Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1889/18 #1Usnesení ÚS ze dne 13.11.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajDavid Ludvík
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na odškodnění za rozhodnutí nebo úřední postup
Věcný rejstříkškoda/náhrada
Exekuce
výkon rozhodnutí/náklady řízení
řízení/zastavení
EcliECLI:CZ:US:2018:2.US.1889.18.1
Datum podání31.05.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

82/1998 Sb., § 8 odst.3

99/1963 Sb., § 268 odst.1 písm.h, § 271


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1889/18 ze dne 13. 11. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Ivety Ekartové, právně zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem, AK se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 5. 2018 č. j. 11 Co 57/2018-176, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou, jakož i jinak formálně bezvadnou ústavní stížností, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, když tvrdí, že jimi došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na náhradu škody způsobenou nesprávným úředním postupem dle čl. 36 odst. 3 Listiny.

2. Soud prvního stupně zamítl žalobu stěžovatelky o zaplacení částky 39 533,33 Kč s příslušenstvím a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. 7. 2010 č. j. 34 EXE 1364/2010-20 byla nařízena exekuce na majetek stěžovatelky jakožto povinné ve prospěch oprávněné, a to na základě rozhodčího nálezu ze dne 14. 4. 2005 vydaného rozhodcem JUDr. Václavem Svobodou, provedením exekuce byl pověřen soudní exekutor JUDr. Milan Usnul. Podle usnesení soudního exekutora ze dne 4. 4. 2013 měla být z rozdělované podstaty jako první v pořadí uspokojena pohledávka soudního exekutora na nákladech exekuce ve výši 196 674,41 Kč, stěžovatelka uhradila soudnímu exekutorovi na nákladech exekuce celkem 39 533,33 Kč, tato částka jí byla stržena v rámci rozvrhového usnesení po provedení exekuce dražbou nemovitosti podle uvedeného usnesení. Následně byla usnesením soudního exekutora ze dne 28. 4. 2014 exekuce v plném rozsahu zastavena, náklady soudního exekutora nebyly určeny a oprávněné byla stanovena povinnost zaplatit povinné náklady řízení vzniklé v souvislosti s právním zastoupením. K zastavení exekuce došlo na návrh stěžovatelky jako povinné podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. s tím, že rozhodčí nález byl vydán rozhodcem, který k tomu neměl pravomoc. Proti usnesení o zastavení exekuce nebylo stěžovatelkou podáno odvolání.

3. Stěžovatelka poté uplatnila u žalované České republiky - Ministerstva spravedlnosti nárok na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Jelikož jí žalovaná nevyhověla, domáhala se svého nároku soudně. Soud prvního stupně žalobu zamítl s tím, že nebyly splněny podmínky pro vznik škody z titulu nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu, neboť usnesení soudního exekutora ze dne 4. 4. 2013, jímž bylo rozhodnuto o uspokojení pohledávky soudního exekutora na nákladech řízení, nebylo následně změněno ani zrušeno. Rozsudek soudu prvního stupně potvrdil odvolací soud, který konstatoval, že procesní předpis umožňoval, aby povinná v rámci exekučního řízení docílila toho, aby jí částka zaplacená z titulu nákladů exekuce byla soudním exekutorem vrácena podle § 271 o. s. ř., a proto není možné, aby dosáhla kýženého výsledku mimo původní exekuční řízení cestou žaloby podle zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2928/2006). Podanou žalobou se tedy stěžovatelka nepřípustně snaží docílit revize způsobu, jakým bylo v exekučním řízení rozhodnuto o nákladech exekuce.

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména namítá, že obecné soudy postupovaly v rozporu s relevantní judikaturou, na kterou poukazuje, a že dle zákonných ustanovení o povinnosti hradit náklady řízení včetně odměny exekutora, která je stanovována účastníkům řízení - oprávněnému a povinnému, se postupuje podle úspěchu ve věci.

5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost"" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Tak je tomu i v projednávané případě.

6. Ústavní soud předně zdůrazňuje, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním ochrana ústavnosti, především ochrana práv a svobod zaručených akty ústavního pořádku, zvláště pak Listinou. I když toto široce pojaté vymezení ochrany ústavnosti nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud nadán a které plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však, že při incidenční kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením podústavního práva došlo současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformní aplikací pramene práva nebo jeho ústavně nekonformní exegezí. Je tak oprávněn a povinen ověřit, zda v souvislosti s řízením, které předcházelo napadenému soudnímu aktu, byly dodrženy ústavní limity, zejména jestli v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich [viz nálezy sp. zn. III. ÚS 138/2000 in fine (N 53/21 SbNU 451), III. ÚS 303/04 (N 52/36 SbNU 555), III. ÚS 351/04 (N 178/35 SbNU 375), III. ÚS 501/04 (N 42/36 SbNU 445), III. ÚS 606/04 (N 177/38 SbNU 421), III. ÚS 151/06 (N 132/42 SbNU 57), IV. ÚS 369/06 (N 206/43 SbNU 303), III. ÚS 677/07 (N 179/47 SbNU 371) aj.].

7. V dané věci je zřejmé, že odvolací soud své rozhodnutí přesvědčivě odůvodnil a interpretoval podústavní právo, přičemž vysvětlil, proč dospěl k závěru o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně a proč jeho právní závěry shledává jako souladné se zákonem. Stěžovatelka se sice dovolává svých ústavně zaručených práv, avšak ve své ústavní stížnosti jen pokračuje v polemice o obsahu podústavního práva, kterou vedla i před obecnými soudy.

8. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. listopadu 2018

Ludvík David, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru