Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 19/02Nález ÚS ze dne 04.06.2002Rozhodnutí soudu o odvoláni proti zastavení řízení podle § 111 odst. 3 občanského soudního řádu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajProcházka Antonín
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost „zbraní“
Věcný rejstříkDoručování
řízení/přerušení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 65/26 SbNU 187
EcliECLI:CZ:US:2002:2.US.19.02
Datum vyhlášení04.06.2002
Datum podání10.01.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 37 odst.3, čl. 38 odst.2

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 111 odst.3


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 19/02 ze dne 4. 6. 2002

N 65/26 SbNU 187

Rozhodnutí soudu o odvoláni proti zastavení řízení podle § 111 odst. 3 občanského soudního řádu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátu v právní věci navrhovatele

Syndikát novinářů ČR, o ústavní stížnosti proti usnesení Městského

soudu v Praze ze dne 31. 8. 2001, sp. zn. 20 Co 265/2001, za

účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a České

republiky - Ministerstva financí ČR, Letenská 15, Praha 1, jako

vedlejšího účastníka řízení, takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2001, sp. zn.

20 Co 265/2001, se zrušuje.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, podanou včas [§ 72 odst. 2 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále

jen "zákon o Ústavním soudu"] a co do formálních náležitostí ve

shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a)

a odst. 4 zákona o Ústavním soudu], napadl navrhovatel

(stěžovatel) usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2001,

sp. zn. 20 Co 265/2001, neboť má za to, že uvedené rozhodnutí bylo

vydáno v rozporu s čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod

(dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských

práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

V záhlaví citovaným usnesením Městského soudu v Praze bylo

zrušeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 5. 2001,

č.j. 23 C 74/97-32, a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu

řízení. Zrušeným usnesením soudu prvého stupně bylo zastaveno

řízení o žalobě České republiky - Ministerstva financí ČR (tj.

vedlejšího účastníka) proti stěžovateli na zaplacení částky Kč

3,033.626,- s přísl., která představuje bezdůvodné obohacení, jež

mělo vzniknout u stěžovatele na úkor vedlejšího účastníka na

základě příjmů z pronájmu nebytových prostor v domě č.p. 68

v Praze 1 stěžovatelem. Obvodní soud v uvedeném usnesení

konstatoval, že řízení bylo na základě shodného návrhu účastníků

řízení přerušeno, a to rozhodnutím odvolacího soudu, které nabylo

právní moci dne 22. 9. 1999. Vzhledem k tomu, že soudu nedošel ve

lhůtě podle § 111 odst. 3 věta poslední o. s. ř. návrh na

pokračování řízení (tj. do 22. 9. 2000), soud řízení podle

citovaného ustanovení zastavil.

Proti usnesení soudu prvého stupně o zastavení řízení podal

vedlejší účastník odvolání, ve kterém namítal, že podáním ze dne

11. 9. 2000 navrhl pokračovat v řízení, o čemž svědčí i následný

postup soudu, který výzvou ze dne 13. 4. 2001 vyzval účastníky

k označení důkazů k prokázání sporných skutečností. Odvolací soud,

aniž by nařizoval jednání, shledal odvolání důvodným, neboť ze

spisu (č.l. 27) zjistil, že vedlejší účastník podáním ze dne 11.

9. 2000, došlým soudu I. stupně dne 14. 9. 2000, navrhl pokračovat

v přerušeném řízení. Vzhledem k tomu nenastaly podmínky pro

zastavení řízení ve smyslu § 111 odst. 3 o. s. ř.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že poté, co obdržel

napadené usnesení městského soudu, nahlédl do příslušného soudního

spisu a dospěl - s ohledem na přeškrtání a přečíslování čísel

listů v tomto spisu - k hypotéze, že předmětné podání bylo do

spisu vloženo dodatečně. Současně zjistil, že mu nebylo soudem

doručeno ani toto podání, ani odvolání vedlejšího účastníka ze dne

18. 6. 2001. Z těchto důvodů požádal dle § 6 zákona č. 335/1991

Sb. předsedu soudu o přezkoumání postupu soudu. Z dopisu

místopředsedy soudu Mgr. Jaromíra Jirsy ze dne 10. 12. 2001

vyplynulo, že návrh na pokračování řízení byl omylem vložen mezi

přílohy ve spise a nebyl řádně "zažurnalizován", za což se

omluvil. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na to, že pokud

mu nebylo doručeno odvolání vedlejšího účastníka, byla tím

porušena rovnost stran řízení podle § 37 odst. 3 Listiny, neboť

nemohl uplatnit v řízení o odvolání námitku, že návrh na

pokračování řízení byl dodatečně vložen do spisu, což měl

v úmyslu prokázat výslechem pracovnice podatelny i pracovnic

kanceláře soudu. Dále stěžovatel uvádí, že v daném případě

zastavení řízení z důvodu nepodání návrhu na pokračování v řízení

dle § 111 odst. 3 o. s. ř. je rozhodnutím ve věci samé, neboť po

zastavení řízení by již nemohl být údajný nárok úspěšně uplatněn

z důvodu promlčení. Vzhledem k této skutečnosti mu mělo být podle

§ 210 odst. 1 o. s. ř. předmětné usnesení doručeno. I kdyby se

Ústavní soud s tímto názorem neztotožnil, nedoručení odvolání by

bylo v rozporu se zásadou "rovnosti stran", příp. "rovnosti

zbraní" v řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst.

1 Úmluvy. Přitom stěžovatel odkázal na rozsudek Evropského soudu

pro lidská práva ve věci Delcourt z roku 1970 (A-11). Vzhledem

k tomu, že stěžovatel nemá možnost domáhat se nápravy jiným

způsobem, navrhl - za účelem doručení odvolání a řádného

projednání věci - zrušení napadeného usnesení.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníka řízení k ústavní

stížnosti, jenž uvedl, že neměl důvodu pochybovat o datu podání

návrhu na pokračování řízení, neboť tato skutečnost byla doložena

podacím razítkem a tím, že podání bylo součástí spisu. Dále

účastník řízení uvedl, že dle o. s. ř. nebylo třeba toto podání

doručovat, a i kdyby soud je mohl stěžovateli doručit, jeho

nedoručení nepředstavuje podstatnou vadu řízení, neboť odvolací

soud rozhodoval o odvolání bez nařízení jednání, a tedy mohl

rozhodnout ještě před doručením vyjádření stěžovatele k odvolání.

Tvrzení stěžovatele o manipulaci se spisem a o uplatnění

případných námitek jsou spekulací, která nevyvrací vysvětlení

místopředsedy soudu. Především vedlejší účastník pokládá ústavní

stížnost za nepřípustnou, neboť nesměřuje proti rozhodnutí, jímž

mohlo dojít k neústavnímu zásahu do základních práv a svobod

stěžovatele. Nebylo totiž rozhodováno o hmotných právech

a povinnostech účastníků, nýbrž důsledkem napadeného usnesení je

pouze pokračování řízení o důvodnosti žaloby. Kromě toho vlastním

předmětem řízení není žádné ze základních práv a svobod

stěžovatele. Z těchto důvodů navrhl ústavní stížnost odmítnout,

příp. zamítnout.

Ústavní soud si rovněž vyžádal vyjádření vedlejšího účastníka

řízení, který uvedl, že o skutečnosti, že byl podán návrh na

pokračování řízení, svědčí i další (navazující) úkony soudu,

konkrétně jde o výzvu soudu ze dne 13. 4. 2001. Napadené usnesení

považuje za věcně správné, v souladu se skutečným stavem věci,

a proto navrhuje ústavní stížnost zamítnout.

Pokud jde o další postup v řízení, Ústavní soud od ústního

jednání dle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu se souhlasem

účastníků řízení upustil, neboť dle jeho názoru nebylo od něj

možno očekávat další objasnění věci.

Pokud jde o věc samu, Ústavní soud mnohokrát v minulosti

zdůraznil, že není součástí obecné soudní soustavy [čl. 91 ve

spojení s čl. 90 Ústavy ČR], a nemůže proto provádět dohled nad

rozhodovací činností obecných soudů. Do činnosti soudů je Ústavní

soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným

rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny

jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo

mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Tato skutečnost

nastala dle názoru Ústavního soudu v tomto případě, a tedy je

ústavní stížnost důvodná.

Úvodem by Ústavní soud chtěl poznamenat, že nebylo zjištěno

porušení příslušného "jednoduchého" práva (tj. o. s. ř.) ze strany

odvolacího soudu, neboť rozhodnutí o zastavení řízení, a to ani

s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu, nelze považovat

za rozhodnutí ve věci samé. Z tohoto důvodu nebylo povinností

soudu prvého stupně doručovat ve smyslu § 210 odst. 1 o. s. ř.

odvolání ostatním účastníkům řízení (pozn.: poukazuje-li

stěžovatel na právní názor vyjádřený v odborné literatuře - viz

Bureš/Drápal/ Mazanec: Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání

2001, C. H. Beck, str. 887, pak tento názor se vztahuje

na zasílání opisů vyjádření k odvolání proti rozhodnutí ve věci);

stejně tak povinností odvolacího soudu nebylo ve smyslu § 214

odst. 2 písm. c) o. s. ř. jednání o podaném odvolání nařizovat.

Je však třeba vzít v úvahu, že posouzení otázky včasnosti

doručení návrhu na pokračování řízení má zásadní význam, neboť je

v daném případě spojeno s eventuelním zánikem práva vedlejšího

účastníka pokračovat v zahájeném řízení, což by na druhé straně

mělo za následek vznik práva dlužníka (stěžovatele) dovolat se

promlčení nároku, tj. mít vliv na rozhodnutí ve věci samé (i když

v případném dalším řízení). Vzhledem k tomuto faktickému významu

rozhodnutí odvolacího soudu (byť procesní povahy) a současně

s ohledem na některé skutečnosti, jež mohou nasvědčovat verzi

stěžovatele o eventuelní manipulaci se spisem (např. přečíslování

obsahu spisu, absence obálky, v níž měl být doručen návrh na

pokračování řízení), má Ústavní soud za to, že i při "řízení"

o předmětné otázce je třeba postupovat přiměřeně v souladu se

zásadou spadající pod ústavně zaručené právo na spravedlivý

proces, totiž, že účastníkům musí být poskytnuta možnost

skutkového a právního vyjádření, což předpokládá, že jim budou

známy - a budou k nim moci přijmout stanovisko - přednesy

protistrany a všechny důkazní podklady, bez ohledu na to, zda byly

poskytnuty protistranou nebo získány úřední cestou a zda jsou pro

rozhodnutí důležité či nikoliv (srov. např. Frowein J., Peukert

W.: Europäische Menschenrechtskonvention, Komentar, 2. vyd., Engel

Verlag, Kehl, str. 214, vč. odkazů na rozhodnutí Evropského soudu

pro lidská práva).

Vzhledem k výše uvedenému bylo dle názoru Ústavního soud

třeba, aby odvolací soud seznámil stěžovatele s odvoláním

vedlejšího účastníka proti shora citovanému usnesení o zastavení

řízení, a to tak, aby byl stěžovateli poskytnut dostatečný prostor

vyjádřit se k jeho obsahu a případně předložit či navrhnout důkazy

na podporu svých tvrzení. Pokud toto odvolací soud neučinil, svým

postupem porušil ustanovení čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny

a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Ústavnímu soudu ze shora uvedeného důvodu nezbylo, než podle

ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.,

o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, stěžovateli

vyhovět a napadené usnesení podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a)

citovaného zákona zrušit.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 4. června 2002

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru