Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 187/06 #1Nález ÚS ze dne 19.06.2007K důvodnosti nákladů vynaložených na zastoupení účastníka, jenž sám vykonává činnost advokáta

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost „zbraní“
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedl... více
Věcný rejstříkSprávní soudnictví
Náklady řízení
zástupce
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 99/45 SbNU 397
EcliECLI:CZ:US:2007:2.US.187.06.1
Datum vyhlášení10.07.2007
Datum podání03.04.2006
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 37 odst.3, čl. 37 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 35 odst.2, § 57 odst.2


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Ustanovení § 60 odst. 1 soudního řádu správního neumožňuje omezit právo účastníka řízení před správním soudem na náhradu nákladů zastoupení z důvodu, že účastník sám byl advokátem. Takový postup by byl v rozporu s principem rovnosti účastníků podle čl. 37 odst. 3 Listiny a právem na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatelky R. S. zrušil II. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 19. června 2007 podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy v řízení o ústavních stížnostech rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2005 č. j. 6 Ca 48/2004-84 ve výroku, jímž bylo žalovanému Celnímu ředitelství Praha uloženo zaplatit stěžovatelce na náhradu nákladů řízení částku 2.000,- Kč ve lhůtě do 30 dnů od právní moci rozsudku.

Narativní část

Stěžovatelka se odvoláním domáhala zrušení rozhodnutí celního úřadu, kterým byla zamítnuta její žádost o vrácení určité peněžní částky. Celní ředitelství svým rozhodnutím odvolání zamítlo, načež podala stěžovatelka proti tomuto rozhodnutí správní žalobu. Městský soud v Praze žalobě vyhověl, odmítl jí ale přiznat náhradu nákladů zastoupení advokátem. Důvodem byla skutečnost, že stěžovatelka sama vykonávala činnost advokáta.

Odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu

V předmětné věci posuzoval Ústavní soud výklad pojmu „důvodně“ vynaložených nákladů podle § 60 odst. 1 soudního řádu správního, a to s ohledem na právo na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny. V této souvislosti zdůraznil, že každý účastník si musí být vědom skutečnosti, že v případě neúspěchu ve věci ponese náklady řízení, a tedy i náklady právního zastoupení protistrany. Posuzované ustanovení přitom vytváří pojistku před hrazením nadbytečných nebo nadměrných nákladů, případně nákladů nesouvisejících s řízením. Rovněž se zabýval otázkou účelu práva účastníka nechat se zastoupit, kdy odmítl redukovat důvodnost zastoupení na případný nedostatek právnického vzdělání účastníka. Další důvody přitom shledal mj. ve vyšší míře objektivity zástupce nebo jeho specializaci.

Městský soud nepovažoval odměnu advokáta, zastupujícího jiného advokáta v řízení před správními soudy, za důvodně vynaložený náklad. Svým výkladem pojmu „důvodně“ tak určité kategorii osob přiznal odlišné postavení z hlediska právního zastoupení, čímž jednal v rozporu s ústavně garantovaným právem na právní pomoc. Svým postupem v rozporu s principem rovnosti účastníků řízení přitom zasáhl do práva stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Napadenou část rozsudku proto Ústavní soud zrušil.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Stanislav Balík. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

II.ÚS 187/06 ze dne 19. 6. 2007

N 99/45 SbNU 397

K důvodnosti nákladů vynaložených na zastoupení účastníka, jenž sám vykonává činnost advokáta

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma - ze dne 19. června 2007 sp. zn. II ÚS 187/06 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. R. S. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2005 č. j. 6 Ca 48/2004-84, jímž nebylo stěžovatelce přiznáno právo na náhradu nákladů vynaložených za zastoupení advokátem.

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2005 č. j. 6 Ca 48/2004-84 se ve výroku, jímž bylo žalovanému Celnímu ředitelství Praha uloženo zaplatit stěžovatelce na náhradu nákladů řízení částku 2 000 Kč ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozsudku, zrušuje.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, napadla stěžovatelka shora uvedené rozhodnutí Městského soudu v Praze ve výroku o nákladech řízení.

Napadeným rozhodnutím Městského soudu v Praze (dále též "městský soud" nebo "obecný soud") bylo zrušeno rozhodnutí žalovaného Celního ředitelství Praha ze dne 15. 1. 2004 zn. 10440/03-21 a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí Celního úřadu Mělník ze dne 7. 7. 2003 č. j. 6096/03-01 o nevyhovění žádosti o vrácení částky 29 353 Kč, která byla vyměřena obchodní společnosti VIKING, s. r. o., Celním úřadem Mělník dne 23. 9. 1998 platebním výměrem č. 173/98. Výrok o nákladech řízení městský soud odůvodnil tak, že stěžovatelka sice měla ve věci plný úspěch, a proto jí byla také přiznána náhrada nákladů řízení ve výši soudního poplatku, nicméně nepřiznal jí náhradu za náklady vynaložené za zastoupení advokátem, protože je nelze považovat za důvodně vynaložené vzhledem k tomu, že stěžovatelka má sama právnické vzdělání, vykonává činnost advokáta, a měla by tedy být schopná hájit své zájmy dostatečně kvalifikovaným způsobem sama.

Toto rozhodnutí napadl žalovaný kasační stížností, která byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2007 č. j. 2 Afs 57/2006-121 zamítnuta.

Stěžovatelka tvrdí, že napadeným výrokem rozsudku městského soudu bylo zasaženo do jejích práv garantovaných čl. 3, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a porušeno i ustanovení § 35 odst. 2 a § 57 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, v platném znění (dále též "s. ř. s."). Stěžovatelce bylo upřeno domáhat se stanoveným postupem svého práva a napadený výrok taktéž diskriminuje v řízení ty účastníky, kteří mají právnické vzdělání a vykonávají činnost advokáta. Stěžovatelka dodává, že problematika sporu nesouvisí s výkonem advokacie stěžovatelkou.

Podle ustanovení § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyzval Ústavní soud účastníka řízení, Městský soud v Praze, a vedlejšího účastníka řízení, Celní ředitelství Praha, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření uvádí, že ústavní stížnost není důvodná. Jeho rozhodnutím nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Otázku náhrady nákladů řízení nelze dle něj spojovat s právem na zastoupení advokátem. Stěžovatelce nebylo bráněno, aby byla zastoupena. Soud poukazuje i na to, že v případě, kdy žalobce navrhne, aby mu byl ustanoven soudem zástupce, je jednou z podmínek to, že je to třeba k ochraně jeho práv.

Celní ředitelství Praha se podáním ze dne 9. 5. 2006 svého postavení vedlejšího účastníka vzdalo, a Ústavní soud s ním proto nadále nejednal.

Ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud se ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval otázkou náhrady nákladů řízení a konstatoval též, že samotný spor o náhradu nákladů řízení nedosahuje zpravidla intenzity představující porušení základních práv a svobod. Ústavní soud tak dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení postupuje nanejvýš zdrženlivě (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 259/05, N 65/40 SbNU 647).Ve svých rozhodnutích ovšem současně připouští, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu otázka náhrady nákladů řízení může nabýt ústavněprávní dimenze například tehdy, pokud by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu ze strany obecného soudu byl obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti. Taková pochybení byla zjištěna i v nyní projednávané věci.

V projednávané věci považoval obecnýsoud za zásadní, zda je odměna advokáta, zastupujícího jiného advokáta v řízení před správními soudy, nákladem vynaloženým důvodně. Ústavní soud má za to, že městský soud při řešení dané otázky, tedy při interpretaci ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s., vybočil z mezí ústavnosti a dospěl k závěru způsobilému zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatelky.

Z článku 37 odst. 2 a 3 Listiny plyne právo každého, tj. i osoby s právnickým vzděláním vykonávající advokátní činnost, na právní pomoc v řízení předsoudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení, a je garantována též rovnost všech účastníků před zákonem. Tato práva jsou na úrovni zákona realizována mimo jiné v ustanoveních § 35 a 60 soudního řádu správního. Podle ustanovení § 35 odst. 2 s. ř. s. nestanoví-li tento zákon jinak, může být účastník zastoupen advokátem, popřípadě jinou osobou, která vykonává specializované právní poradenství podle zvláštních zákonů, týká-li se návrh oboru činnosti v nich uvedených. Za zastupování náleží odměna; pro určení její výše, nestanoví-li zvláštní právní předpis jinak, se užije obdobně zvláštní právní předpis, jímž jsou stanoveny odměny a náhrady advokátům za poskytování právních služeb. Podle § 60 odst. 1 téhož předpisu nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Měl-li úspěch jen částečný, přizná mu soud právo na náhradu poměrné části nákladů. Mezi náklady řízení, s nimiž zákon výslovně počítá, jsou i odměna zástupce, jeho hotové výdaje a za stanovených podmínek i částka odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je povinen odvést advokát z odměny za zastupování a náhrad podle zvláštního právního předpisu (§ 57 s. ř. s.).

Ústavně garantované právo na právní pomoc zahrnuje (zásadně, vyjma řízení pro něž je předepsáno obligatorní zastoupení) právo účastníka zvolit si, zda se nechá či nenechá zastoupit a případně též kým. Právní zastoupení je tak ponecháno (s uvedenou výjimkou) zcela na vůli účastníka, a to bez ohledu na to, zda by toho byl jinak schopen sám. Důvody tohoto kroku nelze spatřovat jen v nedostatku příslušného právního vzdělání, jak by se podávalo z napadeného rozhodnutí, ale např. i ve vyšší míře objektivity zástupce, jeho konkrétní specializaci na daný problém apod. Účastník si musí být vědom toho, že v případě neúspěchu ponese náklady řízení, a to případně i náklady právního zastoupení protistrany. Na druhou stranu mu však příslušné procesní předpisy (zde § 60 odst. 1 s. ř. s.) garantují, že jeho náklady řízení budou v případě úspěchu nahrazeny. Obecnýsoud svou interpretaci odvíjel od slova "důvodně" vynaložené náklady. Ústavní soud se ovšem domnívá, že se svou interpretací ocitl mimo meze ústavnosti. Pojem "důvodný" v aplikovaném ustanovení nutno chápat jako určitou pojistku před hrazením nákladů nesouvisejících s řízením, před nadbytečnými či nadměrnými náklady. Vzhledem k ústavně zaručenému právu na právní pomoc nelze prostřednictvím uvedeného termínu "důvodný" vymezovat kategorii osob, která by tak z hlediska právního zastoupení měla odlišné postavení, a tak jí de facto její právo upírat a z hlediska ostatních ji diskriminovat. Účastníka nelze sankcionovat tím, že mu nebude přiznána část nákladů odpovídající výši odměny advokáta s tím, že se mohl bránit sám. Argument městského soudu, který své závěry odůvodnil i poukazem na podmínky, za nichž může ustanovit zástupce soud, zde není namístě. Jedná se totiž o jiný právní institut, zajišťující právní pomoc i v případech, kdy si ji účastník nemůže dovolit zajistit sám, a kde je však s ohledem na jistou výjimečnost tohoto práva namístě jistá restrikce vzhledem k úhradě takto vzniklých nákladů státem. Nikterak to ovšem nemění nic na shora uvedeném.

Městskýsoud interpretoval aplikovaná ustanovení způsobem, který popírá princip rovnosti účastníků, porušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces a nepřímo zasáhl též do jejího práva na právní pomoc. Za dané situace tak Ústavnímu soudu nezbylo, než rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2005 č. j. 6 Ca 48/2004-84 ve výroku, jímž bylo žalovanému Celnímu ředitelství Praha uloženo zaplatit stěžovatelce na náhradu nákladů řízení částku 2 000 Kč ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozsudku, po provedeném řízení bez nařízení ústního jednání se souhlasem účastníků (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) zrušit [§ 82 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru