Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1870/20 #1Usnesení ÚS ze dne 15.03.2021

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO - církev
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ostrava
SOUD - OS Bruntál
Soudce zpravodajDavid Ludvík
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkRestituce
Vlastnictví
restituční nárok
EcliECLI:CZ:US:2021:2.US.1870.20.1
Datum podání04.07.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11

Ostatní dotčené předpisy

172/1991 Sb.

229/1991 Sb.

428/2012 Sb., § 5 písm.c, § 18


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1870/20 ze dne 15. 3. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Československá provincie Milosrdných sester Panny Marie Jeruzalémské se sídlem Beethovenova 235/1, Opava, zastoupené Mgr. Markem Svojanovským, advokátem se sídlem Dvorek 16, Laškov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2020 č. j. 28 Cdo 612/2020-528, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 10. 2019 č. j. 57 Co 74/2019-508 a rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 31. 10. 2018 č. j. 12 C 193/2015-465, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na ochranu vlastnictví zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 Úmluvy a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Stěžovatelka dále namítá porušení zákazu diskriminace zaručeného čl. 14 Úmluvy a porušení základních principů zakotvených v čl. 1 Listiny a čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), v pozdějším znění (dále jen "zákon č. 428/2012 Sb.), určení, že stát je vlastníkem pozemků parc. č. 825, parc. č. st. 214 (jehož součástí je stavba č. p. 282), parc. č. 172, parc. č. st. 215, parc. č. st. 216 (jehož součástí je stavba č. p. 140) a parc. č. 170 v katastrálním území Ryžoviště. Měla za to, že převod vlastnictví těchto pozemků na obec Rýžoviště pod sankcí absolutní neplatnosti vylučovaly blokační paragrafy zvláštních restitučních zákonů. Právní zájem stěžovatelky na posouzení věci spočívá v tom, že pokud by soudy v řízení o žalobě určily, že stát je vlastníkem těchto nemovitostí, stěžovatelka by vůči němu uplatnila nárok na jejich vydání. Okresní soud v Bruntále v záhlaví uvedeným rozsudkem žalobu zamítl, Krajský soud v Ostravě v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek nalézacího soudu potvrdil. Stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením odmítl.

3. Obecné soudy dospěly k závěru, že ve vztahu k pozemkům parc. č. st. 214 a parc. č. 172 v k. ú. Ryžoviště stěžovatelka nebyla ani po část rozhodného období (§ 1 zákona č. 428/2012 Sb.) jejich vlastníkem, neboť dle v řízení učiněných zjištění vlastnické právo k těmto nemovitostem bylo vloženo (a přešlo) ve prospěch obce Ryžoviště již dne 7. 3. 1940 a stěžovatelka svůj nárok k těmto pozemkům neuplatnila postupem podle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících. Ohledně těchto nemovitostí tedy stěžovatelka není oprávněnou osobou (§ 3 zákona č. 428/2012 Sb.), a není tudíž ani aktivně legitimována k požadovanému určení vlastnického práva státu podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. Ve vztahu k pozemkům parc. č. 825, parc. č. st. 215, parc. č. st. 216 a parc. č. 170 v k. ú. Ryžoviště, jež v roce 1956 Náboženská matice darovala Československému státu, stěžovatelka věcnou legitimaci k podání určovací žaloby nepostrádá (byla původním vlastníkem těchto pozemků a pozemky přešly na stát v rozhodném období). Tyto předmětné pozemky ovšem za splnění podmínek § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 172/1991 Sb."), přešly k 24. 5. 1991 (den účinnosti zákona č. 172/1991 Sb.) z vlastnictví státu do vlastnictví obce Ryžoviště, na čemž nemohl nic změnit ani § 29 (později přijatého) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění do 31. 12. 2012 (dále jen jako "zákon č. 229/1991 Sb.").

4. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům řízení jsou všechny skutečnosti známy.

5. V podané ústavní stížnosti stěžovatelka brojí proti závěrům obecných soudů, u nichž je dle stěžovatelky nesporné, že stěžovatelka byla alespoň po část rozhodného období jejich vlastníkem a své vlastnické právo pozbyla až v padesátých letech dvacátého století úkony Náboženské matice, nebrojí proto proti závěrům týkajícím se pozemku parc. č. 214. Nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že tyto pozemky přešly v souladu se zákonem č. 172/1991 Sb. na obec Rýžoviště. Obecné soudy se vůbec nezabývaly otázkou, zda předmětné pozemky mají charakter historického obecního či církevního majetku. Pokud se jednoznačně jednalo o historický církevní majetek, bylo třeba postupovat podle § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. Náboženská matice v padesátých letech převedla na stát majetek stěžovatelky protizákonně, jedná se proto o majetkovou křivdu ve smyslu § 5 písm. c) zákona č. 428/2012 Sb.

6. V posuzovaném případě dochází dle stěžovatelky ke kolizi jejího legitimního očekávání na vydání původního majetku, jehož byla v rozporu s demokratickými principy zbavena na úkor státu, a práva obce Rýžoviště na zachování současného vlastnického práva. S touto argumentací stěžovatelky se obecné soudy vůbec nevypořádaly a jejich závěry jsou v rozporu s judikaturou Ústavního soudu (srv. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 9/07, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, sp. zn. II. ÚS 411/99, sp. zn. I. US 84/05 a usnesení sp. zn. III. ÚS 630/06); Nejvyšší soud navíc vykládá nález sp. zn. Pl. ÚS 9/07 zcela nesprávně. Stěžovatelka rovněž nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že restituční nárok nepodléhá ochraně zaručené čl. 11 Listiny.

7. Stěžovatelka dále považuje za zmatený závěr odvolacího soudu v bodu 20 napadeného rozsudku, ze kterého dle stěžovatelky vyplývá, že byla povinna uplatnit svůj nárok podle zákona č. 128/1946 Sb. ve vztahu ke všem pozemkům. Namítá, že pozemky parc. č. 825, parc. č. st. 215, parc. č. st. 216 a parc. č. 170 v k. ú. Ryžoviště nebyly předmětem nacistické konfiskace. Závěr odvolacího soudu, že v roce 1956 nebyla vlastníkem předmětných pozemků, neodpovídá dle stěžovatelky provedenému dokazování.

8. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

9. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není.

10. Ústavní soud v tomto rozsahu posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

11. Stěžovatelka v ústavní stížnosti pouze pokračuje v polemice se skutkovými zjištěními a právními závěry obecných soudů, kterou vedla již v řízení před obecnými soudy. Obecné soudy již všechny uvedené argumenty vypořádaly v napadených rozhodnutích, a to včetně odkazů na dle stěžovatelky relevantní judikaturu.

12. Předně je třeba zdůraznit, že ve vztahu k pozemkům parc. č. 825, parc. č. st. 215, parc. č. st. 216 a parc. č. 170 v k. ú. Ryžoviště, dospěly všechny obecné soudy k závěru, že byly alespoň část období ve vlastnictví stěžovatelky a že úkony Náboženské matice v padesátých letech skutečně došlo k majetkové křivdě ve smyslu § 5 písm. c) zákona č. 428/2012 Sb. (k argumentaci odvolacího soudu v tomto směru viz body 22 a 33 napadeného rozsudku). Proti závěrům týkajícím se pozemku parc. č. 214 stěžovatelka nebrojí. Jediným sporným pozemkem co do výše uvedeného závěru stran jeho vlastnictví stěžovatelkou po dobu alespoň části rozhodného období proto zůstává pozemek parc. č. 172, u nějž k tomuto skutkovému závěru dospěl odvolací soud a Nejvyšší soud jeho zjištění aproboval. Odvolací soud svůj skutkový závěr odůvodnil, přičemž Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat skutkové závěry obecných soudů vyjma excesů, o který se v posuzované věci nejedná.

13. U předmětných pozemků obecné soudy vysvětlily, že ačkoli Náboženská matice tyto pozemky protiprávně darovala státu, pozemky za splnění podmínek § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. přešly k 24. 5. 1991 na obec Rýžoviště ex lege, přičemž dodatečné zakotvení zákazu dispozic s předmětnými nemovitostmi v zákoně č. 229/1991 Sb. (účinném od 24. 6. 1991) ani uplatnění restitučních nároků podle posléze přijatého zákona č. 428/2012 Sb. nemohly retroaktivně způsobit jeho opětovné odnětí a zpětný přechod na stát. Omezení nakládání s nemovitostmi příslušejícími původně církvím a náboženským společnostem nebránilo takovým změnám v osobě vlastníka, jež se neprotivily smyslu majetkového vyrovnání s církvemi. Přechodem majetku na obce v režimu zákona č. 172/1991 Sb. nebylo nikterak ohroženo zachování majetkového základu pro budoucí vypořádání s církvemi, jelikož majetek, jenž takto přešel na obce, nepozbýval svého statusu historického vlastnictví církví, a další právní dispozice s ním tedy zůstávaly limitovány § 29 zákona o půdě. Bylo výsostným právem zákonodárce rozhodnout, zda onen nezmenšený majetkový substrát umožní využít k naturálnímu uspokojení restitučních nároků církví tím, že obce coby veřejnoprávní korporace zařadí mezi povinné osoby, či nikoli. Skutečnost, že při přijímání zákona č. 428/2012 Sb. bylo zvoleno řešení nezahrnující obce do výčtu povinných osob obsaženého v § 4 tohoto zákona, nemohla zpětně delegitimizovat zvláštními právními předpisy uskutečněné a z hlediska šetření zájmu církví na restituci jejich historického majetku neproblematické přechody majetku ze státu na obce.

14. Ústavní soud závěry obecných soudů shledává z ústavního hlediska udržitelnými; do výkladu a aplikace podústavního práva nenáleží Ústavnímu soudu vstupovat. Právo na spravedlivý proces není možné pojímat tak, že by zaručovalo jednotlivci nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, a to ani v restitučních věcech. Se stěžovatelkou citovanou judikaturou se již obecné soudy vypořádaly, Ústavní soud tedy pouze opakuje, že nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 9/07, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, sp. zn. II. ÚS 411/99 a sp. zn. I. US 84/05, ani usnesení sp. zn. III. ÚS 630/06 závěrům obecných soudů neodporují.

15. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatelky dotčeným rozhodnutím porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. března 2021

Ludvík David, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru