Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 187/02Nález ÚS ze dne 25.02.2003Prokazování trestného činu zanedbání povinné výživy

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajProcházka Antonín
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 26/29 SbNU 227
EcliECLI:CZ:US:2003:2.US.187.02
Datum vyhlášení11.03.2003
Datum podání27.03.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 213

141/1961 Sb., § 2 odst.6, § 125 odst.1, § 2 odst.5


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 187/02 ze dne 25. 2. 2003

N 26/29 SbNU 227

Prokazování trestného činu zanedbání povinné výživy

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu (II. senátu) ze dne 25. února 2003 sp. zn. II. ÚS 187/02 ve věci ústavní stížnosti Ing. J. F. proti usnesení Krajského soudu v Praze z 12. 12. 2001 sp. zn. 12 To 496/2001, jímž bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami z 15. 10. 2001 sp. zn. 4 T 63/2001, kterým byl stěžovatel uznán vinným třemi úmyslnými trestnými činy zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 trestního zákona a byl mu uložen úhrnný trest odnětí svobody s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu jednoho roku.

Výrok

Rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 15. 10. 2001 sp. zn. 4 T 63/2001 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2001 sp. zn. 12 To 496/2001 se zrušují.

Odůvodnění:

Ústavní stížností Ústavnímu soudu doručenou dne 27. 3. 2002 se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 15.10. 2001 sp. zn. 4 T 63/2001 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12.12. 2001 sp. zn. 12 To 496/2001, a to pro porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a že proto nic nebrání v projednání a rozhodnutí věci samé.

Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 15. 10. 2001 sp. zn. 4 T 63/2001 byl stěžovatel uznán vinným třemi úmyslnými trestnými činy zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 trestního zákona (dále jen "tr. zák.") a byl mu uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu jednoho roku. Těchto trestných činů se měl dopustit jednáním popsaným ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2001 sp. zn. 12 To 496/2001 podle § 256 trestního řádu (dále jen "tr. řád") jako nedůvodné zamítnuto.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že v řízení před oběma obecnými soudy byla porušena jeho práva na soudní ochranu a spravedlivý proces. Konkrétně namítá, že Okresní soud v Příbrami odmítl v hlavním líčení provést důkaz spisem Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 33 Cm 44/98 ve věci určení neplatnosti "smlouvy o prodeji podniku" (převod L. G., kom. spol., na L. s., a. s.) a určení neplatnosti odvolání pověřeného společníka, v důsledku čehož mu bylo znemožněno prokázat, že skutky, které jsou mu kladeny za vinu, nastaly nezávisle na jeho vůli. Tím, že dochází k neodůvodněným průtahům v civilním řízení týkajícím se rozhodnutí o žalobě na neplatnost smlouvy o prodeji podniku, kterýmžto prodejem byl majetkově poškozen, a rovněž tak dochází k průtahům při prověřování jím podaných trestních oznámení, jsou porušována jeho Ústavou České republiky zaručená práva na soudní ochranu a spravedlivý proces. Dále namítá, že odůvodnění soudních rozhodnutí napadených ústavní stížností obsahuje zkreslenou argumentaci vztahující se k ukončení jeho pracovního poměru.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis vedený u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 4 T 63/2001, jakož i vyjádření tohoto soudu k projednávané věci. Dále si Ústavní soud vyžádal vyjádření Krajského soudu v Praze a Krajského státního zastupitelství v Praze k projednávané věci.

Okresní soud v Příbrami ve svém vyjádření, Ústavnímu soudu doručeném dne 27. 11. 2002, odkázal na ústavní stížností napadený rozsudek tohoto soudu ze dne 15. 10. 2001 sp. zn. 4 T 63/2001 v projednávané věci.

Krajský soud v Praze ve svém vyjádření, Ústavnímu soudu doručeném dne 11. 12. 2002, odkázal na obsah spisu Okresního soudu v Příbrami sp. zn. 4 T 63/2001 a dále uvedl, že všechny skutečnosti, které považoval krajský soud jako soud odvolací za podstatné, vyjádřil ve svém usnesení sp. zn. 12 To 496/2001, stejně jako v něm vysvětlil důvody, pro které považoval odvolání stěžovatele za nedůvodné. Uvedl, že odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, nepovažoval za potřebné pro objasnění věci provádět obsáhlé dokazování zaměřené na posouzení oprávněnosti nároků stěžovatele v jím uvedených občanskoprávních a obchodním řízeních, neboť existenci těchto sporů nepovažoval za překážku, která by stěžovateli bránila plnit jeho zákonnou povinnost vyživovat jiného.

Krajské státní zastupitelství v Praze ve svém vyjádření, Ústavnímu soudu doručeném dne 27. 11. 2002, uvedlo, že výhrady obsažené v ústavní stížnosti stěžovatele, spočívající v opakování námitek uplatněných v rámci obhajoby v průběhu řízení a v odvolání, nepovažuje za důvodné. Důkazní řízení v předmětné trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 4 T 63/2001 pro trestné činy zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák. bylo podle krajského státního zastupitelství provedeno v rozsahu požadovaném ustanovením § 2 odst. 5 tr. řádu a soud důkazní situaci ve věci vyhodnotil podle zásad obsažených v § 2 odst. 6 tr. řádu. Skutkovým i právním závěrům tohoto soudu, stejně tak jako závěrům obsaženým v navazujícím rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2001 sp. zn. 12 To 496/2001, jímž bylo podle § 256 tr. řádu odvolání Ing. J. F. jako nedůvodné zamítnuto, lze podle krajského státního zastupitelství zcela přisvědčit. Krajské státní zastupitelství v Praze v projednávané věci nezjistilo v řízení před obecnými soudy porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny, a proto navrhlo, aby předmětná ústavní stížnost byla odmítnuta. Současně Krajské státní zastupitelství v Praze ve svém vyjádření uvedlo, že se podle § 28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vzdává procesního postavení vedlejšího účastníka.

Protože účastníci řízení dali svůj souhlas s upuštěním od ústního jednání v projednávané věci podle § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., rozhodoval Ústavní soud ve věci bez nařízení ústního jednání.

Ústavní soud je především nucen konstatovat, že tento soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Pokud se jedná o námitky týkající se průtahů v řízení vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 33 Cm 44/98 a z toho dovozovaného porušení ústavních práv stěžovatele na soudní ochranu a spravedlivý proces, je třeba uvést, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím obecných soudů v trestním řízení, takže postupem soudu v označené věci, která se týká určení neplatnosti smlouvy o prodeji podniku, jakož i v dalších věcech, vedených pod sp. zn. 33 Cm 266/99, 21 Cm 35/2000, 17 K 152/99 a 50 Cm 226/2000, není možno se v řízení o nyní podané ústavní stížnosti zabývat. Rovněž postup orgánů činných v trestním řízení při prověřování trestních oznámení stěžovatele na jeho obchodní partnery (viz podklady předložené stěžovatelem) nelze posuzovat, neboť nesouvisejí s trestním řízením vedeným proti stěžovateli pro trestný čin zanedbání povinné výživy. S námitkou, že soudy v řízení o tomto trestném činu měly jako předběžnou otázku řešit rozhodnutí o žalobě o neplatnost smlouvy o prodeji podniku, se nelze ztotožnit. Není podstatné, jaké rozhodnutí učiní civilní soud v řízení o žalobě o prodeji podniku, která byla uzavřena dne 19. 11. 1997 mezi obchodními společnostmi L. G., kom. spol., a L. s., a. s. Rozhodující je, zda byl ve smyslu příslušných ustanovení zákoníku práce skončen pracovní poměr stěžovatele (bez ohledu na dosud probíhající řízení před soudem, kde zřejmě stěžovatel napadá své odvolání z funkce ředitele společnosti L. G., kom. spol., a jejího obchodního vedení), takže stěžovatel měl možnost uzavřít další pracovní poměr. Tato otázka však nebyla jednoznačně objasněna a nebylo tak dle názoru Ústavního soudu prokázáno, že stěžovatel měl možnost zajistit si finanční prostředky nutné k plnění vyživovací povinnosti uzavřením nového pracovního poměru. K tomuto problému Ústavní soud dále uvádí:

Stěžovatel při své výpovědi v přípravném řízení uvedl, že jeho pracovní poměr v kom. spol. L. G. nebyl nikdy ukončen. Z písemného sdělení JUDr. M. U., správce konkurzní podstaty L. s., a. s., vyplývá, že stěžovatel od 1. 9. 1988 pracoval jako ředitel závodu L. s., který byl začleněn pod podnik S. U. T., od 1. 5. 1990 byl pověřen řízením státního podniku. Dnem 1. 1. 1993 majetek náležející do státního podniku L. L. přešel na podkladě smlouvy uzavřené mezi společností L. G., kom. spol., a Fondem národního majetku České republiky na uvedenou obchodní společnost, kde je stěžovatel jedním z komplementářů. V roce 1996 a 1997 (do listopadu) byla stěžovateli vyplácena mzda, po uzavření smlouvy o prodeji podniku dne 19. 11. 1997 mu byl znemožněn přístup do závodu; v jeho osobním spise není založena kopie zápočtového listu, evidenční list důchodového zabezpečení byl odeslán. Jiné důkazy vztahující se k existenci pracovní poměru stěžovatele nebyly v přípravném řízení opatřeny.

U hlavního líčení setrval stěžovatel na tom, že jeho pracovní poměr v kom. spol. L. G. dále trvá, nemá k dispozici zápočtový list, takže nemohl nastoupit do jiného zaměstnání. Byl mu rovněž znemožněn přístup do jeho bytu v L., kde má uloženy podklady k trvání pracovního poměru. Dále uvedl, že jeho pracovní poměr byl založen pracovní smlouvou z 1. 9. 1988, tento vztah postupně přešel v květnu roku 1990 na státní podnik L., k 1. 1. 1993 na komanditní společnost L. G. a poté na základě smlouvy o převodu podniku na L. s., a. s. JUDr. M. U. jako svědkyně potvrdila údaje z písemného sdělení (viz shora) a předložila kopie listin týkajících se stěžovatele, jejichž obsah byl konstatován a byly založeny ke spisu (volná příloha trestního spisu). Z kopií listin předaných soudu JUDr. M. U. lze konstatovat především dvě kopie zápočtových listů svědčící o pracovním poměru stěžovatele v podniku S. U. T. v době od 1. 9. 1981 do 31. 8. 1988 a o pracovním poměru trvajícím v době od 1. 9. 1988 do 1. 1. 1993 (tento pracovní poměr měl být ukončen dohodou, zápočtový list byl vyhotoven komanditní společností L. G. dne 9. 3. 1993). Dále byla předložena kopie manažerské smlouvy uzavřené mezi Ministerstvem průmyslu a obchodu a stěžovatelem dne 22. 3. 1993, dle níž stěžovatel měl vykonávat v době od 1. 1. 1993 do doby ukončení činnosti státního podniku L. L., nejdéle však do 31. 12. 1993, funkci ředitele v uvedeném státním podniku. K této manažerské smlouvě třeba uvést, že dle sdělení JUDr. M. U. měl být majetek státního podniku L. L. převeden na kom. spol. L. G. již ke dni 1. 1. 1993, přesto manažerská smlouva byla uzavřena až dne 22. 3. 1993. Zda byl se stěžovatelem uzavřen s účinností od 1. 1. 1993 další pracovní poměr z předložených listin nevyplývá. Konečně byla předložena kopie dopisu ze dne 1. 12. 1997, kterým komplementáři kom. spol. L. G. sdělují stěžovateli, že byla uzavřena smlouva o prodeji uvedené společnosti se společností L. s., a. s., na kterou dnem 19. 11. 1997 vedle veškerého majetku přešly i veškeré závazky a pohledávky kom. spol. L. G., a současně mu bylo oznámeno, že je s okamžitou platností odvolán z funkce ředitele společnosti L, G., kom. spol., a jejího obchodního vedení. Od kdy a na podkladě jakého vztahu vykonával stěžovatel funkci ředitele kom. spol. L. G. nelze z předložených listinných podkladů zjistit.

Návrhy státní zástupkyně, aby u hlavního líčení byl vyslechnut alespoň jeden ze zbývajících komplementářů kom. spol. L. G. a byla vyžádána zpráva Krajského soudu v Ústí nad Labem, zda bylo rozhodnuto ve věci týkající se odvolání stěžovatele z funkce ředitele, byly soudem prvního stupně zamítnuty.

V odůvodnění svého rozsudku samosoudce soudu prvního stupně k existenci trvání pracovního poměru stěžovatele uvádí, že stěžovatel byl ke dni 1. 12. 1998 (chybně uvedené datum - jedná se o 1. 12. 1997) odvolán z funkce ředitele a dále že skutečnosti, že v civilním řízení dosud nebylo pravomocně rozhodnuto o platnosti ukončení pracovního poměru stěžovatele založeného pracovní smlouvou ze dne 1. 9. 1988 a to, že mu dlouhodobě byl znemožněn vstup do jeho bytu, zásadním způsobem schopnosti a možnosti stěžovatele plnit zákonnou vyživovací povinnost neovlivnily.

K tomuto odůvodnění lze konstatovat, že chybí provedení a zhodnocení důkazů, které by skončení pracovního poměru stěžovatele prokazovaly (odvoláním z funkce ředitele k 1. 12. 1997 by pracovní poměr - pokud by v tu dobu existoval - nekončil). Navíc samosoudce uvádí, že pracovní poměr stěžovatele "byl založen pracovní smlouvou ze dne 1. 9. 1988", tento pracovní poměr však byl ukončen k 1. 1. 1993, jak vyplývá z kopie zápočtového listu předložené svědkyní JUDr. M. U. Pro účely předmětného trestního řízení je nerozhodné, že byla podána žaloba na určení neplatnosti odvolání z funkce ředitele a toto řízení do doby rozhodnutí v trestní věci nebylo skončeno, pokud by však bylo prokázáno, že k rozvázání pracovního poměru skutečně došlo a stěžovatel má k dispozici podklady, na základě kterých měl možnost navázat další pracovní poměr, tj. především zápočtový list. Stěžovatel namítá, že zápočtový list mu nebyl předán. Mělo být proto dokazování doplněno v tom směru, zda vůbec po 1. 1. 1993, kdy byl ukončen pracovní poměr uzavřený dne 1. 9. 1988, byla se stěžovatelem uzavřena nová pracovní smlouva a pokud se tak stalo, jakým způsobem byl tento nový pracovní poměr ukončen. Pokud by nový pracovní poměr uzavřen nebyl, což nelze vyloučit, neboť i stěžovatel hovoří pouze o "pracovní smlouvě z 1. 9. 1988", byl pracovní poměr stěžovatele ukončen (k 1. 1. 1993) a nic by mu nebránilo v nástupu do zaměstnání. Odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně se způsobem ukončení pracovního poměru trvajícího od 1. 9. 1988 nezabývá, zmiňuje pouze odvolání stěžovatele z funkce ředitele ke dni 1. 12. 1997 (navíc s chybným datem), čímž by pracovní poměr nekončil a navíc z dokladů založených v trestním spise, kterými se soud ve svém odůvodnění nezabývá, lze dovodit, že tento pracovní poměr trval od 1. 9. 1988 do 1. 1. 1993.

V odvolání stěžovatel znovu namítal, že žádným způsobem nebyl ukončen jeho pracovněprávní vztah, nemá k dispozici zápočtový list, a nemůže proto uzavřít nový pracovní poměr, a vzhledem k tomu, že je ručícím společníkem v obchodní společnosti, nemůže se ucházet o zaměstnání v jakékoliv organizaci státní správy.

Odvolací soud v odůvodnění svého zamítavého rozhodnutí uvedl, že neskončené občanskoprávní spory, které stěžovatel vede, a rovněž i trestní oznámení týkající se údajné trestné činnosti jeho obchodních partnerů, nelze chápat jako objektivní překážku jeho výdělečné činnosti. S tímto konstatováním je třeba samozřejmě souhlasit. Ani odvolací soud se však nevypořádal s obhajobou stěžovatele, že jeho pracovní poměr nebyl ukončen a že právě z tohoto důvodu si nemohl najít jiné zaměstnání. Dále odvolací soud konstatoval, že možnosti a schopnosti stěžovatele opatřit si finanční prostředky k plnění vyživovací povinnosti, není možno chápat "natolik úzce, jak činí on sám, totiž jako možnost pracovat u zaměstnavatele, u kterého dosud pracoval, když ten zřejmě platnost zpochybňuje". Takto však stěžovatel svoji obhajobu nezaměřoval, hájil se tím, že neměl možnost navázat jakýkoliv nový pracovní poměr, a s touto obhajobou bylo třeba se vypořádat. Důkazy, které by tuto obhajobu vyvracely, v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu specifikovány nejsou.

Při prokazování trestného činu podle § 213 tr. zák. jsou orgány činné v trestním řízení povinny posuzovat, do jaké míry a v jaké výši byl povinný schopen platit výživné. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl v době, kdy neplnil vyživovací povinnost, bez příjmů, bylo třeba prokázat, že měl možnost získat zaměstnání. Dle názoru Ústavního soudu v tomto směru dokazování bylo provedeno nedostatečným způsobem. Navíc v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů nejsou vyhodnoceny všechny provedené důkazy, zejména důkazy listinné předložené svědkyní JUDr. M. U., nebylo odůvodněno, proč nebylo vyhověno návrhu státní zástupkyně na doplnění dokazování, čímž se tato odůvodnění dostala do rozporu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. řádu obsahujícím základní požadavky kladené na odůvodnění soudních rozhodnutí.

Byť i v ústavní stížnosti právní kvalifikace jednání stěžovatele není napadána, uvádí Ústavní soud k tomuto problému, že při posuzování, zda se stěžovatel jednáním, pro které byl uznán vinným, dopustil jednoho trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák. či několika (dle napadených soudních rozhodnutí tří) těchto trestných činů ve vícečinném souběhu, je třeba vzít v úvahu následující:

Předmětem útoku u trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 213 tr. zák. je osoba nebo osoby, vůči nimž má pachatel zákonnou vyživovací povinnost. Těmito osobami jsou v přezkoumávaném případě dvě stěžovatelovy dcery. Jestliže pachatel neplní svou vyživovací povinnost k více dětem, je dle ustálené judikatury pro posouzení, zda jde o jeden trestný čin nebo více trestných činů, rozhodující počet výchovných prostředí, ve kterých se tyto děti nacházejí. Pokud je více dětí ve výchově a výživě u jedné osoby, např. u matky, a povinná osoba neplní vůči nim vyživovací povinnost, jde o jeden trestný čin podle § 213 tr. zák. V daném případě byly obě dcery stěžovatele svěřeny do výchovy a výživy matce, takže pokud stěžovatel ve shodné době neplnil vůči oběma vyživovací povinnost, dopustil se pouze jednoho trestného činu zanedbání povinné výživy, přičemž je nerozhodné, že vyživovací povinnost u jedné z dcer skončila dříve, než u dcery druhé. Doba neplnění vyživovací povinnosti vůči každé z dcer by samozřejmě musela být ve výroku rozsudku (i obžaloby) konkretizována.

Skutečnost, že jedna z dcer nabyla zletilosti v průběhu doby, po kterou trvala vyživovací povinnost stěžovatele vůči ní, rovněž není mezníkem, který by dělil jednání spočívající v neplnění vyživovací povinnost vůči ní, tj. vůči témuž subjektu v časové návaznosti na dva skutky. Trestný čin zanedbání povinné výživy je trestným činem trvajícím, který trvá nepřetržitě po dobu, po kterou je udržován protiprávní stav (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 6 Tz 18/68 - Rt 27/69). Pro úplnost nutno uvést, že se vyskytují i názory, že jde o pokračující trestný čin s prvky trestného činu hromadného. U všech těchto trestných činů - trvajících, pokračujících i hromadných - do 31. 12. 2001 mezníkem, který ukončoval jeden skutek a jeden trestný čin, bylo sdělení obvinění podle § 160 odst. 1 tr. řádu tehdy platné úpravy. Od 1. 1. 2002 je mezníkem ukončujícím skutek při pokračujícím jednání zahájení trestního stíhání podle § 160 odst. 1 tr. řádu (znění ustanovení § 12 odst. 11 tr. řádu nedoznalo novelou trestního řádu provedenou zákonem č. 265/2001 Sb. změny, takže terminologicky již pojem "sdělení obvinění" v tomto ustanovení není v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 tr. řádu v platném znění).

Mezníkem, který do 31. 12. 2001 ukončoval jeden pokračující, trvající nebo hromadný trestný čin od dalšího, bylo tedy sdělení obvinění. Byť i ustanovení § 12 odst. 11 tr. řádu zní: "Pokračuje-li obviněný v jednání, pro které je stíhán, i po sdělení obvinění, posuzuje se takové jednání od tohoto úkonu jako nový skutek.", není pochyb o tom, že pojmem "pokračuje-li v jednání" se nerozumí pouze pokračování v jednání při pokračujícím trestném činu, ale i pokračování v jednání při trestných činech trvajících nebo hromadných, neboť "pokračováním v jednání" jsou i jednotlivé dílčí akty u trestných činů hromadných a udržování protiprávního stavu u trestných činů trvajících. Není proto podstatné, je-li trestný čin zanedbání povinné výživy posuzován jako trestný čin trvající či trestný čin pokračující s prvky trestného činu hromadného, mezníkem oddělujícím jeden skutek a jeden tento trestný čin bylo sdělení obvinění a od 1. 1. 2002 je tímto mezníkem zahájení trestního stíhání.

Obvinění pro jeden trestný čin podle § 213 odst. 1 tr. zák. bylo stěžovateli sděleno dne 20. 2. 2001 (na písemném vyhotovení sdělení obvinění je uvedeno chybné datum 19. 2. 2000) a teprve tímto dnem došlo k ukončení skutku, který byl ve sdělení obvinění důvodně kvalifikován tak, jak je uvedeno shora. Dne 22. 5. 2001 byla na stěžovatele podána obžaloba pro tři skutky kvalifikované jako tři trestné činy podle § 213 odst. 1 tr. zák., přičemž tato právní kvalifikace odlišná od sdělení obvinění není v obžalobě odůvodněna. Tuto právní kvalifikaci převzal soud prvního stupně a rovněž odvolací soud shledal takovouto kvalifikaci jednání stěžovatele správnou.

Stěžovatelovo jednání kvalifikované jako trestný čin zanedbání povinné výživy je ve shodě s obžalobou napadenými soudními rozhodnutími vymezeno dobou od ledna 1999 do konce dubna 2000 u dcery K. F. a do 20. 2. 2001 u dcery T. F., tedy maximálně do dne sdělení obvinění, kdy tento skutek byl ukončen. Po celou shora vymezenou dobu neplnil stěžovatel vyživovací povinnost vůči svým dcerám, nedošlo ke změně předmětu útoku, nezměnila se skutečnost, že obě dcery žily ve společné domácnosti se svojí matkou (dcera T. F. se odstěhovala z této domácnosti až v listopadu 2001), takže z tohoto pohledu mělo být jeho jednání posouzeno jako jeden skutek a kvalifikováno jako jeden trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák. Změna spočívající v tom, že dcera T. F. dosáhla dne 25. 5. 2000 zletilosti, není dle současné právní úpravy mezníkem, který by skutek spočívající v neplnění vyživovací povinnosti vůči ní ukončil a další neplnění této povinnosti by bylo novým skutkem. Změnil se pouze subjekt, kterému by mělo být výživné doručováno, nikoliv podstata povinnosti stěžovatele plnit vyživovací povinnost vůči téže osobě, která i po dosažení zletilosti zůstávala v domácnosti své matky.

Je skutečností, že stěžovateli byl uložen mírný trest, nelze však přehlédnout, že trest mu byl uložen za tři trestné činy podle § 213 odst. 1 tr. zák., a to jako trest úhrnný podle § 35 odst. 1 tr. zák., ačkoliv mu měl být uložen trest pouze za jeden trestný čin podle § 213 odst. 1 tr. zák., byť i rozsahem shodný se třemi takovými trestnými činy.

Závěrem Ústavnísoud uvádí, že si je vědom toho, že jeho úkolem není hodnotit rozsah dokazování a způsob hodnocení provedených důkazů obecnými soudy. V daném případě se však jeví rozsah důkazů opatřených k vyvrácení podstaty obhajoby stěžovatele, že jeho pracovní poměr nebyl řádně ukončen, jako nedostatečný, a to nikoliv ve vztahu k neskončenému občanskoprávnímu sporu, ale ve vztahu k ukončení pracovního poměru dle příslušných ustanovení zákoníku práce.

Není vyloučeno, že pracovní poměr stěžovatele byl řádně ukončen, případně nový po 1. 1. 1993 nebyl vůbec uzavřen, a že stěžovatel zaviněně vyživovací povinnost neplnil a chtěl zřejmě tímto způsobem docílit rychlejšího ukončení občanskoprávních sporů. Nicméně Ústavnísoud je toho názoru, že v průběhu trestního řízení nebyly opatřeny potřebné důkazy pro závěr, že stěžovatel měl možnost si opatřit finanční prostředky, a to zvláště za situace, kdy byl uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy spáchaným úmyslně. Odůvodnění napadených soudních rozhodnutí nesplňuje požadavky na tuto část rozhodnutí kladené ustanovením § 125 odst. 1 tr. řádu. V úvahu je třeba vzít i vadnou právní kvalifikaci stěžovatelova jednání.

Při shrnutí výše uvedených skutečností dospěl Ústavnísoud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná, neboť výše uvedeným postupem obecných soudů byla porušena stěžovatelova práva na soudní ochranu a spravedlivý proces zakotvená v čl. 36 Listiny.

Na základě výše uvedených skutečností Ústavnísoud ústavní stížnosti stěžovatele podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a napadený rozsudek Okresního soudu v Příbrami, jakož i usnesení Krajského soudu v Praze podle § 82 odst. 3 písm. a) tohoto zákona zrušil.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru