Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1905/15 #1Usnesení ÚS ze dne 21.07.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
SOUD - VS Olomouc
SOUD - NS
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
trestný čin/krádež
Svědek
rekognice/rekonstrukce
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.1905.15.1
Datum podání26.06.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.6, § 2 odst.5

40/2009 Sb., § 205


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1905/15 ze dne 21. 7. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. T., t. č. Věznice Karviná, zastoupeného Mgr. Davidem Bukalem, advokátem se sídlem v Olomouci, Sokolská 7, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 10. 2013, č. j. 54 T 6/2011-2546, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 3. 2014, č. j. 2 To 18/2014-2763, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2015, č. j. 6 Tdo 109/2015-85, za účasti Krajského soudu v Ostravě, Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Dne 26. 6. 2015 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel v ní předestírá (souhrnně řečeno), že byl společně s dalšími obviněnými uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu krádeže podle ustanovení § 205 odst. 1 a odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a přečinu porušování domovní svobody podle ustanovení § 178 odst. 1 a odst. 2 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání osmi let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou.

2. Uvedených trestných činů se stěžovatel měl podle napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě společně s dalšími obviněnými dopustit tím, že vykonali opakovaně obhlídky blízkého okolí vytipovaného rodinného domu majitele Lukáše Kubína s úmyslem následného vniknutí do tohoto objektu a odcizení větší finanční částky. Tento úmysl také zrealizovali, když po překonání souvislého oplocení do zmíněného rodinného domu vnikli otevřenými terasovými dveřmi, odkud z ložnice odcizili neupevněný kovový trezor s obsahem finanční hotovosti ve výši nejméně 8.100.000 Kč. Na základě podaných odvolání následně rozhodl v záhlaví citovaným rozsudkem Vrchní soud v Olomouci tak, že napadený rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil ve výroku o náhradě škody a rozhodl o ní znovu. V ostatních výrocích ponechal napadený rozsudek beze změny. Podaná dovolání byla posléze shora uvedeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuta.

3. Stěžovatel namítá, že v řízení - z něhož v záhlaví citovaná rozhodnutí vzešla - bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Řízení před obecnými soudy prý totiž trpí základní vadou, a to nesprávným hodnocením důkazů. Stěžovatel v celém řízení poukazoval na skutečnost, že důkazní situace v otázce jeho účasti na stíhaném jednání je tristní a není možno na základě provedeného dokazování rozhodnout o jeho vině. Proti stěžovateli prý totiž nebyl zjištěn žádný přímý důkaz svědčící o jeho vině. Soudy totiž závěr o vině stěžovatele opírají zejména o výpověď Jana Štěpána. Ve vztahu ke stěžovateli přitom soudy dospěly toliko k závěru, že pokud svědek Štěpán hovoří o tom, že obžalovaný H.se jednání, které je tomuto obviněnému kladeno za vinu, dopustil se svým "chábrem" M., pak dle názoru krajského soudu touto osobou nemůže být nikdo jiný, než právě stěžovatel. O jaké skutečnosti a o jaké důkazy však tento svůj jednoznačný závěr krajský soud opírá, není stěžovateli známo. Nadto svědek Štěpán u hlavního líčení změnil svou výpověď oproti prvotní verzi z přípravného trestního řízení, což odůvodnil používáním léků a nátlakem ze strany policie. Tím je ale podle stěžovatele snížena věrohodnost tohoto svědka. Ostatně, tento svědek byl v prvé fázi trestního řízení zadržen a vyslýchán v procesním postavení podezřelého z trestného činu nadržování. Obecné soudy opírají svůj výrok o vině stěžovatele rovněž o výpověď svědkyně Hlubkové a o výsledek rekognice provedené s touto svědkyní. K tomu nicméně stěžovatel namítá, že s touto svědkyní byla již v prvotní fázi trestního řízení provedena i rekognice z tipovacího fotoalba. S ohledem na ustálenou judikaturu je sice možné, aby takto byla rekognice následně opakována "naživo", avšak soudy by měly pečlivě hodnotit vypovídací hodnotu takového důkazu. To se však v daném případě nestalo. Stěžovatel závěrem napadeným rozhodnutím vytýká, že v průběhu trestního řízení byly vznášeny ze strany stěžovatele i ostatních obviněných námitky, že se soudy nedostatečně zabývaly otázkou, zda se skutečně v odcizeném trezoru nacházelo takové množství peněz, jak popsal poškozený Kubín, a tyto nebyly řádně vypořádány.

átu

4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není běžnou třetí instancí v systému obecného soudnictví a že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud postupují v souladu s ústavními předpisy. V nyní projednávaném případě nicméně Ústavní soud po seznámení se s argumentací stěžovatele a po přezkoumání věci neshledal, že by byly právní závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dostatečnými pro vydání předmětných rozhodnutí. Za daného stavu věci proto Ústavní soud není oprávněn jakkoliv zasahovat do oblasti, vyhrazené obecným soudům, jelikož by tak překročil své kompetence a nepřípustně by zasáhl zejména do zásady volného hodnocení důkazů těmito soudy a tím i do jejich ústavně zaručené nezávislosti.

6. Obecné soudy totiž podle mínění Ústavního soudu postupovaly ve zkoumaném případě v souladu se základními zásadami trestního řízení a žádná stěžovatelova základní práva neporušily. Věc byla projednána v přiměřené lhůtě, při dodržení stěžovatelova práva na obhajobu a soudy přesvědčivým způsobem svá rozhodnutí odůvodnily. Nic nenasvědčuje tomu, že by ve spravedlivém soudním řízení nebyla stěžovateli řádně prokázána vina a ani že by mu nebyl uložen přiměřený trest, resp. že by v tomto směru mohlo dojít k excesu, dosahující ústavněprávní roviny. Z obsahu ústavní stížnosti je ostatně zjevné, že stěžovatel z velké části toliko opakuje námitky, které již uváděl ve svém odvolání (resp. dovolání). S těmi se však obecné soudy řádným způsobem vypořádaly. O tom, že k trestné činnosti došlo tak, jak je v napadených rozhodnutích popsáno, proto Ústavní soud na základě studia shromážděných podkladů nemá žádné relevantní pochybnosti, které by jej z hlediska jeho ústavněprávního zakotvení (čl. 83 Ústavy) opravňovaly k výraznější ingerenci do dané věci.

7. Ke stěžovatelovým konkrétním námitkám konstatuje Ústavní soud následující.

8. Na rozdíl od stěžovatele (a shodně s krajským soudem, srov. str. 12 jeho rozsudku) se Ústavní soud domnívá, že v případě stěžovatele existuje dostatek důkazů prokazujících jeho podíl na shora stručně popsané trestné činnosti. Pokud soudy vycházely z výpovědi J. Štěpána učiněné v přípravném řízení trestním a nikoliv ze změněné výpovědi tohoto svědka v rámci hlavního líčení, pak podle Ústavního soudu postupovaly zcela správně. Tento svědek totiž byl blízkým přítelem ("chábrem" ve vězeňském žargonu) M. H., jednoho z dalších obviněných v dané trestní věci. Od něj měl tento svědek velmi detailní - a jak se ukázalo během vyšetřování i přesné - povědomí o popisované krádeži i podílu stěžovatele na ní. Pokud pak tento svědek změnil výpověď a obecné soudy dospěly k názoru, že tak učinil ve snaze pomoci obviněným (ostatně M. H. svědka z prostředků získaných krádeží finančně podporoval), nelze tento názor považovat za nepodložený či zcela odporující elementárním pravidlům logiky, což teprve by mohlo založit kognici Ústavního soudu. V této souvislosti není možno rovněž přehlédnout, že změnu své výpovědi tento svědek u hlavního líčení odůvodňoval dosti nevěrohodně; tvrdil například, že původní výpovědí chtěl - pod tlakem výhrůžek policie - zabránit tomu, aby jeho přítelkyni byly odebrány její dcery. Přítelkyně J. Štěpána ovšem jako svědkyně k popisované trestné činnosti v hlavním líčení uvedla další podrobnosti nad rámec výpovědi J. Štěpána. Svědek Štěpán rovněž mimo jiné uvedl, že nátlak na něj v přípravném řízení měli vyvíjet tři až čtyři policisté, na konkrétní jména si však ani po jejich předestření nepamatoval.

9. Vedle tohoto důkazu pak je stěžovatelův podíl na trestné činnosti prokazován i výpovědí náhodné svědkyně Ilony Hlubkové (jakož i svědectvím jejího manžela), která stěžovatele při rekognici identifikovala a dokonce popsala, že když procházeli s manželem kolem automobilu, v němž stěžovatel seděl, tento "sjel" hlouběji do sedačky řidiče. Otázkám zákonnosti provedení rekognice s touto svědkyní se přitom soudy i k námitkám stěžovatele dostatečně věnovaly, když ostatně i sám stěžovatel v ústavní stížnosti výslovně přiznává, že tato rekognice (tzn. její opakování "in natura") byla provedena v souladu s ustálenou judikaturou. Konkrétní námitky přitom stěžovatel v této souvislosti ani nevznáší, když toliko ve zcela obecné rovině uvádí, že "soudy by měly pečlivě hodnotit důkazní hodnotu takového důkazu", což však v daném případě neučinily. Na základě takovéto námitky však nelze ústavněprávně účinně zpochybnit závěry obecných soudů.

10. Namítá-li stěžovatel, že nebyla dostatečně prokázána výše odcizené finanční hotovosti, a to ve vztahu k částce 8.100.000 Kč, kterou uváděl poškozený, pak Ústavní soud připomíná, že např. přítelkyně Jana Štěpána v hlavním líčení uváděla, že M. H. korigoval televizní zpravodajství o dané krádeži odhadující odcizenou hotovost na 13 mil. korun slovy "tolik tam ani nebylo". Již jen z této jeho reakce je patrné -iv návaznosti na to, kolik stačili obvinění z odcizených peněz utratit - že částka 8 mil. korun zřejmě nebyla nikterak nadsazená.

11. Ústavní soud tedy závěrem konstatuje, že ze shora uvedených důvodů neshledal porušení stěžovatelem tvrzených základních práv. Proto bylo podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. července 2015

Radovan Suchánek v. r.

předseda sen

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru