Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 19/03Usnesení ÚS ze dne 15.06.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříklhůta
EcliECLI:CZ:US:2004:2.US.19.03
Datum podání13.01.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 148 odst.1 písm.b, § 59


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 19/03 ze dne 15. 6. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. H., zastoupeného JUDr. J. O., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky Liberec, ze dne 12. 7. 2002, čj. 31 To 295/2002-132, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky Liberec, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, pobočky Liberec, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 13. 1. 2003 aiv ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem. Tvrdí, že jím bylo hrubým způsobem porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivé soudní řízení před nestranným a objektivním soudem při rovných podmínkách pro obviněného. Navrhl, aby Ústavní soud napadené usnesení zrušil a aby rozhodl o tom, že jeho náklady spojené s řízením před Ústavním soudem zaplatí stát.

Z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky Liberec, sp. zn. 31 To 295/2002, Ústavní soud zjistil následující:

Okresní soud v Jablonci nad Nisou vede pod sp. zn. 4 T 318/2002 trestní řízení ve věci stěžovatele stíhaného pro trestný čin podplácení podle § 161 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona, a ve věci obžalovaného Mgr. J. S., stíhaného pro trestný čin přijímání úplatku podle § 160 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona. V rámci tohoto řízení rozhodl usnesením ze dne 11. 6. 2002, čj. 4 T 318/2002-120, o přibrání soudního znalce z oboru psychologie k podání znaleckého posudku za účelem posouzení duševního stavu stěžovatele. Svůj postup odůvodnil tím, že stěžovatel je jedinou osobou, která spoluobžalovaného Mgr. S. obviňuje z trestného činu přijímání úplatku, a je třeba vyloučit případné jiné vlivy, jež by mohly ovlivnit jednání stěžovatele. Stěžovatele poučil, že "proti usnesení je přípustná stížnost do tří dnů ode dne doručení ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem prostřednictvím zdejšího soudu". Stěžovatel podal proti usnesení o přibrání znalce telegraficky stížnost. Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, o ní rozhodl usnesením ze dne 12. 7. 2002, čj. 31 To 295/2002-132. Zamítl ji podle ustanovení § 148 odst. 1 písm. b) trestního řádu jako stížnost podanou opožděně. V odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že ač byl stěžovatel soudem prvního stupně řádně poučen, že proti usnesení lze podat stížnost do tří dnů ode dne doručení, stížnost podal telegraficky až dne 26. června, tedy pozdě, neboť lhůta mu počala plynout 23. června a posledním dnem k podání stížnosti byl den 25. června 2002.

Stěžovatel napadl usnesení stížnostního soudu projednávanou ústavní stížností. Zrekapituloval v ní průběh řízení o přibrání znalce. Krom výhrad proti postupu soudu prvního stupně (dle jeho tvrzení předsedkyně senátu nevyčkala na zdůvodnění jeho stížnosti a bez dalšího zaslala stížnost k rozhodnutí soudu druhého stupně) považuje rozhodnutí stížnostního soudu za nesprávné, neboť je postaveno na nepravdivém tvrzení o opožděném podání stížnosti.Stěžovatel tvrdí a prokazuje, že stížnost proti usnesení o přibrání znalce podal již dne 25. června 2002 a nikoli až dne 26. června 2002, jak uvádí krajský soud. Má za to, že krajský soud účelově zaměňuje datum podání stížnosti s datem jejího doručení Okresnímu soudu v Jablonci nad Nisou a navazuje tak na nesprávný postup předsedkyně senátu tohoto soudu, která ve svém sdělení ze dne 2. 7. 2002 žádala o zdůvodnění stížnosti ze dne 26. 6. 2002. Vyslovuje domněnku, že oba soudy vycházely při svém tvrzení o opožděném podání stížnosti ze skutečnosti, že stížnost byla podána telegraficky telefonem a stěžovatel nebude moci dokázat, že ji podal včas. Stěžovatel si ovšem při podávání telegramu vyžádal zaslání podacího potvrzení, což soudy nepředpokládaly. Spolu s ústavní stížností podal stěžovatel i návrh na úhradu nákladů jeho právního zastoupení. Poukazuje v něm na své majetkové poměry, jež mu nedovolují zákonem stanovené a finančně náročné právní zastoupení uhradit.

Stěžovatel k ústavní stížnosti připojil úředně ověřený "průpis telegramu", jenž byl vyhotoven Č. T., a. s., T. /P./ T. s. Z jeho obsahu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal dne 25. 6. 2002 v 17. 27 hod pod podacím číslem 87057 telefonicky telegram ve znění "proti usnesení 4 T 318/2002-120 podávám stížnost" adresovaný Okresnímu soudu Jablonec nad Nisou.

Ústavní soud vyzval podle ustanovení § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníka řízení Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, a vedlejšího účastníka řízení Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, aby se k projednávané ústavní stížnosti a k ní připojenému potvrzení akciové společnosti Č. T. vyjádřili.

Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, toliko odkázal na obsah napadeného usnesení.

Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, ve svém vyjádření ze dne 3. 3. 2003 vyslovilo názor, že v projednávaném případě nedošlo k porušení ústavních práv stěžovatele, neboť postupem obecných soudů mu nebylo odňato právo na opravný prostředek, o němž stížnostní soud rozhodl. Upozornilo i na to, že v dané věci probíhá na podkladě podnětu ke stížnosti pro porušení zákona řízení o případném využití mimořádného opravného prostředku - stížnosti pro porušení zákona.

Ústavní soud ve svých dřívějších rozhodnutích konstatoval, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není součástí obecné soudní soustavy. Nepřísluší mu tudíž právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva. Může tak činit toliko tehdy, shledá-li současně porušení některých ústavních kautel. To znamená, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů ve všech případech, kdy dochází k porušení běžné zákonnosti, nebo k jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině jednoduchého práva.

V projednávané věci stěžovatel namítá vadný procesní postup stížnostního soudu při posuzování včasnosti podané stížnosti proti usnesení o přibrání znalce, jenž vyústil v zamítnutí stížnosti jako opožděně podané. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolává ochrany svého základního práva na spravedlivé soudní řízení, Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející z hledisek upravených v hlavě páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ústavní soud musí přisvědčit stěžovateli v tom, že závěr stížnostního soudu o opožděně podané stížnosti je nesprávný. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení, stížnostní soud vyšel z nezpochybněné skutečnosti, že usnesení soudu prvního stupně bylo stěžovateli doručeno do vlastních rukou dne 22. června 2002. Lhůta k podání stížnosti tak začala plynout dne 23. června 2002 a posledním dnem třídenní lhůty byl den 25. června 2002. Dále soud konstatoval, že stěžovatel podal stížnost telegraficky na Dodejně telegramů Praha dne 26. června 2002, tedy opožděně. Jeho zjištění stran podání telegramu ovšem nekoresponduje s potvrzením společnosti Č. T., které stěžovatel připojil k ústavní stížnosti. Z něho totiž jednoznačně vyplývá, že stěžovatel podal telegram, jehož obsahem byla stížnost proti usnesení o přibrání znalce, telefonicky dne 25. 6. 2002, tedy včas. Za situace, kdy se stížnostní soud jako účastník řízení k uvedenému potvrzení Č. T., jež mu bylo zasláno spolu s ústavní stížností, nevyjádřil, se lze jenom domnívat, že při posuzování včasnosti podané stížnosti nevycházel z data podání učiněného stěžovatelem (viz § 59 odst. 1 trestního řádu), které je z hlediska zachování lhůty rozhodující, ale z pozdějšího data dodání tohoto podání příslušnému úřadu či soudu.

Ústavní soud se ovšem musel zabývat i tím, zda stížnostní soud byl vůbec oprávněn přezkoumávat podanou ústavní stížnost z hlediska její včasnosti. Při posouzení této otázky vyšel z rozhodnutí soudu prvního stupně vydaného dne 11. 6. 2002, jehož předmětem bylo přibrání znalce (viz § 105 odst. 1 trestního řádu ve znění zákona č. 265/2001 účinného od 1. 1. 2002, podle něhož byl soud povinen postupovat). Soud v něm stěžovatele poučil o jeho právu podat proti usnesení stížnost. Takové poučení je ovšem v rozporu s ustanovením § 105 odst. 3 trestního řádu, který připouští právo podat proti osobě znalce, jeho odbornému zaměření či proti formulaci otázek položených znalci, toliko námitky. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že novela trestního řádu provedená zákonem č. 265/2001 Sb. nahradila dosavadní způsob rozhodování o přibrání znalce, proti kterému byla přípustná stížnost, úpravou, podle níž lze vznést toliko námitky, které nejsou omezeny žádnou lhůtou pro jejich uplatnění. Jsou projednány v neformálním námitkovém řízení a jejich důvodnost posuzuje soud, před nímž se vede řízení (srov. Šámal, Král, Baxa, Púry: Trestní řád, komentář - díl I, 4. vydání 2002, str. 730 a násl.). S ohledem na výše uvedené má Ústavní soud za to, že stížnostní soud se měl přednostně zaměřit na posouzení otázky přípustnosti stížnosti (viz § 148 odst. 1 písm. a) trestního řádu). Dle ustálené soudní judikatury totiž nadřízený soud zamítne stížnost, kterou stěžovatel podal v důsledku nesprávného poučení soudu, že proti jeho usnesení je stížnost přípustná, ač tomu tak není (srov. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 8/1994).

Ústavní soud znovu připomíná, že zákonnost napadeného rozhodnutí či jinou jeho nesprávnost (která svou podstatou spočívá v rovině jednoduchého práva) posuzuje pouze tehdy, shledá-li současně porušení některého z ústavně zaručených práv či svobod. V projednávaném případě ovšem k porušení ústavních kautel nedošlo. Postupem stížnostního soudu nebylo stěžovateli odejmuto právo na opravný prostředek a stížnostní soud o jeho stížnosti rozhodl. Pokud jde o výsledek napadeného řízení, byl by pro stěžovatele nepříznivý i za situace, kdy by stížnostní soud postupoval zákonným způsobem, neboť by mu nezbylo,než včas podanou stížnost zamítnout jako nepřípustnou. Ústavní soud, jenž si je vědom svého ústavního poslání (čl. 83 Ústavy), důsledně respektuje princip subsidiarity ústavní stížnosti, z něhož se odvíjí imperativ minimalizace jeho zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. S ohledem na tyto principy nemohl ústavní stížnosti vyhovět, neboť jeho případný zásah by nevedl k jinému výsledku, pro stěžovatele příznivějšímu. Nadto upozorňuje, že trestní řízení nebylo doposud skončeno (dle zjištění Ústavního soudu se nachází ve stádiu řízení před soudem prvního stupně). Stěžovatel tak může v souladu s ustanovením § 105 odst. 3 trestního řádu uplatnit případné námitky v řízení před soudem.

S ohledem na shora uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Vzhledem k výsledku řízení nebylo možné vyhovět návrhu stěžovatele, aby náklady jeho právního zastoupení zaplatil stát.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. června 2004

JUDr. Dagmar Lastovecká, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru