Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1895/15 #1Usnesení ÚS ze dne 21.07.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ústí nad Labem
SOUD - OS Teplice
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /zajišťovací předstižná vazba
Věcný rejstříkDokazování
trestný čin/krádež
trestná činnost
vazba/důvody
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.1895.15.1
Datum podání26.06.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 8 odst.5

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 67 písm.c, § 77


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1895/15 ze dne 21. 7. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti M. B., zastoupeného JUDr. Kristýnou Spurnou, advokátkou, se sídlem v Duchcově, Míru 33/9, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 5 To 188/2015 ze dne 21. 5. 2015, a usnesení Okresního soudu v Teplicích sp. zn. 30 Nt 29/2015 ze dne 10. 5. 2015, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 26. 6. 2015, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavní práva zaručená čl. 5 odst. 4 a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 9 odst. 4 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt").

Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že stěžovatel je na základě usnesení policejního orgánu č. j. KRPU-104174-29-TČ-2015-040972 ze dne 8. 5. 2015 trestně stíhán pro přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), přečin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku, přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku a pro pokus přečinu podvodu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku ve vztahu k § 209 odst. 1 tr. zákoníku, jichž se měl dopustit jednáním popsaným v bodech 1 - 3 výroku citovaného usnesení. Napadeným usnesením Okresního soudu v Teplicích byl stěžovatel podle § 68 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."), z důvodu uvedeného v § 67 písm. c) tr. ř. vzat do vazby s tím, že vazba se započítává od 7. 5. 2015 od 21:40 hodin. Stížnost stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem dalším napadeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl, neboť se ztotožnil se závěrem okresního soudu, že u stěžovatele jsou dány důvody předstižné vazby. Konstatoval též, že lhůty stanovené v § 77 odst. 1, odst. 2 tr. ř. byly dodrženy, neboť stěžovatel byl na osobní svobodě omezen zadržením ve smyslu § 76 odst. 1 tr. ř. po předchozím písemném souhlasu státního zástupce ze dne 7. 5. 2015 v 21:40 hodin, návrh na jeho vzetí do vazby byl soudkyni okresního soudu doručen dne 9. 5. 2015 v 10:00 hodin a o vzetí stěžovatele do vazby bylo rozhodnuto v řádně nařízeném vazebním zasedání dne 10. 5. 2015 v 11:05 hodin.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy ve svých rozhodnutích subsumovaly pod ustanovení § 67 písm. c) tr. ř. opakování trestné činnosti, aniž by však uvalení vazby odůvodnily konkrétní skutečností, která by byla něčím podložená. Další porušení svých ústavních práv spatřuje v překročení 48 hodinové lhůty od zadržení jeho osoby do předvedení před soud. Uvádí, že byl zadržen dne 7. 5. 2015 v 21:40 hodin, takže dle jeho názoru procesní lhůta uplynula dne 9. 5. 2015 ve 21:40 hodin. Před soud však byl fyzicky předveden dne 10. 5. 2015 v 11:05 hodin, tedy 61 hodin po zadržení, což je v rozporu s dikcí ustanovení § 77 odst. 1 tr. ř., které ukládá státnímu zástupci povinnost odevzdat zadrženou osobu ve lhůtě 48 hodin od zadržení soudu společně s návrhem na vzetí do vazby. V této souvislosti odkazuje na princip habeas corpus užitý v nálezech Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 29/98 ze dne 2. 6. 1999 (N 83/14 SbNU 195, 138/1999 Sb.) a sp. zn. Pl. ÚS 5/94 ze dne 30. 11. 1994 (N 59/2 SbNU 155, 8/1995 Sb.).

Ústavní soud předesílá, že zákon o Ústavním soudu v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) přiznává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně z příslušného spisu.

Po zvážení stížnostních námitek dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud opakovaně připomíná, že je především věcí soudů, aby při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace v konkrétní věci svědomitě posoudily, zda je omezení osobní svobody vazbou opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Obecně platí, že posouzení konkrétních okolností každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy České republiky), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod některý z vazebních důvodů uvedených v ustanovení § 67 tr. ř. Ústavní soud je oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí o vazbě podloženo zákonným důvodem, jestliže tvrzené důvody vazby jsou v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem nebo když rozhodnutí není odůvodněno poukazem na konkrétní skutečnosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 18/96 ze dne 26. 9. 1996 (N 88/6 SbNU 145), nález sp. zn. IV. ÚS 137/2000 ze dne 20. 11. 2000 (N 174/20 SbNU 235), nález sp. zn. III. ÚS 121/02 ze dne 6. 6. 2002 (N 68/26 SbNU 203), nález sp. zn. I. ÚS 585/02 ze dne 7. 4. 2005 (N 77/37 SbNU 83) a další].

Pochybení obdobného charakteru, které by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu, v projednávané věci shledáno nebylo.

Jak je konstatováno v napadeném usnesení stížnostního soudu, důvodné podezření z toho, že se stěžovatel dopustil skutků, pro které bylo zahájeno jeho trestní stíhání a které nesou znaky přečinů vyjmenovaných v usnesení o zahájení trestního stíhání, plyne z doposud nashromážděných důkazů, na které soud prvního stupně odkázal, i z částečného doznání stěžovatele. V této souvislosti je vhodné připomenout, že rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného; vazba je zajišťovacím institutem, který slouží k dosažení účelu trestního řízení, a každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jak ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, tak ohledně dalšího vývoje trestního řízení, který lze jen odhadovat [srov. nález sp. zn. I. ÚS 603/07 ze dne 7. 6. 2007 (N 95/45 SbNU 353) a usnesení sp. zn. sp. zn. I. ÚS 2705/07 ze dne 21. 11. 2007].

V napadeném usnesení stížnostního soudu i v rozhodnutí soudu prvního stupně je přezkoumatelným způsobem vysvětleno, ze kterých konkrétních skutečností vyplývá obava, že by se stěžovatel mohl chovat způsobem, pro který byl vzat do předstižné vazby. Soudy odkázaly na jeho silné sklony k páchání trestné činnosti majetkového charakteru, kterou opakuje přesto, že již pro ni byl několikrát soudně trestán, a to i nepodmíněnými tresty odnětí svobody. Pro závěr, že by v případě ponechání stěžovatele na svobodě mohl trestnou činnost stejného druhu opakovat, je pak relevantní především zjištění soudů, že se vytýkaného jednání měl dopouštět v běžící zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, který také vykonával pro majetkovou trestnou činnost, neboť pokud i v této době trestnou činnost stejného druhu páchal, hrozí nebezpečí, že se jí bude při ponechání na svobodě znovu dopouštět. Z tohoto hlediska je významný i poukaz na další jeho aktuální trestní stíhání pro jednání, které měl spáchat také v běžící zkušební době podmíněného propuštění.

Nelze proto přisvědčit stěžovateli v názoru, že vazební rozhodnutí nejsou podložena konkrétními skutečnostmi, odůvodňujícími obavu, že při ponechání na svobodě bude majetkovou trestnou činnost opakovat.

Stěžovatel založil svou ústavní stížnost také na námitce procesního charakteru, podle níž nebyl do 48 hodin od svého zadržení předveden před vazební soud, čímž byla překročena lhůta stanovená v § 77 odst. 1 tr. ř.

Obdobnou námitku Ústavní soud v minulosti již opakovaně řešil např. v usneseních sp. zn. IV. ÚS 559/2010 ze dne 4. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 4237/12 ze dne 16. 4. 2013 a sp. zn. IV. ÚS 2137/14 ze dne 2. 7. 2014 (dostupných na http://nalus.usoud.cz), přičemž nedospěl k závěru, že by způsob interpretace ustanovení § 77 tr. ř., zastávaný soudní praxí a užitý stížnostním soudem i v projednávané věci, byl v rozporu s ústavním pořádkem České republiky.

V daném případě došlo k omezení osobní svobody stěžovatele dne 7. 5. 2015 v 21:40 hodin (stěžovatel tento údaj nijak nezpochybňuje) a dne 9. 5. 2015 ve 14:00 hodin došel příslušné soudkyni návrh státního zástupce na vzetí stěžovatele do vazby. Jestliže o něm bylo rozhodnuto ve vazebním zasedání dne 10. 5. 2015 v 11:05 hodin, lhůty stanovené v § 77 odst. 1, odst. 2 tr. ř. byly dodrženy. Stěžovatel se mýlí, pokud si odevzdání zadržené osoby soudu (viz § 77 odst. 1 tr. ř.) vykládá tak, že tato osoba musí být soudu předána i fyzicky. V souvislosti s posuzováním okamžiku předání takové osoby soudu je dle soudní praxe, kterou Ústavní soud v rozhodnutích uvedených v předchozím odstavci akceptoval, podstatné, kdy byl státním zástupcem podán soudu návrh na její vzetí do vazby. Tímto okamžikem totiž začíná běžet lhůta 24 hodin vymezená v § 77 odst. 2 tr. ř., v rámci níž je soudce povinen zadrženou osobu vyslechnout a rozhodnout o jejím propuštění na svobodu anebo rozhodnout, že ji bere do vazby.

Poukaz stěžovatele na závěry nálezů Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 29/98 a sp. zn. Pl. ÚS 5/94 je nepřípadný. V souvislosti s povinností urychleného rozhodování o zbavení osobní svobody se v nich sice odkazuje na nezbytnost dodržování principu habeas corpus jako procesní záruky osobní svobody, ovšem bez zjevné souvislosti s lhůtami stanovenými pro rozhodnutí o zadržené osobě v § 67 odst. 4 a § 77 tr. ř. První z nich se totiž zabýval ústavností ustanovení § 15 odst. 2 písm. c), odst. 3 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, představujících zákonný rámec pro internaci cizinců, kteří neoprávněně vstoupili nebo pobývají na území České republiky a u nichž nelze zjistit totožnost, a druhý z nich řešil otázku pravomoci pro řízení o přeřazování odsouzených z jednoho typu věznice do druhého.

Lze uzavřít, že oba soudy interpretovaly a aplikovaly ustanovení § 77 tr. ř. ústavně konformním způsobem a neporušily tak tvrzená základní práva stěžovatele zaručená Listinou i Úmluvou.

Vzhledem k uvedeným důvodům Ústavní soud postupoval podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. července 2015

Radovan Suchánek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru