Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 187/03Usnesení ÚS ze dne 18.08.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
odmítnuto pro nepřípustnost - § 43/1/e)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkDůkaz
EcliECLI:CZ:US:2004:2.US.187.03
Datum podání28.03.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

99/1963 Sb., § 120, § 157 odst.2, § 79 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 187/03 ze dne 18. 8. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. PhDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Ing. P. V., zastoupeného JUDr. J. F., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2002, sp. zn. 58 Co 295/2002, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 14. 9. 2001, sp. zn. 7 C 427/94, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a P. K., zastoupeného JUDr. J. Z., takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora označených rozhodnutí Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6. Z odůvodnění jeho podání plyne, že je přesvědčen, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces.

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 7 C 427/94, z něhož zjistil následující:

Rozsudkem ze dne 14. 9. 2001, čj. 7 C 427/94-118, bylo stěžovateli (v původním řízení žalovanému) uloženo zaplatit P. K. (v původním řízení žalobce, nyní vedlejší účastník; dále jen "vedlejší účastník") částku 235.962,- Kč s 21% úrokem z prodlení z této částky ode dne 25. 2. 1997 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku. Soud žalobu zamítl co do částky 9.474,40 Kč, úroku z prodlení z této částky a úroku z prodlení za dobu od 4. 2. 1994 do 24. 2. 1997. Dále pak rozhodl o nákladech řízení. Vedlejší účastník se domáhal zaplacení náhrady cestovních výdajů. U stěžovatele byl zaměstnán jako řidič, nebyla mu však vyplácena náhrada cestovních výdajů při zahraničních pracovních cestách ve smyslu zák. č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách (dále jen "zák. č. 119/1992 Sb.). Soud vyšel ze znaleckého posudku, který si nechal vypracovat ke stanovení výše náhrad, jež vedlejšímu účastníkovi náležely podle § 10 a násl. zák. č. 119/1992 Sb. při zahraničních pracovních cestách v období od 1. 5. 1993 do 16. 9. 1994. Paušalizace náhrad, jejíž provedením se bránil stěžovatel, byla dle uvedeného zákona v příslušném období možná, nikoli ovšem způsobem, jakým ji stěžovatel provedl. Soud zjistil, že vedlejšímu účastníkovi náležely za období od 4. 2. do 16. 9. 1994 cestovní náhrady ve výši 100.368,- Kč. Náhrady za období od 1. 5. 1993 do 3. 2. 1994 se znalci nepodařilo vyčíslit, neboť stěžovatel nevedl povinnou evidenci a ani vedlejší účastník neměl potřebné podklady. Soud je tedy určil s ohledem na ustanovení § 136 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o.s.ř."), dle své úvahy. Vyšel přitom z údajů za období od 4. 2. do 16. 9. 1994. Za toto období tedy vedlejšímu účastníkovi měla náležet částka 135.594,- Kč.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 11. 2002, čj. 58 Co 295/2002-136, potvrdil rozsudek soudu prvého stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé ohledně částky 100.368,- Kč s 21% úrokem z prodlení z této částky ode dne 25. 2. 1997 do zaplacení. V části výroku, týkající se částky 135.194,- Kč s příslušenstvím, a ve výrocích o nákladech řízení uvedené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvého stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud se shodl se soudem prvého stupně v tom, že vedlejší účastník obdržel od stěžovatele v období od 4. 2. 1994 do 16. 9. 1994 jen mzdu, nikoli již náhradu cestovních nákladů, na něž měl jako zaměstnanec při vyslání na zahraniční cestu nárok, a to ve výši 100.368,- Kč, jak byla stanovena znalcem. Tento nárok tedy byl opodstatněn. Pokud jde o zbývající část nároku, odvolací soud vyloučil možnost aplikace ustanovení § 136 o.s.ř. v projednávaném případě a zdůraznil, že iniciativa shromažďování důkazů leží na účastnících a nepříznivé procesní důsledky v případě neprokázání nároku mají stíhat žalobce. V této části proto rozhodl výše uvedeným způsobem.

Z obsahu spisu se dále podává, že dne 14. 3. 2003 Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením schválil smír mezi účastníky, dle něhož se stěžovatel zavázal zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 90.000,- Kč do 15. 5. 2003 a dále na nákladech řízení částku 25.000,- Kč do 30. 3. 2003.

Rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 14. 9. 2001, čj. 7 C 427/94-118, a Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2002, čj. 58 Co 295/2002-136, napadl stěžovatel projednávanou ústavní stížností, v níž nejprve vylíčil průběh dosavadního řízení i námitky, které v něm vznášel. Obecným soudům nyní vytýká, že věc neprojednaly bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě. Neúplnost žalobního návrhu vedlejšího účastníka vedla ke zdlouhavosti řízení, přičemž obecné soudy přenášely důkazní břemeno na stěžovatele. Znalec přibraný soudem požadoval po stěžovateli doplnění skutkových záležitostí. Ty však musí nejprve opatřit nebo zajistit soud na základě tvrzení účastníků nebo jimi předložených listin a teprve na základě skutkových zjištění soudu může znalec činit odpovídající závěr. Stěžovatel se též domnívá, že pro právní posouzení věci soudem není rozhodující názor znalce ohledně možnosti paušalizace cestovních náhrad. Obecné soudy přiznaly vedlejšímu účastníkovi náhradu cestovní nákladů i za měsíce červenec a září 1994 podle výpočtu znalce, ale nevypořádaly se současně s tím, že v uvedeném období mu byla vyplácena paušální náhrada. Toto plnění měly soudy alespoň započíst na náhradu cestovních nákladů, stanovenou znalcem. Místo toho uvedené plnění v rozporu se skutečným stavem označily za mzdu. Pokud soud prvého stupně bez jakéhokoli odůvodnění přejal právní i věcná stanoviska znalce, spočívají jeho rozhodnutí na nesprávném právním a věcném posouzení věci. Stěžovatel také tvrdí, že nebylo mu umožněno provést jím navržené důkazy, resp. že soudy nevyhodnotily důkazy správně a přiklonily se k tvrzení vedlejšího účastníka. Stěžovatel opakovaně navrhoval výslech svědků. Jeho návrhu však soudy nevyhověly a svůj postup řádně neodůvodnily. V řízení tak byly provedeny s jedinou výjimkou pouze výslechy svědků navržených vedlejším účastníkem. Výpovědí jím navržené svědkyně se soud nezabýval. Stěžovatel poukazuje na to, že odůvodnění rozhodnutí soudu prvého stupně nesplňuje základní náležitosti a že soud jednotlivé důkazy nehodnotil ve smyslu § 132 o.s.ř. Soud prvého stupně se neřídil předcházejícím rozhodnutím Městského soudu v Praze, jímž mu byly vytčeny právě nedostatky v odůvodnění rozhodnutí.

Podle ustanovení § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníky řízení, Městský soud v Praze a Obvodní soud pro Prahu 6, a vedlejšího účastníka řízení, P. K., aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.

Městský soud v Praze si dle jeho vyjádření není vědom toho, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Dokazování bylo sice před soudem prvého stupně provedeno neúplně, a bylo tak i důvodem pro částečné zrušení jeho rozhodnutí, uvedený nedostatek se však netýkal pohledávky ve výši 100.368,- Kč. Připomíná, že je věcí soudu, které důkazy a v jakém rozsahu provede. Porušení práv stěžovatele nelze spatřovat v tom, jak byla věc posouzena po stránce právní. Odvolací soud proto navrhuje ústavní stížnost odmítnout.

Obvodní soud pro Prahu 6 ve svém vyjádření zcela odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že s námitkami stěžovatele nesouhlasí.

P. K., řádně zastoupený advokátem, ve svém vyjádření označil projednávanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou. Tvrzení stěžovatele popírá a odkazuje na své vyjádření k odvolání ze dne 11. 2. 2002. Podle jeho názoru vyšlo v řízení najevo, že částka, kterou stěžovatel vedlejšímu účastníkovi vyplácel, byla vyplácena z titulu mzdy, nikoli jako náhrada cestovních nákladů. Za daného stavu nebylo nutné provést výslech svědků, navržených stěžovatelem, neboť uvedená skutečnost byla prokázána. Upozorňuje též, mimo jiné, že soud neinterpretoval právní předpis, ale pouze hodnotil věcné důkazy, opíraje své závěry o posudek znalce. Není tak na místě námitka stěžovatele proti správnosti právního posouzení věci soudem. Vedlejší účastník tak navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost v celém rozsahu odmítl.

Ústavní soud především konstatuje, že stěžovatel svou ústavní stížností napadá rozhodnutí obecných soudů jako celek. Jak již bylo výše uvedeno, městský soud napadeným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvého stupně pouze ve výroku ohledně částky 100.368,- Kč s příslušenstvím. Ve výroku ohledně částky 135.194,- Kč s příslušenstvím rozsudek soudu prvého stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízeni (ohledně této částky byl posléze uzavřen mezi účastníky smír). Ústavní soud je tak oprávněn zabývat se napadenými rozhodnutími pouze v části, týkající se částky 100.368,- Kč s příslušenstvím. Ve zbývající části považuje Ústavní soud návrh za nepřípustný.

Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. Ústavní stížnost lze proto podat pouze tehdy, když stěžovatel před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zák. o Ústavním soudu). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná. V souzené věci, pokud jde o zrušující výrok městského soudu, podal stěžovatel ústavní stížnost za situace, kdy o věci nebylo rozhodnuto konečným způsobem. Proto Ústavní soud usuzuje, že není splněna podmínka ustanovení § 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, dle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3), což neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4). Pojem "vyčerpání" totiž znamená nejen uplatnění příslušného procesního prostředku, nýbrž i dosažení rozhodnutí příslušného orgánu v této věci (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 534/99 nebo sp. zn. I. ÚS 267/01, nepublikováno). Z porovnání ustanovení s § 72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, dle něhož ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy, a především s čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, podle něhož Ústavní soud rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod, je zřejmé, že Ústavní soud je oprávněn rozhodovat toliko o rozhodnutích pravomocných, a to zjevně nikoli jen ve smyslu formálním, nýbrž i potud, že se musí jednat o rozhodnutí "konečná". Takovýmto "konečným" rozhodnutím ohledně částky 135.194,- Kč je až usnesení, jímž soud prvého stupně schválil smír mezi účastníky. To není projednávanou ústavní stížnosti napadeno, a Ústavní soud se jím proto (bez ohledu na to, že takovým rozhodnutím zjevně nemohlo dojít k zásahu do jakéhokoliv práva stěžovatele) nemohl zabývat.

Ústavní soud současně neshledal ani naplnění některé z podmínek ustanovení § 75 odst. 2 zák. o Ústavním soudu, což by mu jedině dovolilo neodmítnout přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele. Naplnění podmínek ustanovení § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu netvrdil konečně ani stěžovatel.

Ústavní soud se proto zabýval námitkami stěžovatele pouze ve vztahu k rozhodnutím obecných soudů co do částky 100.368,- Kč s příslušenstvím. Je třeba ovšem poznamenat, že stěžovatel, jak je patrno z odůvodnění ústavní stížnosti, v níž v zásadě opakuje argumentaci uplatněnou již v řízení před obecnými soudy, se v podstatě domáhá přezkoumání citovaných rozhodnutí obecných soudů Ústavním soudem tak, jako by tento byl další odvolací instancí. Tato role mu však, jak opakovaně ve svých rozhodnutích dává najevo, zjevně nepřísluší, neboť se nezabývá porušením "běžné" zákonnosti a do jurisdikční činnosti obecných soudů je povolán zasáhnout ex constitutione jen tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. K takovému závěru však Ústavní soud nedospěl.

Přezkoumávaný výrok, týkající se období od 4. 2. do 16. 9. 1994 (dále též "předmětné období"), odůvodnily obecné soudy tím, že bylo prokázáno, že stěžovatel vedlejšímu účastníkovi neplatil náhrady při zahraničních cestách v době trvání pracovního poměru mezi účastníky, ale pouze mzdu. Pokud jde o výši náhrady, vyšly obecné soudy ze znaleckého posudku, provedeného v řízení. Znalec při stanovení nároku na cestovní náhrady v předmětném období vycházel z tabulky o zahraničních cestách, vytvořené vedlejším účastníkem, z níž vypustil stěžovatelem neuznanou pracovní cestu do Rakouska ve dnech 29. a 30. 3. 1994. U jízd nepřesahujících dvanáct hodin stravné nevyčíslil. Proti znalcem uvažovanému přehledu pracovních cest neměl stěžovatel výhrady. Sám však evidenci pracovních cest vedlejšího účastníka nepředložil. Částky, které v předmětném období stěžovatel vedlejšímu účastníkovi vyplácel, označil soud za hodinovou mzdu. Pokud vedlejší účastník odpracoval více než 170 hodin měsíčně, nepobíral smluvní mzdu 4.400,- Kč měsíčně, ale podle dohody se stěžovatelem mu byla vyplácena mzda ve výši 27,- Kč za hodinu hrubého. Soud vyvrátil námitku stěžovatele, dle níž se jednalo o paušalizované náhrady při zahraničních pracovních cestách. S odkazem na znalecký posudek potvrdil, že paušalizace náhrad způsobem, jakým ji provedl stěžovatele, je z hlediska ustanovení § 19 zákona č. 119/1992 Sb. nepřípustná.

Stěžovatel tvrdí, že obecný soud nesprávně přibral znalce za účelem určení výše cestovních náhrad za situace, kdy skutková zjištění byla nejasná a kdy bylo důkazní břemeno na straně vedlejšího účastníka. Sporné řízení je ovládáno zásadou projednací, která je chápána tak, že tvrdit skutečnosti a navrhovat pro ně důkazy je zásadně věcí účastníků řízení. Podle ustanovení § 120 odst. 3 o. s. ř. ovšem může soud (v řízení, která nejsou vyjmenována odst. 2 téhož ustanovení) provést jiné než účastníky navržené důkazy v případech, kdy potřeba jejich provedení ke zjištění skutkového stavu vyšla v řízení najevo. Závěr, zda jde o daný případ a je třeba provedení určitého důkazu nad rámec návrhů účastníků, je na obecném soudu, jak vyplývá z dikce citovaného ustanovení. Pokud tak učinil, nelze jeho postup označit za nesprávný, natož za protiústavní. Stěžovatel nesouhlasí ani s postupem tohoto soudu, když mu opakovaně ukládal, aby předložil důkazy místo vedlejšího účastníka. K tomu Ústavní soud konstatuje, že povinnost navrhovat důkazy přirozeně byla na straně vedlejšího účastníka jakožto žalobce. Nelze však po něm požadovat, aby uvedené důkazy předložil, pokud je nemá k dispozici, neboť jsou v držení stěžovatele, tj. žalovaného. V projednávaném případě se konkrétně jednalo o doklady, týkající se pracovních cest vedlejšího účastníka. Podle ustanovení § 129 odst. 2 o.s.ř. může předseda senátu uložit tomu, kdo má listinu potřebnou k důkazu, aby ji předložil, nebo ji opatří sám od jiného soudu, orgánu nebo právnické osoby. Požadavek soudu, aby tyto důkazy stěžovatel předložil, vycházející z cit. ustanovení, tak také nelze považovat za protiústavní. Stěžovatel napadá dále postup znalce, který na něm požadoval doplnění skutkových okolností. Podle jeho názoru tak měl však učinit soud a teprve na základě jeho skutkových zjištění mohl činit odpovídající závěry znalec. Ústavní soud ovšem upozorňuje na ustanovení § 127 odst. 3 o.s.ř., dle něhož může předseda senátu účastníkovi, popřípadě i někomu jinému, uložit, aby znalci předložil, mimo jiné, potřebné předměty. Obecný soud tak také učinil, a to usnesením ze dne 27. 3. 2000, čj. 7 C 427/94-82, jímž jednak ustanovil znalce a jednak, právě s odkazem na ustanovení § 127 odst. 3 o.s.ř, uložil účastníkům, aby znalci poskytli veškerou součinnost. Ani postup znalce tak jakkoli nemohl zasáhnout do ústavně garantovaných práv stěžovatele. V další z námitek, souvisejících se znaleckým posudkem, stěžovatel tvrdil, že pro právní posouzení věci soudem není názor znalce rozhodující. Tuto námitku konkrétně vztahoval k názoru znalce na možnost paušalizace cestovních náhrad. Především je třeba upozornit, že to byl sám právní zástupce stěžovatele, který znaleckému posudku vytýkal, že nezohlednil paušalizaci cestovních nákladů. Z tohoto popudu tak soud nechal vypracovat dodatek znaleckého posudku. V něm znalec námitky stěžovatele vyvrátil mimo jiné s tím, že namísto náhrad podle zákona č. 119/1992 Sb. lze sice stanovit určitou průměrnou částku pro opakující se cesty, tuto paušalizaci náhrad nákladů, resp. stravné, však nelze zaměňovat se mzdou či náhradou mzdy, neboť každé z uvedených plnění se řídí režimem jiného zákona. Takto tedy osvětlil, proč k "paušálním" částkám, poskytovaným stěžovatelem při stanovení náhrad cestovních nákladů nepřihlédl.

Ústavní soud připouští, že úkolem znalce je odborné posouzení skutkového stavu a nikoli právní posouzení věci, jak namítl stěžovatel. V projednávaném případě byl znalecký posudek použit ke stanovení výše náhrady výdajů při pracovních cestách vedlejšího účastníka dle zák. č. 119/1992 Sb. Pokud znalec ve svém posudku učinil některé právní závěry stran přípustnosti paušalizace podle citovaného zákona, nebyly tyto pro soud přirozeně závazné. Na straně druhé však nelze pochopitelně vyloučit, aby obecné soudy dospěly ke stejnému právnímu závěru jako znalec. Nelze pak považovat za protiústavní, pokud závěry znalce jako správné převzaly. Odvolací soud ostatně svůj právní závěr stran nepřípustnosti paušalizace náhrad cestovních nákladů řádně odůvodnil, byť současně upozornil i na shodné stanovisko znalce. Ani tento jeho postup jakkoli nevybočil z mezí ústavnosti.

Stěžovatel dále napadá také závěr obecných soudů, pokud přiznaly vedlejšímu účastníkovi náhradu cestovních nákladů i za měsíce červenec a září 1994, kdy mu však byla vyplácena paušální náhrada. Tu v rozporu se skutečným stavem označily za mzdu. S touto námitkou se však dostatečně vypořádal již odvolací soud, který sice připustil, že pouze doklady o převzetí peněz (formálně označených jako "vyúčtování stravného a zahraničních pracovních cest") za měsíce července a září 1994 obsahovaly podpisy vedlejšího účastníka, konstatoval však současně, že paušalizace cestovních nákladů byla v projednávaném případě vyloučena a za celé období od 4. 2. 1994 do 16. 9. 1994 obdržel vedlejší účastník pouze mzdu. Pokud totiž vedlejší účastník odpracoval více než 170 hodin měsíčně, nepobíral smluvní mzdu ve výši 4.400,- Kč, jak bylo uvedeno v pracovní smlouvě ve znění dodatku č. 1, ale podle dohody se žalovaným mu byla vyplácena mzda ve výši 27,- Kč na hodinu hrubého. Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře zdůraznil, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Vzhledem k tomu, že k uvedenému závěru soudy dospěly ústavně konformním způsobem, řádně, logicky a srozumitelně jej odůvodnily, není Ústavní soud oprávněn do nezávislosti jejich rozhodování zasáhnout.

Další námitky stěžovatele se vztahují k důkaznímu řízení. Ústavní soud ze spisu ověřil, že stěžovatel skutečně provedení důkazu výslechem jím označených svědků (J. F., J. U., J. S.) navrhoval (písemně č. l. 98, resp. 99, ústně při jednání dne 7. 9. 2001, čl. 101 a násl.). Svůj návrh odůvodňoval tím, že těmto svědkům byly poskytovány paušální náhrady cestovních nákladů ve stejné výši a za stejných podmínek jako vedlejšímu účastníku a mohou potvrdit či vyvrátit sporné okolnosti. Taktéž mohou v konkrétních případech potvrdit, jakou výši paušálních náhrad obdrželi. Tento důkazní návrh soud prvého stupně při jednání usnesením zamítl.

Ústavní soud především upozorňuje, jako již vícekrát učinil ve svých rozhodnutích, že pouze obecnému soudu přísluší rozhodnutí o tom, který z důkazů, navrhovaných účastníky provede (§120 odst. 1, věta druhá, o.s.ř.). Z toho plyne i jeho možnost některým důkazním návrhům účastníků řízení nevyhovět, např. pokud jsou pro věc nerozhodné a nemohou směřovat ke zjištění skutkového stavu věci apod. Pokud tedy soud některé z navržených důkazů neprovedl, nelze v tom spatřovat jeho pochybení. Korelátem oprávnění soudu, vyplývajícího z ustanovení § 120 odst. 1 o.s.ř., je však povinnost soudu o vznesených návrzích rozhodnout a pokud jim nevyhoví, ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl (§157 odst. 2 o.s.ř.). V projednávaném případě soud prvého stupně o návrhu stěžovatele rozhodl tak, že jej zamítl, a v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že tyto důkazy neprovedl, neboť má za to, že skutkový stav byl z hlediska poskytování finančních prostředků ze strany stěžovatele dostatečně prokázán. Obecný soud tak zjevně dostál i požadavkům ustanovení § 157 odst. 2 o.s.ř. Stejně tak nelze přiznat opodstatnění námitce, že soud nevzal v úvahu výpověď svědkyně N., která připravovala výplaty pro zaměstnance a vypovídala, že kromě částek uvedených na výplatní listině zaměstnanci obdrželi i "stravné". Odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí explicitně k peněžním částkám, označeným jako "vyúčtování stravného zahraničních pracovních cest" vyjadřuje. Jak již však bylo výše uvedeno, dospěl k závěru, že vedlejší účastník obdržel v předmětném období pouze mzdu. Lze tedy konstatovat, že se s obsahem výpovědi uvedené svědkyně, tak jak na ni upozorňuje stěžovatel, soud vypořádal. Ústavní soud tak postup obecných soudů, pokud jde o odůvodnění napadených rozhodnutí, nepovažuje za protiústavní. V této souvislosti připomíná, že v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) posuzuje z pohledu možného dotčení ústavních práv proces vedený před obecnými soudy jako celek, včetně role, jakou v něm hrál odvolací soud. Byť snad lze stěžovateli částečně přisvědčit pokud nepovažuje odůvodnění napadeného rozhodnutí soudu prvého stupně za zcela vyčerpávající, v projednávaném případě odvolací instance zcela zjevně veškeré nedostatky korigovala (srov. např. rozhodnutí ESLP ve věci Helmers proti Švédsku, 1991, či Adolf proti Rakousku, 1982).

Pokud stěžovatel namítal nedostatky odůvodnění ve vztahu k výroku soudu prvého stupně, kterým zamítl žalobu vedlejšího účastníka co do částky 9.474,40 Kč, není Ústavní soud s ohledem na princip subsidiarity oprávněn se uvedenou námitkou zabývat. Proti uvedenému výroku se stěžovatel neodvolal, takže ve vztahu k němu nejsou vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zák. o Ústavním soudu). Nicméně přesto lze konstatovat, že uvedený výrok vyzněl v zásadě v prospěch stěžovatele, takže i pokud by snad nebyl dostatečně odůvodněn, sotva by v tom bylo možné spatřovat zásah do jeho ústavních práv.

Co se týče námitky stěžovatele ohledně délky řízení a průtahů v řízení, Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost musí směřovat proti aktuálnímu a trvajícímu zásahu veřejné moci. Projednávaná ústavní stížnost však směřuje proti napadenému rozhodnutí obecného soudu, nikoli proti "jinému zásahu" orgánu veřejné moci ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Za situace, kdy se stěžovatel domáhá zrušení napadených rozhodnutí [§ 82 odst. 3 písm. a) cit. zákona], pak již z logiky věci nemůže Ústavní soud ústavní stížnosti vyhovět s poukazem na to, že shledal existenci "jiného zásahu" (tzn. průtahů) ze strany obecného soudu. V případě "jiného zásahu" orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí, je totiž Ústavní soud oprávněn zakázat orgánu veřejné moci, aby v porušování práva a svobody pokračoval, a přikázal mu, aby, pokud to je možné, obnovil stav před porušením [§ 82 odst. 3 písm. a) cit. zákona]. V souzené věci však tento typ výroku zjevně nepřipadá v úvahu, jelikož obecný soud již v dané věci rozhodl a ostatně ani stěžovatel v petitu ústavní stížnosti nenavrhuje jiný typ výroku než kasaci napadeného rozhodnutí. Ústavní soud proto posoudil námitku na průtahy v řízení jako zjevně neopodstatněnou (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 428/01).

Ústavní soud po přezkoumání připojeného spisového materiálu konstatuje, že o návrhu stěžovatelů bylo rozhodnuto na základě řádně vedeného procesu, při respektování kautel z hlavy páté Listiny plynoucích. S výhradami stěžovatele se obecné soudy řádně vypořádaly (157 odst. 2 o.s.ř.) a samotná skutečnost, že se neztotožnily s jeho právními závěry, nezakládá opodstatněnost ústavní stížnosti. Ústavní soud tedy nedospěl k závěru, že by v řízení před obecnými soudy došlo k jakémukoliv porušení ústavně garantovaných práv stěžovatele. V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by napadená rozhodnutí zrušil.

Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) a § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. srpna 2004

JUDr. Dagmar Lastovecká, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru