Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1888/10 #1Usnesení ÚS ze dne 08.09.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Olomouc
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuodmítnuto pro neoprávněnost navrhovatele
Předmět řízení
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.1888.10.1
Datum podání30.06.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1888/10 ze dne 8. 9. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele M. V., zastoupeného JUDr. Janou Kašpárkovou, advokátkou se sídlem Blanická 19, Olomouc, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 7 Cmo 253/2009-313 ze dne 16. 3. 2010, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 30. 6. 2010, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci s odůvodněním, že jím bylo zasaženo do jeho práva na soudní ochranu a práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

Z přiloženého spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v řízení, v němž žalobce - Pozemkový fond České republiky požadoval po žalovaném M. T. částku 1.785.000,- Kč s příslušenstvím z titulu nezaplacené části kupní ceny vyplývající ze smlouvy o převodu podniku, uzavřené mezi účastníky řízení dne 3. 6. 1997. Ve věci v prvním stupni rozhodoval Krajský soud v Ostravě, který rozsudkem č. j. 7 Cm 8/2000-55 ze dne 12. 10. 2001 žalobě v plném rozsahu vyhověl. Proti jeho rozhodnutí podal žalovaný odvolání, jehož včasnost byla ze strany příslušných obecných soudů opakovaně posuzována, až bylo usnesením Vrchního soudu v Olomouci č. j. 7 Cmo 458/2007-228 ze dne 4. 11. 2008 rozhodnuto o tom, že odvolání se neodmítá. V průběhu tohoto procesu vstoupil do řízení z vlastního podnětu na straně žalovaného vedlejší účastník dle ustanovení § 93 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a to stěžovatel, který nabyl majetek, jež tvořil předmět smlouvy o převodu podniku. O odvolání žalovaného pak rozhodl Vrchní soud v Olomouci napadeným rozsudkem č. j. 7 Cmo 253/2009-313 ze dne 16. 3. 2010 tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o povinnosti žalovaného i vedlejšího účastníka na straně žalovaného společně a nerozdílně zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 89.108,- Kč.

V ústavní stížnosti stěžovatel Vrchnímu soudu v Olomouci vytýká především pochybení při aplikaci jednoduchého práva, konkrétně nesprávné posouzení platnosti smlouvy o převodu podniku v důsledku nepochopení vztahů mezi zákonem č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů, a zákonem č. 513/1991 Sb., obchodním zákoníkem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obchodní zákoník"). Oproti názoru obecného soudu je stěžovatel přesvědčen o tom, že při posuzování náležitostí smlouvy o převodu podniku, ačkoliv se jedná o prodej privatizovaného majetku, je třeba vycházet z ustanovení § 476 a násl. obchodního zákoníku. Druhá námitka stěžovatele směřuje do průběhu dokazování a hodnocení důkazů odvolacím soudem, který údajně některé důkazy zcela pominul, u jiných jejich provedení zamítl, ovšem bez odůvodnění, a k jiným, provedeným, se v odůvodnění svého rozhodnutí nijak nevyjádřil. V uvedených pochybeních Vrchního soudu v Olomouci spatřuje stěžovatel zásah do svých práv.

Ústavní soud vyzval k vyjádření účastníka řízení - Vrchní soud v Olomouci, jenž ve svém podání ze dne 27. 8. 2010 stručně shrnul podstatu sporu i argumentaci obsaženou v napadeném rozhodnutí, na něž v plném rozsahu odkázal. Podle jeho mínění k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo.

Vyjádření účastníka řízení zaslal Ústavní soud stěžovateli k případné replice, pročež tohoto práva stěžovatel nevyužil.

Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda stížnost splňuje veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.

Ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je fyzická nebo právnická osoba oprávněna podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy podat ústavní stížnost, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.

Podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh podaný někým zjevně neoprávněným.

V řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 7 Cm 8/2000, z něhož vzešel ústavní stížností napadený rozsudek, stěžovatel vystupoval jako vedlejší účastník na straně žalovaného (§ 93 o. s. ř.). Ústavní soud ve své rozhodovací praxi již dříve vyložil, že "vedlejší účastenství je jak v řízení před obecnými soudy, tak před Ústavním soudem zákonem konstruováno jako procesní institut podpory účastníka řízení, na jehož straně vedlejší účastník vystupuje, což ve svých důsledcích znamená, že vedlejší účastník sám řízení o ústavní stížnosti zahájit nemůže" (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 719/2000 ze dne 13. 2. 2001, sp. zn. IV. ÚS 177/04 ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. IV. ÚS 979/07 ze dne 16. 1. 2008 a sp. zn. III. ÚS 1759/08 ze dne 24. 9. 2008; rozhodnutí jsou dostupná v elektronické formě na http://nalus.usoud.cz).

Ústavní soud ověřil, že žalovaný, na jehož straně se stěžovatel - jak bylo naznačeno výše - účastnil řízení coby vedlejší účastník, ústavní stížnost proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci nepodal. Tím byla nastolena situace, že ústavní stížnost podaná jen stěžovatelem nemohla být věcně posuzována ani jako podání, jímž by stěžovatel v řízení před Ústavním soudem podporoval ústavněprávní argumentaci žalovaného účastníka, který v řízení před obecnými soudy neuspěl. Z řečeného plyne, že při neexistenci ústavní stížnosti žalovaného je vyloučeno proti jeho vůli - byť jen mlčky vyjádřené - učinit předmětem meritorního přezkumu ze strany Ústavního soudu rozhodnutí, které se dotýká především jeho zájmů (obdobně viz rozhodnutí Ústavního soudu zmiňovaná výše).

Tato okolnost (tj. procesní postavení stěžovatele v řízení před obecnými soudy) se logicky (a pro stěžovatele nepříznivě) promítá do otázky hodnocení jeho aktivní legitimace k podání ústavní stížnosti.

Jestliže stěžovatel podal ústavní stížnost, učinil tak coby subjekt nelegitimovaný, resp. zjevně neoprávněný, v důsledku čehož nezbylo než soudcem zpravodajem (mimo ústní jednání) ústavní stížnost podle shora citovaného ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu odmítnout.

Nad rámec odůvodnění je možno poznamenat, že i v případě, že by se žalovaný připojil ke stížnostnímu návrhu stěžovatele, musela by být tato ústavní stížnost odmítnuta, a to pro nepřípustnost dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Jak vyplývá z připojeného spisového materiálu, žalovaný uplatnil proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 7 Cmo 253/2009-313 ze dne 16. 3. 2010 dovolání (č. l. 325 a násl. spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 7 Cm 8/2000), čímž nenaplnil požadavek vyčerpání "všech procesních prostředků" ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. září 2011

Stanislav Balík, v. r.

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru