Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 186/99Usnesení ÚS ze dne 04.10.1999

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajProcházka Antonín
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip rovnosti
Věcný rejstříkosoba/oprávněná
Závěť
EcliECLI:CZ:US:1999:2.US.186.99
Datum podání13.04.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 4 odst.2 písm.a


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 186/99 ze dne 4. 10. 1999

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Antonína Procházky a ve věci ústavní stížnosti J. H., zastoupené JUDr. M. K., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 3. 1999, č. j. 10 Ca 458/98-31, takto:

Ústavnístížnostseodmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka ve včas podané ústavní stížnosti navrhuje zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 3. 1999, č. j. 10 Ca 458/98-31, a současně navrhuje, aby Ústavní soud nařídil orgánu veřejné moci, prostřednictvím jejího právního zástupce, uhradit náklady řízení.

Navrhovatelka se domnívá, že řízením, jehož byla účastníkem, ve věci, sp. zn. 10 Ca 458/98, byla porušena její práva, zakotvená v čl. 1, v čl. 2 odst.2, v čl. 3 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, aniž však vysvětlila v čem údajná porušení shora uvedených článků spočívají.

Ke skutkovým okolnostem celého případu navrhovatelka uvedla, že se v řízení vedeném u Okresního úřadu, pozemkového úřadu ve Strakonicích, domáhala svého údajného nároku podle zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Proti rozhodnutí správního orgánu podala opravný prostředek společně s J.G. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že nesouhlasí především s právními závěry krajského soudu, pokud tento soud s odkazem na závěry vyslovené v rozsudku téhož soudu ze dne 13. 4. 1993, sp. zn. 10 Ca 242/92, zdůraznil, že otázka právního postavení S. M., jako oprávněné osoby, podle § 4 odst. 2 písm. a) zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů byla již v citovaném rozsudku pravomocně rozhodnuta a tím bylo nadevší pochybnost prokázáno, že pouze S. M. svědčí univerzální závěť původního vlastníka nemovitostí K. H.. Tato závěť podle názoru krajského soudu splňuje veškeré předepsané náležitosti a byla univerzální dědičkou i řádně uplatněna v řízení před Státním notářstvím ve Strakonicích.

Z napadeného rozsudku krajského soudu Ústavní soud zjistil, že tento soud v řízení o opravném prostředku potvrdil rozhodnutí Okresního úřadu, pozemkového úřadu ve Strakonicích ze dne 19. 11. 1998, č. j. PÚ/563/91/P/Kk/3. Správní orgán rozhodl tak, že stěžovatelka a J. G. nejsou vlastnicemi v rozhodnutí blíže označených nemovitostí. Správní orgán při rozhodování vycházel ze závěrů rozsudků Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 1. 1993, č. j. 10 Ca 223/92-17, a ze dne 13. 4.1993, č. j. 10 Ca 242/97-7, které za oprávněnou osobu podle ustanovení § 4 odst. 2 písm. a) zák. č. 229/1991 Sb., označily S. M. jako univerzální dědičku původního vlastníka.

Krajský soud proto dospěl k závěru, že při posuzování opravného prostředku proti rozhodnutí pozemkového úřadu je třeba vycházet z pravomocného rozsudku téhož soudu ze dne 13. 4. 1993, sp. zn. 10 Ca 242/92, neboť ten již o oprávněné osobě v restitučním sporu pravomocně rozhodl.

Krajský soud však přesto na návrh stěžovatelky a J. G. doplnil řízení o spis býv. Státního notářství ve Strakonicích v dědické věci, sp. zn. D 167/75, a konstatoval, že z předložených listinných důkazů nelze ani nyní dospět k jiným právním závěrům, než ke kterým dospěl krajský soud v rozsudku ze dne 13. 4. 1993. Z tohoto důvodu byl proto nucen napadené správní rozhodnutí potvrdit, když znovu velmi podrobně zopakoval jaké výsledky dokazování vzal za prokázané a kterými úvahami se při hodnocení celého případu řídil. V odůvodnění tento soud účastnicím řízení vysvětlil, proč nelze souhlasit s námitkami uplatněnými v opravném prostředku, neboť jsou vyvraceny listinnými důkazy.

Ústavní soud považuje v tomto směru právní závěry, obsažené v odůvodnění napadeného rozsudku za zcela vyčerpávající a odpovídající výsledkům jak předchozích řízení, tak i provedeného dokazování. Ústavní stížnost proto považuje za zcela neopodstatněnou, neboť navrhovatelka ve svém podání pouze zdůraznila nesouhlas s právními závěry napadeného rozsudku, aniž však uvedla v čem došlo k údajnému porušení jejich práv ve smyslu citovaných článků Listiny základních práv a svobod. V tomto směru odkazuje Ústavní soud na již publikovanou judikaturu a konstatuje, že pouhý nesouhlas s právními závěry obecného soudu neznamená porušení ústavnosti.

Vzhledem k tomu, že veškeré námitky stěžovatelky, obsažené v ústavní stížnosti byly již velmi podrobně vyvráceny napadeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích, dospěl Ústavní soud k závěru, že podanou ústavní stížnost je nutno ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

JUDr. Vojtěch Cepl

předseda senátu ÚS

V Brně dne 4. října 1999

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru