Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1901/10 #1Usnesení ÚS ze dne 05.05.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/návrh na určení lhůty k p... více
Věcný rejstříkopravný prostředek - řádný
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.1901.10.1
Datum podání02.07.2010
Napadený akt

jiný zásah orgánu veřejné moci

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 79a

6/2002 Sb., § 174a


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1901/10 ze dne 5. 5. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelky Daventree Trustees Ltd., se sídlem 36 Vyronos Avenue, Nicosia, Kyperská republika, zastoupené JUDr. Jaroslavem Novákem, Ph.D., advokátem se sídlem Trojanova 12, Praha 2, proti postupu Městského soudu v Praze ve věci vedené pod sp. zn. 46 T 17/2006, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 2. 7. 2010, se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud vyhověl jejímu návrhu a vydal rozhodnutí, v němž Městskému soudu v Praze, pracoviště Spálená, zakáže, aby v trestním řízení vedeném pod sp. zn. 46 T 17/2006 pokračoval v porušování jejích základních práv a svobod, spočívajících v trvání zajištění peněžních prostředků na jejím bankovním účtu a nerozhodování o jejích žádostech v souladu s ustanovením § 79a odst. 3 a ustanovení § 65 zákona č. 140/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Stěžovatelka tvrdí, že opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci byla porušena její ústavně zaručená práva, vyplývající z čl. 2 odst. 2, čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z připojeného listinného materiálu vyplynulo, že usnesením Policie České republiky, Úřadu vyšetřování pro Českou republiku, Odboru pro vyšetřování korupce a závažné hospodářské trestné činnosti, ze dne 10. 12. 2001, ČVS: ÚVV-7/40-2001, bylo podle § 79a odst. 1 trestního řádu rozhodnuto o zajištění peněžních prostředků ve výši 20.126.440,- USD, uložených na účtu vedeném u Raiffeisenbank a. s., pobočka České Budějovice, číslo účtu 7000006025/5500, a zakázána jakákoliv dispozice s nimi, a to až do výše zajištění, s výjimkou výkonu rozhodnutí. Dle odůvodnění usnesení ve věci panovalo důvodné podezření, že finanční prostředky, které byly dne 5. 9. 2001 na shora uvedený účet JUDr. J. B. připsány, pochází z trestné činnosti spáchané V. K. a Ing. B. V. v letech 1995 a 1996 ke škodě akcionářů Harvardského průmyslového holdingu, a. s. - v likvidaci (dále jen "HPH").

Stěžovatelka v ústavní stížnosti obsáhle vysvětluje původ a účel, ke kterému měly sloužit zajištěné peněžní prostředky, tj. k výplatě akcionářů HPH, jež měla proběhnout pod správou stěžovatelky jako osoby oprávněné k těmto peněžním prostředkům. Rozhodně popírá jejich případnou souvislost s trestnou činností obviněných. Z uvedených důvodů podal ode dne zákazu dispozice se zajištěnými peněžními prostředky JUDr. B. z pokynu stěžovatelky několik žádostí o zrušení nebo omezení zajištění peněžních prostředků na jeho účtu, těmto však nebylo ze strany Vrchního státního zastupitelství v Praze vyhověno. Dne 26. 4. 2010 již žádost o zrušení zajištění peněžních prostředků na účtu u banky podala sama stěžovatelka jako osoba zúčastněná na trestním řízení ve smyslu § 42 odst. 1 trestního řádu. Dne 4. 5. 2010 pak stěžovatelka podala žádost o nahlížení do spisu dle ustanovení § 65 trestního řádu. Na předmětné žádosti bylo ze strany předsedy senátu Městského soudu v Praze JUDr. Paškou reagováno emailem, ve kterém zamítl žádost o nahlížení do spisu, neboť dle jeho názoru není stěžovatelka zúčastněnou osobou, a nemůže jí být proto umožněn výkon práv v trestním řízení dle ustanovení § 42 odst. 2 trestního řádu, dále sdělil, že o žádosti stěžovatelky o zrušení zajištění peněžních prostředků nebude do vyhlášení rozhodnutí ve věci samé rozhodovat. Odepření rozhodnutí o žádosti vlastníka věci považuje však stěžovatelka za jsoucí v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny, neboť i při nuceném omezení vlastnického práva v rámci trestního řízení, učiněné ve veřejném zájmu, není možné připustit, aby vlastník peněžních prostředků byl z řízení zcela vyloučen a aby jeho žádosti nebyly vůbec brány v potaz. Stěžovatelka rovněž poukazuje na dobu, která uplynula od zajištění peněžních prostředků, jež podle ní nelze kvalifikovat jako projednání věci bez zbytečných průtahů. Závěrem stěžovatelka požádala o přednostní projednání věci v souladu s ustanovením § 39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") s tím, že na den 9. 7. 2010 bylo avizováno vydání rozhodnutí Městského soudu v Praze v trestním řízení sp. zn. 46 T 17/2006 ve věci samé, kdy má být současně rozhodnuto i o zajištěných peněžních prostředcích.

Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání, stanovené zákonem o Ústavním soudu. V posuzovaném případě k takovému závěru nedospěl.

Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). V tomto ustanovení má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná (srov. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 117/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 19, nález č. 111, str. 79). Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, dle níž ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice.

V návaznosti na výše uvedené jsou možnosti zásahu Ústavního soudu do procesů vedených obecnými soudy proto -iv případě stěžovatelkou tvrzených průtahů v řízení - omezeny až na situace, kdy náprava nebyla zjednána ani na základě instrumentu zakotveného v ustanovení § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudech a soudcích"), jehož prostřednictvím se lze dožadovat určení lhůty pro provedení procesního úkonu. Právě využití institutu "návrhu na určení lhůty" dle § 174a zákona o soudech a soudcích považuje Ústavní soud po 1. 7. 2004 (nabyla účinnosti novela, která institut návrhu na určení lhůty zavedla) za nezbytnou podmínku přípustnosti ústavní stížnosti (z pohledu ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) ve věcech návrhů směřujících proti průtahům v řízení před obecnými soudy (k tomu srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 506/04, sp. zn. III. ÚS 142/06, sp. zn. II. ÚS 32/06, sp. zn. III. ÚS 246/06, vše dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Dle sdělení Městského soudu v Praze, jmenovitě JUDr. Dušana Paška, které si Ústavní soud vyžádal, stěžovatelka v řízení vedeném pod sp. zn. 46 T 17/2006 v souvislosti s žádostí o zrušení nebo omezení zajištění peněžních prostředků a s žádostí o nahlížení do spisu, žádné podání ve smyslu § 164 an. zákona o soudech a soudcích (včetně návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu dle ustanovení § 174a) neuplatnila. Tuto skutečnost ostatně stěžovatelka netvrdila ani v ústavní stížnosti. Před jejím podáním tudíž nevyčerpala všechny opravné procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejích ústavně zaručených práv umožňuje, čemuž se zřetelem k principu subsidiarity ústavněprávního přezkumu odpovídá, že ústavní stížnost není způsobilá meritorního projednání (srov. část odůvodnění týkající se odmítacího výroku nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 655/06, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 45, nález č. 89, str. 303). Ústavní soud se pro úplnost zabýval i tím, zda nejsou naplněny podmínky ustanovení § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, avšak splnění žádné z těchto podmínek neshledal a stěžovatelka jejich existenci též netvrdila.

Za daných okolností Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než návrh stěžovatelky odmítnout jako nepřípustný dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Pro přednostní projednání ústavní stížnosti podle ustanovení § 39 téhož zákona Ústavní soud důvod neshledal.

Ve vztahu k žádosti o zrušení nebo omezení zajištění peněžních prostředků Ústavní soud pouze jako obiter dictum poznamenává, že v případě tvrzených zásahů jiným způsobem než rozhodnutím je jeho možná intervence omezena na situace, kdy zásah do práv dosud trvá, je aktuální, stěžovatel je tímto zásahem orgánu veřejné moci již nebo ještě postižen a náprava nebyla zjednána. Obecně však platí, že pokud takový nežádoucí stav již odezněl nebo byl vyřešen jinou cestou, nemá další smysl (s ohledem na princip minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení) ve věci další řízení provádět. Tak tomu je i v projednávané věci, kdy ze sdělení Městského soudu v Praze je zřejmé, že o předmětné žádosti stěžovatelky bylo rozhodnuto usnesením ze dne 28. 3. 2011.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. května 2011

Stanislav Balík, v. r.

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru