé části se ústavní stížnost odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů. Domnívá se, že jejich postupem byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a navrhuje, aby Ústavní soud tato rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Bruntále sp. zn. 12 C 76/2005, z něhož zjistil následující skutečnosti.

Napadeným rozsudkem okresního soudu byla zamítnuta žaloba stěžovatele na zaplacení částky 30 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 2 % ročně od 1. 9. 2003 do zaplacení a k odvolání stěžovatele bylo prvostupňové rozhodnutí krajským soudem potvrzeno.

V ústavní stížnosti stěžovatel vyjadřuje nesouhlas s postupem obecných soudů, zejména se způsobem, jakým bylo hodnoceno unesení důkazního břemene vedlejším účastníkem. Okresní soud nepostupoval dle stěžovatele při hodnocení důkazů objektivně, neboť se nevypořádal s otázkou věrohodnosti svědka a neprovedl pro nadbytečnost stěžovatelem navrhovaný důkaz opisem z evidence Rejstříků trestů. Krajský soud pochybení prvostupňového soudu nenapravil, přestože uvedený důkaz nepovažoval za nadbytečný, avšak uvedl, že důkaz nemohl být proveden pro nedostatečné údaje o osobě svědka. Stěžovatel má za to, že tímto postupem soudů byl zkrácen na svých právech, a to na právu na spravedlivý proces, přičemž rovněž došlo k porušení zásady rovnosti účastníků řízení.

K ústavní stížnosti se na výzvu Ústavního soudu vyjádřil Okresní soud v Bruntále, dle něhož ve věci stěžovatele byly okresním soudem provedeny všechny navrhované důkazy nezbytné pro právní posouzení věci. Důkazy soud hodnotil v souladu s § 132 o. s. ř. a výsledek hodnocení důkazů je zachycen v písemném vyhotovení rozsudku, na který soud odkázal. Soud při rozhodování přihlížel k prokázaným tvrzením účastníků (kdy např. trestní minulost svědka byla potvrzena svědkem samotným), přičemž v řízení před okresním soudem stěžovatel netvrdil a neprokázal skutečnosti, které by svědčily o nedůvěryhodnosti svědka, neboť tuto nelze automaticky dovozovat pouze z tvrzení o vztahu svědka k jednomu z účastníků a o jeho trestním stíhání v minulosti. V posuzované věci stěžovatel namítá nevěrohodnost svědka M., přičemž tento závěr je subjektivním hodnocením skutečností stěžovatelem uváděných. Okresní soud má za to, že právo stěžovatele na spravedlivý proces a právo na rovnost účastníků v soudním řízení nebylo tímto soudem porušeno ani ohroženo a jeho stížnost je v celém rozsahu nedůvodná.

Krajský soud v Ostravě ve vyjádření k ústavní stížnosti pouze sdělil, že nesdílí názor stěžovatele o porušení jeho práva na spravedlivý proces ani práva na rovnost účastníků řízení. Odkázal na odůvodnění stížností napadeného rozhodnutí, v němž uvedl, jakým způsobem provedené důkazy vyhodnotil a jakými úvahami se přitom řídil, přičemž poukazuje na to, že možnost provádět další dokazování byla omezena principy neúplné apelace.

Vedlejší účastník (v řízení před obecnými soudy žalovaná) J. V. se na výzvu Ústavního soudu k ústavní stížnosti v Ústavním soudem stanovené lhůtě nevyjádřila.

Ústavní soud považuje s ohledem na svoji dosavadní judikaturu za nutné zabývat se následujícím aspektem řízení před obecnými soudy, který by mohl - vzhledem k ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces - projednávanou věc za určitých okolností posunout do ústavněprávní roviny. Stěžovatelův důkazní návrh na vyžádání opisu z evidence Rejstříku trestů svědka M. byl krajským soudem při ústním jednání před odvolacím soudem dne 19. 4. 2007 zamítnut s odůvodněním, že "opis rejstříku trestu svědka M. nebyl pro nedostatečnost údajů zaslán." (str. 83 spisu), "tento důkaz nebylo možno provést pro nedostatečné údaje o osobě svědka." (str. 87 spisu). Takový postup stěžovatel rozporoval v ústavní stížnosti, neboť uvedený svědek byl Okresnímu soudu v Bruntále osobně k dispozici a nebyly žádné překážky, aby si tento soud nutné identifikační údaje obstaral. Neučinil-li tak, nemůže to být následně krajským soudem sice vytčeno, ale přesto nikterak neřešeno, a v konečném důsledku dáváno k tíži samotnému stěžovateli. Nedostatek informací a údajů týkajících se svědků nebo jiných osob vystupujících v řízení nemůže být k tíži účastníka řízení. Je to právě soud, který jako autoritativní orgán má možnost v případě dostupnosti pouze omezených údajů chybějící skutečnosti zajistit podstatně lépe než účastník řízení. Soud má mj. možnost využít svého autoritativního postavení, které v soudním řízení zastává, a sdělení potřebných skutečností svědkovi, případně jiným osobám a subjektům, uložit za povinnost.

Ústavní soud konstatoval již v nálezu sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377), že "Z pohledu ústavněprávního lze vymezit zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. V řízeních o ústavních stížnostech lze jako první vyčlenit případy tvz. opomenutých důkazů. Jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. ... V posuzované kauze ve věci jednající Městský soud v Brně, jak se z rekapitulovaného podává, shledal nadbytečnost důkazních návrhů stěžovatele, přičemž tento svůj postoj řádně a logickým způsobem odůvodnil (§ 125 odst. 1 tr. řádu). Tato jeho myšlenková operace k důkaznímu řízení se upínající se zakládá na racionální argumentaci a je reflexí kautely nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 Ústavy.".

Ústavní soud tak posuzoval, zda v odvolacím řízení dostál obecný soud požadavkům plynoucím z citovaného právního názoru. Tedy zda zamítnutí návrhu stěžovatele na důkaz opisem z evidence Rejstříku trestů svědka s citovaným odůvodněním neznamená tzv. opomenutý důkaz.

Ústavní soud konstatuje, že zkoumaný navržený důkaz nebyl soudem zcela opomenut, neboť jeho zamítnutí bylo výše uvedeným způsobem odůvodněno. Zbývá tak zodpovědět otázku, zda byl uvedený důkazní návrh odvolacím soudem zamítnut s věcně adekvátním odůvodněním, tj. řádně a logickým způsobem, s racionální argumentací. Odpověď na tuto otázku je však negativní.

Ze samotné skutečnosti, že opis z evidence Rejstříku trestů svědka M. nebyl pro nedostatečnost údajů zaslán, totiž logicky neplyne, že tento důkaz nebylo možné objektivně provést. Vyplývá z toho toliko, že v žádosti odvolacího soudu o opis z evidence Rejstříku trestů (založené ve spisu na str. 82) nebyly uvedeny všechny údaje považované Rejstříkem trestů za obligatorní. Rejstřík trestů odpověděl na žádost odvolacího soudu, že mezi povinné položky patří i rodné číslo a místo narození, které v žádosti uvedeny nebyly; z toho plyne a contrario, že právě z těchto důvodů žádosti odvolacího soudu nevyhověl (nikoli kupř. z toho důvodu, že k podání takové žádosti není soud v občanském soudním řízení příslušný). Tyto údaje sice nebyly součástí spisu ("jen" údaj o datu narození a trvalém bydlišti), což však neznamená, že by odvolací soud nemohl učinit pokus tyto údaje zjistit, a tak tvrzenou překážku získání opisu z evidence Rejstříku trestů odstranit. To však odvolací soud neučinil, pročež zamítnutí navrženého důkazu z tvrzeného důvodu nemožnosti jej provést nelze než zhodnotit jako zamítnutí důkazu bez řádného a logického odůvodnění; tím odvolací soud naplnil judikaturou Ústavního soudu dovozený pojem tzv. opomenutého důkazu. Nelze usuzovat, že by se jeho myšlenková operace (k důkaznímu řízení se upínající) zakládala na racionální argumentaci, a tudíž že by byla reflexí nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 Ústavy České republiky.

K tomu lze uvést, že zajištění tohoto důkazu nemohlo být požadováno, nejen "spravedlivě", ale především de iure, po stěžovateli, neboť ten není dle zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, příslušný k podání žádosti o opis z evidence Rejstříku trestů. Stěžovatel tak splnil - v rámci zásady "vigilantibus iura scripta sunt" - povinnost určitosti důkazního návrhu (identifikoval svědka, o jehož opis z evidence Rejstříku trestů žádal, který byl vyslýchán před soudem prvního stupně). Toho si však byl správně vědom i odvolací soud, a proto žádost o opis z evidence Rejstříku trestů vznesl sám. Obdobné platí ve vztahu k eventualitě, že by snad předmětný důkazní návrh měl být odmítnut proto, že stěžovatel nedodal odvolacímu soudu potřebné údaje o svědkovi, tj. jeho rodné číslo a místo jeho narození. Nemluvě o tom, že v takovém případě by byl odvolací soud povinen poučit stěžovatele o neurčitosti důkazního návrhu a vyzvat jej k jejímu odstranění (k čemuž by mu musel být z povahy věci poskytnut adekvátní časový interval - odvolací soud oznámil nemožnost zajištění opisu z evidence Rejstříku trestů poprvé na ústním jednání, na kterém současně vyhlásil rozsudek).

Uvedené z pohledu racionálně logického obhájení zamítnutí předmětného důkazního návrhu platí o to více, když zákon nestanoví žádné obligatorní náležitosti žádosti o opis z evidence Rejstříku trestů. Tím samozřejmě není Ústavnímsoudem myšleno, že je Rejstřík trestů povinen vyhovět každému ex lege příslušnému žadateli; v řadě případů totiž ani nelze z povahy věci vyhovět, pokud není žadatel dostatečně identifikován. O takový případ však v dané věci zřejmě nešlo. Odvolací soud totiž vyplnil do žádosti údaj o jménu a původní příjmení svědka, jeho nynější příjmení, datum narození a adresu trvalého pobytu. Svědek musel být tedy logicky identifikován již prostřednictvím údaje o jménu, příjmení a datu narození. Je téměř s jistotou vyloučeno, že by Rejstřík trestů měl ve své evidenci dvě či více osoby se stejným jménem a příjmením a datem narození. Pakliže již Rejstřík trestů posoudil civilní soud jako příslušný subjekt k žádosti (dovozeno nepřímo, a contrario - v opačném případě by neměl žádného rozumného důvodu nevyhovět odvolacímu soudu nikoli z důvodu absentujících údajů, nýbrž z příčiny nelegitimovanosti odvolacího soudu k podání žádosti), z důvodu toliko chybějících citovaných dvou údajů nebyl oprávněn odmítnout žádost odvolacího soudu. K takovému odmítnutí žádosti měl, stejně jak činí v dané věci Ústavní soud, hodnotícím, kritickým pohledem přistupovat krajský soud a in eventum - pokud hodlal tento důkaz stále provést - podat žádost opakovaně s poukazem na citovanou argumentaci opírající se o stav lege lata.

Řádné vypořádání se s neprovedením navrženého důkazu přitom bylo o to více potřebné ve spojení s tím, že odvolacísoud sám výslovně uznal relevantnost navrhovaného důkazu z hlediska možného konečného závěru - argumentoval, že "porovnání údajů v tomto výpise uvedených a vlastní výpovědi svědka mohlo ovlivnit hodnocení svědkovy věrohodnosti" -av kontextu posuzované věci a její povahy. Soudy totiž v napadených rozhodnutích vycházely - v závěru o uskutečněném zaplacení žalované částky stěžovateli - pouze z výpovědi účastníka řízení, žalované (v jejíž kontrapozici bylo ale zase tvrzení stěžovatele) a výpovědi svědka M. Obecně platí, že při důkazu výpovědí svědka musí být soudem pečlivě hodnocena věrohodnost jeho výpovědi s přihlédnutém zejména k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení. Je nutné podrobně posuzovat jeho objektivitu i v tomto ohledu. Svědek M. byl přítelem žalované a tato okolnost kladla o to větší nároky na věcnou adekvátnost co do odůvodnění zamítnutí důkazního návrhu.

Ústavnísoud proto ústavní stížnosti v části domáhající se zrušení rozsudku odvolacího soudu, tj. Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 4. 2007 č. j. 57 Co 203/2007-86, pro rozpor s ústavně zaručeným právem stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny vyhověl a napadené rozhodnutí odvolacího soudu dle § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zrušil.

Ostatními námitkami stěžovatele se Ústavnísoud dále nezabýval, neboť to s ohledem na fakt, že již shora konstatované vede nutně ke kasaci napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, považoval za nadbytečné. Pakliže stěžovatel směřoval některé námitky do merita věci, Ústavní soud nadto poukazuje na ve své judikatuře dovozenou zásadu priority procesněprávního přezkumu před přezkumem hmotněprávním. Ústavní stížnost proti napadenému rozsudku Okresního soudu v Bruntále byla odmítnuta jako nepřípustná podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť shora dovozené pochybení se týkalo pouze odvolacího soudu a Ústavní soud se řídí při své činnosti zásadou minimalizace zásahů do rozhodování obecných soudů. Pokud se tedy již ve fázi řízení po zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu stěžovateli otevírá opětovně prostor pro hájení jeho zájmů a pro uplatňování jeho práv (včetně těch ústavně zaručených), Ústavnímu soudu přísluší kasace právě jen rozhodnutí druhostupňového. Ústavní soud k tomu dodává, že svým rozhodnutím nepředjímá výsledek nového - ústavně konformně provedeného - odvolacího řízení, které v budoucnu proběhne, stejně jako se nevyjadřuje k otázce, zda je odvolací soud příslušným subjektem žádat o opis z evidence Rejstříku trestů. Jde o výklad toliko jednoduchého práva (především zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů), přičemž k otázce správnosti výkladu a aplikace práva Ústavnímu soudu z jeho ústavního vymezení nepřísluší se vyjadřovat. Navíc o této otázce nebylo v daném řízení mezi zúčastněnými subjekty sporu.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru