Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1892/08 #2Usnesení ÚS ze dne 30.06.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Olomouc
SOUD - KS Brno
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a s... více
Věcný rejstříkDokazování
trestný čin/vražda
Recidiva
vina
trestný čin/spolupachatelství/účastenství
EcliECLI:CZ:US:2010:2.US.1892.08.2
Datum podání29.07.2008
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 219 odst.1, § 41 odst.1, § 10 odst.1 písm.b

141/1961 Sb., § 2 odst.6, § 2 odst.5


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1892/08 ze dne 30. 6. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti 1) P. K., zastoupeného JUDr. Janem Juračkou, advokátem se sídlem Znojmo, Tovární 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2008 č. j. 3 Tdo 634/2008-1134, 2) M. N., zastoupeného Mgr. Milošem Švandou, advokátem se sídlem Brno, tř. Kpt. Jaroše 37a, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2008 č. j. 3 Tdo 634/2008-1134, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 1. 2008 č. j. 5 To 6/2008-1038 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 11. 2007 č. j. 1 T 16/2007-955, takto:

Ústavní stížnosti se odmítají.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 29. 7. 2008 a vedenou pod sp. zn. II. ÚS 1892/08, se první stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, jímž mělo být zasaženo do jeho ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s čl. 90 Ústavy. Současně požádal o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí s ohledem na to, že již vykonává trest odnětí svobody.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 8. 9. 2008 a kvalifikovaně doplněna dne 28. 10. 2008, a která byla vedena pod sp. zn. IV. ÚS 2269/08, se druhý stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu a jemu předcházejících rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně, jimiž mělo být zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces, zásady nullum crimen, nulla poena sine lege vyjádřené v čl. 39 Listiny a principu, že nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon dle čl. 8 odst. 2 Listiny.

Usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2008 sp. zn. II. ÚS 1892/08, IV. ÚS 2269/08 byly obě shora uvedené ústavní stížnosti spojeny ke společnému řízení s tím, že budou nadále vedeny pod spisovou značkou II. ÚS 1892/08.

Z obsahu spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 1 T 16/2007, který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující:

Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byl druhý stěžovatel uznán vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák. a první stěžovatel návodem k trestnému činu vraždy podle § 10 odst. 1 písm. b) k § 219 odst. 1 tr. zák. Za to byl druhý stěžovatel odsouzen podle § 219 odst. 1 tr. zák. za použití § 42 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 12 let a 9 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. První stěžovatel byl za tento trestný čin a za sbíhající se trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., jímž byl uznán vinným jiným rozhodnutím, odsouzen podle § 219 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 11 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.

O odvolání obou stěžovatelů rozhodl Vrchní soud v Olomouci druhým napadeným rozhodnutím tak, že obě tato odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná.

Stěžovatelé podali proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, které opřeli o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud obě dovolání dalším napadeným rozhodnutím odmítl podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná.

První stěžovatel ve své ústavní stížnosti poukazuje na to, že soudy na jedné straně uvěřily spoluobviněnému M. N., pokud z trestné činnosti usvědčuje stěžovatele, na druhé straně připustily nevěrohodnost jeho výpovědi v části, v níž tvrdil, že čelil napadení nožem ze strany poškozeného, který mu měl usilovat o život. Uvádí argumenty, které mají svědčit o tom, že spoluobviněný se mu chtěl pomstít za to, že na něj podal trestní oznámení v souvislosti s výrobou a distribucí drog a upozorňuje na to, že vůči dalšímu spoluobviněnému P. nic negativního neuváděl. O nevěrohodnosti spoluobviněného N. dle něj svědčí i skutečnost, že požíval marihuanu a pervitin. Pokud soudy dovozují vinu prvního stěžovatele nepřímo i ze skutečnosti, že o poškozeném šířil zprávy o jeho dlouhodobém pobytu v zahraničí, toto popírá s tím, že historky o tom, kde a z jakého důvodu se poškozený nachází, mezi lidmi kolovaly, ale nepocházely od něj. Sám poškozený mu měl před svým zmizením sdělit, že se chystá na nějakou zahraniční cestu. Dále argumentuje tím, že věci z bytu poškozeného odvezl ještě před zmizením poškozeného na jeho žádost, čímž zpochybňuje výpověď svědka V. Vyjadřuje se i k údajným rozporům ve svých výpovědích, které považuje v podstatě za shodné, a připomíná kladné hodnocení své osoby znalci. Poukazuje na kamarádský vztah s poškozeným i na to, že nebyl zjištěn motiv jeho jednání. Má za to, že z trestné činnosti ho usvědčuje pouze nevěrohodný spoluobviněný N., jehož tvrzení není podloženo jinými důkazy. Soud prvního stupně tak pochybil, neboť provedené důkazy vyhodnotil pouze jednostranně v neprospěch prvního stěžovatele a zcela pominul jeho obhajobu, odvolací soud uvedené pochybení nenapravil a dovolací soud vyložil dovolání prvního stěžovatele příliš restriktivně. Jejich postupem bylo proto zasaženo do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces.

Druhý stěžovatel ve své obsáhlé ústavní stížnosti namítá nesprávné právní závěry o vině trestným činem vraždy, přičemž poukazuje na svoji obhajobu, která nebyla v průběhu řízení vyvrácena, že střelbou odvracel útok poškozeného nožem. Dle něj byly provedené důkazy hodnoceny jednostranně v jeho neprospěch bez znaleckého zkoumání okolností střelby ke zjištění relevantních skutečností. Odvolací soud vady řízení před soudem prvního stupně neodstranil a omezil se na pouhé zopakování již učiněných závěrů, aniž by provedl nějaké dokazování. Do jeho ústavních práv měl zasáhnout i dovolací soud, který nezhojil nesprávnost právní kvalifikace skutku, vycházející z nesprávných skutkových zjištění. Výklad dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považuje za neudržitelný, neboť byl interpretován velmi úzce a v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. V další části ústavní stížnosti stěžovatel podrobně argumentuje k údajně nesprávným závěrům o naplnění zákonných podmínek zvlášť nebezpečné recidivy, zejména materiální stránky obsažené v § 41 tr. zák., přičemž poukazuje i na neexistenci přitěžujících okolností a naopak vyzdvihuje polehčující okolnosti. Za typově shodný případ označuje nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 747/06, jehož závěry doslovně cituje. Poukazuje přitom na skutková zjištění (povahu své účasti v předcházející trestní věci, na kladné hodnocení ve výkonu trestu odnětí svobody, na motiv poslední trestné činnosti, kdy nejednal ze zištných důvodů ale z obavy o svůj život pod vlivem lživých informací, na hodnocení své osoby znalci, na to, že byl zmanipulován prvním stěžovatelem, na opatření zbraně jinou osobou, a na své doznání), která soudy nesprávně právně zhodnotily, a jejich postup označuje za svévolnou aplikaci právních norem, zasahující do jeho práv zakotvených v čl. 8 odst. 2 a čl. 39 Listiny.

Po zvážení stížnostních námitek i obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Námitky obou stěžovatelů primárně směřují proti provádění a hodnocení důkazů a usilují o revizi skutkových zjištění a z nich vyvozených právních závěrů, přičemž nabízejí vlastní verzi skutkového děje. V této souvislosti Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů. Podle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí soustavy obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., jakož i ustanovení § 125 tr. ř. a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení přehodnocovat. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí je dán pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli. Jestliže však obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu takové hodnocení "přehodnocovat", resp. znovu posuzovat skutkový děj zjištěný obecnými soudy (srov. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, nález č. 34).

Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavního soudu je nutno vycházet i v nyní projednávané věci, v souvislosti s přezkoumáním námitek stěžovatelů.

Ústavní soud má za to, že z hlediska zjišťování skutkového stavu nelze obecným soudům vytknout takové pochybení, které by současně znamenalo zásah do základních práv stěžovatelů. Soud prvního stupně provedl všechny dostupné důkazy, vytvořil si dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí tak, jak je mu uloženo ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř., a provedené důkazy následně hodnotil v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Se zjištěným skutkovým stavem se odvolací soud zcela ztotožnil. Závěry, k nimž tyto soudy dospěly, a které vyjádřily v odůvodnění svých rozhodnutí, považuje Ústavní soud za logické a ucelené v takové míře, která umožňuje učinit závěr o vině stěžovatelů.

Oba soudy ostatně řešily obdobné námitky, jaké stěžovatelé uplatnili v ústavní stížnosti, a velmi podrobně vysvětlily, proč je neshledaly důvodnými. Jde jak o klíčové námitky prvního stěžovatele, jimiž se snaží znevěrohodnit druhého stěžovatele, který jej ze spáchání trestné činnosti usvědčuje, tak o tvrzení druhého stěžovatele, že střelbou odvracel útok poškozeného. V tomto směru lze odkázat na ústavně konformní odůvodnění napadených rozsudků (viz str. 10 až 15 rozsudku soudu prvního stupně a str. 7 až 12 usnesení odvolacího soudu).

Ústavní soud pouze doplňuje, že jednání prvního stěžovatele, spočívající jednak v opatření pistole pro druhého stěžovatele a jednak v přesvědčování tohoto stěžovatele, aby poškozeného usmrtil, kvalifikované jako návod k trestnému činu vraždy, nebylo prokázáno jen osamocenou výpovědí druhého stěžovatele, i když jde zajisté o klíčový důkaz. Jak vyplývá z rozhodnutí soudů obou stupňů, tato usvědčující výpověď zapadá do kontextu dalších důkazů, které zejména objasňují způsob chování prvního stěžovatele v době po zmizení poškozeného, kdy první stěžovatel šířil informace o údajném pobytu poškozeného v zahraničí i o tom, že s ním je v telefonickém spojení; k jeho jednání se jasně vyjádřil i svědek V., byť jeho výpověď, stejně jako ostatní usvědčující důkazy, první stěžovatel zpochybňoval. Rozhodující v tomto směru je, že soudy se jeho obhajobou v rámci své hodnotící činnosti velmi podrobně a důsledně zabývaly a vyvrátily ji. Naplněním znaků účastenství ve formě návodu podle § 10 odst. 1 písm. b) tr. zák. v případě jednání prvního stěžovatele se věcně zabýval i soud dovolací, který stejně jako soudy nižších stupňů dospěl z učiněných skutkových zjištění k závěru, že první stěžovatel vyvolal rozhodnutí druhého stěžovatele zavraždit poškozeného, když využil důvěry mezi ním a druhým stěžovatelem, kterého znal od dětství, a opakovaným přemlouváním jej ke spáchání činu přiměl, přičemž mu sám navrhl místo provedení činu a předal mu pistoli včetně střeliva, která byla posléze použita jako vražedná zbraň. V hodnotící činnosti obecných soudů neshledal Ústavní soud žádnou libovůli, která by jedině mohla vést k vydání zrušujícího nálezu.

Rovněž obhajobou druhého stěžovatele, který se k trestnému jednání sice doznal, ale tvrdil, že pistoli použil v momentě, kdy se k němu poškozený obrátil a chtěl ho napadnout nožem, soud prvního stupně vyvrátil, když mimo jiné přihlédl k závěrům znaleckého zkoumání, dle něhož obě střely zasáhly hlavu poškozeného zezadu. Další znalecký posudek ke zjištění okolností střelby by byl proto nadbytečný. Pokud druhý stěžovatel poškozeného dvakrát střelil dopředu připravenou pistolí ráže 7,65 mm zezadu do hlavy, nutně musel předpokládat účinky svého jednání. O právní kvalifikaci takového jednání jako trestného činu vraždy proto nevznikají žádné pochybnosti.

Soudy obou stupňů i soud dovolací se podrobně zabývaly i námitkou druhého stěžovatele, že v jeho případě nebylo naplněno ustanovení § 41 odst. 1 tr. zák. o zvlášť nebezpečné recidivě, přičemž jejich závěry o splnění formální i materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy se nedostaly do rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 747/06, o který je opřena odůvodněnost uvedené námitky.

O naplnění formální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy dle ustanovení § 41 odst. 1 tr. zák., nevznikají žádné pochybnosti, neboť druhý stěžovatel byl již odsouzen pro trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. k výraznému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 7 roků, jehož převážnou část vykonal. V tomto směru tento stěžovatel ani žádné námitky nevznáší. Tvrdí však, že u něj nebyla naplněna materiální podmínka pro aplikaci uvedeného ustanovení.

Materiální podmínku vyjádřil zákonodárce v ustanovení § 41 odst. 1 tr. zák. požadavkem, aby opětovné spáchání zvlášť závažného úmyslného trestného činu pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšovalo stupeň nebezpečnosti následně spáchaného trestného činu pro společnost.

Při posouzení materiální stránky zvlášť nebezpečné recidivy obecné soudy hodnotily vzájemný vztah projednávaného skutku a předchozího zvlášť závažného úmyslného trestného činu, pro který byl druhý stěžovatel potrestán v minulosti, osobu stěžovatele a jeho sklony k páchání uvedené trestné činnosti. V této souvislosti bylo poukázáno na skutečnost, že i předchozí trestná činnost, kvalifikovaná jako trestný čin loupeže spáchaný ve spolupachatelství, byla zvlášť závažným úmyslným proviněním, byť to stěžovatel zpochybňuje, za nějž mu byl uložen výrazný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 7 roků. Z výkonu tohoto trestu byl podmíněně propuštěn a byla mu stanovena zkušební doba na šest let. Nyní projednávaný trestný čin vraždy spáchal velmi krátce po svém podmíněném propuštění, přičemž se soudy podrobně zabývaly i okolnostmi provedení tohoto činu. S ohledem na charakter v minulosti spáchané trestné činnosti a trestné činnosti nyní projednávané, dospěly obecné soudy k odůvodněnému závěru, že stěžovatel se znovu dopustil zvlášť závažného úmyslného trestného činu, tentokrát ovšem ve výrazně nebezpečnější podobě, a to prakticky na začátku zkušební doby podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, během níž měl prokázat svou vůli a schopnost nedopouštět se další trestné činnosti a vést řádný život. Výše uvedené skutečnosti pak nepochybně podstatně zvyšují stupeň nebezpečnosti spáchaného trestného činu pro společnost, a svědčí tedy o naplnění i materiální stránky zvlášť nebezpečné recidivy.

Ústavní soud tedy neshledal, že by postupem obecných soudů při posuzování trestní odpovědnosti stěžovatelů bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces či jiná ústavně garantovaná práva. Z uvedených důvodů postupoval podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnosti mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněné. Vzhledem k výsledku řízení byl odmítnut i akcesorický návrh prvního stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí (viz IV. ÚS 209/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, usnesení č. 2).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. června 2010

Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru