Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1882/11 #1Usnesení ÚS ze dne 30.06.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
SOUD - MS Brno
Soudce zpravodajWagnerová Eliška
Typ výrokuodmítnuto pro neoprávněnost navrhovatele
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /bagatelní věci
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.1882.11.1
Datum podání27.06.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 202 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1882/11 ze dne 30. 6. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 30. června 2011 soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. Ž., zastoupeného JUDr. Milanem Švejdou, advokátem, se sídlem Panská 12/14, 602 00 Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 4. 2011 sp. Zn. 37 Co 153/2011 a výroku III. usnesení Městského soudu v Brně ze dne 21. 10. 2010 sp. Zn. 16 C 133/2010, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, splňující i další formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatel proti výše citovaným rozhodnutím, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo garantované čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Napadeným usnesením soudu I. stupně bylo zastaveno řízení pro zpětvzetí žaloby podané proti stěžovateli ve věci vyklizení nebytového prostoru a dále bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatele uhradit žalobci náklady řízení ve výši 6.900,- Kč, neboť žalobní návrh byl vzat zpět pro chování stěžovatele (vyklizení předmětných prostor) a v době podání žaloby byl důvodný.

Stěžovatel napadl výrok III. Rozhodnutí soudu I. Stupně odvoláním a namítal, že se nemohl vyjádřit k "oprávněnosti" žaloby ve věci samé, důvod výpovědi byl údajně smyšlený, a protože mu nebylo umožněno prostory řádně užívat, rozhodl se je vyklidit k datu 11. 10. 2010 a předat žalobkyni. Rozhodnutí v napadeném rozsahu považoval za nespravedlivé.

Odvolací soud ze spisu zjistil, že žaloba byla v dané věci podána dne 27. 8. 2010 a k vyklizení prostor došlo až o dva měsíce později. Za tohoto stavu posoudil důvodnost podání žaloby procesně a shledal její důvodnost, a proto považoval za odůvodněný výrok prvoinstančního soudu o náhradě nákladů řízení a upravil jejich výši tak, aby odpovídala požadavkům plynoucím z právní úpravy a zavázal stěžovatele k jejich úhradě ve výši 8.700,- Kč. Dále zavázal stěžovatele k náhradě nákladů odvolacího řízení, a to ve výši 950,- Kč.

V ústavní stížnosti stěžovatel zopakoval argumenty, které uplatňoval již v odvolacím řízení a bez bližšího vysvětlení tvrdil, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho shora uvedené základní právo.

Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda podání splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.

Již ve své dřívější rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí, tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšujících částku 2 000 Kč (§ 202 odst. 2 o. s. ř., ve znění do 30. 6. 2009), je ústavní stížnost v podstatě vyloučena s výjimkou zcela extrémních pochybení obecného soudu přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatelů (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, in Sb.n.u., sv. 34, usn. 43, str. 421). V usnesení ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09 vyslovil Ústavní soud s ohledem na účinnost zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, závěr o nutnosti reflektovat zvýšení hranice tzv. bagatelních věcí (novelizováno ust. § 202 odst. 2 o. s. ř., kdy horní hranice tzv. bagatelních věcí byla zákonodárcem zvýšena na 10 000 Kč) při posuzování oprávněnosti stěžovatele k podání ústavní stížnosti. V tomto usnesení Ústavní soud dovodil, že bagatelní částky - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Protože s ohledem na uvedené nemohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, je ten osobou zjevně neoprávněnou k podání ústavní stížnosti, a to bez ohledu na dobu podání žaloby, její důvodnosti apod., neboť schopnost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti (tedy v okamžiku rozhodování Ústavního soudu). Jak uvedl Ústavní soud, nelze takový výklad chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (blíže viz usnesení ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09). V případě těchto bagatelních částek nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který Ústavnímu soudu umožní efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm stěžovatelům, jejichž základní práva byla skutečně porušena. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž se řeší zásadní porušení základních práv a svobod. Bagatelní částky totiž, vzhledem ke své výši, nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Je ovšem třeba dodat, že částka 10 000 Kč není absolutní a jedinou hranicí pro posouzení oprávněnosti stěžovatele k podání ústavní stížnosti; tu je třeba vždy individuálně posuzovat v kontextu intenzity resp. závažnosti zásahu do základních práv stěžovatele, tj. druhu a intenzity případného pochybení soudu, jehož rozhodnutí je zpochybňováno.

V nyní projednávané věci směřuje ústavní stížnost stěžovatelky proti výroku o náhradě nákladů řízení v celkové výši 9.650,- Kč. Dospěl-li Ústavní soud ve shora citovaných případech k závěru o neoprávněnosti stěžovatele k podání ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí ve věcech, kde výše uplatněného meritorního nároku nepřevyšuje částku 10 000 Kč, je třeba argumentem a maiori ad minus dospět k tomu, že stejně tak je neoprávněným i stěžovatel, který napadá rozhodnutí v rozsahu náhrady nákladů řízení nepřevyšující totožnou částku (totožně viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2552/09 ze dne 13. 10. 2009). Přitom je třeba dodat, že napadené rozhodnutí nevykazuje prvky svévole a stěžovatel toliko tvrdil svou újmu na právu garantovaném čl. 6 Úmluvy, aniž by blíže vysvětlil, který z aspektů spravedlivého procesu měl být napadenými rozhodnutími porušen. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud skrze soudce zpravodaje mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou [ust. § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu], neboť podaný návrh nesměřoval k ochraně základních práv stěžovatele.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. června 2011

Eliška Wagnerová

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru