Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1870/15 #1Usnesení ÚS ze dne 11.08.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 5
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepříslušnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/př... více
Věcný rejstříkDokazování
odůvodnění
kupní smlouva
odpovědnost
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.1870.15.1
Datum podání23.06.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 616, § 622 odst.2

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1870/15 ze dne 11. 8. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky RENAULT RETAIL GROUP CZ, s. r.o., se sídlem Praha 5, Helsinská 166/2, zastoupené Mgr. Jiřím Černým, advokátem, se sídlem Karlovo náměstí 671/24, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, č. j. 33 Cdo 1323/2013-401, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2012, č. j. 21 Co 162/2012-331, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5, ze dne 16. 9. 2011, č. j. 20 C 579/2007-250, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu ze dne 23. 6. 2015 napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v článku 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a v článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Stěžovatelka spatřuje pochybení obecných soudů ve způsobu, jakým řešily námitky týkající se její odpovědnosti za vady prodané věci, konkrétně vady klimatizace osobního automobilu. Dle stěžovatelky vada vznikla v důsledku havárie, ke které došlo 15. 1. 2007, tedy krátce předtím, než se poprvé projevily vady klimatizace. Za takové poškození automobilu a jeho důsledky stěžovatelka neodpovídá. Stěžovatelka taktéž namítá, že nebyla ze strany žalobkyně Daniely Peškové (dále jen "žalobkyně") splněna podmínka řádného uplatnění nároku z odpovědnosti za vady prodané věci v průběhu záruční doby a podmínka opakovaného výskytu odstranitelné vady po opravě. Obecné soudy dle stěžovatelky opomenuly, že odpovědnost prodávajícího se nevztahuje na vady způsobené kupujícím a je primárně vázána na vlastnosti věci. Kupující je přitom povinen postupovat tak, aby bylo zřejmé, že jsou uplatněny právě nároky zodpovědnosti za vady v záruční době. Stěžovatelka upozorňuje, že obecné soudy vycházely na jedné straně z toho, že u kupujícího lze bez dalšího předpokládat efektivní jednání směřující k tomu, aby odstranitelná vada vyskytnuvší se během záruční doby byla opravena, a na straně druhé z toho, že bez ohledu na okolnosti je prodávající vždy odpovědný za to, že při návštěvě servisu k opravě nedošlo. Taková nerovnost se v daném případě projevila i v hodnocení důkazů soudem, když nebyly vzaty v úvahu důkazy, z nichž bylo možné dovodit závěr, že k řádnému uplatnění vady během záruční doby vůbec nedošlo, a současně byly odmítnuty důkazní návrhy umožňující objasnit skutkový stav, pokud jde o okolnosti obou návštěv žalobkyně v servisu.

3. Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je v převážné části zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího soudu ani Městského soudu v Praze či Obvodního soudu pro Prahu 5 nedošlo.

4. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevné, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti. Vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne.

5. Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace podústavního práva obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost však staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti [srov. čl. 83, 90 a 91 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatelka namítá, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem podústavní právo, může se jím Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu, nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17), nález sp. zn. II. ÚS 444/01 ze dne 30. 10. 2001 (N 163/24 SbNU 197)]. Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo.

6. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Žalobkyně se žalobou doručenou Obvodnímu soudu pro Prahu 5 dne 30. 10. 2007, ve spojení s jejím doplněním ze dne 30. 4. 2010, domáhala, aby stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit jí částku 636 092 Kč s příslušenstvím proti vydání osobního automobilu RENAULT Mégane Scénic, RZ 2L4 0686, VIN VF1JMRF0534416341 (dále také jen "automobil"). Rozsudkem ze dne 16. 9. 2011, č. j. 20 C 579/2007-250, ve spojení s usnesením ze dne 7. března 2012, č. j. 20 C 579/2007-289, Obvodní soud pro Prahu 5 žalobě zcela vyhověl. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že jestliže žalobkyně důvodně uplatnila právo z odpovědnosti za vady prodané věci [§ 619 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský zákoník")] a oprávněně od kupní smlouvy odstoupila, je povinností účastníků smlouvy navzájem si vrátit plnění, která podle ní dostali (§ 457 občanského zákoníku). K odvolání stěžovatelky odvolací soud přiznal žalobkyni z titulu požadavku na vrácení kupní ceny částku 384 600 Kč, představující obvyklou cenu automobilu k okamžiku odstoupení od kupní smlouvy (26. 9. 2007), která podle něj zohledňuje opravu vozu v roce 2007 a skutečný technický stav. Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu zamítl. Nejvyšší soud k dovolání žalobkyně rozsudek odvolacího soudu v části, ve které žalobu zamítnul, zrušil s odůvodněním, že jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že je nezbytné zjistit tržní (obvyklou) cenu vozidla k okamžiku odstoupení od smlouvy s přihlédnutím ke zjištěným poškozením, a za tím účelem zadal znalci znalecký úkol, měl se vypořádat s žalobkyní předloženým znaleckým posudkem Ing. Jana Kubelky ze dne 10. 7. 2012, podle jehož závěrů označená poškození vozidla neměla vliv na výši částky, kterou má stěžovatelka žalobkyni vrátit. Dovolání stěžovatelky proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu v rozsahu částky 384 600 Kč s příslušenstvím Nejvyšší soud zamítl.

7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že si je vědoma skutečnosti, že ohledně části žalovaného nároku dotčené měnícím rozsudkem odvolacího soudu řízení dále probíhá před Městským soudem v Praze, kterému byla věc v tomto rozsahu vrácena Nejvyšším soudem k dalšímu řízení. Z hlediska přezkumu Ústavním soudem je tato skutečnost významná potud, že ústavní stížností napadeným rozsudkem dovolacího soudu nebyla v době podání ústavní stížnosti právní věc stěžovatelky v části, jíž byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2012, č. j. 21 Co 162/2012-331, změněn rozsudek soudu prvního stupně, dosud pravomocně ukončena, neboť soudní řízení dále pokračuje pod zn. 21 Co 162/2012 před Městským soudem v Praze, kterému byla věc napadeným rozhodnutím dovolacího soudu vrácena k dalšímu řízení. Z toho plyne, že stěžovatelka má možnost domáhat se ochrany všech svých práv v průběhu tohoto pokračujícího řízení. Teprve v případě, pokud by - podle názoru stěžovatelky - konečné rozhodnutí ve věci narušilo její základní ústavně zaručená práva, mohla by se v této části proti ní směřujícího nároku domáhat nápravy prostřednictvím ústavní stížnosti. Vzhledem k výše uvedenému posoudil Ústavní soud v této části ústavní stížnost jako návrh nepřípustný ve smyslu § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

8. Předmětem ústavní stížnosti tak zůstává napadený rozsudek dovolacího soudu v části, ve které dovolání stěžovatelky zamítl, a jemu předcházející rozsudek odvolacího soudu v části, ve které uložil stěžovatelce zaplatit žalobkyni částku 384 600 Kč, a v tomto rozsahu také rozsudek soudu prvního stupně.

9. Dovolací soud shledal přípustnost dovolání stěžovatelky ohledně ve své rozhodovací činnosti dosud nevyřešené otázky, zda opakovaně se vyskytnuvší vada klimatizace nebrání v řádném užívání vozidla. Zde Nejvyšší soud dovodil, že za vady, které brání řádnému užívání věci, nutno považovat též závady ve funkčních vlastnostech vozidla, jakož i vady kupujícím vymíněných vlastností (tj. např. funkční klimatizace). Nejvyšší soud zdůraznil účel automatické klimatizace v osobním vozidle, totiž usnadnění cestování za zhoršených klimatických podmínek při výkyvu teplot oproti průměrnému teplotnímu normálu, a uzavřel, že opakovaně se vyskytnuvší závada (nefunkčnost) této součásti vozidla snižuje podstatným způsobem uživatelský standard, a brání tak jeho řádnému užívání.

10. Ústavní soud neshledal důvodu, pro který by takto řádně odůvodněný závěr Nejvyššího soudu bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základnu a je logicky a srozumitelně odůvodněn, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. Ani stěžovatelka, která založila svou argumentaci v ústavní stížnosti na tvrzení, že nenese odpovědnost za vadu klimatizace, ke shora uvedenému závěru Nejvyššího soudu žádné z ústavně právního hlediska relevantní námitky neuvedla.

11. Pokud jde o ostatní dovolací námitky týkající se zejména nedostatků řádného uplatnění vad žalobkyní, kritiky znaleckého posudku a vůbec postupu soudů při provádění a hodnocení důkazních prostředků, Nejvyšší soud konstatoval, že tyto námitky jsou bez významu z hlediska přípustnosti dovolání stěžovatelky podle § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť se nejedná o zpochybnění právního posouzení věci, nýbrž o uplatnění námitek týkajících se nesprávně, případně neúplně zjištěného skutkového stavu věci, resp. vadného hodnocení provedených důkazů. Pokud jde o námitku, že příčina závady klimatizace mohla být zjištěna znaleckým posudkem (při vědomí, že soudem ustanovený znalec souvislost mezi poškozením vozidla a nefunkční klimatizací vyloučil), a námitku nesprávného právního posouzení otázky, že v důsledku poškození vozu není žalobkyně schopna vrátit zakoupené auto ve stavu po obvyklém (běžném) opotřebení, tuto měl dovolací soud za řešenou ze strany obecných soudů v souladu s dosavadní rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.

12. Ústavní soud připomíná, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ingerence do těchto úvah se vymyká pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či pro jiné ústavní úrovně dosahující vady vytyčené dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2888/12 ze dne 13. 9. 2012 a v něm citovanou judikaturu), což v projednávaném případě nezjistil.

13. Ústavní soud nepřisvědčil ani rozsáhlé a podrobné argumentaci stěžovatelky týkající se především nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci, případně nesprávného hodnocení provedených důkazů v řízení před soudem prvního a druhého stupně, kdy k námitce stěžovatelky, že k poškození klimatizace mohlo dojít v důsledku havárie, nebyly dle jejího tvrzení provedeny jí navržené důkazy, zejména znalecký posudek, ani soud odmítnutí provedení navržených důkazů neodůvodnil.

14. Pokud jde o důkazní řízení, Ústavní soud ve své judikatuře vymezil, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu mají ústavněprávní relevanci a za určitých podmínek odůvodňují zásah Ústavního soudu. Jedná se mimo jiné o případy tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez adekvátního odůvodnění zamítnut (event. opomenut), což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci, nebo dále o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí (ať již negativně či pozitivně) zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 150/93 ze dne 3. 11. 1994 (N 49/2 SbNU 87), nález sp. zn. III. ÚS 61/94 ze dne 16. 2. 1995 (N 10/3 SbNU 51), nález sp. zn. IV. ÚS 185/96 ze dne 29. 11. 1996 (N 131/6 SbNU 461), nález sp. zn. II. ÚS 213/2000 ze dne 20. 2. 2002 (N 19/25 SbNU 143), nález sp. zn. I. ÚS 549/2000 ze dne 18. 4. 2001 (N 63/22 SbNU 65), nález sp. zn. IV. ÚS 219/03 ze dne 20. 2. 2004 (N 25/32 SbNU 225), a další]. Konečně třetí skupinou případů vad důkazního řízení tvoří případy, kdy z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257), nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255), nález sp. zn. II. ÚS 182/02 ze dne 11. 11. 2003 (N 130/31 SbNU 165), a další].

15. Soud prvního stupně v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí vycházel ze závěrů znaleckého posudku znaleckého ústavu DEKRA Automobil a. s., ve kterém se uvádí, že poškození vozidla ukazuje minimální možnost mechanického poškození prvků klimatizace, tato poškození s nefunkční klimatizací nesouvisí. Vada klimatizace byla zjištěna v závadě těsnosti hadice propojující kompresor klimatizace a chladič klimatizace. Soud prvního stupně provedl taktéž výslech znalce Václava Hrácha, z něhož se podává, že ucházení hadice je pravděpodobně výrobní vadou. Znalec potvrdil závěry znaleckého posudku, který nezjistil nedovolený zásah do systému klimatizace, stejně tak nebyla zjištěna netěsnost hadice v důsledku mechanických vlivů jako například nárazem do vozidla. Prohlídkou vozidla nebylo zjištěno nic, co by nasvědčovalo tomu, že by náraz měl vliv na poškození klimatizace. Z těchto znaleckých závěrů a řady dalších důkazů (str. 5 - 11 rozsudku) soud dovodil, že po převzetí automobilu žalobkyní se v záruční době na vozidle projevila vada spočívající v nefunkčnosti klimatizace způsobené netěsností propojovací hadice od kompresoru klimatizace k chladiči, ze které v místě spoje unikalo chladivo. Soud vzal za prokázané, že je vyloučena souvislost vzniku závady s havárií vozidla dne 15. 1. 2007 a případným následným poškozením.

16. Z obsahu odůvodnění soudu prvního stupně je tedy zřejmé, že se soud nedopustil stěžovatelkou namítaného pochybení, neboť přesvědčivě zdůvodnil, jakým způsobem předmětný znalecký posudek zhodnotil. Postupoval přitom v souladu s ustálenou judikaturou, podle které soud není oprávněn přehodnocovat závěry znalce po věcné stránce, ale může hodnotit úplnost výchozích skutkových podkladů, logickou souladnost znalcových závěrů a eventuálně též srovnávat obsah znaleckého posudku s ostatními provedenými důkazy. Není přitom rozhodné, jaké bylo zadání znaleckého posudku, rozhodující je obsah znaleckého vyjádření, které otázku posouzení souvislosti poškození klimatizace a havárie zodpovědělo. Z důvodu hospodárnosti řízení by tedy bylo zcela neúčelné přistoupit ohledně této otázky k zadání dalšího znaleckého posudku. Pokud stěžovatelka nesouhlasí se způsobem, jakým soud prvního stupně provedené důkazy vyhodnotil, poukazuje Ústavní soud na svoji konstantní judikaturu, podle které z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažena v § 132 občanského soudního řádu. Do volného uvážení obecného soudu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, zjišťuje však, zda rozhodnutí soudu je přezkoumatelné z hlediska identifikace rámce, v němž se volná úvaha soudu pohybovala. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší ani přehodnocování dokazování prováděného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval. Ústavní soud by mohl do tohoto procesu zasáhnout pouze tehdy, pokud by obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů, popř. pokud by bylo možno konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry. Pak by byl jeho zásah odůvodněn, neboť takové rozhodnutí by bylo třeba považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995, N 34/3 SbNU 257). Takový stav však v posuzované věci shledán nebyl.

17. Ústavní soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatelky, že servisní úkon žalobkyně, která "navštívila" autorizovaný servis 24. 4. 2007, a poté 12. 7. 2007 a 6. 8. 2007, nelze sám o sobě považovat za uplatnění práva z odpovědnosti za vady prodané věci v záruční době. Podle stěžovatelky je třeba zohlednit, zda kupující postupoval tak, že bylo zřejmé, že uplatnil vůči servisu a následně vůči prodávajícímu právě právo ze záruky, a zda poskytl odpovídající součinnost k odstranění vady. Stěžovatelka tvrdí, že v řízení nebyl proveden žádný důkaz, z něhož by bylo možné dovodit, že žalobkyně uplatnila právě nároky z odpovědnosti za vady věci v záruční době, ani na zakázkovém listu není uvedeno, že by žalobkyně uplatnila reklamaci.

18. V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně stěžovatelce s odkazem na komentářovou literaturu vyložil, že k uplatnění odpovědnosti za vady postačí jednostranný právní úkon, kterým kupující vytkne konkrétní vadu a sdělí, jaký konkrétní nárok z odpovědnosti za vady uplatňuje. Ze zakázkových listů k předmětným opravám vzal soud za prokázané, že došlo ke kontrole klimatizace a jejímu doplnění chladivem, z výpovědi žalobkyně a svědka Milana Jelena bylo prokázáno, že uplatněnou vadu žalobkyně specifikovala jako nefunkčnost klimatizace. Zde soud zcela případně poukazuje na logiku věci, kdy je velmi nepravděpodobné, že by žalobkyně třikrát za sebou v průběhu jednoho roku požadovala doplnit klimatizaci chladivem, aniž by se zabývala tím, že po měsíci je klimatizace opět prázdná. Z výpovědi svědka Ivana Čermáka bylo prokázáno, že garanční opravy vozidel se automaticky zaznamenávají v systému, a servis si tak musel být vědom toho, že jde o opakovanou závadu klimatizace uplatněnou v záruční době. Soud prvního stupně proto uzavřel, že žalobkyně vadu při reklamaci dostatečně specifikovala, přičemž požadovala její opravu.

19. Ústavní soud konstatuje, že se stěžovatelka domáhá přehodnocení shora uvedeného závěru obecného soudu, v ústavní stížnosti ovšem v podstatě pouze opakuje argumentaci, kterou uplatnila již před obecnými soudy. Tím staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu nepřísluší. Ústavní soud je přesvědčen, že v této konkrétní souzené věci není důvodu, aby uvedený závěr soudu prvního stupně, s nímž se ztotožnil i soud odvolací, z ústavněprávního hlediska neakceptoval, neboť jej považuje za řádně odůvodněný a přesvědčivý.

20. Pokud stěžovatelka namítá, že soud opomenul část výpovědi zaměstnance stěžovatelky, svědka Ivana Čermáka, a taktéž odmítl návrh stěžovatelky na výslech svědků - pracovníků servisu, kteří se žalobkyní při obou návštěvách servisu v České Lípě jednali a provedli příslušné servisní úkony, opakuje Ústavní soud, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů, jež má předobraz již ve stanovených pravidlech jejich provádění; to znamená, že soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba. Neplatí pak, že je procesní povinností soudu vyhovět každému důkaznímu návrhu; oproti tomu je zcela regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, není-li navržený důkaz způsobilý ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, anebo je odůvodněně nadbytečný, jelikož skutečnost, k níž má být proveden, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak [srov. nález sp. zn. I. ÚS 733/01 ze dne 24. 2. 2004 (N 26/32 SbNU 239), nález sp. zn. III. ÚS 569/03 ze dne 29. 6. 2004 (N 87/33 SbNU 339), nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377), nález sp. zn. II. ÚS 418/03 ze dne 16. 6. 2005 (N 125/37 SbNU 573)].

21. V projednávané věci soud prvního stupně neprovedl stěžovatelkou navržené důkazy - výslech svědků Martina Pittnera a Františka Malého s odůvodněním, že rozhodné skutečnosti týkající se reklamace závady v servisu v České Lípě považoval za dostatečně zjištěné ostatními provedenými důkazy. S ohledem na dobu, která od reklamace uplynula, a předpokládané množství zakázek servisu soud rovněž pochyboval o možnosti zjištění nových skutečností z výpovědí uvedených svědků.

22. Z citovaných závěrů soudu prvního stupně má Ústavní soud za to, že nedošlo v projednávané věci k stěžovatelkou namítanému pochybení, neboť soud přesvědčivě a podrobně zdůvodnil, z jakých důvodů nebyly stěžovatelkou navržené důkazy provedeny, a vycházel ve svých závěrech z řádně provedených důkazů, kterými byl dostatečně skutkový stav věci zjištěn.

23. Ústavní soud uzavírá, že v souzené věci postupovaly obecné soudy v hranicích vymezených příslušnými procesními předpisy a ve věci aplikovaly podústavní právo ústavně konformním způsobem. V přezkoumávaných rozhodnutích nelze spatřovat ani libovůli ani extrémní nesoulad mezi zjištěným skutkovým stavem a z něho vyvozenými právními závěry ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Napadená rozhodnutí jsou logická, jasná, přesvědčivá a jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.

24. Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v části směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, č. j. 33 Cdo 1323/2013-401, v rozsahu, ve kterém dovolání stěžovatelky zamítnul, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2012, č. j. 21 Co 162/2012-331, v části, ve které uložil stěžovatelce zaplatit žalobkyni částku 384 600 Kč, a v tomto rozsahu také proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5, ze dne 16. 9. 2011, č. j. 20 C 579/2007-250, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, ve zbytku pak ústavní stížnost odmítl jako nepřípustnou podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. srpna 2015

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru