Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 19/97Nález ÚS ze dne 04.02.1998Posuzování aktivní legitimace k uplatnění nároku na návracení majetku podle zákona č. 173/1990 Sb. (Česká obec sokolská)

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajProcházka Antonín
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu
základní práva a svobody/právo vlastni... více
Věcný rejstříklegitimace/aktivní
vlastnické právo/ochrana
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 16/10 SbNU 105
EcliECLI:CZ:US:1998:2.US.19.97
Datum podání20.01.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

173/1990 Sb., § 2, § 1 odst.1

187/1949 Sb., § 9

232/1991 Sb., § 1 odst.2

68/1956 Sb., § 2 odst.1, § 6


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 19/97 ze dne 4. 2. 1998

N 16/10 SbNU 105

Posuzování aktivní legitimace k uplatnění nároku na návracení majetku podle zákona č. 173/1990 Sb. (Česká obec sokolská)

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudců ve

věci ústavní stížnosti České obce sokolské, zastoupené JUDr. J.

M., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1.11. 1996,

č.j. 15 Co 358/95-105, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1.11. 1996, č.j. 15

Co 358/95-105 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne

11.10. 1994, č.j. 7 C 356/92-55, se zrušují.

Odůvodnění:

Řádně a včas podanou ústavní stížností napadá stěžovatel

rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1.11. 1996, č.j. 15 Co

358/95-105, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze

dne 11.10. 1994, č.j. 7 C 356/92-55, jimiž byla pravomocně

zamítnuta žaloba navrhovatele, aby prvý nebo druhý vedlejší

účastník byl povinen uzavřít se stěžovatelem dohodu o navrácení

majetkových práv k pozemkům vedeným pod p.č. 1251, 1257, 1272,

1273, 1274 a 1275 v k.ú. H. a zapsaných na LV č. 467

u Katastrálního úřadu Praha-město.

Restitučního nároku se domáhal stěžovatel podle zákona č.

173/1990 Sb., ve znění zákona č. 247/1991 Sb. a prováděcího zákona

ČNR č. 232/1991 Sb., ve znění zák. ČNR č. 312/1991 Sb. Restituční

nárok byl Městským soudem v Praze zamítnut především proto, že

stěžovatel podle právního názoru Městského soudu v Praze není

v restitučním sporu věcně aktivně legitimován. Dále stěžovatel

namítá, že Městský soud v Praze v rozporu s judikaturou obecných

soudů vychází z vadného právního názoru, že v těch případech, kdy

v obcích nebyla obnovena místní tělocvičná jednota Sokol, není

založena věcná aktivní legitimace stěžovatele.

Stěžovatel k tomu uvádí, že tento právní názor Městského

soudu v Praze je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne

26.3. 1996, č.j. 3 Cdon 1076/96-93, který stanovil, že

v případech, kdy původní tělocvičné jednoty zastřešené

Československou, nyní Českou obcí sokolskou, v místech svou

činnost neobnovily, je třeba vždy považovat za oprávněnou

organizaci ve smyslu § 2 zák.č. 173/1990 Sb., v platném znění,

a § 1 odst.1 zákona ČNR č. 232/1991 Sb., v platném znění, Českou

obec sokolskou. Dále stěžovatel v tomto kontextu zdůrazňuje, že

citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ČR se dovolává nálezu Ústavního

soudu sp. zn. IV.ÚS 16/93 ze dne 9.11. 1994. Na podporu tohoto

tvrzení stěžovatel dále konstatuje, že Městský soud v Praze vydal

v restitučních věcech vedených podle zák.č. 173/1990 Sb. řadu

pravomocných rozsudků, a to v senátech 17 Co a 19 Co, které plně

respektují věcnou aktivní legitimaci České obce sokolské

i v případech, kdy v obcích nebyla obnovena Tělocvičná jednota

Sokol. Jmenovitě uvádí pravomocné rozsudky 17 Co 292/96 z 10.12.

1996, 19 Co 559/93-44 z 21.2. 1994 a 19 Co 455/93-48 z 5.1. 1994.

Z tohoto důvodu se stěžovatel domnívá, že napadeným rozsudkem

Městského soudu v Praze ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro

Prahu 5 bylo porušeno jeho základní právo zaručené mu Ústavou

a čl.11 odst.1 Listiny základních práv a svobod (dále jen

"Listina"). V nepřihlédnutí Městského soudu v Praze k nabídnutým

důkazům, tj. k citovanému rozsudku Nejvyššího soudu ČR, který

v sobě obsahuje odvolání i na citovaný nález Ústavního soudu,

spatřuje dále stěžovatel porušení základního práva na soudní

ochranu podle čl.36 odst.1 Listiny.

K podané ústavní stížnosti se vyjádřil Obvodní soud pro Prahu

5, který uvedl, že pokud se týká právního hodnocení, odkazuje na

odůvodnění jak svého rozsudku, tak i rozsudku Městského soudu

v Praze.

Městský soud v Praze poukázal ve svém vyjádření na to, že

stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl, v čem konkrétně spatřuje

porušení ústavního práva, kterým došlo k porušení práva na soudní

ochranu. Podle názoru Městského soudu v Praze šlo zřejmě o otázku

výkladu § 1 odst.1 zák.č. 173/1990 Sb., v platném znění. Toto

ustanovení však neřeší otázku "navrácení práv" zcela jednoznačně.

Senát 15 Co zaujal tedy ve věci stanovisko, vyjádřené v napadeném

rozsudku ze dne 1.11. 1996, na které v plném rozsahu odkazuje.

Pokud je uváděn stěžovatelem i odkaz na nález Ústavního soudu

sp. zn. IV.ÚS 16/93 z 9.11. 1994, pak považuje za nutné uvést, že

soudy jsou vázány výrokem, nikoli textem odůvodnění, nehledě

k tomu, že v projednávaném případě šlo o právní problematiku

poněkud odlišnou. Výrokem Ústavního soudu nebylo rozhodnuto

o právu žalobce tak, jak je interpretováno stěžovatelem.

Své vyjádření Městský soud v Praze uzavírá zjištěním, že

i kdyby měl žalobce věcnou aktivní legitimaci, jeho nárok by

zřejmě nemohl uspět, nebylo-li prokázáno včasné uplatnění výzvy do

31.12. 1991.

SK Hlubočepy Praha, jako vedlejší účastník řízení, odkazuje

na zákon č. 173/1990 Sb. a zákon ČNR č. 232/1991 Sb., které, jak

uvádí, jediné určují podmínky a způsob uplatnění nároku na

navrácení majetkových práv původním, ale znovu obnoveným

dobrovolným organizacím. Shodně také vylučuje, že by navrácení

majetkových práv bylo založeno na principu ex lege, či dokonce, že

by jiný znovu vzniklý spolek mohl právně aspirovat na navrácení

majetkových práv dosud navrhovaného spolku, kterému jinak k datu

31.3. 1948 ona majetková práva svědčila. Žádný z uvedených zákonů

nesvěřil obnovené Československé obci sokolské nějaké substituční

právo žaloby na navrácení majetkových práv tam, kde nedošlo

k obnovení původní TJ Sokol, anebo sice došlo, ale obnovená TJ

Sokol nepožádala o členství v obnovené Československé obci

sokolské. Poukazuje na to, že zákon poměrně pregnantně určuje

náležitosti nutného soukromoprávního uplatnění nároku ze strany

tzv. obnoveného spolku, a to jak proti tzv. povinné osobě, tak

i v případě uplatnění žaloby. Takto uvedenou skutečnost vedlejší

účastník podrobně rozebírá na textu zákona č. 173/1990 Sb.

V další části svého vyjádření SK Hlubočepy poukazuje na to,

že před soudem nebylo prokázáno, že by stěžovatel řádně a včas

uplatnil předepsané výzvy k uzavření dohod, a to ani vůči jednomu

ze žalovaných účastníků ve sporu.

Sémanticky rozebírá znění ustanovení § 1 odst.2 zák. ČNR č.

232/1991 Sb., ve znění účinném od 8.8. 1991, a dochází k závěru,

že nelze z toho dovodit, že by např. Československá obec sokolská

se mohla sukcesivně nebo substitučně domáhat navrácení těch

majetkových práv, která jí sice nikdy nenáležela a ani jí nebyla

odňata, ale náležela výlučně nějaké tělocvičné jednotě, která sice

byla jejím členským subjektem k datu 31.3. 1948, ale po r. 1990 se

právně neobnovila postupem podle § 19 zákona č. 83/1990 Sb. Při

právním hodnocení stěžovatelem uváděných judikátů obecných soudů

a zvláště rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdon 1076/96-93

dochází vedlejší účastník k závěru, že byly učiněny bez opory

o skutečné znění zákona a bez seriozní argumentace. V tomto duchu

polemizuje i s nálezem Ústavního soudu sp.zn. IV.ÚS 16/93 ze dne

9.11. 1994, kterému vytýká v jeho závěrečné části rovněž

nedostatek opory o znění zákona a nedostatek seriozní výkladové

argumentace, navíc bez systémové vazby k předcházejícímu textu.

S rozpaky přijímá i část odůvodnění nálezu Ústavního soudu sp. zn.

Pl.ÚS 46/95, který byl publikován pod čís. 24/1997 Sb., a to ve

věci právního nástupnictví České obce sokolské ve vztahu na

zákonnou dikci "Československá obec sokolská" a argumentuje tím,

že nejsou vůbec dány m.j. žádné spolehlivé soukromoprávní základy

přechodu práv z federální na republikovou organizaci. takto:

navozenou právní problematiku podrobně rozebírá. Konečně poukazuje

na to, že stěžovatel ve své stížnosti nepřináší nic, co by mělo

právní význam pro jiné či snad nové posuzování předmětné právní

věci, o které bylo podle jeho názoru správně rozhodnuto Městským

soudem v Praze dne 1.11. 1996 pod sp. zn. 15 Co 358/95. Navrhuje

proto zamítnutí ústavní stížnosti.

Druhý vedlejší účastník, Český svaz tělesné výchovy, ve svém

vyjádření zastává názor, že nedošlo k porušení zmíněných práv

stěžovatele, neboť nezávislý a nestranný soud jednal a rozhodl ve

věci v souladu s právním řádem. Stěžovateli vytýká, že nevyčerpal

všechny právní možnosti, které umožňuje zákon, neboť u soudu

druhého stupně nepodal návrh, aby ve výroku rozsudku soud

připustil dovolání podle ustanovení § 238 odst.2 písm.a) o.s.ř.

Dále uvádí, že stěžovatel-žalobce neprokázal k předmětným

nemovitostem majetková práva k datu 31.3. 1948. Dále neprokázal

a ani nemohl prokázat odnětí těchto práv způsobem zmiňovaným

v zákoně č. 173/1990 Sb. Žalobce nesplnil hmotněprávní předpoklady

v důsledku nedostatku aktivní legitimace a proto považuje zamítaný

výrok rozsudku za věcně správný. Pokračuje tím, že Český svaz

tělesné výchovy, jako druhý žalovaný, není v daném případě pasivně

legitimován. Zastává názor, že aktivně legitimován k uplatnění

nároků ve smyslu zákona č. 173/1990 Sb. může být jen znovuobnovený

spolek, který původně vlastnil majetek. Opačný postup by byl

v rozporu se zněním citovaného zákona a ve svém důsledku by

znamenal nikoli obnovení dříve existujícího právního vztahu, nýbrž

nastolení majetkových poměrů zcela nových. Proto navrhuje, aby

ústavní stížnost byla odmítnuta.

Třetí vedlejší účastník TJ Sokol Hlubočepy se ve svém

dodatečném vyjádření plně ztotožnil s obsahem ústavní stížnosti

a Městskému soudu v Praze vytkl ignoranci stabilizované judikatury

Nejvyššího soudu ČR. Požaduje, aby Ústavní soud se rovněž vyjádřil

k problematice věcné pasivní legitimace v předmětném restitučním

sporu.

Protože stěžovatel v rozhodnutí obou soudů spatřuje porušení

ustanovení čl.11 odst.1 a čl.36 odst.1 Listiny a jeho stížnost,

jak uvedeno výše, byla podána řádně a včas, je dána povinnost

Ústavnímu soudu, aby se jí zabýval z hlediska tvrzeného porušení

ústavnosti.

Ústavní soud si rovněž vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu

5 sp. zn. 7 C 356/92 a po přezkoumání ústavní stížnosti

a spisového materiálu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je

opodstatněná.

Ze spisu soudu I. stupně Ústavní soud zjistil, že vlastníkem

pozemků, požadovaných a zapsaných v Zemských deskách č. 574, se na

základě trhové smlouvy ze dne 14.6. 1923 stala Tělocvičná jednota

Sokol v Hlubočepích.

Z výpisu z evidence nemovitostí ze dne 18.11. 1991 soud I.

stolice zjistil, že jako vlastník předmětných pozemků je na LV č.

467 uveden ČSTV - Tělovýchovná jednota "Jiskra" Hlubočepy. Ze

smlouvy o převodu vlastnictví Českého svazu tělesné výchovy ze dne

28.11. 1991 tentýž soud zjistil, že ke dni 28.11. 1991 došlo

k převodu předmětných pozemků z druhého na prvého vedlejšího

účastníka. Prvožalovaný SK Hlubočepy byl registrován dne 5.2.

1991, kdy se stal právně i ekonomicky samostatným.

Tyto skutečnosti bylo nutno uvést k hodnocení právního závěru

Městského soudu v Praze, který jako bezvýznamnou označil námitku

stěžovatele, který upozornil na neplatnost smlouvy ze dne 28.11.

1991 s odkazem na znění ustanovení § 2a zák.č. 173/1990 Sb., ve

znění zákona č. 247/1991 Sb.

Pro vyvození platnosti nebo neplatnosti uvedeného převodu je

nutno řádně stanovit právní postavení žalobce a žalovaných ve

vztahu na jejich aktivní nebo pasivní legitimaci.

Městský soud v Praze došel k závěru, že stěžovatel v tomto

restitučním řízení není aktivně legitimován, neboť neprokázal, že

mu ke dni 31.3. 1948 byly odňaty předmětné nemovitosti a rovněž

neprokázal, jakým způsobem mu měly být odňaty.

Ústavní soud se neztotožňuje s tímto názorem Městského soudu

v Praze, neboť v zákoně č. 173/1990 Sb., v platném znění, uvedené

datum 31.3. 1948 znamená den rozhodný pro určení vlastnického

práva a nikoli datum jeho odnětí. K tomu došlo až zákony č.

187/1949 Sb., č. 71/1952 Sb. a č. 68/1956 Sb.

Zvláště ustanovení § 2 odst.1 zák.č. 68/1956 Sb.,

o organizaci tělesné výchovy, svěřovalo organizování a řízení

dobrovolné tělesné výchovy jediné dobrovolné tělovýchovné

organizaci. Podle ustanovení § 6 citovaného zákona se na tento

subjekt převáděl veškerý národní majetek sloužící tělovýchově,

a to bezplatně nebo do trvalého užívání, včetně majetku, který byl

podle § 9 zákona č. 187/1949 Sb. převeden na socialistickou

ústřední "Československou obec sokolskou". Zde dlužno dodat, že

akční výbor Československé obce sokolské tvrdými zásahy a zvláště

opatřením ze dne 29.2. 1948 rozhodl o celkové výměně 9 členů

předsednictva ČOS. Od února 1948 sokolské organizace nebyly již

svobodné a byly řízeny ustavenými akčními výbory.

Zřízením organizace podle § 2 zák.č. 68/1956 Sb. a vymezení

pojmu "její právní nástupce"podle restitučního zákona s odkazem

právě na tento paragraf nutno vykládat jedině tak, že tímto

právním nástupcem po 30. červnu 1990 byl Československý svaz

tělesné výchovy, a to ve vztahu k majetku, který do této doby

vlastnil.

Rozhodující je tedy datum 30. června 1990, kdy a zda byla ta

která tělocvičná organizace Československým svazem tělesné výchovy

zastřešována. Pokud tělovýchovná jednota držící a obhospodařující

majetek Československého svazu tělesné výchovy (dále jen "ČSTV")

byla ke dni 30. června 1990 jako samostatný subjekt registrována,

stala se právním nástupcem zaniklého ČSTV, neboť usnesením

mimořádného sjezdu ČSTV ze dne 25. března 1990 bylo takové právní

nástupnictví určeno. Pokud však registrována nebyla, nemohla se

stát ani právním nástupcem.

Prvý žalovaný (vedlejší účastník) byl registrován teprve dnem

5.2. 1991. Zákon č. 247/1991 Sb., kterým byl změněn a doplněn

zákon č. 173/1990 Sb., stanoví v ustanovení § 2a, že právní

nástupce organizace uvedené v § 2 zák.č. 68/1956 Sb. (kterým, jak

uvedeno výše mohl být jen ČSTV), byl povinen zacházet

s majetkovými právy až do jejich vydání Československé obci

sokolské s péčí řádného hospodáře a pod sankcí neplatnosti ode dne

účinnosti zákona, tj. ode dne 14. června 1991 nemohl tato

majetková práva převést do vlastnictví jiné organizace. Protože

k převodu majetkových práv na právní subjekt, který byl

registrován teprve ke dni 5.2. 1991 došlo smlouvou ze dne 28.11.

1991, nutno podle zákona tento akt považovat za neplatný. Tím je

současně dána i pasivní legitimace druhého vedlejšího účastníka.

Zákon č. 173/1990 Sb., v platném znění, je zákonem

restitučním, který jako ostatní restituční zákony cílí na zmírnění

následků některých majetkových křivd způsobených v letech

1948-1989. Zvláště u sokolských organizací, nositelů ideje národní

svobody, byly odnímány majetky totalitním režimem nejen v rozporu

se zásadními etickými hledisky, nýbrž i v rozporu s tehdy platnými

zákony.

Při posuzování otázky aktivní legitimace stěžovatele je nutno

vycházet z toho, že status oprávněného subjektu k uplatnění nároku

podle zmíněného restitučního zákona nelze přiznat někomu, kdo

ideově a organizačně nespadá do struktury České dříve

Československé obce sokolské, když právě tento zákon má za cíl

vytvořit organizační kontinuitu k datu 31.3.1948. Takové právo

přísluší České (dříve Československé) obci sokolské, a to také

všude tam, kde původní organizace, které náleželo majetkové právo

ke dni 31.3. 1948, v místě neobnovila svou činnost.

Jednoznačně to dosvědčuje úmysl zákonodárce, jak vyplývá

z důvodové zprávy k zákonu č. 247/1991 Sb. "Není však reálné, aby

v poměrně krátké době byly konstituovány všechny bývalé tělocvičné

jednoty Sokol. Z tohoto důvodu budou vstupovat do uplatňování

navrácení majetkových práv dle citovaného zákona župy a ústředí

čs. obce sokolské, jako samostatné právní subjekty, a to při

dodržení současného termínu účinnosti zákona č. 173/1990 Sb.".

Organizace povinná majetek vydat, jak bylo dovozeno výše, je

ČSTV jako právní nástupce organizace podle znění zák.č. 68/1956

Sb. Ze zákona oprávněnou organizací je Česká obec sokolská, a to

i v případech, kdy tělocvičné jednoty Sokol v místech svoji

činnost neobnovily, a to s ohledem na dikci § 2 zákona č.

173/1990 Sb., v platném znění, s přihlédnutím k výše uvedené

důvodové zprávě k citovanému zákonu ( viz též nález IV.ÚS 16/93).

Za takto konstatovaných skutečností je otázka včasného doručení

výzvy prvému vedlejšímu účastníku právně irelevantní. Nutno zde

odkázat i na vlastní zdůvodnění rozsudku soudu II. stupně, který

na str.10 uvádí : "Teoreticky vzato, bližší zkoumání a dokazování

by bylo možno provést, leč s ohledem na zásadní důvod, kterým je

nedostatek aktivní legitimace žalobce, by doplňování řízení bylo

zcela nadbytečné a bez významu na posouzení sporu".

V závěru je nutno přihlédnout i k názoru Městského soudu

v Praze obsaženém v jeho vyjádření, kdy hovoří o tom, že soudy

jsou vázány pouze výrokem nálezu Ústavního soudu a nikoli textem

odůvodnění. Je třeba přiznat, že tato problematika není přímo

výslovně zákonem řešena, ač k ní směřuje ustanovení čl. 89 odst.2

Ústavy, podle kterého jsou vykonatelná rozhodnutí závazná pro

všechny orgány i osoby. Zcela jistě by toto ustanovení bylo

zbytečné, kdyby mělo zavazovat pouze účastníky toho kterého

řízení. Také použitý název pro rozhodnutí Ústavního

soudu-nález-odkazuje přímo na celý tvůrčí proces jeho utváření,

hlavně však na nalézání toho, v čem a jakým způsobem bylo porušeno

ústavní právo nebo ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy

o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká

republika vázána. Pouze při zjištění a kvalifikaci takových

skutečností lze nález ve věci vydat, ať již v positivním nebo

negativním smyslu.

Právní názory Ústavního soudu obsažené v nálezu vedou

k ochraně ústavnosti. Pro tuto ochranu ústavnosti byl Ústavní soud

jako ústavní orgán podle čl. 83 Ústavy zřízen. Je proto velmi

povážlivé tvrzení, že se soudy nemusí těmito právními názory

řídit. Nedbání těchto právních názorů Ústavního soudu vede potom

při stejných skutečnostech k vědomému porušování ústavnosti,

zvláště v případech, kdy takovéto nálezy byly řádně publikovány

nebo byly-li soudy na ně výslovně upozorněny.

Protože ústavní stížností napadenými rozsudky došlo

k porušení čl.11 odst.2 a čl.36 odst.1 Listiny a čl.90 věta prvá

Ústavy, byl nucen Ústavnísoud je zrušit, s odvoláním na

ustanovení § 82 odst.1 zák.č. 182/1993 Sb.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 4. 2. 1998

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru