Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 187/2000Nález ÚS ze dne 12.03.2001Interpretace rehabilitačních předpisů

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajHoleček Miloš
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /rehabilitace
Věcný rejstříkTrest
vojenská a civilní služba
PoznámkaPřekonáno stanoviskem Pl.ÚS-st 14/01, usnesením sp. zn. IV.ÚS 172/01.
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 40/21 SbNU 353
EcliECLI:CZ:US:2001:2.US.187.2000
Datum podání24.03.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

119/1990 Sb.

198/1993 Sb., § 6


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 187/2000 ze dne 12. 3. 2001

N 40/21 SbNU 353

Interpretace rehabilitačních předpisů

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě o ústavní stížnosti J. M.,

proti usnesením Okresního soudu v Litoměřicích z 9.2.2000 č.j. Ntr

3/99 - 7 a Krajského soudu v Ústí nad Labem z 1.3.2000 č.j. 6 To

144/2000 - 13 takto:

Usnesení Okresního soudu v Litoměřicích z 9. února 2000 č.j.

Ntr 3/99 - 7 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem z 1.

března 2000 č.j. 6 To 144/2000 - 13 se ruší.

Odůvodnění:

I.

Navrhovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že z důvodu

svědomí a náboženského přesvědčení odmítl nastoupit vojenskou

službu, již měl podle povolávacího rozkazu vykonávat od 29. března

1983, a byl za to odsouzen rozsudkem Vojenského obvodového soudu

v Litoměřicích z 18. května 1983 sp. zn. 4 T 129/83 pro spáchání

trestného činu nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §

269 odst. 1 trestního zákona k nepodmíněnému trestu odnětí svobody

v trvání dvou roků. Usnesením Vojenského obvodového soudu

v Litoměřicích z 12. září 1991 sp. zn. 2 Rtv 32/91 ve spojení

s usnesením Vyššího vojenského soudu v Příbrami z 15. října 1991

sp. zn. 3 Rtvo 39/91 byl původní rozsudek kvůli nepřiměřené

přísnosti zrušen ve výroku o trestu. Rozsudkem Vojenského

obvodového soudu v Litoměřicích ze 14. listopadu 1991 sp. zn. 2

Rtv 32/91 zůstal výrok o vině nedotčen, ale podle § 24 odst. 1

písm. a) trestního zákona bylo upuštěno od potrestání.

Po vyhlášení nálezu Ústavního soudu ze 7. října 1998 sp. zn.

II.ÚS 285/97 ve věci L. K., který se na navrhovatelův případ

vztahuje a podle něhož měli občané právo na odepření vojenské

služby podle čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv již před

rokem 1990, navrhovatel dal podnět ministru spravedlnosti

k podání stížnosti pro porušení zákona z toho důvodu, že ani

v rehabilitačním řízení nebylo uznáno jeho právo na odepření

vojenské služby. Ačkoliv v obdobných případech K. B. a P. H.

ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona podal,

v navrhovatelově věci tak odmítl učinit. Posléze se navrhovateli

nepodařilo dosáhnout ani obnovy řízení.

Nakonec se navrhovatel dne 5.12.1999 obrátil na Okresní soud

v Litoměřicích s návrhem na přezkumné řízení podle zákona č.

198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu

proti němu. Okresní soud v Litoměřicích návrh zamítl usnesením

z 9. února 2000 sp. zn. Ntr 3/99 a Krajský soud v Ústí nad Labem

usnesením z 1. března 2000 sp. zn. 6 To 144/2000 zamítl

navrhovatelovu stížnost proti tomuto usnesení. Návrh i stížnost

byly zamítnuty proto, že podle názoru soudů obou stupňů lze podle

zákona č. 198/1993 Sb. zrušit pouze uložený trest, čímž je míněna

sankce, nikoli výrok o vině. Vzhledem k tomu, že v rehabilitačním

řízení bylo od potrestání upuštěno, nepřichází zrušení či zmírnění

trestu v úvahu. Také podle názoru soudů nejde o věc, na niž se

nevztahuje rehabilitace podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní

rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, ale naopak podle

tohoto zákona bylo o věci pravomocně rozhodnuto.

Navrhovatel uvedl, že jak v původním trestním, tak potom

v rehabilitačním řízení soudy rozhodly chybně, když v původním

řízení byl vysloven a v rehabilitačním řízení potom ponechán beze

změny výrok o jeho vině. Tento závěr je podpořen obecnými zásadami

vyloženými v nálezu Ústavního soudu ze 7. října 1998 sp. zn.

II.ÚS 285/97 a posléze v rozsudcích Nejvyššího soudu ze 4. března

1999 sp. zn. 6 Tz 144/98 v téže věci L. K., z 25. května

1999 sp. zn. 7 Tz 17/99 ve věci J. K., ze 16. září 1999 sp.

zn. 7 Tz 125/99 ve věci K. B., ze 16.listopadu 1999 sp. zn. 4 Tz

166/99 ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře z 11.

ledna 2000 sp. zn. 1 T 114/99 ve věci K. N. a z 10. února 2000

sp. zn. 7 Tz 208/99 ve věci R. W. V těchto rozhodnutích je

řečeno, že občané měli již před rokem 1990 právo na odepření

vojenské služby z důvodu svědomí nebo náboženského vyznání. Všech

pět jmenovaných osob bylo plně rehabilitováno a zproštěno

obžaloby. Všechna uvedená rozhodnutí se k navrhovatelovu případu

vztahují, neboť i on byl odsouzen za trvalé odepření vojenské

služby před rokem 1990. Z toho vyplývá, že v původním

i rehabilitačním řízení bylo popřeno navrhovatelovo základní právo

na odepření vojenské služby.

Při řešení věci podle zákona č. 198/1993 Sb. je rozhodující

výklad pojmu "trest" v § 6 tohoto zákona. Podle uvedeného

ustanovení může být zrušen či zmírněn trest v případech, kdy nelze

dosáhnout rehabilitace podle zákona č. 119/1990 Sb. a přitom

jednání odsouzeného směřovalo k ochraně základních lidských

a občanských práv a svobod ne zjevně nepřiměřenými prostředky. Pro

účely řízení podle § 6 zákona č. 198/1993 Sb. mají být přiměřeně

použita ustanovení § 4 a násl. zákona č. 119/1990 Sb. Slovo

"trest" v § 6 zákona č. 198/1993 Sb. je proto třeba interpretovat

ve smyslu zákona č. 119/1990 Sb. jako

- odsuzující soudní rozhodnutí, jež nabylo právní moci ( § 4

zákona č. 119/1990 Sb.)

- nezákonné zbavení osobní svobody nebo majetku (§ 33 odst. 2

zákona č. 119/1990 Sb.)

- jiné porušení zákona, k němuž došlo z důvodů uvedených

v § 1 zákona č. 119/1990 Sb. (§ 30 odst. 2 zákona č.

119/1990 Sb.).

Je tedy zřejmé, že v řízení podle zákona č. 198/1993 je třeba

posuzovat "trest" v širším smyslu a že se tento "trest" netýká jen

výroku o trestu, ale i dalších opatření státní moci, která působí

občanovi nezákonnou újmu na svobodě, majetku a cti. Proto

navrhovatel nesouhlasí s tvrzením, že se domáhá něčeho, čemu už

bylo vyhověno podle zákona č. 119/1990 Sb., když bylo upuštěno od

potrestání, neboť na něm stále ulpívá vina, což považuje za újmu

na cti a pociťuje jako porušení svých základních občanských práv.

Napadená rozhodnutí jsou odůvodněna také tím, že nejde o trestný

čin, na který se nevztahuje rehabilitace podle zákona č. 119/1990

Sb. Je nesporné, že ke dni účinnosti zákona č. 119/1990 Sb. se

tento zákon na navrhovatelův případ vztahoval, nyní tomu tak však

již není, a to z toho důvodu, že opětovný postup podle uvedeného

zákona už nepřichází v úvahu, neboť jde o věc podle tohoto zákona

rozhodnutou. Navíc podání nového návrhu podle zákona č.119/1990

Sb. brání uplynutí lhůty podle jeho § 6.

Odvolací soud ve svém usnesení uvádí, že by se sice dalo

souhlasit s případným širším výkladem ustanovení § 6 zákona č.

198/1993 Sb., zároveň však tvrdí, že navrhovatelovu výkladu jako

příliš extenzivnímu nelze přisvědčit.

Podle navrhovatele soudy při svém rozhodování porušily čl.

6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl.

36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť mu nepřiznaly

právo na soudní ochranu a právo na spravedlivý proces. Došlo také

k porušení čl. 9 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv

a základních svobod, čl. 15 odst. 1 a 3 Listiny základních práv

a svobod, čl. 18 a čl. 29 odst. 2 Všeobecné deklarace lidských

práv a č. 18 odst. 1 až 3 Mezinárodního paktu o občanských

a politických právech. Navrhovatel byl nucen k výkonu vojenské

služby v rozporu se svým svědomím a náboženským vyznáním.

Náboženská svoboda výslovně zahrnuje právo na odepření vojenské

služby z náboženských důvodů. Tato svoboda je chráněna uvedenými

ustanoveními, z nichž zároveň vyplývá, že nejde o svobodu

absolutní, ale že ji lze podrobit určitým omezením, jež jsou

specifikována. Může jít o omezení, jaká předepisuje zákon a jež

jsou nutná k ochraně veřejné bezpečnosti, pořádku, zdraví nebo

morálky či základních práv a svobod jiných. Tento rámec nesmějí

omezení překročit, což však odsuzující rozsudek z roku 1983

učinil. Vojenská služba byla sice vyžadována tehdejším zákonem,

rozhodně však nebyla nutná k ochraně uvedených hodnot. Naopak

povinná vojenská služba byla v té době přímým mocenským nástrojem

k podpoře režimu, který byl podle § 2 odst. 1 zákona č. 198/1993

Sb. zločinný a nelegitimní a je zavrženíhodný. Také rozhodnutí

z roku 1991 vydaná v rehabilitačním řízení vycházela pouze

z toho, že v roce 1983 byla vojenská služba povinná a nezabývala

se kolizemi této povinnosti se svobodou vyznání a svědomím.

Podobně napadená rozhodnutí z roku 2000 nevyhověla návrhu kvůli

navrhovatelovu výkladu § 6 zákona č. 198/1993 Sb., který se soudům

jevil jako příliš extenzivní, aniž při vlastním výkladu

přiměřenosti tohoto ustanovení vzaly v úvahu, že se věc týká

náboženské svobody, která byla nepřípustně omezena.

Konečně navrhovatel namítl porušení čl. 40 odst. 6 Listiny

základních práv a svobod a připomněl, že 1.12.1999 nabyl účinnosti

zákon č. 223/1999 Sb., kterým byl zrušen § 269 trestního zákona,

podle něhož byl navrhovatel uznán vinným. Tento zákon přináší také

novelu § 270 trestního zákona, pod nějž je možné zařadit i některá

jednání doposud kvalifikovaná podle § 269 trestního zákona.

Novelizované ustanovení postihuje bez bližšího rozlišení ty, "kdo

nenastoupí, byť z nedbalosti, službu v ozbrojených silách do 24

hodin po uplynutí lhůty v povolávacím rozkaze". Toto ustanovení je

ovšem třeba vykládat v souladu s Listinou základních práv

a svobod, která v článku 15 odst. 3 garantuje právo na odepření

vojenské služby z důvodu svědomí a náboženského vyznání. Podle

novelizovaného § 270 trestního zákona může tedy být odsouzena

pouze osoba, která tyto důvody nemá. Navrhovatel je ovšem měl.

Vojenskou službu odepřel na základě hlubokého vnitřního

přesvědčení, kvůli němuž byl ochoten strpět i perzekuci.

Navrhovatel má podle čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv

a svobod právní nárok, aby jeho případ byl přezkoumán podle nového

zákona, je-li to pro něho příznivější. Zrušením § 269 trestního

zákona k takové situaci právě došlo. Přesto se v napadených

rozhodnutích soudy odmítly věcí zabývat.

II.

Předseda senátu Okresního soudu v Litoměřicích JUDr. J. H. ve

vyjádření k návrhu odkázal na napadené rozhodnutí soudu I. stupně

a vyslovil přesvědčení, že jiné řešení této věci nepřicházelo

v úvahu, neboť by došlo k nepřiměřeně volnému výkladu § 6 zákona

č. 198/1993 Sb. Uvedl však, že z hlediska porušení

navrhovatelových práv podle uvedených předpisů, především Listiny

základních práv a svobod, je situace složitější v tom, že nikdo

nemůže být nucen vykonávat vojenskou službu, je-li to v rozporu

s jeho svědomím nebo náboženským vyznáním. I když nenastoupení

služby v ozbrojených silách je trestné také v současnosti, jsou

dány možnosti jí nahradit jinou službou a podobná možnost

existovala i dříve, např. při závazku práce v dolech. Předseda

senátu pro případ, že navrhovatel o tuto možnost usiloval, leč

neuspěl, doporučil, aby ústavní stížnosti bylo vyhověno a aby

v opačném případě byla zamítnuta. Předseda senátu Krajského soudu

v Ústí nad Labem JUDr. F. M. ve vyjádření k ústavní stížnosti

uvedl, že argumentaci v ní použité nelze upřít kvalifikovanost,

což bylo výslovně konstatováno v napadeném rozhodnutí soudu II.

stupně, a že tento návrh nesporně vystihuje předmět kolize

právního názoru týkající se použitelnosti § 6 zákona č. 198/1993

Sb. na jinak správně zrekapitulovanou navrhovatelovu trestní věc.

Sdělil, že se soud však s navrhovatelovými názory, konkrétně

s jeho výkladem pojmu "trest", neztotožňuje a setrvává na

stanovisku, že výklad § 6 zákona č. 198/1993 Sb. podaný v ústavní

stížnosti je nepřiměřeně rozšiřující. Vyjádřil nesouhlas

i s navrhovatelovým výkladem účinků uvedené novely trestního

zákona, neboť pravomocný rozsudek Vojenského obvodového soudu

v Litoměřicích ze 14.11.1991 č.j. 2 Rtv 32/91- 24 nelze již

podrobit revizi v přezkumném řízení podle zákona č. 198 /1993 Sb.

a vedle toho právní mocí tohoto rozsudku nastaly účinky

neodsouzení (§ 24 odst. 2 trestního zákona). Vzhledem k tomu, že

odvolací soud vydal své rozhodnutí podle zákona a neporušil tím

navrhovatelova práva, navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.

Okresní státní zastupitelství v Litoměřicích jako vedlejší

účastník ( § 76 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu)

uvedlo, že spisy bývalé Vojenské obvodové prokuratury

v Litoměřicích už nemá k dispozici, neboť byly předány Vojenskému

ústřednímu archivu v Olomouci a bez jejich znalosti nelze ve věci

zaujmout stanovisko, nicméně však sdělilo, že je nutno přisvědčit

argumentaci Krajského soudu v Ústí nad Labem v tom, že pojem

"trest" uvedený v § 6 zákona č. 198/1993 Sb. je navrhovatelem

v ústavní stížnosti vykládán příliš široce. I ostatní úvahy soudu

považuje okresní státní zástupce JUDr. Z. H. za správné.

Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem se postavení

vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem v této věci

podle § 28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. vzdalo.

III.

Z návrhu na zahájení řízení, vyjádření účastníků, listin,

které předložil navrhovatel, a spisu Okresního soudu

v Litoměřicích sp. zn. Ntr 3/99 Ústavní soud zjistil, že rozsudkem

Vojenského obvodového soudu v Litoměřicích z 18. května 1983 sp.

zn. 4 T 129/83 byl navrhovatel uznám vinným trestným činem

nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1

trestního zákona a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody

v trvání dvou roků.

Usnesením Vojenského obvodového soudu v Litoměřicích

z 12.9.1991 sp. zn. 2 Rtv 32/91 byl podle § 14 odst. 1 písm. f)

a odst. 3 zákona č. 119/1990 Sb. v trestní věci odsouzeného

navrhovatele zrušen v rozsudku Vojenského obvodového soudu

v Litoměřicích z 18.5.1983 sp. zn. 4 T 129/83 výrok o trestu

a zároveň byla zrušena všechna další rozhodnutí na výrok o trestu

obsahově navazující. Výrok o trestu, který navrhovatel celý

vykonal, byl zrušen, neboť soud v rehabilitačním řízení po

posouzení případu pojal pochybnost, byl-li trest uložen v souladu

s jeho účelem a zda byl přiměřený vzhledem k stupni nebezpečnosti

činu pro společnost a tuto pochybnost vyložil ve prospěch

odsouzeného. Navrhovatel podal proti tomuto usnesení stížnost,

kterou Vyšší vojenský soud v Příbrami usnesením z 15.10. 1991 sp.

zn. 3 Rtvo 39/91 jako neodůvodněnou zamítl a v odůvodnění

rozhodnutí uvedl zejména, že v případech, kdy se přezkoumává

rozsudek ve vztahu k trestnému činu nenastoupení služby

v ozbrojených silách, nelze paušálně rozhodovat tak, že by byla

zrušena vina bez ohledu na řádné zkoumání pohnutky, která

odsouzeného vedla k tomuto trestnému činu, a že v projednávané

věci nebyly zjištěny takové důvody, které by umožnily zrušit

i výrok o vině.

Rozsudkem ze 14.11.1991 sp. zn. 2 Rtv 32/91 potom Vojenský

obvodový soud v Litoměřicích rozhodl, že u navrhovatele pravomocně

uznaného vinným rozsudkem Vojenského obvodového soudu

v Litoměřicích z 18.5.1983 sp. zn. 4 T 129/83 trestným činem

nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1

trestního zákona se podle § 24 odst. 1 písm. a) trestního zákona

upouští od potrestání. V odůvodnění rozsudku soud uvedl, že

odsuzující rozsudek nabyl právní moci 18.5.1983. Odsouzený trest

nastoupil a celý v trvání dvou roků jej vykonal. Rozhodnutí

o navrhovatelově rehabilitaci, jímž byly zrušeny výrok o trestu

a zároveň všechna další rozhodnutí na výrok o trestu obsahově

navazující, nabylo právní moci 15.10.1991. Soud svůj rozsudek

o upuštění od potrestání, který nabyl právní moci dnem vyhlášení,

tedy 14.11.1991, odůvodnil všemi okolnostmi tohoto případu, mimo

jiné i příslušností navrhovatele k Svědkům Jehovovým a splněním

všech zákonných podmínek. Výrok o vině zůstal nedotčen.

Navrhovatel podal 21.12.1999 u Okresního soudu

v Litoměřicích návrh na přezkumné řízení podle zákona č. 198/1993

Sb., v němž se domáhal vydání usnesení o zrušení rozsudku

Vojenského obvodového soudu v Litoměřicích z 18.5.1983 sp. zn.

4 T 129/83 ve výroku o vině a zrušení usnesení Vojenského

obvodového soudu v Litoměřicích z 12.9.1991 sp. zn. 2 Rtv 32/91

a usnesení Vyššího vojenského soudu v Příbrami z 15.10.1991 sp.

zn. 3 Rtvo 39/91 a rozsudku Vojenského obvodového soudu

v Litoměřicích ze 14.11.1991 sp. zn. 2 Rtv 32/91 v celém rozsahu.

Tento návrh podle § 6 zákona č. 198/1993 Sb. navrhovatel odůvodnil

stejně jako tuto ústavní stížnost.

Okresní státní zastupitelství navrhlo zamítnutí návrhu

s odůvodněním, že v daném případě bylo upuštěno od potrestání

a není zde tedy žádný trest, který by mohl být v řízení podle

§ 6 zákona č. 198/1993 Sb. zrušen či zmírněn.

Okresní soud v Litoměřicích usnesením z 9.2.2000 č.j. Ntr

3/99-7 navrhovatelovu žádost - návrh na přezkumné řízení podle §

9 zákona č. 119/1990 Sb. a § 6 zákona č. 198/1993 Sb. - zamítl.

V odůvodnění rozhodnutí je uvedeno, že pro účely řízení podle

zákona č. 198/1993 Sb. se přiměřeně použijí ustanovení § 4 a násl.

zákona č. 119/1990 Sb. Podle § 6 zákona č. 198/1993 Sb. se na

návrh zruší či zmírní trest uložený za trestný čin, na který se

nevztahuje rehabilitace podle zákona č. 119/1990 Sb., prokáže-li

se během řízení, že jednání odsouzeného směřovalo k ochraně

základních lidských a občanských práv a svobod ne zjevně

nepřiměřenými prostředky. V této věci musel být návrh zamítnut,

neboť k přezkoumání už došlo v rehabilitačním řízení a nebyl

uložen žádný trest, když bylo upuštěno od potrestání a nelze tedy

již trest zmírnit nebo zrušit. Navrhovatel už nemůže pro sebe

dosáhnout příznivějšího rozhodnutí.

Navrhovatel podal proti zamítavému rozhodnutí stížnost,

kterou Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením z 1.3.2000 č.j. 6

To 144/2000-13 podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl.

V odůvodnění svého usnesení soud uvedl, že sám navrhovatel

v původním návrhu uznává nedosažitelnost zprošťujícího výroku

postupem podle zákona č. 119/1990 Sb. jednak pro překážku věci

v řízení podle tohoto zákona již pravomocně rozhodnuté, jednak

z důvodu uplynutí lhůty stanovené v § 6 tohoto zákona, avšak

považuje jej za dosažitelný aplikací § 6 pozdějšího zákona č.

198/1993 Sb. Navrhovateli lze sice v obecné rovině přisvědčit

v tom, že zákon č. 198 /1993 Sb. je normou navazující na zákon č.

119/1990 Sb. a soud souhlasí i s případným širším výkladem

ustanovení, jehož se navrhovatel dovolává (vztahovalo by se tedy

např. i na ochranná opatření), nicméně podle dikce i kontextu

tohoto ustanovení, jež jsou jednoznačné ("trest uložený za trestný

čin"), zákonodárce měl nepochybně na mysli sankci uloženou

v návaznosti na výrok o vině § 120 odst. 3 trestního řádu), nikoli

i výrok o vině samostatný. Proto nelze s navrhovatelovým výkladem

jako nepřiměřeně extenzivním souhlasit. Naopak bylo nutno dát za

pravdu závěru soudu prvního stupně o neaplikovatelnosti § 6 zákona

č. 198/1993 Sb., neboť v navrhovatelově případě nejde o trestný

čin, na který se nevztahuje rehabilitace podle zákona č. 119/1990

Sb. [ § 4 písm. e) ve znění redakčního sdělení o opravě chyb],

nýbrž přezkumné řízení na jeho návrh proběhlo a bylo vydáno

pravomocné rozhodnutí a nadto při výroku o upuštění od potrestání

podle § 24 odst. 1 písm. a) trestního zákona v tomto řízení

vysloveném nepřichází zrušení či zmírnění trestu již v úvahu.

IV.

Při posuzování tohoto případu Ústavní soud vycházel ze svého

dřívějšího rozhodnutí, na něž navrhovatel poukázal, ve věci

L. K. Jde o nález ze 7.10.1998 sp. zn. II. ÚS 285/97 (sv.

12 Sbírky rozhodnutí Ústavního soudu, str. 159 a násl.), v němž

Ústavní soud uvedl, že mezinárodní standardy lidských práv, na něž

se zákon č. 119/1990 Sb. ve svém § 1 odvolává, odepření vojenské

služby z důvodu svědomí a náboženského přesvědčení připouštějí

( čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv, čl. 9 odst. 2 Úmluvy

o ochraně lidských práv a základních svobod). Právní úprava za

minulého režimu, na rozdíl od dnešní doby, kdy existuje zákon

o civilní službě, odmítnutí vojenské služby z důvodu svědomí

a náboženského přesvědčení nepřipouštěla. Ústavní soud proto

uvedeným nálezem zrušil usnesení Nejvyššího soudu, který zamítl

stížnost pro porušení zákona, kterou podala ve prospěch Ladislava

K. ministryně spravedlnosti z úřední povinnosti (§ 30 odst. 2

zákona č. 119/1990 Sb. ). Je třeba uvést, že trestný čin, pro

který byl stěžovatel v roce 1983 odsouzen, je svou podstatou

podobný trestnému činu, pro nějž byl v roce 1959 odsouzen L.

K., jehož ústavní stížnosti Ústavní soud uvedeným nálezem vyhověl.

Zde je zapotřebí připomenout zásadu, jíž se Ústavní soud při svém

rozhodování řídí, podle níž neposkytne-li obecný soud účastníkům

ochranu jejich základních práv a svobod, ač již v obdobných

případech byla ústavním soudem přiznána, je nutno v tomto postupu

spatřovat porušení principu rovnosti v právech (např. nález

Ústavního soudu z 3.8.2000 sp. zn. II. ÚS 467/97 publikovaný zatím

v Soudních rozhledech č. 5/2000 ).

Soudy odmítly rehabilitovat L. K. podle zákona č.

119/1990 Sb. a Ústavní soud z pozice posledního vnitrostátního

orgánu ochrany ústavně a mezinárodně garantovaných práv a svobod

ve věci II.ÚS 285/97 zformuloval takový ústavní výklad úvodních

ustanovení rehabilitačního zákona, který rehabilitaci odsouzeného

umožnil. Navrhovatel je sice v jiné procesní situaci, neboť soudy

o jeho návrhu na rehabilitaci jednaly a pravomocně rozhodly,

z hlediska ochrany základních práv a svobod jsou však tyto případy

srovnatelné a kdyby soud v navrhovatelově věci nevycházel

z názorů, které Ústavní soud vyslovil ve věci L. K., mohl

by dospět ke krajně nespravedlivému závěru. Po zvážení všech

aspektů Ústavní soud usoudil, že řešení navrhovatelova případu

podle § 6 zákona č. 198/1993 Sb. je možné, ale vzhledem ke všem

okolnostem případu i správné. I když tento zákon byl přijat kvůli

těm případům, na které se obecný rehabilitační předpis nevztahoval

a § 4 písm. e) zákona č. 119/1990 Sb., ve znění redakčního sdělení

o opravě chyb publikovaného na str. 1480 Sbírky zákonů z roku

1990, byl trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách

podle § 169 odst. 1 trestního zákona č. 140/1961 Sb. uveden,

podřaditelnost případů osob, které byly odsouzeny pro odepření

vojenské služby z důvodu svědomí a náboženského vyznání, čímž byla

porušena jejich lidská práva zaručená mezinárodními smlouvami, tak

jak je tomu u navrhovatele, pod rehabilitační zákon č. 119/1990

Sb., nebyla jednoznačná, jak o tom svědčí dřívější rozhodování

soudů, a jasno do této otázky vnesl až Ústavní soud.

Při hodnocení tohoto případu Ústavní soud musí brát v úvahu

smysl a účel rehabilitačních zákonů a morální motiv, který vedl

zákonodárce k jejich vydání, zřetelně vyjádřený v preambuli

a v úvodních ustanoveních. V navrhovatelově věci jde konkrétně

o § 1 odst. 1 písm. b) zákona č. 198/1993 Sb., který upozorňuje na

potlačování náboženských společností. Záměrům rehabilitace nelze

bránit pozitivněprávním dogmatismem při výkladu právních norem.

Ustanovení rehabilitačních předpisů je právě s ohledem na jejich

smysl a účel zapotřebí interpretovat extenzivně ve prospěch

postižených osob. Na rozdíl od restitucí majetku takový výklad

nemůže vést k nepřípustným zásahům do práv jiných osob.

Ústavní soud se neztotožňuje ani se zužujícím výkladem pojmu

"trest" obsaženého v § 6 zákona č. 198/1993 Sb., který podaly ve

svých usneseních a ve vyjádřeních k ústavní stížnosti obecné

soudy. Podle názoru Ústavního soudu nelze rehabilitaci zužovat na

výrok o trestu a ponechat bez povšimnutí výrok o vině. Smyslem

zákona č. 198/1993 Sb. je rehabilitovat, a to nejen právně, ale

i morálně, co nejvíce těch, kteří v období totalitního režimu

trpěli a byli pronásledováni a odsouzeni za to, že se chovali

podle svého svědomí, projevovali svobodně své názory a přesvědčení

a hájili tak svá základní práva a svobody. Ústavní soud má za to,

že i samotný výrok o vině, aniž je už vázán na trest podle

trestního práva, představuje sám o sobě určitý více či méně

citelný trest, i když ne ve smyslu ryze trestněprávním, ale ve

významu, který je mu obecně přikládán. Člověk, kterého se výrok

o vině týká, je jím nesporně postižen ve sféře své osobní cti

a pověsti.

Ústavní soud nepovažuje za relevantní úvahu Okresního soudu

v Litoměřicích o možnosti náhrady za vojenskou službu např. prací

v dolech, neboť na ni nebyl právní nárok. Nelze říci, že státní

orgány nikdy v minulém režimu netolerovaly nenastoupení služby

v ozbrojených silách osobám, které se vyhýbaly vojenské povinnosti

z důvodu svědomí a náboženského přesvědčení, pokud tito občané

projevili zájem o neatraktivní práci. Tento postoj však byl pouhou

pragmaticky motivovanou benevolencí státu a nikoliv projevem

ochrany základních lidských práv.

Na druhé straně nelze souhlasit se stěžovatelovým návrhem na

použití čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod

v navrhovatelově věci vzhledem ke zrušení § 269 trestního zákona,

neboť uvedené ustanovení se vztahuje na jiné situace. V řízení

o rehabilitaci totiž soud neposuzuje trestnost činu a neukládá

trest podle trestního zákona, ale hodnotí případ z hlediska

ochrany lidských práv podle rehabilitačních zákonů, což se

v navrhovatelově věci stalo, i když ne zatím v plné míře.

Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy svými

rozhodnutími porušily navrhovatelova základní práva a proto obě

jejich napadená usnesení zrušil podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona

č. 182/1993 Sb.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 12. března 2001

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru