Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1891/16 #1Usnesení ÚS ze dne 11.04.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
SOUD - MS Brno
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro neoprávněnost navrhovatele
odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
základní práva a svobody/ochrana soukromého a rodin... více
Věcný rejstříkZnalecký posudek
lékařské vyšetření
opatření/pořádkové
otcovství/určení
pokuta
EcliECLI:CZ:US:2017:2.US.1891.16.1
Datum podání13.06.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 7 odst.1, čl. 10 odst.2, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 783

94/1963 Sb., § 54

99/1963 Sb., § 53, § 127 odst.4, § 132


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1891/16 ze dne 11. 4. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele S. S., zastoupeného JUDr. Janem Svobodou, advokátem, se sídlem Příkop 2a, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 3. 2016, č. j. 15 Co 55/2016-89, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 22. 10. 2015, č. j. 20 C 166/2013-55, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 3. 2016, č. j. 15 Co 56/2016-91, a proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 15. 1. 2016, č. j. 20 C 166/2013-76, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 13. 6. 2016, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 7, v článku 10 odst. 2, v článku 15 odst. 1, v článku 31, v článku 36 odst. 1, a v článku 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a v článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že v projednávané věci nebyla k tomu, aby soud prvního stupně přistoupil ke zpracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, v řízení učiněna dostačující skutková zjištění, zejména nebylo prokázáno, že by stěžovatel měl intimní styk se žalobkyní v době rozhodné pro početí nezletilého. Stěžovatel upozorňuje, že povinnost soudu opatřit si pro své rozhodnutí potřebný skutkový materiál je korigována právem stěžovatele odmítnout se podrobit lékařskému vyšetření, neboť není jeho povinností ulehčovat pozici žalobkyně tím, že se podrobí odběru biologického materiálu za situace, kdy nelze s jistotou určit, zda výsledek rozboru odebraného vzorku vyzní ve stěžovatelův prospěch či neprospěch. Stěžovatel je také přesvědčen, že uložení pokuty za neuposlechnutí příkazu soudu poskytnout součinnost znalci je zneužitím státní moci k prosazení zájmů žalobkyně na úkor zájmů stěžovatele. Povinnost podrobit se odběru biologického materiálu je v rozporu se svědomím stěžovatele a jeho vnitřního normativního systému, resp. s jeho přesvědčením sekulárního charakteru. Dosavadní poznatky z oblasti genetického inženýrství také ve stěžovateli vyvolávají oprávněné obavy ze zneužití získaných vzorků, když není nijak upraveno ani zajištěno, jak bude s odebranými vzorky stěžovatele naloženo. Stěžovatel je proto přesvědčen, že jediným možným způsobem, jak předejít zneužití jeho biologických vzorků, je tyto vůbec neposkytnout, a ochránit svou identitu a jedinečnost genetického materiálu. Shora uvedené námitky stěžovatele se vztahují i k jeho rodinným příslušníkům (matce a synovi). Stěžovatel nehodlá akceptovat, že by jeho rodina měla poskytovat důkazní prostředky, jejichž přínosnost pro něj je v tuto chvíli nejistá, neboť vyhodnocení předmětného biologického materiálu by mohlo sloužit k získání usvědčujícího důkazu v neprospěch stěžovatele. Ve vztahu k možnosti přistoupit k ukládání pokut účastníkům řízení stěžovatel namítá, že soud prvního stupně v usnesení ze dne 6. 5. 2015, č. j. 20 C 166/2013-41 účastníky chybně poučil o jejich procesních povinnostech, když odkázal na § 127 odst. 3 o. s. ř., podle něhož povinnosti účastníkům ukládat nelze, jelikož upravuje možnosti zpracování znaleckého posudku ústavem a jinými institucemi ve složitých a výjimečných případech. Při absenci řádného poučení pak nelze na stěžovateli vynucovat splnění povinnosti ukládáním pokut.

3. Z obsahu spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 20 C 166/2013, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Usnesením ze dne 6. 5. 2015, č. j. 20 C 166/2013-41, Městský soud v Brně ustanovil znalce Mgr. Tomáše Pexu k vypracování znaleckého posudku analýzou DNA ohledně pravděpodobnosti otcovství stěžovatele k nezletilému blíže označenému v odůvodnění tohoto usnesení (výrok I.), a soud uložil účastníkům, aby poskytli znalci součinnost (výrok II.). Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 22. 10. 2015, č. j. 20 C 166/2013-55, byla stěžovateli uložena za neposkytnutí součinnosti znalci pořádková pokuta ve výši 5 000 Kč. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně usnesením ze dne 29. 3. 2016, č. j. 15 Co 55/2016-89, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 15. 1. 2016, č. j. 20 C 166/2013-76, soud nařídil znalci Mgr. Tomáši Pexovi k určení pravděpodobnosti otcovství stěžovatele provést znalecký posudek vyšetřením dalších osob, a to syna a matky stěžovatele. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně usnesením ze dne 29. 3. 2016, č. j. 15 Co 56/2016-91, usnesení soudu prvního stupně potvrdil.

4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem Krajského soudu v Brně ani Městského soudu v Brně nedošlo. Ústavní soud současně konstatuje, že nemohl vyhovět návrhu stěžovatele, který trval na nařízení ústního jednání ve věci, neboť podle § 44 zákona o Ústavním soudu nařídí Ústavní soud ústní jednání, jen lze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci, a to pouze tehdy, nebyl-li návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnut.

5. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy České republiky). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatel namítá, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem podústavní právo, může se jím Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu, nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17), nález sp. zn. II. ÚS 444/01 ze dne 30. 10. 2001 (N 163/24 SbNU 197)]. Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo.

6. Ústavní soud je především nucen konstatovat, že ústavní stížnost je ve své podstatě výlučným opakováním argumentů, které stěžovatel namítal již v předcházejícím řízení, s nimiž se soudy obsáhle a ústavně konformním způsobem vypořádaly. Stěžovatel polemizuje s rozhodnutími soudů v rovině podústavního práva, nesouhlasí se způsobem, jakým aplikovaly § 127 odst. 4 ve spojení s § 53 odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a nastiňuje vlastní právní názor, který jediný považuje za správný. Právo na spravedlivý proces však není možno vykládat tak, že by účastníkovi garantoval úspěch v řízení, či že by mu bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru. Je jím "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

7. Městský soud v Brně v odůvodnění svého napadeného usnesení uvedl, že stěžovatel podstatně ztěžuje průběh řízení, neboť neposkytuje součinnost znalci z oboru zdravotnictví ustanoveného v řízení o určení otcovství za účelem určení analýzou DNA pravděpodobnost otcovství stěžovatele, proto mu soud uložil pořádkovou pokutu podle § 53 odst. 1, 2 o. s. ř., kterou lze uložit až do výše 50 000 Kč tomu, kdo hrubě ztěžuje postup řízení zejména tím, že se nedostaví bez vážného důvodu k soudu nebo neuposlechne příkazu soudu. Městský soud v Brně k tomu dodal, že odběr vzorků nutných pro analýzu DNA se provádí neinvazivní metodou, která do tělesné integrity stěžovatele nezasáhne, proto námitky v tomto směru nejsou důvodné, stejně tak jako argument, že je stěžovatel dlouhodobě pracovně vytížen, nebo že má obavy ze zneužití biologického materiálu.

8. S těmito závěry se ztotožnil i Krajský soud v Brně, který konstatoval, že jestliže povinnost podrobit se lékařskému vyšetření, popřípadě zkoušce krve, popřípadě něco snášet, je účastníku řízení uložena zákonem, nemůže odvolací soud námitky uvedené stěžovatelem akceptovat jako důvodné. Odvolací soud stěžovateli vysvětlil, že bylo jeho povinností se dostavit k ustanovenému znalci a podrobit se odběru biologického materiálu podle potřeb nutných k vypracování znaleckého posudku, opakované omluvy stěžovatele ohledně nedostavení se k odběrům nelze považovat za důvodné, když z podání stěžovatele jednoznačně vyplývá, že se hodlal odběru biologického materiálu vyhnout.

9. Ústavní soud neshledal důvodu, pro který by takto řádně odůvodněný závěr Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základ a je logicky a srozumitelně vysvětlen, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. Dospěly-li soudy obou stupňů na základě interpretace příslušných zákonných ustanovení k přesvědčení o vhodnosti uložení pořádkové pokuty stěžovateli ve smyslu § 53 o. s. ř., pak tento postup obecných soudů nenese znaky excesu vybočujícího z postulátů hlavy páté Listiny, resp. nelze jej označit za svévolnou interpretaci či aplikaci práva. Soudy se nedopustily výkladu ustanovení § 127 odst. 4 o. s. ř., ve spojení s § 53 o. s. ř. zjevně rozporujícího účel a znění těchto zákonných ustanovení, přičemž jejich závěr o uložení pořádkové pokuty stěžovateli, který odmítl poskytnout znalci součinnost, je nutno chápat jako výraz nezávislého soudního rozhodování. Při výkladu a aplikaci příslušných zákonných ustanovení se soudy pohybovaly v ústavněprávním rámci, a stěžovatel tak nemůže závěry, k nimž dospěly v napadaných usneseních, z hlediska ústavněprávního úspěšně zpochybňovat.

10. Ústavní soud shodně se soudy obou stupňů zdůrazňuje, že povinnost dostavit se ke znalci a poskytnout potřebnou součinnost je nejen účastníkům, ale i třetím osobám, dána přímo zákonem (§ 127 odst. 4 o. s. ř.), přičemž její splnění lze vynucovat ukládáním pořádkových pokut, případně předvedením ke znalci. Tak tomu bylo i v projednávané věci, kdy byla stěžovateli podle § 53 odst. 1, 2 o. s. ř. pořádková pokuta ve výši 5 000 Kč. Stěžovatel byl před jejím uložením poučen Městským soudem v Brně usnesením ze dne 6. 5. 2015, č. j. 20 C 166/2013-41, o tom, že tomu, kdo nesplní povinnost uloženou mu podle § 127 odst. 3 o. s. ř., může soud uložit pořádkovou pokutu až do výše 50 000 Kč. Stěžovateli nelze přisvědčit v tom, že by se mu nedostalo řádného poučení proto, že Městský soud v Brně namísto § 127 odst. 4 o. s. ř. uvedl § 127 odst. 3 o. s. ř. Taková zjevná chyba v psaní nezpůsobuje nedostatek řádného poučení, a to zejména za situace, kdy soud výslovně stěžovateli sdělil, jaká sankce mu za nesplnění jeho zákonné povinnosti hrozí.

11. Ústavní soud nemůže za relevantní považovat ani obsáhlé námitky stěžovatele brojící proti uložené povinnosti poskytnout znalci součinnost. Stěžovatel jimi jednak vyjadřuje své obavy o nakládání s jemu odebraným biologickým materiálem, jednak se domnívá, že po něm nelze spravedlivě požadovat, aby takovou součinnost znalci poskytnul, když v jejím důsledku mohou být získány důkazy v neprospěch stěžovatele. Takové námitky však stěžovatel nemůže úspěšně předkládat nyní v řízení o ústavní stížnosti proti rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty, neboť směřují proti závěrům usnesení Městského soudu v Brně ze dne 6. 5. 2015, č. j. 20 C 166/2013-41, které však není ústavní stížností napadeno [ohledně přípustnosti ústavní stížnosti proti usnesení, kterým se účastníkům, popř. dalším osobám ukládá povinnost podrobit se odběru genetického materiálu, srovnej např. nález sp. zn. II. ÚS 2964/12 ze dne 9. 12. 2014 (N 219/75 SbNU 457)]. Ostatně Krajský soud v Brně v napadeném usnesení ze dne 29. 3. 2016 k tomu konstatuje, že není oprávněn přezkoumávat důvodnost postupu soudu prvního stupně, který po výslechu účastníků řízení přistoupil k ustanovení znalce k vypracování znaleckého posudku ohledně pravděpodobnosti otcovství stěžovatele k nezletilému. Stejně tak jako Krajský soud v Brně, tak i Ústavní soud může v projednávané věci přezkoumávat pouze rozhodnutí Městského soudu v Brně o uložení pořádkové pokuty, což Ústavní soud učinil, a vybočení z mantinelů ústavnosti v daném směru nezjistil.

12. Pokud stěžovatel ústavní stížností brojí proti rozhodnutím, kterým byla uložena znalci povinnost provést znalecký posudek vyšetřením syna a matky stěžovatele, v této části je ústavní stížnost nepřípustná, neboť napadená rozhodnutí nezasahují do práv či povinnosti stěžovatele. Podle § 72 odst. 1 písm. a) je ústavní stížnost oprávněna podat pouze fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. V uvedené části proto Ústavní soud kvalifikoval návrh jako podaný někým zjevně neoprávněným [§ 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu].

13. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v části směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 3. 2016, č. j. 15 Co 55/2016-89, a proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 22. 10. 2015, č. j. 20 C 166/2013-55, odmítl podle § 43 odst. 2 písmeno a) jako návrh zjevně neopodstatněný a ve zbytku jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným [§ 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud neshledal ani důvod vyhovět návrhu stěžovatele, aby mu byla přiznána náhrada nákladů na zastupování v řízení před Ústavním soudem. Podle § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je takový postup totiž možný pouze v případě, že ústavní stížnost nebyla odmítnuta. Ústavní soud taktéž s ohledem na okolnosti případu neshledal, že by šlo o "odůvodněný" případ ve smyslu § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, kdy by bylo na místě uložit placení nákladů řízení, jež jinak zásadně nesou účastníci sami, jinému účastníkovi či vedlejšímu účastníkovi.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. dubna 2017

Jiří Zemánek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru