Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 190/94Nález ÚS ze dne 20.12.1995Pojem "dobré mravy" z ústavněprávního hlediska

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajCepl Vojtěch
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
základní ústavní principy/demokratický právní stát/ukládání povinností pouze na základ... více
Věcný rejstříkinterpretace
vlastnické právo/omezení
byt/vyklizení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 87/4 SbNU 313
EcliECLI:CZ:US:1995:2.US.190.94
Datum podání15.12.1994
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 95

2/1993 Sb., čl. 4 odst.4, čl. 11 odst.4, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 3 odst.1


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 190/94 ze dne 20. 12. 1995

N 87/4 SbNU 313

Pojem "dobré mravy" z ústavněprávního hlediska

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl dne 20. 12. 1995

v senátě ve věci ústavní stížnosti M. J., Ing. P. J., CSc., a Ing.

K. J., CSc., proti rozsudku Městského soudu v Praze, ze dne 8. 9.

1994, č. j. 21 Co 153/94-47, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 1994, č. j. 21

Co 153/94-47, se zrušuje.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému

rozsudku Městského soudu v Praze, potvrzujícímu rozsudek Obvodního

soudu pro Prahu 2, ze dne 20. 10. 1993, č. j. 11 C 184/92-32,

v napadené části týkající se lhůty k vyklizení nebytových prostor

podmíněné co do jejího uplynutí přidělením náhradního bytu,

vytýkají navrhovatelé Městskému soudu v Praze nesprávný,

extenzívní výklad podmínky vyklizení nebytových prostor s odkazem

na § 3 odst. 1 občanského zákoníku zajištěním náhradního bytu.

Dle přesvědčení navrhovatelů zmíněnými rozsudky oba soudy

jako orgány veřejné moci nepřípustně zasáhly do ústavně zaručených

základních práv a svobod navrhovatelů, kteří jsou tak aktivně

legitimováni domáhat se ochrany těchto svých práv podle čl. 4

a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR a podle čl. 36, odst. 1

Listiny základních práv a svobod. Jak dále v ústavní stížnosti

navrhovatelé rozvádějí, považují postup soudů za zásah do svých

základních práv, zaručených čl. 4, odst. 1 a 2, čl. 11, odst.

1 a 4 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 95 Ústavy

ČR.

Navrhovatelé konkrétně uvedli, že oběma výše uvedenými

rozsudky bylo uznáno, že vedlejší účastník obývá místnosti domu,

jehož jsou vlastníky a o které byl spor, bez právního důvodu,

protože jako k místnostem nebytovým nemohlo mu k nim po právu

vzniknout právo osobního užívání bytu a tedy ve smyslu § 871 odst.

1 občanského zákoníku ani právo nájemní (ač mu byly tyto místnosti

přiděleny rozhodnutím ONV v Praze 2 v roce 1983 jako bytová

jednotka a byla s ním následně uzavřena dohoda o užívání bytu,

přesto, že dle kolaudačního rozhodnutí tyto místnosti nebyly nikdy

kolaudovány jako byt). Povinnost k vyklizení předmětných místností

však soudy podmínily s odkazem na § 3 odst. 1 obč. zák. zajištěním

náhradního bytu, neboť vedlejší účastník místnosti užíval v dobré

víře jako prostory bytové a proto nepřidělení bytové náhrady by

bylo v rozporu s dobrými mravy a takový výkon práva navrhovatelů

by nepřiměřeně zasahoval do práv a zájmů vedlejšího účastníka.

Extenzivní výklad soudů, který připustil omezení vlastníka

domu, v němž jsou vyklizované místnosti, u nichž podle zákona

nárok na náhradu není, analogicky případům, kde nárok ze zákona

je, považují navrhovatelé za nepřípustný ve smyslu čl. 11 odst.

4 Listiny základních práv a svobod.

I kdyby se - dle navrhovatelů - poukazovalo na to, že soudní

praxe i před novelizací občanského zákoníku zákonem č. 509/1991

Sb. běžně i v širší míře zakládala s odkazem na obecná ustanovení

občanského zákoníku rozhodnutími soudů povinnost vlastníků domů

trpět vyklizované v bytech až do přidělení bytové náhrady

v případech, na které zákon výslovně nepamatoval, vznikla tato

praxe ovšem ještě před tím, než Listina základních práv a svobod

zakotvila ochranu základních práv a svobod, a to za zcela

odchylných společenských poměrů. Vyřešení sociální situace

vyklizovaného se přesunuje v daném případě na bedra vlastníka domu

(bytu) způsobem, za který mu neposkytuje náhradu ani ten, v jehož

prospěch se tak děje, ani stát. Tím restriktivněji je proto třeba

vykládat všechna ustanovení zákona a Listiny, jež tyto otázky

upravují.

Rozhodnutími soudů byla dle navrhovatelů dotčena nepřípustně

jejich základní práva i v tom, že povinnosti (a tedy i povinnosti

navrhovatelů trpět užívání jejich věci vedlejším účastníkem) mohou

být podle čl. 4 odst. 1 a 2 Listiny ukládány toliko na základě

zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv

a svobod, což v daném případě splněno nebylo.

Navrhovatelé konečně uvádějí, že z hlediska použití § 3 odst.

1 obč. zákoníku se soudy nezabývaly tou okolností, že navrhovatelé

před podáním žaloby na vyklizení nabídli vedlejšímu účastníkovi

náhradní byt, který však odmítl přijmout bez poskytnutí vysokého

odstupného, přestože se navrhovatelé zavázali nabízený byt na své

náklady upravit. Takovým postojem se vedlejší účastník zbavil dle

navrhovatelů práva na náhradu jinou, zejména když u něho nejde

o nárok založený zákonem, ale o právo, jež by mu snad bylo lze

mimořádně přiznat s ohledem na jeho sociální situaci. Touto

okolností se soudy vůbec nezabývaly, přestože - dle navrhovatelů

- jde o okolnost z hlediska použití § 3 odst. 1 občanského

zákoníku a z hlediska přípustnosti zásahu do základního práva

podle čl. 11 Listiny zcela zásadní. Navrhovatelům se jeví tento

postup jako opomenutí důležitých skutečností, významných pro

celkové posouzení spravedlivosti a nestrannosti soudcovského

rozhodnutí.

Obvodní soud pro Prahu 2 se k ústavní stížnosti nevyjádřil

s tím, že neměl k dispozici spis a předseda senátu, který

v předmětném sporu rozhodoval, již u zdejšího soudu nepracuje.

Vzhledem k tomu, že z § 42 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb.,

o Ústavním soudu, obligatorně nevyplývá povinnost Ústavního soudu

zajistit jeho vyjádření k návrhu, Ústavní soud na vyjádření

Obvodního soudu pro Prahu 2 netrval.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření odkázal na svůj

rozsudek, který považuje za věcně správný a na důvody v něm

obsažené.

Ústavní stížnost dle vyjádření městského soudu napadá

rozsudek argumentací linoucí se ve dvou rovinách. Jednak

v podstatě zpochybňuje právní posouzení věci, jednak v podstatě

namítá nedostatečné zjištění skutkového stavu.

Především dle městského soudu nemusí být zcela správný už

výchozí předpoklad o nuceném omezení vlastnického práva. Výrokem

rozsudku dle vyjádření městského soudu nebylo nuceně omezeno

vlastnické právo stěžovatelů, byl jím toliko odložen plnohodnotný

výkon tohoto práva. Samotný rozsudek ve výroku o věci samé

neukládá navrhovatelům žádnou povinnost, protože k zajištění

náhradního bytu může dojít jednak jejich prostřednictvím, jednak

též prostřednictvím vedlejšího účastníka a navrhovatelé mají

zákonnou možnost při změně poměrů spočívajících v příznivém vývoji

bytové situace ve společnosti domoci se vyklizení vedlejšího

účastníka (J. A.) bez zajištění bytové náhrady (§ 80 občanského

soudního řádu).

Za nesprávnou považuje městský soud argumentaci, dovozující

v souzené věci nemožnost vázat vyklizení na zajištění náhradního

bytu s odkazem na ust. § 3 odst. 1 občanského zákoníku. Dle

právního názoru městského soudu až dosud o povaze a použitelnosti

tohoto ustanovení nebylo v soudní praxi pochyb a mimo jiné zejména

prostřednictvím této normy se v soudní praxi realizuje výkon

nezávislé soudní moci ve shodě s čl. 81 Ústavy ČR a rovněž ve

shodě s čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy lze použitím tohoto

ustanovení hájit nejen literu zákona, ale i jeho ducha. Městský

soud v Praze se domnívá, že nelze - a to ani v zájmu pro futuro

žádoucího, vzhledem k dnešnímu stavu bytové nedostatečnosti však

dosud ještě nikoliv zcela možného, co nejširšího výkladu obsahu

vlastnického práva - vyřadit použití ust. § 3 odst. 1 občanského

zákoníku v případech vlastnických žalob. Takový výklad by vedl ve

svém důsledku k vydělení jakési privilegované skupiny osob, jejíž

právní postavení by oproti jiným skupinám bylo v rozporu s čl. 1

Listiny základních práv a svobod výhodnější.

Pokud jde o otázku nedostatečného zjištění skutkového stavu

věci, městský soud namítá, že oba soudy vzaly na vědomí, že

navrhovatelé nabízeli J. A. náhradu za vyklizované prostory.

V samotné skutečnosti, že J. A. náhradu nepřijal (za situace, kdy

sporné prostory užíval v dobré víře jako byt) však žádný ze soudů

nespatřoval důvod, proč by měl J. A. vyklidit sporné prostory,

jejichž charakter byl potvrzen až soudními rozhodnutími, bez

jakékoliv náhrady.

Vedlejší účastník J. A. se vyjádřil, že s rozhodnutími obou

soudů naprosto souhlasí, a navrhl, aby Ústavní soud potvrdil

pravomocné rozhodnutí obecných soudů.

Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že není

soudem nadřízeným obecným soudům, a že mu nepřísluší posuzovat

celkovou zákonnost napadených rozhodnutí, případně nahrazovat

hodnocení důkazů svým hodnocením. Na druhé straně však nepochybně

Ústavnímu soudu přísluší posoudit, zda řízení jako celek bylo

spravedlivé, resp. zda v něm byla naplněna ustanovení hlavy páté

Listiny se zřetelem k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních

svobod, zejména čl. 6 odst. 1, kde se zaručuje každému právo, aby

jeho záležitost byla projednána spravedlivě nezávislým

a nestranným soudem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo

závazcích.

V projednávané věci bylo předpokladem úspěšnosti návrhu

stěžovatelů prokázání zásahu obecných soudů jejich rozhodnutím do

některého z ústavně zaručených práv stěžovatelů.

Jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu (srovnej IV. ÚS

188/94), Ústavní soud připouští, že v některých případech se může

stát, že interpretace právních předpisů obecnými soudy, která se

jeví jako interpretace na první pohled zákonná, může být natolik

extrémní, že vybočí z mezí ústavnosti. Tak tomu bude zejména

tehdy, jestliže bude např. výklad natolik extenzivní, že zasáhne

do některého ústavně garantovaného základního práva, a tím poruší

čl. 4 odst. 4 Listiny, který ukládá orgánům aplikujícím právo

šetřit podstatu a smysl základních práv.

Soudní uvážení je nutno chápat jako zákonem povolenou volnou

úvahu. Soudní uvážení je nepochybně v mezích zákona, pokud je

zákon použitím neurčitého pojmu (jako je tomu v § 3 odst. 1

občanského zákoníku odkazem na dobré mravy) umožňuje.

Ústavně soudní přezkoumání rozhodnutí soudu není v těchto

případech vyloučeno, ale je v podstatě omezeno, protože se může

týkat jen toho, zda rozhodnutí soudního orgánu nevybočilo z mezí

stanovených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl.

10 Ústavy. Přitom pod pojem "meze" má zákon na mysli rozsah právní

normy. Půjde tedy o zkoumání toho, zda soud nepoužil soudního

uvážení i pro případ, ohledně něhož to ústavní zákon nebo

mezinárodní smlouva o lidských právech a základních svobodách

podle čl. 10 Ústavy nedovoluje.

Obsah vlastnictví tvoří svazek tzv. subjektivních

vlastnických práv. Kruciální místo mezi nimi zaujímá právo s věcí

nakládat (ius disponendi), nebo-li oprávnění vlastníka určovat

další právní osudy věci, např. věc prodat, vypůjčit a také

pronajmout. Dispoziční právo vlastnické je možno výjimečně

omezovat zákonem, nicméně takováto omezení se musí vztahovat

rovným způsobem na všechny vlastníky.

§ 3 odst. 1 občanského zákoníku stanoví, že výkon práv

a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez

právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných

a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.

Je i v souladu s judikaturou vrchního soudu 3 Cdo 274/93

/Pro.95,8:320/, podle něhož ustanovení § 3 odst. 1 občanského

zákoníku lze aplikovat na výkon existujícího práva či povinnosti,

na jeho základě však nelze konstituovat dosud neexistující práva

či povinnosti.

Úvaha soudu musí být v každém konkrétním případě podložena

konkrétními zjištěními, jež dovozují závěr, že výkon práva je

v rozporu s dobrými mravy, a to i s přihlédnutím na straně

oprávněného (vlastníka). Nelze do budoucna říci, že bude-li

vlastník realizovat právo tak či onak, bude ho realizovat

v rozporu s dobrými mravy, a tím ho předem omezit ve výkonu jeho

práv.

Úvaha městského soudu je vedena pohnutkami sociální

spravedlnosti, odpovídajícími situaci, kdy zákon v rámci řízeného

hospodářství s byty, které se z valné části nacházely v domech ve

státním vlastnictví, ukládal orgánům státní správy opatřovat

náhradní byty (§ 6 odst. 2, § 21 a násl., § 48 a násl., zákona č.

41/1964 Sb., o hospodaření s byty). Naproti tomu je dnes počet

státních bytů zcela omezen, část bytů je ve vlastnictví fyzických

a právnických osob a není již zákonnou povinností státu starat se

o opatřování náhradních bytů. §1 odst. 1 z. č. 102/1992 Sb.,

upravující působnost obcí při zajišťování bytové náhrady se přitom

na daný případ nevztahuje.

Je tudíž právně irelevantní apel městského soudu, vyslovený

v odůvodnění jeho rozsudku, že bylo by více než vhodné, aby

příslušný úřad, u vědomí toho, že dnešní situace byla zaviněna

nesprávným postupem jeho předchůdce, poskytnout veškerou možnou

součinnost žalobcům při zajišťování bytové náhrady. Městský soud

si je jistě vědom, že takový morální apel nikoho právně

nezavazuje.

Vyřešení sociální situace vyklizovaného se fakticky váže na

možnost vlastníka opatřit vyklizovanému na své náklady náhradní

byt. Vyřešení sociální situace vyklizovaného se tak zcela

přesunuje na bedra vlastníka způsobem, za který mu neposkytuje

náhradu ani ten, v jehož prospěch se tak děje, ani stát. Tím

striktněji je proto třeba vykládat všechna ustanovení zákona

a Listiny základních práv a svobod, jež tyto otázky upravují.

Ustanovení čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod,

podle kterého vlastnické právo nesmí být zneužito na újmu práv

druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy,

umožňuje zákonodárci stanovit zákonem omezení vlastnického práva.

Zákon takové omezení připustil v případech uvedených v § 711

a 712 občanského zákoníku. Tato ustanovení se však vážou zcela

nepochybně k nájmu bytu a následně taxativně upravují právo bytové

náhrady oprávněných.

Interpretace § 3 odst. 1, občanského zákoníku městským

soudem, která předem předpokládá na straně oprávněného možnou

rozpornost jednání s dobrými mravy, neúměrně rozšiřuje právo

uvážení soudu v dané věci a svými důsledky vede k eliminaci

vlastníkova dispozičního práva. Vlastník je významně omezen

z hlediska možnosti využívat obsah svého vlastnického práva v té

jeho obsahové složce, která souvisí s právem vlastníka užívat věc,

kterou vlastní (došlo k jeho omezení až na míru naplňující pojem

tzv. holého vlastnictví).

Interpretace soudů v daném případě vedla k eliminaci

vlastníkova dispozičního práva a tudíž nešetřila podstatu a smysl

jednoho z ústavně garantovaných práv a svobod. Vedla tím

k porušení čl. 4 odst. 4 a čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv

a svobod. Jak již bylo řečeno v jiné souvislosti (rozhodnutí III.

ÚS 17/95), jestliže obecné soudy poskytnou právní ochranu někomu,

komu podle zákona nepřísluší, postupují způsobem, který není

v souladu s ústavně zaručeným právem na soudní (a jinou) ochranu

(čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a zpravidla tak

způsobem protiřečícím ústavnímu pořádku republiky zasáhnou do

ústavně zaručených práv jiného. V daném případě do ústavně

zaručených práv ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv

a svobod. Takovýto postup obecných soudů ovšem ve svých důsledcích

znamená též porušení povinností, které jsou soudům ústavně uloženy

(čl. 95 odst. 1, úst. zákona č. 1/1993 Sb.).

V daném případě Ústavnímu soudu proto nezbylo, než

rozhodnout, jak je ve výroku uvedeno.

Rozhodnutí Ústavního soudu je závazné pro všechny orgány

i osoby (čl. 89 odst. 2 Ústavy).

Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu není odvolání

přípustné.

V Brně dne 20. 12. 1995

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru