Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1862/11 #1Usnesení ÚS ze dne 27.07.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
SOUD - KS Praha
Soudce zpravodajLastovecká Dagmar
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /sprave... více
Věcný rejstříkZastoupení
žaloba/pro zmatečnost
advokát/zvolený
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.1862.11.1
Datum podání24.06.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 38 odst.2, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 229 odst.3, § 132


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1862/11 ze dne 27. 7. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti FISHR, spol. s. r. o., Věkova 1605/49, Praha 4, zastoupené JUDr. Tomášem Chlostem advokátem se sídlem Na Zámecké 7, Praha 4, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 3. 2011 sp. zn. 11 Cmo 16/2008 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2007 sp. zn. 36 C 92/2007, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných usnesení obecných soudů. Tvrdí, že těmito pravomocnými rozhodnutími byla porušena její práva garantovaná v čl. 4 a 90 Ústavy a její právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Soud prvního stupně zamítl napadeným usnesením žalobu pro zmatečnost, kterou se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2007 č. j. 29 Co 565/2006-224 s odkazem na ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř.. Žaloba byla odůvodněna tvrzením, že soud neuznal jako důvodnou omluvu jednatele stěžovatelky a žádost o odročení jednání, a jednal v jeho nepřítomnosti, čímž stěžovatelce odňal možnost jednat před soudem. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 25. 6. 2008 č. j. 11 Cmo 16/2008 změnil rozhodnutí prvostupňového soudu tak, že žalobou napadený rozsudek zrušil. Poté však Nejvyšší soud zrušil usnesením ze dne 27. 7. 2010 č. j. 21 Cdo 4124/2008 citované usnesení odvolacího soudu na základě dovolání podaného žalovaným a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání. Vrchní soud, vázán právním názorem dovolacího soudu, posléze v záhlaví označeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti obecným soudům vytýká, že jí odmítly poskytnout ochranu jejího práva spočívajícího v účasti na jednání odvolacího soudu konaném dne 7. 2. 2007 prostřednictvím jednatele, a to tím, že v daném řízení nevyhověly žalobě pro zmatečnost. Dle jejího názoru má i právnická osoba právo na osobní účast při jednání prostřednictvím svého statutárního zástupce. V původním řízení vystupovala jako žalobce, a neměla tedy žádný důvod sama způsobovat průtahy v řízení, naopak řízení se aktivně zúčastňovala. Domnívá se, že její omluva s žádostí o odročení je výrazem práva zúčastnit se osobně projednávání věci a musí být posuzována v kontextu s celým řízením, pokud jde o otázku, zda se jedná o účelové zmaření jednání či nikoliv. Akceptování omluvy právního zástupce s žádostí o odročení z důvodů zdravotních či kolize s jiným jednáním je běžnou praxí podpořenou ustálenou judikaturou. Dále uvádí, že při jednání odvolacího soudu dne 7. 2. 2007 bylo prováděno dokazování, ke kterému se nemohla jakkoliv vyjádřit.

Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti a posouzením obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své judikatuře již mnohokrát zdůraznil, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje článek 83 Ústavy tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.

V posuzované věci Ústavní soud žádná pochybení ze strany obecných soudů, která by měla za následek porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, neshledal.

Jak je patrno z ústavní stížnosti, stěžovatelka se domnívá, že obecné soudy v rozporu s ustanovením § 229 odst. 3 o. s. ř. nevyhověly její žalobě pro zmatečnost, a upřely jí tak účast na jednání odvolacího soudu v původním řízení, čímž měly porušit shora citované články Ústavy a Listiny.

Ústavní soud však tento názor stěžovatelky nesdílí. V daném případě soud prvního stupně shledal, že nepřítomnost jednatele stěžovatelky při jednání odvolacího soudu nebyla na újmu jejích práv účastníka řízení proto, že se jednalo o právnickou osobu, v jejímž případě osoba jednatele může být zastupitelná někým jiným, a jeho nemoc tudíž nemůže být posuzována stejně jako u fyzické osoby, a dále též proto, že v řízení byla stěžovatelka zastoupena advokátem, přičemž výslech jednatele, který ani nebyl odvolacím soudem k jednání dne 7. 2. 2007 předvolán, neměl soud v úmyslu provádět. Postup stěžovatelky spočívající v odvolání plné moci právnímu zástupci den před jednáním v odpoledních hodinách poté, co zjistila, že soud nevyhověl její žádosti na odročení odvolacího jednání, Nejvyšší soud posoudil jako záměrnou procesní obstrukci sledující zmaření odvolacího jednání. O právní názor dovolacího soudu následně opřel své rozhodnutí krajský soud, který uzavřel, že zmatečnostní důvod uvedený v ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř. nebyl v dané věci naplněn.

Dle názoru Ústavního soudu postup soudů v předmětném řízení, jakož i výklad ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř. podaný Nejvyšším soudem, nevybočují z ustálené soudní praxe, a tudíž ani z mezí ústavnosti. Jejich rozhodnutí nelze považovat za svévolná či nepředvídatelná. Z odůvodnění obou napadených rozhodnutí je zřejmé, že soudy ve věci rozhodující se podrobně zabývaly argumenty uplatněnými stěžovatelkou v průběhu řízení, které jsou ostatně téměř totožné jako ty, jež stěžovatelka nyní předkládá i ve své ústavní stížnosti. Napadená rozhodnutí soudů obou stupňů jsou srozumitelně a přesvědčivě odůvodněna a jejich závěry, které jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, se jeví být logickými. Skutečnost, že soudy právně posoudily daný případ odlišně od stěžovatelky, nemůže sama o sobě založit důvodnost její ústavní stížnosti.

Vzhledem k tomu, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky, Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. července 2011

Jiří Nykodým

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru