Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1882/15 #1Usnesení ÚS ze dne 20.10.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Brno
SOUD - OS Žďár nad Sázavou
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
Trestný čin
odůvodnění
interpretace
daňové přiznání
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.1882.15.1
Datum podání24.06.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 39, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1964 Sb., § 148

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 9 odst.1, § 12 odst.2

235/2004 Sb., § 89 odst.3


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1882/15 ze dne 20. 10. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti B. P., zastoupeného JUDr. Milošem Jirmanem, advokátem, se sídlem Nádražní 21, Žďár nad Sázavou, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 1049/2014-37 ze dne 26. 2. 2015, usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 4 To 421/2013 ze dne 25. 2. 2014 a rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou č. j. 1 T 52/2012-658 ze dne 24. 9. 2013, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 24. 6. 2015, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s čl. 1 odst. 1 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

Z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 2, odst. 3 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."), ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. z., za což byl podle § 148 odst. 3 tr. z. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. z. podmíněně odložen na zkušební dobu dvanácti měsíců. Stejným rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného K. K. Odvolání stěžovatele i spoluobviněného Krajský soud v Brně napadeným usnesením podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné. Stěžovatel napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."). Nejvyšší soud dalším napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítá, že se soudy nezabývaly podstatou věci spočívající v posouzení otázky výpočtu daně z přidané hodnoty (dále též jen "DPH") při specifické činnosti společnosti INTACT (dále jen "Společnost"), která poskytuje cestovní služby v zahraničí. Stěžovatel poukazuje na to, že v předmětné době neexistoval jednotný a jasný výklad používaných pojmů "skonto" a "bonus" a stěžovatel jako daňový poradce zaujal k dané problematice svůj názor. Nemohlo tak jít o postup v rozporu se zákonem. K tomu předložil v rámci odvolacího řízení znalecký posudek, odvolací soud ho však vyhodnotil jako nadbytečný, čímž dle stěžovatele došlo k porušení práva na spravedlivý proces. Soudy obou stupňů vycházely nepřípustně pouze ze závěrů daňového orgánu, aniž by jejich správnost samy přezkoumaly. Jejich pochybení Nejvyšší soud konstatoval, chybná rozhodnutí však nezrušil, čímž narušil princip dvojinstančnosti řízení. Dle stěžovatele se soudy také nedostatečně vypořádaly s uplatněním zásady subsidiarity trestní represe vzhledem k sankcím upraveným v daňových předpisech, čímž porušily čl. 39 Listiny. Odkazuje přitom na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3113/13 ze dne 29. 4. 2014 a sp. zn. III. ÚS 2523/10 ze dne 10. 2. 2011 (N 16/60 SbNU 171) s tím, že v posuzovaném případě byla sjednána náprava i uložena sankce v rámci daňového řízení. Upozorňuje též na nález sp. zn. II. ÚS 913/09 ze dne 4. 8. 2010 (N 154/58 SbNU 311), podle kterého daňový poradce neodpovídá bez dalšího klientovi za škodu, jestliže při své činnosti zastává určitý právní názor, který se později ukáže být nesprávným. Pokud však soudy dospěly k závěru, že daná skutková podstata byla naplněna, měly aplikovat ustanovení § 66 tr. z., o účinné lítosti [viz závěry nálezu sp. zn. IV. ÚS 3093/08 ze dne 28. 7. 2009 (N 170/54 SbNU 167)], neboť daňové nedoplatky byly vypořádány dobrovolně.

Ústavní soud předesílá, že zákon o Ústavním soudu v ustanovení § 43 odst. 2 přiznává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit přijatelnost návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možné rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

Po zvážení stížnostních námitek a obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena soudům v rámci obecného soudnictví, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy soudy provedené. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyla takovým vybočením porušena stěžovatelova základní práva a svobody. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by došlo tehdy, pokud by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)], popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255)].

Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavního soudu je nutno vycházet i v nyní posuzované věci, v souvislosti s přezkoumáním námitek, jež směřují do způsobu, jakým soudy prováděly a hodnotily důkazy a k jakým skutkovým a právním závěrům dospěly. Jedná se ovšem o obdobnou argumentaci, jíž se z podnětu stěžovatelem podaných opravných prostředků zabýval nejen soud odvolací, ale především soud dovolací, a která nebyla shledána důvodnou. Ani Ústavní soud nezjistil v postupu soudů žádnou vadu dosahující ústavně právní roviny.

Stran nevyslyšeného návrhu na doplnění dokazování - neprovedení znaleckého posudku z oboru ekonomika, ceny a odhady, účetní evidence a ekonomická odvětví různá - daně, který stěžovatel předložil u veřejného zasedání před odvolacím soudem, Ústavní soud upozorňuje na zásadu volného hodnocení důkazů, z níž mimo jiné vyplývá, že soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Nejsou přitom povinny vyhovět všem návrhům účastníků, jejich povinností je "toliko" o důkazních návrzích rozhodnout, a pokud jim nevyhoví, musí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 463/2000 ze dne 27. 8. 2001 (N 122/23 SbNU 191)]. Dané povinnosti odvolací soud dostál, neboť v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně vysvětlil, proč na navrhované doplnění dokazování nepřistoupil a pokládal je za nadbytečné. Takové vypořádání s důkazním návrhem lze označit za konzistentní a logické a nejde tedy o opomenutý důkaz ve smyslu judikatury Ústavního soudu, na niž stěžovatel odkazuje.

Nelze přisvědčit stěžovateli v názoru, že se soudy nezabývaly podstatou věci - odbornou otázkou výpočtu daně z přidané hodnoty při specifické činnosti Společnosti zabývající se poskytováním cestovních služeb v zahraničí v situaci, kdy neexistoval jednotný výklad pojmů "skonto" a "bonus". Stěžovatel se sice po celou dobu trestního řízení hájil tím, že u činu, jenž mu je kladen za vinu, jde o výkladovou nesprávnost těchto pojmů, za niž nemůže nést jako daňový poradce odpovědnost, soudy však po provedeném dokazování dospěly k závěru, že z jeho strany šlo o vědomé porušování daňových povinností. Vyšly přitom mimo jiné ze zpráv o výsledku vytýkacího řízení k podaným daňovým přiznáním k DPH za rozhodné období třetího a čtvrtého čtvrtletí roku 2008 a prvního až čtvrtého čtvrtletí roku 2009, z nichž bylo současně zřejmé, že v průběhu předmětných zdaňovacích období byla stěžovateli i spoluobviněnému opakovaně vytýkána stále stejná problematika, tedy okolnost, že navyšovali základ daně o další finanční částky, o tzv. finanční odměnu, přičemž tvrdili, že jde o součást poskytované služby, jejíž existence však nebyla prokázána. Důvodem nesrovnalostí ve výpočtech DPH tedy nebyly výkladové otázky či nejasnosti použitých pojmů, jak se snaží dovodit stěžovatel, ale vědomá daňová nekázeň. Jak upozornil Nejvyšší soud v napadeném usnesení, otázka, co je přirážkou ve smyslu § 89 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb., byla zodpovězena, provedeným dokazováním byl objasněn výklad příslušné právní normy i to, jaké stanovisko v tomto směru svým výkladem zaujaly příslušné orgány veřejné moci. Oba obvinění však, i když byli již od roku 2006 s názory správce daně seznámeni, a byli upozorňováni na to, že jejich názor je v rozporu s § 89 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb., stanovisko správce daně nerespektovali.

Soudy nižších stupňů sice nepostupovaly správně, pokud při posouzení otázky, zda došlo ke zkrácení daňové povinnosti a v jakém rozsahu, vyšly ze závěrů daňového řízení, aniž by přezkoumaly jeho správnost a odůvodněnost (viz ustanovení § 9 odst. 1 tr. ř.), jejich pochybení však napravil dovolací soud, který v postupu správce daně neshledal nic, co by svědčilo o jeho nedůslednosti, neuváženosti či vadnosti rozhodných dokladů. I když tedy soudům nižších stupňů jejich pochybení, jehož se při hodnocení závěrů daňového řízení dopustily, vytkl, současně konstatoval, že danou otázku vyřešily správně. Pokud tedy Nejvyšší soud i přes uvedenou výtku nepovažoval za nutné rozhodnutí nižších soudů rušit, sám přezkoumal správnost výsledků šetření správce daně, přičemž závěry soudů shledal správnými, a nelze mu proto vytýkat, že vydal překvapivé rozhodnutí, neboť tak učinil na podkladě spisového materiálu, který měly soudy k dispozici a jenž byl stěžovateli znám a mohl se k němu vyjádřit.

Shodný závěr soudů, že stěžovatel i spoluobviněný v zištném úmyslu zkrátit daňovou povinnost k DPH a vylákat daňovou výhodu vědomě uplatnili nárok na nadměrný odpočet DPH v uvedených zdaňovacích obdobích v rozporu s povinnostmi vymezenými v ustanovení § 89 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb., a oba tak nesou jako spolupachatelé za uvedenou trestnou činnost trestní odpovědnost, je tudíž z ústavního hlediska akceptovatelný.

Ke stěžovatelovým námitkám týkajícím se uplatnění trestního práva jako prostředku ultima ratio Ústavní soud poznamenává, že zásadu subsidiarity trestní represe vyjádřenou v ustanovení § 12 odst. 2 tr. ř. nelze chápat tak, že trestní odpovědnost je vyloučena vždy, pokud existuje paralelně nějaký jiný druh odpovědnosti za protiprávní jednání. V úvahu tedy obecně přichází souběžné nastoupení trestní odpovědnosti spolu s dalším druhem odpovědnosti [shodně např. nález ze dne 26. 7. 2012 sp. zn. III. ÚS 1148/09 (N 133/66 SbNU 77)]. Trestní odpovědnost je vyloučena tehdy, lze-li uplatněním jiného druhu odpovědnosti dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. naplnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (viz nález sp. zn. I. ÚS 3113/13 ze dne 29. 4. 2014). To však vzhledem ke zjištěným okolnostem nelze v projednávané věci dovodit. Soudy posoudily deliktní jednání stěžovatele jako natolik společensky škodlivé, že zasluhuje vyvození trestní odpovědnosti. O nikoli malé intenzitě porušení chráněných zájmů svědčí doba páchání trestné činnosti i okolnost, že stěžovatel byl opakovaně správcem daně na stejné pochybení upozorňován, což nerespektoval a způsob přiznávání daně nezměnil ani poté, co bylo vydáno rozhodnutí odvolacího finančního orgánu, který přisvědčil správnosti postupu správce daně. Nezanedbatelnou je i částka, o niž byla daň zkrácena, která přesahuje 4 000 000 Kč.

Škodlivost činu nemůže snížit ani tvrzení stěžovatele, že daň byla dobrovolně uhrazena. Podmínkou účinné lítosti dle ustanovení § 66 tr. z. je u daňového trestného činu především dobrovolné dodatečné splnění daňové povinnosti, o niž byl snížen příjem do státního rozpočtu, tedy plnění z vlastní vůle pachatele jeho aktivní činností, které svědčí o změně jeho vnitřního postoje k vzniklému následku. Nejvyšší soud však shodně se soudy nižších stupňů shledal, že v projednávané věci nemůže jít u obviněných o dobrovolné uhrazení neodvedené daně, neboť z obsahu spisového materiálu vyplynulo, že k úhradě daně došlo zcela nezávisle na jejich vůli, kdy správce daně daň uhradil ze vzniklých přeplatků. K nápravě tak nedošlo dobrovolně, ale až úředním postupem. Odkaz na nález sp. zn. IV. ÚS 3093/08 ze dne 28. 7. 2009, který řešil lhůtu pro projevení účinné lítosti dle § 66 tr. z., je nepřípadný.

Stěžovatelova argumentace tak Ústavní soud nevede k závěru, že by napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho základní právo na soudní řízení a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny či další tvrzená práva. Postup soudů lze považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.

Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. října 2015

Radovan Suchánek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru