Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1911/11 #1Nález ÚS ze dne 29.03.2012K podání opravného prostředku (námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu) prostřednictvím veřejné datové sítě

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - VS Praha
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuodmítnuto pro nepříslušnost
vyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /zákonem stanovený postup (řízení)
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na účinné o... více
Věcný rejstříkopravný prostředek - řádný
Směnečný platební rozkaz
Podání
elektronický podpis
právní úkon/obsah
Poznámkave znění opravného usnesení ze dne 15. 5. 2012;
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 66/64 SbNU 749
EcliECLI:CZ:US:2012:2.US.1911.11.1
Datum vyhlášení12.04.2012
Datum podání30.06.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 175 odst.3, § 42 odst.1, § 42 odst.5


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Jestliže zákon dává účastníku řízení možnost, aby procesní úkony činil prostřednictvím veřejné datové sítě (a zejména s účinky jako by bylo podání učiněno přímo u soudu), pak není materiálně myslitelné, aby případné poruchy uvnitř fungování elektronického systému doručování byly vyloženy k jeho tíži. Prokáže-li účastník řízení věrohodně, že dokumenty tvrzeného obsahu odeslal prostřednictvím veřejné datové sítě příslušnému soudu, je v nich obsažené procesní podání projednatelné i v případě, že podání soudu nebylo doručeno v úplné podobě. Jsou-li pro to dostatečné důvody, je nutno vycházet z presumpce, že obsahem předmětných podání v daném případě byly předložené námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatelů 1) Energy Concept CZ, s. r. o. a 2) Ing. P. P. zrušil II. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 29. března 2012 – ve znění opravného usnesení ze dne 15. května 2012 – v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy usnesení Městského soudu v Praze č. j. 13 Cm 375/2010-29 ze dne 24. ledna 2011 a usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 8 Cmo 100/2011-39 ze dne 12. dubna 2011, a to pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Narativní část

Stěžovatelé podali proti směnečnému platebnímu rozkazu námitky, které byly soudu zaslány elektronicky, a to pomocí formuláře elektronické podatelny dostupné na internetových stránkách www.justice.cz. Městský soud tyto námitky odmítl s tím, že podání stěžovatelů neobsahovala žádné výhrady jak proti směnce, tak proti existenci směnečného závazku, stěžovatelé v nich nijak nezpochybňovali svůj dluh vůči žalobci či platnost směnky. Toto rozhodnutí soudu napadli stěžovatelé odvoláním, v němž trvali na tom, že podali proti směnečnému platebnímu rozkazu řádně odůvodněné námitky, které však chybou v systému e-podatelny byly soudu doručeny neúplné. K prokázání svého tvrzení stěžovatelé k odvolání připojili náhledy podání, které byly vygenerovány v systému e-podatelny, a které si uložil jejich právní zástupce. Odvolací (vrchní) soud však rozhodnutí městského soudu o odmítnutí námitek potvrdil.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud z vyžádaného spisového materiálu zjistil, že obecné soudy neučinily žádné kroky směřující ke zjištění možných poruch v systému doručování přes elektronickou podatelnu, přestože stěžovatelé ve svém odvolání uvedli rozhodné skutečnosti svědčící o úplnosti podání a navrhli k tomu relevantní důkazy. Především odvolací soud se věcí řádně nezabýval, s argumenty stěžovatelů vůbec nepracoval a vyšel pouze ze sdělení, že data zobrazená v náhledu nejsou závazná, jsou sestavena před odesláním a mohou být uživatelem ještě změněna. Dané konstatování by mělo jistě relevanci v případě doručení úplného podání, jestliže by panoval rozpor ve znění jednotlivých námitek; avšak v nyní posuzované záležitosti soudu došlo podání zjevně neúplné, končící uprostřed věty, které oprávněně vzbuzovalo pochybnosti o perfekci elektronického přenosu dat. V této souvislosti lze přisvědčit stěžovatelům, že by postrádal logiku postup, jímž by soudu zaslali neúplné, neodůvodněné podání, přestože v okamžiku jeho odeslání měli k dispozici připravenou verzi v plném rozsahu, o čemž svědčí zhotovený náhled individuálních podání. Vrchní soud tudíž založil negativní úsudek o odůvodněnosti námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu na nepřesvědčivé argumentaci, která nemůže obstát, a naopak zjevně bez jakéhokoliv prověření vyloučil variantu o závadě ve veřejné datové síti. Tentýž závěr podle přesvědčení Ústavního soudu platí také o počínání městského soudu.

Ústavní soud uvedl, že pokud zákon dává účastníku řízení možnost, aby procesní úkony činil prostřednictvím veřejné datové sítě (a zejména s účinky jakoby bylo podání učiněno přímo u soudu), pak není materiálně myslitelné, aby případné poruchy uvnitř fungování elektronického systému doručování šel k jeho tíži. Prokáže-li účastník řízení věrohodně, že dokumenty tvrzeného obsahu odeslal prostřednictvím veřejné datové sítě příslušnému soudu, je v nich obsažené procesní podání projednatelné i v případě, že podání soudu nebylo doručeno v úplné podobě. Jsou-li pro to dostatečné důvody, je nutno vycházet z presumpce, že obsahem předmětných podání předmětných podání byly stěžovateli předložené námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu vydanému městským soudem.

V této souvislosti pak Ústavní soud odkázal na svoje předchozí nálezy zabývající se problematikou podání učiněných telefaxem [např. nálezy sp. zn. III. ÚS 329/2000 ze dne 23. listopadu 2000 (N 176/20 SbNU 245), sp. zn. III. ÚS 674/04 ze dne 14. dubna 2005 (N 85/37 SbNU 173), či sp. zn. I. ÚS 1286/10 ze dne 8. září 2010 (N 191/58 SbNU 695)], které z pohledu vyslovených zásad vyznívají obdobně.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil, neboť jimi bylo porušeno právo stěžovatelů na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Stanislav Balík. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

II.ÚS 1911/11 ze dne 29. 3. 2012

N 66/64 SbNU 749

K podání opravného prostředku (námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu) prostřednictvím veřejné datové sítě

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma - ze dne 29. března 2012 sp. zn. II. ÚS 1911/11, ve znění opravného usnesení ze dne 15. května 2012, ve věci ústavní stížnosti 1. Energy Concept CZ, s. r. o., se sídlem Klimentská 1216/46, Praha 1, IČ: 27400077, a 2. Ing. P. P. proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 13 Cm 375/2010-29 ze dne 24. ledna 2011, jímž byly odmítnuty námitky stěžovatelů proti směnečnému platebnímu rozkazu, a usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 8 Cmo 100/2011-39 ze dne 12. dubna 2011potvrzujícímu rozhodnutí soudu prvního stupně, za účasti Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení.

Výrok

I. Usnesením Městského soudu v Praze č. j. 13 Cm 375/2010-29 ze dne 24. ledna 2011 a usnesením Vrchního soudu v Praze č. j. 8 Cmo 100/2011-39 ze dne 12. dubna 2011 bylo porušeno právo stěžovatelů na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Usnesení Městského soudu v Praze č. j. 13 Cm 375/2010-29 ze dne 24. ledna 2011 a usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 8 Cmo 100/2011-39 ze dne 12. dubna 2011 se zrušují.

Odůvodnění:

Ústavnímu soudu byl dne 30. června 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo zasaženo do jejich práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas a splňuje i veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k jejímu věcnému přezkumu.

Ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 13 Cm 375/2010, který si Ústavní soud za tím účelem vyžádal, bylo zjištěno, že v předmětné věci vydal dne 30. listopadu 2010 Městský soud v Praze na návrh žalobce Raiffeisenbank, a. s., se sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4, IČ: 49240901, směnečný platební rozkaz č. j. 13 Cm 375/2010-11, jímž uložil stěžovateli č. 1 a stěžovateli č. 2 zaplatit do tří dnů ode dne doručení směnečného platebního rozkazu žalobci směnečný peníz ve výši 779 589,55 Kč s 6% úrokem od 12. října 2010 do zaplacení, odměnu ve výši 2 599 Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 31 290 Kč. Směnečný platební rozkaz byl stěžovateli č. 1 doručen dne 11. prosince 2010 a stěžovateli č. 2 pak dne 17. prosince 2010.

Proti tomuto směnečnému platebnímu rozkazu podali dne 20. prosince 2010 oba stěžovatelé prostřednictvím svého právního zástupce námitky, které byly soudu zaslány elektronicky, a to pomocí formuláře elektronické podatelny dostupné na internetových stránkách www.justice.cz. Dle informací připojených v ústavní stížnosti si právní zástupce stěžovatelů před samotným odesláním námitek sestavil a uložil náhledy obou podání, což výše zmíněná elektronická podatelna umožňuje, přičemž manipulace s obsahem, časovými či jinými údaji je v ukládaném náhledu podání vyloučena. Dle elektronické podatelny byl náhled podání za stěžovatele č. 1 sestaven dne 20. prosince 2010 ve 23:49 hodin a náhled podání za stěžovatele č. 2 byl sestaven téhož dne ve 23:45 hodin. Po sestavení náhledů byla obě podání odeslána Městskému soudu v Praze.

Usnesením č. j. 13 Cm 375/2010-29 ze dne 24. ledna 2011 Městský soud v Praze námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu odmítl s tím, že podání stěžovatelů neobsahovala žádné výhrady jak proti směnce, tak proti existenci směnečného závazku, stěžovatelé v nich nijak nezpochybňovali svůj dluh vůči žalobci či platnost směnky. V podáních doručených soudu dne 21. prosince 2010 (odesláno dne 20. prosince 2010) stěžovatelé shodně pouze uvedli, že proti směnečnému platebnímu rozkazu podávají v plném jeho rozsahu "tyto námitky: a) předložený dokument označený jako".

Rozhodnutí nalézacího soudu napadli stěžovatelé odvoláním, v němž trvali na tom, že podali proti směnečnému platebnímu rozkazu řádně odůvodněné námitky, které však chybou v systému e-podatelny byly soudu doručeny neúplné. Uvedené přitom nemělo být přičítáno k tíži stěžovatelů, neboť chyba zřejmě nespočívala na jejich straně. K prokázání svého tvrzení stěžovatelé k odvolání připojili náhledy podání vygenerované v systému e-podatelny.

Vrchní soud v Praze usnesením č. j. 8 Cmo 100/2011-39 ze dne 12. dubna 2011 přesto rozhodnutí Městského soudu v Praze o odmítnutí námitek potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žalobce nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Podle jeho názoru se stěžovatelům nepodařilo prokázat, že odeslali a nalézacímu soudu byly doručeny odůvodněné námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu. Opíral se přitom o obsah náhledů podání ze dne 20. prosince 2010 předložených stěžovateli, konkrétně o zde zahrnuté konstatování, podle něhož "data nejsou závazná, jsou sestavena před odesláním, mohou být uživatelem ještě změněna".

Stěžovatelé se v dalším obrátili na Ústavní soud, vyjadřujíce ve stížnostním návrhu přesvědčení, že postupem obou obecných soudů jim bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, konkrétně jim měl být odepřen meritorní přezkum námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu. Stěžovatelé setrvali na svém stanovisku, že obě podání obsahující námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu byla podána v plném svém znění, jak je seznatelné z náhledů podání. Důrazně se přitom ohradili proti nevyřčenému obvinění obecných soudů, že by podání zaslali soudu neúplná, přičemž současně vyloučili i možnost jejich následné úpravy, k níž nebyl důvod, jestliže obě podání byla v úplném znění sepsána a vložena do systému elektronické podatelny. K narušení odesílaných podání podle mínění stěžovatelů muselo dojít až po jejich odeslání prostřednictvím elektronické podatelny, respektive tuto možnost nelze vyloučit, zvláště s přihlédnutím ke způsobu, jakým jsou podání expedována, tj. nejprve jsou e-podatelnou odesílána na Ministerstvo spravedlnosti, odkud jsou teprve následně znovu přeposílána na soudy jakožto konečné adresáty, což může v některých případech trvat i několik dní. Případné poškození elektronického podání nelze za daných okolností přičítat k tíži stěžovatelů. Není přitom ani v silách stěžovatelů prokázat, v jaké podobě svá elektronická podání odeslali, vzhledem k tomu, že elektronická podatelna, s výjimkou soudu předloženého náhledu podání, které však obsahuje již výše zmíněné konstatování, žádnou jinou dostatečně průkaznou možnost potvrzení odeslání nenabízí. V tomto směru se stěžovatelé odvolávali na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 548/03 ze dne 30. května 2006 (N 107/41 SbNU 343), sp. zn. IV. ÚS 179/06 ze dne 10. září 2008 (N 153/50 SbNU 355), sp. zn. I. ÚS 1286/10 ze dne 8. září 2010 (N 191/58 SbNU 695) a sp. zn. III. ÚS 2509/08 ze dne 11. února 2009 (N 23/52 SbNU 221) zabývající se obdobnou situací v souvislosti s faxovými podáními.

K ústavní stížnosti stěžovatelé závěrem připojili návrh, v němž Ústavní soud žádají o odložení vykonatelnosti směnečného platebního rozkazu ze dne 30. listopadu 2010 vydaného Městským soudem v Praze pod č. j. 13 Cm 375/2010-11. Uvedené odůvodnili bezprostřední hrozbou vzniku vážné majetkové újmy, pokud by žalobce přistoupil k exekučnímu vymáhání nároků předtím, než by byly námitky stěžovatelů proti směnečnému platebnímu rozkazu projednány a bylo o nich meritorně rozhodnuto.

Podle ustanovení § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníky řízení a vedlejší účastnici řízení, aby se k podané ústavní stížnosti vyjádřili.

Městský soud v Praze dané možnosti nevyužil stejně jako společnost Raiffeisenbank, a. s., se sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4, IČ: 49240901, která se tímto v souladu s připojeným písemným poučením vzdala omisivně postavení vedlejší účastnice.

Vrchní soud v Praze se ve vyjádření omezil toliko na odkaz na odůvodnění svého usnesení. Vzhledem k tomu Ústavní soud nepokládal za potřebné jej zasílat stěžovatelům k replice a při svém rozhodování z něj nijak nevycházel.

Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu jednotlivých rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru o důvodnosti podaného návrhu.

Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu [zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. s. ř.")], respektují procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.

Podle čl. 36 odst. 1 Listiny se každý může účinně domáhat stanoveným postupem svého práva a žádat přezkoumání zákonnosti u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Hovoří-li Listina o "stanoveném postupu", míní tím postup podle pravidel obsažených v procesních předpisech.

Ve smyslu ustanovení § 42 odst. 1 vět první a druhé o. s. ř. je možno učinit podání písemně nebo ústně, přičemž písemné podání se činí v listinné nebo elektronické podobě prostřednictvím veřejné datové sítě, telegraficky nebo telefaxem. Podle odstavce 5 tohoto ustanovení v případě podání v elektronické podobě opatřeného zaručeným elektronickým podpisem založeným na kvalifikovaném certifikátu vydaném akreditovaným poskytovatelem certifikačních služeb se nevyžaduje doplnění podání předložením jeho originálu.

Z příslušného spisového materiálu vyplývá, že stěžovatelé, postupujíce podle shora citovaného ustanovení, pro doručení námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu využili elektronickou podatelnu, která je určena pro uživatele disponující zaručeným kvalifikovaným elektronickým podpisem. Příslušné podání za stěžovatele č. 1 bylo dle údajů uvedených v "detailu podání" (na č. l. 12 spisu) odesláno dne 20. prosince 2010 ve 23:49:53, za stěžovatele č. 2 pak téhož dne ve 23:42:09 (č. l. 15 spisu). Obě podání jsou shodně označena spisovou značkou 13 Cm 375/2010, po níž následuje v podstatě totožný text, odlišující se toliko v označení žalovaných. V jeho úvodní části je deklarováno podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu č. j. 13 Cm 375/2010-11 vydanému Městským soudem v Praze dne 30. listopadu 2010. Bezprostředně navazující část označená jako II obsahuje sdělení (pozn.: doslovná citace textu nebude použita z důvodu častého výskytu pravopisných chyb v originálu), že proti směnečnému platebnímu rozkazu, a to v plném jeho rozsahu, podává žalovaný č. 1 (ve druhém podání žalovaný č. 2) prostřednictvím svého právního zástupce tyto námitky: a) předložený dokument označený jako. Dále text nepokračuje.

Náhledy podání předložené stěžovateli v odvolacím řízení soudu (na č. l. 34, 35 spisu) byly dle údajů zaznamenaných v pravém rohu sestaveny za stěžovatele č. 1 (žalovaného č. 1) dne 20. prosince 2010 ve 23:49, za stěžovatele č. 2 (žalovaného č. 2) téhož dne ve 23:45, tedy maximálně v rozmezí tří minut od jejich odeslání. Po textové stránce jsou náhledy podání na první pohled rozsáhlejší, neboť oproti oběma podáním doručeným Městskému soudu v Praze, s nimiž se zcela shodují v úvodní části až po slova "tyto námitky: a) předložený dokument označený jako", dále pokračují výčtem jednotlivých námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu č. j. 13 Cm 375/2010-11 ze dne 30. listopadu 2010, respektive proti samotné směnce, a závěrečným návrhem stěžovatelů ve věci.

Obecné soudy vycházely při posouzení obsahu a rozsahu směnečných námitek z podání doručených nalézacímu soudu dne 21. prosince 2010 v neúplné podobě, pročež námitky odmítly s tím, že zmíněná podání stěžovatelů neobsahovala žádné výhrady jak proti směnce, tak proti existenci směnečného závazku. K argumentaci stěžovatelů, podle níž k narušení celistvosti dokumentů došlo v průběhu jejich elektronického transferu, nepřihlédly.

Ústavní soud shledává popsaný postup obecných soudů za rozporný s principy spravedlnosti. Je jim vytýkáno, že při existenci pochybností o úplnosti podání obsahujícího směnečné námitky, kdy odůvodněnost námitek byla stěžejní pro rozhodnutí, obecné soudy, jak vyplývá z přiloženého spisového materiálu, neučinily žádné kroky směřující ke zjištění možných poruch v systému doručování přes elektronickou podatelnu, přestože stěžovatelé ve svém odvolání proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 13 Cm 375/2010-29 ze dne 24. ledna 2011 uvedli rozhodné skutečnosti svědčící o úplnosti podání a navrhli k tomu relevantní důkazy. Především Vrchní soud v Praze vystupující v pozici odvolacího soudu se věcí řádně nezabýval, s argumenty stěžovatelů vůbec nepracoval a vyšel pouze ze sdělení, že data zobrazená v náhledu nejsou závazná, jsou sestavena před odesláním a mohou být uživatelem ještě změněna. Dané konstatování by mělo jistě relevanci v případě doručení úplného podání, jestliže by panoval rozpor ve znění jednotlivých námitek v podání doručeném soudu a následně žalovanou stranou předloženém podání, v němž by došlo, kupříkladu ve snaze zvýšit pravděpodobnost úspěchu ve věci, k dodatečné manipulaci s obsahem námitek. V nyní posuzované záležitosti nicméně soudu došlo podání zjevně neúplné, končící uprostřed věty, které oprávněně vzbuzovalo pochybnosti o perfekci elektronického přenosu dat. V této souvislosti lze přisvědčit stěžovatelům, že by postrádal poněkud logiku postup, jímž by soudu zaslali neúplné, neodůvodněné podání, přestože v okamžiku jeho odeslání měli k dispozici připravenou verzi v plném rozsahu, o čemž svědčí zhotovený náhled individuálních podání. Vrchní soud v Praze tudíž založil negativní úsudek o odůvodněnosti námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu na nepřesvědčivé argumentaci, která nemůže obstát, a naopak zjevně bez jakéhokoliv prověření vyloučil variantu o závadě ve veřejné datové síti.

Tentýž závěr podle přesvědčení Ústavního soudu platí také o počínání Městského soudu v Praze, neboť již od něho (aniž to bylo stěžovateli navrženo) bylo možno očekávat, že před rozhodnutím o odmítnutí směnečných námitek jako neodůvodněných, za situace, kdy panovala zřejmá nejistota ohledně rozsahu a obsahu podání, provede příslušná šetření stran okolností odeslání a doručení podání do elektronické podatelny soudu, včetně zjištění, zda elektronický přenos dat proběhl bez závad. Řádnému prověření (bez)poruchovosti elektronického systému doručování a jeho případného vlivu na celistvost podání stěžovatelů přitom podle Ústavního soudu nebránila koncentrační zásada ovládající směnečné rozkazní řízení.

Jestliže zákon účastníkovi řízení dává možnost, aby procesní úkony činil prostřednictvím veřejné datové sítě (a zejména s účinky jako by bylo podání učiněno přímo u soudu), pak není materiálně myslitelné, aby případné poruchy uvnitř tohoto doručovacího mechanismu šly na jeho vrub. Účastník se podle práva - a "právem" - spoléhá na to, že zákonem mu umožněný režim učinit procesní úkon zajistí, že důsledky jeho podání reálně nastanou, resp. že jeho procesní odpovědnost nebude spojována s ničím jiným než s tím, co je schopen reálně ovlivnit (řádně dokumenty elektronicky odeslat a zajistit, aby byl schopen toto odeslání doložit).

Z řečeného plyne, že prokážou-li, což je nutné zdůraznit, stěžovatelé věrohodně, že dokumenty tvrzeného obsahu odeslali prostřednictvím veřejné datové sítě příslušnému soudu, je v nich obsažené procesní podání projednatelné i v případě, že podání soudu nebylo doručeno v úplné podobě. Nebylo by totiž spravedlivé, aby nedostatek ve fungování elektronického systému doručování šel k tíži stěžovatelů. Jsou-li pro to dostatečné důvody, je nutno vycházet z presumpce, že obsahem předmětných podání byly stěžovateli předložené námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu vydanému Městským soudem v Praze dne 30. listopadu 2010.

Obdobně - z pohledu vyslovených zásad - vyznívají rozhodnutí Ústavního soudu zabývající se problematikou podání učiněných telefaxem, jmenovitě například nálezy sp. zn. III. ÚS 329/2000 ze dne 23. listopadu 2000 (N 176/20 SbNU 245), sp. zn. III. ÚS 674/04 ze dne 14. dubna 2005 (N 85/37 SbNU 173) či nejnověji sp. zn. I. ÚS 1286/10 ze dne 8. září 2010 (N 191/58 SbNU 695).

Má-li být nezákonnost chápána jako neústavnost, čili nezákonnost v rovině ústavního práva, musí u stěžovatelů vyvolávat reálné negativní dopady na jejich ústavně zaručená základní práva nebo svobody nebo je alespoň ohrožovat. V tomto případě bylo napadenými usneseními obecnýchsoudů porušeno právo stěžovatelů na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť nesprávným postupem soudů při posouzení "bezvadnosti" podání jim bylo zabráněno účinně se domáhat ochrany svého práva a žádat projednání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu.

Proto Ústavnísoud podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl ústavní stížnosti a napadené usnesení Městského soudu v Praze č. j. 13 Cm 375/2010-29 ze dne 24. ledna 2011 a usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 8 Cmo 100/2011-39 ze dne 12. dubna 2011 podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil. Ústavní soud takto rozhodl bez nařízení ústního jednání (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), přičemž účastníci s tímto postupem vyjádřili souhlas.

Ústavnísoud dodává, že nikterak nepředjímá, k jakému rozhodnutí v nastalé procesní situaci dotčené soudy dospějí, neboť by tím v rozporu s principem subsidiarity ústavněprávního přezkumu zasahoval do jejich rozhodovací činnosti. Bude záležet výlučně na nich, jakým způsobem posoudí otázku odůvodněnosti (eventuálně včasnosti) námitek, učiní-li tak na podkladě řádně provedeného šetření o okolnostech doručení příslušných podání stěžovatelů k soudu prvního stupně.

Návrhu na odklad vykonatelnosti směnečného platebního rozkazu Městskéhosoudu v Praze č. j. 13 Cm 375/2010-11 ze dne 30. listopadu 2010 Ústavní soud nemohl vyhovět. Při výkonu svých kompetencí musí respektovat jeden ze základních principů právního státu zakotvený v čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon. Ústavní soud má tedy přesně vymezenou pravomoc a působnost, které nemůže překročit. Kompetence Ústavního soudu jsou v dané otázce vymezeny v ustanovení § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Podle citovaného ustanovení může Ústavní soud na návrh stěžovatele odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí za splnění zákonných podmínek. Nelze z něj dovodit oprávnění, aby na návrh stěžovatele odložil vykonatelnost rozhodnutí, které nebylo napadeno. Domáhají-li se tedy stěžovatelé odložení vykonatelnosti rozhodnutí, které petitem ústavní stížnosti nenapadli, Ústavní soud konstatuje, že není podle Ústavy České republiky a zákona o Ústavním soudu k takovému rozhodnutí příslušný, proto tento návrh podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru