Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 189/99Usnesení ÚS ze dne 18.05.1999

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajProcházka Antonín
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba
Věcný rejstříkvazba/důvody
presumpce/neviny
důkaz/formální posouzení
EcliECLI:CZ:US:1999:2.US.189.99
Datum podání14.04.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 67


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 189/99 ze dne 18. 5. 1999

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Ivy Brožové a JUDr. Vojtěcha Cepla ve věci ústavní stížnosti K. S., zastoupeného Mgr. J. S., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 2. 1999, sp. zn. 1 To 76/99, takto:

Ústavnístížnostseodmítá.

Odůvodnění:

Ústavní soud podle ustanovení § 43 odst.2 písm.a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl, neboť se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.

Stěžovatel napadl včas podanou ústavní stížností usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 2. 1999, sp. zn. 1 To 76/99, kterým byla podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta stížnost navrhovatele proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 8. 1. 1999, sp. zn. Nt 3056/99.

V odůvodnění podání stěžovatel tvrdí, že shora uvedeným usnesením Okresního soudu v Ostravě, jimž byl vzat do vazby podle ustanovení § 67 odst. 1 písm. a), písm. b) tr. ř. (podle novely provedené zák. č. 166/1998 Sb.), nebyly naplněny meze dané citovaným ustanovením tr. ř., t. j. oba obecné soudy ve stížnosti napadených usneseních podle názoru stěžovatele neuvedly žádné konkrétní skutečnosti, které by byly důvodem k omezení osobní svobody stěžovatele ve smyslu již citovaného ustanovení § 67 odst. 1 písm. a), písm. b) tr. ř. Navíc z formulace odůvodnění Krajského soudu v Ostravě lze údajně dovodit, že tento soud porušil zásadu presumpce neviny, pokud již v této fázi trestního řízení jednoznačně považoval stěžovatele (obviněného) za pachatele trestného činu pro nějž je stíhán.

Vzetí do vazby pak navrhovatel s ohledem na nedostatky v odůvodnění shora již citovaných rozhodnutí považuje pouze za donucovací prostředek, kterým má být dosaženo jeho doznání. Navrhovatel má tedy zato, že rozhodnutími obou obecných soudů byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 8 odst. 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a dále čl. 9 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a navrhuje proto zrušení obou shora citovaných usnesení.

Z usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 8. 1. 1999, sp. zn. Nt 3056/99, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel (obviněný) byl pro trestné činy krádeže podle ustanovení § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. podle ustanovení § 58 tr. ř. vzat do vazby, když Okresní soud v Ostravě v jeho případě shledal existenci vazebních důvodů podle § 67 odst. 1 písm a), písm. b) tr. ř. Na základě provedených úkonů a zjištěných skutečností, zejména výsledků provedených domovních prohlídek dospěl tento soud k závěru, že obvinění je důvodné, neboť došlo ke spáchání skutků, které vykazují znaky citovaných trestných činů a že tyto trestné činy byly spáchány m. j i stěžovatelem. Zároveň tento soud konstatoval, že jak u stěžovatele, tak i u ostatních obviněných existuje důvodná obava, že by se mohli vyhýbat trestnímu stíhání, působit na dosud nevyslechnuté svědky a spoluobviněné, neboť jim hrozí vysoké tresty odnětí svobody a je nutno provádět též jejich vzájemnou konfrontaci.

Usnesení Okresního soudu v Ostravě napadl stížností m. j. i stěžovatel, takže o stížnosti obviněných rozhodoval Krajský soud v Ostravě po neveřejném zasedání usnesením ze dne 5. 2. 1999, sp. zn. 1 To 76/99, rozhodl tak, že stížnosti podle ustanovení § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl. V odůvodnění rozhodnutí se krajský soud zabýval v podstatě totožnými důvody, které jsou obsahem i podané ústavní stížnosti a konstatoval, že považuje za nutné přisvědčit okresnímu soudu v tom, že dosud zjištěné skutečnosti, zejména výsledky provedených domovních prohlídek, nasvědčují tomu, že byly spáchány označené trestné činy a jsou důvody k podezření, že tyto trestné činy spáchal obviněný, kterému bylo pro konkrétní trestný čin sděleno i obvinění. Krajský soud zdůraznil, že pobytem na svobodě vyvstává důvodná obava, že by obvinění mohli mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání, zejména působením na svědky a spolupachatele, neboť jde o trestnou činnost, s ohledem na výši způsobené škody, zvlášť závažnou a obtížnou.

Nutno přisvědčit námitce stěžovatele, že odůvodnění usnesení Krajského soudu v Ostravě je poněkud vágní, i když to nic nemění na jeho věcné správnosti. Použitím zákonných výrazů krajský soud dostatečně charakterizuje konkrétní trestní věc stěžovatele i bez detailního vyjmenování a uvádí ty důvody ("... na základě výsledků provedených domovních prohlídek, je nutno provádět vzájemnou konfrontaci spoluobviněných ..."), že je zřejmé, že jde o obvinění ze závažné majetkové trestné činnosti, kterou byla způsobena značná škoda a ponechání stěžovatele na svobodě by znamenalo ohrožení dosavadních výsledků vyšetřování. Pokud se týká námitky stěžovatele, že obecné soudy již předem rozhodly o vině a porušily tak presumpci neviny obviněných, je nutné zdůraznit, že vznesení obvinění je pouhým procesním krokem v přípravném řízení, kterým orgány činné v trestním řízení zajišťují přípravu řízení před soudem. Nelze tedy pohlížet na tento krok jako na akt donucovací, ale pouze jako institut zajištění obviněného pro rychlejší a hladší průběh trestního řízení.

Je třeba zdůraznit, že Krajský soud v Ostravě při rozhodování o vazbě citlivě zvážil a rozlišil podíl a rozdílnost postavení stěžovatele od ostatních spoluobviněných. Na základě této skutečnosti také rozhodl o ponechání stěžovatele ve vazbě. Pokud se týká námitky navrhovatele na neveřejnost jednání o podané stížnosti, pak je nutno připomenout, že ve smyslu ustanovení § 240 tr. ř., soud v neveřejném zasedání rozhoduje všude tam, kde to zákon výslovně stanoví či připouští, ale i tam, kde není výslovně uvedena žádná forma jednání soudu.

Senát Ústavního soudu shledal návrh stěžovatele jako zjevně neopodstatněný a podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jej odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

JUDr. Antonín Procházka

předseda senátu ÚS

V Brně dne 18. května 1999

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru