Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 186/95Nález ÚS ze dne 18.09.1996K otázce použití § 11 zákona o půdě. K povinnosti pozemkového úřadu vydat rozhodnutí v mezích své pravomoci

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajBrožová Iva
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříksprávní orgán
osoba/oprávněná
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 83/6 SbNU 89
EcliECLI:CZ:US:1996:2.US.186.95
Datum podání12.07.1995
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90

2/1993 Sb., čl. 2 odst.2, čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 11 odst.4, § 11 odst.7, § 11 odst.1 písm.c

284/1991 Sb.

71/1967 Sb., § 3 odst.3


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 186/95 ze dne 18. 9. 1996

N 83/6 SbNU 89

K otázce použití § 11 zákona o půdě. K povinnosti pozemkového úřadu vydat rozhodnutí v mezích své pravomoci

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě v právní věci stěžovatele ing.

P. H. o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Českých

Budějovicích, čj. 10 Ca 46/95-34, ze dne 19. 4. 1995, ve spojení

s rozhodnutím Okresního pozemkového úřadu v Českém Krumlově, čj.

PÚ-20987/94, ze dne 2. 11. 1994, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, čj. 10 Ca

46/95-34, ze dne 19. 4. 1995, ve spojení s rozhodnutím Okresního

pozemkového úřadu v Českém Krumlově, čj. PÚ - 20987/94, ze dne 2.

11. 1994, se zrušuje.

Odůvodnění:

Navrhovatel se ve své ústavní stížnosti domáhal zrušení

rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, čj. 10 Ca

46/95-34, ze dne 19. 4. 1995, ve spojení s rozhodnutím Okresního

pozemkového úřadu v Českém Krumlově, čj. PÚ-20987/94, ze dne 2.

11. 1994, pouze v části I./B a II. jeho výroku s odůvodněním, že

napadená rozhodnutí porušují čl. 36 a násl. Listiny základních

práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně

lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), neboť

v dané věci bylo rozhodováno v neveřejném zasedání bez nařízení

ústního jednání dle ustanovení § 250f o.s.ř., ačkoliv nebyla

splněna jeho základní podmínka, totiž že jde o jednoduchý případ.

Současně v této souvislosti poukázal stěžovatel na to, že správní

orgán spolu s krajským soudem učinily na jedné straně závěry

z důkazů, jejichž hodnota je pochybná, a na druhé straně některé

skutečnosti zůstaly neprošetřeny. Kromě toho namítal, že mu nebyla

doručena ani písemná vyjádření ostatních účastníků řízení. Dále na

odůvodnění svého návrhu uvedl, že došlo k porušení i čl. 11

Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, které upravují

nezadatelné právo vlastnit majetek, jež dále zahrnuje i právo na

restituční navrácení nemovitého majetku, odňatého jeho rodičům

v době nesvobody postupem, který byl uznán za restituční důvod

zákonem č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen

"zák. č. 229/1991 Sb."). Pokud tedy nebyla stěžovateli vydána

podstatná část majetku s poukazem na údajné naplnění důvodů pro

její nevydání dle § 11 odst. 4 a § 11 odst. 1 písm. c) zák. č.

229/1991 Sb., došlo k tomu nezákonným postupem porušujícím

současně jeho ústavní právo vlastnit majetek. Za nejzávažnější

důsledek napadených rozhodnutí označil nevydání hlavní části

zemědělské usedlosti v Ch. u K., tj. bývalé obytné části usedlosti

včetně bezprostředně navazujících hospodářských budov (zejména

chlévů), jakož i nádvoří usedlosti. S tím, že naproti tomu sýpka

a stodola a další mimo areál usedlosti se nacházející stodola

vydány byly a stěžovatel na nich s mimořádnými obtížemi

zabezpečuje jako soukromý zemědělec zemědělskou výrobu. Navrácení

zbývající části usedlosti považuje za rozhodující pro možnost

trvalého obhospodařování svých pozemků, neboť tak jak byly

nemovitosti vydány, je jejich užívání problematické kupříkladu

z toho důvodu, že nemá možnost trvale se přestěhovat na usedlost.

Ohledně podmínek upravených v § 11 odst. 4 zák. č. 229/1991 Sb.

zdůraznil, že pro nevydání musí být obě v ustanovení uvedené

podmínky naplněny současně s tím, že pokud jde o podmínku

"souvislost stavby s předmětem zemědělské výroby", tuto nelze

zploštit na skutečnost, zda stavba po ztrátě stavebně technického

charakteru již není použitelná k zemědělské výrobě, když

zákonodárce hovoří "...nesouvisí s předmětem ...", přitom právě

tato slova dávají zákonné podmínce zcela jiný obsahový význam.

Dále v této souvislosti stěžovatel uvádí, že pro přímou

zemědělskou výrobu není např. použitelná ani jakákoliv obytná část

zemědělské usedlosti, přesto nikdo nepochyboval o tom, že i tato

část souvisí s předmětem zemědělské výroby, a to i bez toho, že by

na důkaz této souvislosti byl soukromý zemědělec nucen chovat

např. v kuchyni slepice apod. Proto i administrativní a obslužné

sídlo zemědělského družstva se samo o sobě vyznačuje bezprostřední

souvislostí s předmětem zemědělské výroby. Dále stěžovatel

vyslovil názor, že o přímou souvislost se zemědělskou výrobou

půjde vždy tam, kde je budova využívána pro zajištění činností

zemědělskou výrobu bezprostředně podmiňujících, zejména pokud

jejich samostatný výkon specializovanými osobami je dán vnitřní

dělbou práce v rámci zemědělského podniku, přičemž není ani

vyloučena souvislost s činnostmi, které bezprostředně zemědělskou

výrobu nepodmiňují, avšak přesto s ní souvisejí, jako např.

zaměstnanost v době vegetačního klidu. Ohledně hodnocení druhé

podmínky uvedené v § 11 odst. 4 zák. č. 229/1991 Sb., tj. podmínky

"ztráty původního stavebně technického charakteru stavby",

stěžovatel zdůraznil subsidiární povahu této podmínky, jakož

i skutečnost, že při hodnocení této okolnosti byly jak ze strany

pozemkového úřadu, tak krajského soudu vzaty v úvahu takové

důkazy, které postrádají jakékoliv vypovídací a argumentační, tedy

i důkazní hodnoty. Podrobně se pak zabýval dvěma metodikami

hodnocení předmětné podmínky, tj. metodikou odpovídající rozsudku

Vrchního soudu v Praze, omezující se na holé konstatování naplnění

kritéria nadpolovičního objemového podílu všech konstrukcí daného

prvku dlouhodobé životnosti, vedle metodiky použité a doporučené

Sdružením znalců České republiky, vycházející z kriteria více než

jedné třetiny nových prvků dlouhodobé životnosti a založené na

formě váženého průměru, s tím, že metodika použitá Vrchním soudem

v Praze v podstatě vychází z vytržení jednoho znaku, a to obměny

stropních konstrukcí, ze souvislostí celé stavby a navíc aniž by

byl dán průchod individuálnímu hodnocení předmětné podmínky, totiž

zda došlo či nikoliv ke ztrátě původního stavebně technického

charakteru stavby. Dále vyslovil stěžovatel názor, že principům

selského rozumu by lépe odpovídalo kritérium jedné poloviny

nosných prvků, a nikoliv jedné třetiny, které navíc bylo použito

v souvislosti se zák. č. 87/1991 Sb., a nikoliv v souvislosti se

zák. č. 229/1991 Sb., a zdůraznil, že toto kriterium bylo

překročeno pouze o 1,76%. V závěru této části svého návrhu pak

znovu stěžovatel zdůraznil nutnost hodnotit veškeré okolnosti

případu, zejména skutečnost, že již byly vydány některé části

statku, dále pole a louky a že podmínky § 11 odst. 4 zák. č.

229/1991 Sb. je nutné hodnotit ve vztahu k celé zemědělské

usedlosti, a nikoliv vytrženě pouze ve vztahu k posuzované budově

samé, a to spolu s faktem, že zemědělská usedlost tvoří jeden

hospodářský funkční celek, kdy mimořádného manipulačního významu

má vnitřní dvůr statku. Dále podtrhl, že je třeba mít na paměti,

že částečným vydáním a nevydáním zemědělské usedlosti dojde

k založení stavu, který povede ke střetům provozním i vlastnickým

mezi vlastníky obou částí. V následující části své ústavní

stížnosti stěžovatel uvedl, že má podnikatelský záměr zřídit

v bývalé obytné části usedlosti nižší hospodářskou školu, jejímž

provozem by v žádném případě nemělo dojít ke zrušení zemědělské

výroby, nýbrž naopak k jejímu rozšíření a prohloubení při

současném plnohodnotném využití i dosavadní "závodní kuchyně

a jídelny", což ovšem nelze říci o stávajícím využití objektu ze

strany povinné osoby, tj. zemědělského družstva. V této

souvislosti stěžovatel uvedl, že zemědělské družstvo skutečně

předmětný objekt nepotřebuje, o čemž svědčí nabídka dobrovolného

vydání objektu, která vzhledem k finančním požadavkům nebyla

završena uzavřením dohody o vydání. Ohledně nevydání zastavěné

části p.p.č. 1/3 kolnou stěžovatel uvedl, že jde zcela evidentně

o stavbu jednoduchou a tudíž umožňující vydání, aniž by bylo lze

pozemek nevydat z důvodu, že ho nelze zemědělsky využít. Konečně

ohledně zbývající části dvora č. 1/3-ost. pl. stěžovatel odkázal

na své odvolání s tím, že již v době odnětí byla tato parcela

vedena jako stavební plocha a její osud by měl být proto podřízen

režimu příslušenství k věci hlavní (vlastní usedlost), a to stejně

tak jako u kolny ve dvoře a u septiků vně usedlosti, k jejichž

vydání by dle názorů stěžovatele mělo dojít rovněž, přestože byly

postaveny až po odnětí.

Krajský soud ve svém vyjádření jako účastník řízení navrhl,

aby ústavní stížnost byla nálezem zamítnuta s odůvodněním, že po

přechodu pozemku do vlastnictví státu byly některé budovy

postaveny nově (ocelokolna), některé byly přestavěny a nesouvisí

s předmětem zemědělské výroby, takže nastaly překážky pro jejich

vydání podle § 11 zák. č. 229/1991 Sb., přitom na některých

převáděných nemovitostech byla zřízena i věcná břemena podle § 9

odst. 5 zák. č. 229/1991 Sb. Dále ve svém vyjádření zdůraznil, že

ve věci bylo rozhodováno celkem 4x s tím, že v tomto kontextu se

porušení ústavního práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36

Listiny jeví jako nepřípadné a stejně tak i ve smyslu čl. 6

Úmluvy, neboť věc byla navíc vyřízena v přiměřené lhůtě,

stěžovatel byl vyslechnut a rozsudek byl vždy veřejně vyhlášen.

Krajský soud rovněž odmítl porušení čl. 11 Listiny s odůvodněním,

že stěžovatel v restitučním řízení jen některý majetek nabývá, ale

ještě jej nevlastní, přitom původními vlastníky majetku byli jeho

rodiče. V této souvislosti se naopak krajský soud dovolával čl.

11 odst. 3 Listiny, dle něhož nesmí být majetku zneužito na újmu

práv druhých vlastníků, anebo v rozporu se zákonem chráněnými

obecnými zájmy. Dále krajský soud konstatoval, že způsob vydání

stěžovatelem požadovaného majetku probíhá podle zásad zakotvených

v zák. č. 229/1991 Sb., zohledňujících některé obecné zájmy

a principy, z nichž vyplývá, že se soud nemůže řídit pouze podle

přání a požadavků stěžovatele.

Vedlejší účastník Zemědělské družstvo P. K. ve svém vyjádření

taktéž navrhl, aby Ústavní soud nálezem zamítl ústavní stížnost

stěžovatele s odůvodněním, že v dané věci nebylo porušeno ústavní

právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny ani čl.

6 Úmluvy, neboť v dané věci bylo rozhodováno celkem 4x, když na

základě předchozích rozhodnutí byly provedeny veškeré potřebné

důkazy nezbytné pro rozhodnutí ve věci a navrhovatel navíc ani

v obsahu ústavní stížnosti neuvádí nové skutečnosti, které by

nebyly projednány nebo přezkoumány soudem. Ohledně porušení čl.

11 Listiny vedlejší účastník zdůraznil, že se stěžovatel dovolává

ochrany u té části majetku, který mu nebyl vydán, tj. u těch

nemovitostí, ke kterým mu nesvědčí vlastnické právo. Dále vedlejší

účastník konstatoval, že v dané věci bylo postupováno ze strany

osoby povinné i ostatních orgánů ve snaze vyhovět navrhovateli

dokonce i nad rámec stanovený zákonem, takže např. mu bylo

umožněno bezplatně užívat i další objekty (stodola, sýpka, apod.),

přestože k jejich pravomocnému vydání došlo až rozhodnutím ze dne

2. 11. 1994. Pokud jde o hlavní část zemědělské usedlosti

(současnou administrativní budovu s příslušenstvím - vývařovna,

jídelna), vedlejší účastník zdůraznil, že je prosta jakýchkoliv

hospodářských budov, které byly jejím příslušenstvím v dřívější

době. Dále vedlejší účastník označil za nepravdivé tvrzení

navrhovatele o nemožnosti přestěhovat se zpět do usedlosti, s tím,

že mu naopak bylo osobou povinnou umožněno užívání bytu

o velikosti 1 + 4 v této usedlosti, který však užívají namísto

navrhovatele jeho příbuzní. Navrhovatel navíc sám pronajímá

dalšímu nájemci byt nacházející se v objektu sýpky, a to již od

roku 1991, kdy mu bylo umožněno objekt bezplatně užívat. Protože

navrhovatel uvádí v samotné ústavní stížnosti zkreslující

a nepravdivé údaje, považuje ji vedlejší účastník za ústavní

stížnost podanou v rozporu s dobrými mravy s tím, že by nemělo

takové jednání požívat právní ochrany. Dále vedlejší účastník ve

svém vyjádření zdůraznil, že vydání nemovitosti by znamenalo hrubý

nesoulad se zájmem hospodářského rozvoje venkova, neboť je

nejvýznamnějším subjektem zemědělsky hospodařícím v předmětné

lokalitě, a navíc zajišťuje i další služby pro členy svého

družstva i třetí osoby, přičemž vlastní vydání administrativní

budovy s jídelnou a vývařovnou navrhovateli by ve svém důsledku

znamenalo zánik zemědělského družstva. Mimo uvedené pak vedlejší

účastník poukázal na účelovost tvrzení stěžovatele o tom, že

administrativní budovu potřebuje pro zajištění zemědělského

provozu, neboť je sám vyvrací záměrem zřídit v budově nižší

hospodářskou školu pro farmářské synky. Ohledně ztráty původního

stavebně technického charakteru stavby, tj. administrativní budovy

s příslušenstvím, vedlejší účastník odkázal zejména na znalecký

posudek znalce E. M. ze dne 20. 6. 1993 co do stránky stavebně

technické, s tím, že souvislost se zemědělskou výrobou

vyčerpávajícím způsobem konstatuje krajský soud v odůvodnění

rozsudku ze dne 19. 4. 1995. Za této situace má vedlejší účastník

za nesporné, že administrativní budova byla přestavěna z původní

obytné části zemědělské usedlosti a přilehlých stájí, konírny

a skladů, a v důsledku toho se také objekt využívá pro zcela jiný

druh činnosti než zemědělská výroba, která byla dříve v objektu

provozována. Navrhovatel tedy mylně odvozuje ze samotného názvu

zemědělského družstva, že provoz tohoto objektu je provozem

zemědělské výroby. Zcela na závěr svého vyjádření vedlejší

účastník poukázal na judikaturu Ústavního soudu, zejména nálezy

IV. ÚS 23/93, III. ÚS 23/93, Pl. ÚS 18/94, podle nichž Ústavní

soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví

a nemůže tedy zasahovat do činností obecných soudů, pokud v jejich

činnosti a rozhodnutích nejsou porušeny ústavní zásady

spravedlivého procesu.

Ústavní soud při projednávání návrhu navrhovatele

respektoval, že není součástí soustavy obecných soudů a nemůže

tudíž vykonávat přezkummé pravomoci v tom smyslu, že by byl třetí

instancí v systému všeobecného soudnictví, resp. druhou instancí

v řízení dle části páté o.s.ř a nebo dokonce náhradní instancí

tam, kde o.s.ř. nepřipouští dovolání. Pravomoc Ústavního soudu je

vázána na zjištění, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno

základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo

mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Vzhledem k tomu, že

navrhovatel uplatnil námitky spočívající v porušení čl. 11, čl.

36 a násl. Listiny; čl. 6 Úmluvy a čl. 1 Dodatkového protokolu

k Úmluvě, nezbylo než se věcí zabývat. Za tímto účelem si Ústavní

soud vyžádal spis Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn.

10 Ca 46/95, a dílčí spis Okresního pozemkového úřadu v Českém

Krumlově, čj. 1813/92, spolu se spisy uvedeného krajského soudu,

sp. zn. 10 Ca 23/92, 10 Ca 10/93, 10 Ca 316/93, z nichž zjistil,

že o nároku navrhovatele podle § 9 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb.

rozhodl poprvé Pozemkový úřad v Českém Krumlově dne 28. 1. 1992,

čj. 1813/92, toto rozhodnutí bylo zrušeno Krajským soudem

v Českých Budějovicích dne 25. 5. 1992, pod čj. 10 Ca 23/92-29;

podruhé pozemkový úřad rozhodl dne 29. 10. 1992, čj. PÚ 6478/92,

a toto rozhodnutí bylo zrušeno krajským soudem 22. 2. 1993, pod

čj. 10 Ca 10/93-9; potřetí uvedený pozemkový úřad rozhodl dne 15.

7. 1993, čj. PÚ 12412, a taktéž toto rozhodnutí bylo krajským

soudem dne 29. 12. 1993, pod čj. 10 Ca 316/93-14, zrušeno, konečně

počtvrté bylo pozemkovým úřadem rozhodnuto dne 2. 11. 1994, čj. PÚ

20987/94, ale toto rozhodnutí bylo již krajským soudem potvrzeno

dne 19. 4. 1995, pod čj. 10 Ca 46/95-34. Při svém rozhodování

vycházel krajský soud z výslechu navrhovatele ing. P. H. ze dne

25. 5. 1992, pod sp. zn. 10 Ca 23/92, ze znaleckého posudku E. M.

ze dne 20. 6. 1993, č. 2377/167/93, a jeho dodatku zapsaného pod

č. 2584/42-94; ze znaleckého posudku ing. J. B. ze dne 18. 4.

1993, č. 707/93-4a; posudku znalců společnosti P., projekční

a obchodní činnost, s. r. o., v Č. K., ze dne 9. 4. 1993;

z vyjádření Okresního úřadu v Českém Krumlově, referátu

regionálního rozvoje ze dne 30. 3. 1994, zn. RR 933/94-Kú;

z vyjádření referátu životního prostředí Okresního úřadu v Českém

Krumlově ze dne 10. 6. 1992, zn. ŽP 1391/92-K; z vyjádření

referátu dopravy Okresního úřadu v Českém Krumlově ze dne 12. 6.

1992, zn. 607 Dopr. 281/13-92/PÚ; ze zprávy referátu regionálního

rozvoje Okresního úřadu v Českém Krumlově ze dne 7. 7. 1994, zn.

RR 2242/94-Kú; z referátu dopravy Okresního úřadu v Českém

Krumlově ze dne 21. 7. 1994; ze zprávy Obecního úřadu v K.,

stavebního úřadu ze dne 18. 7. 1994, čj. Výst./837/94-TP;

z územního rozhodnutí odboru výstavby ONV v Českém Krumlově ze dne

20. 4. 1966, zn. Výst. 227/66-Ko; z povolení vydaného odborem

výstavby a územního plánování ONV v Českém Krumlově ze dne 2. 2.

1981, čj. VÚP/163/81-SM; z materiálů odboru dopravy ONV v Českém

Krumlově z roku 1978 o schválení komunikací a zpevněných ploch pro

JZD K. v Ch.; z rozhodnutí ONV v Českém Krumlově, čj.

2235/Výst.-557/66-KŠ, o přípustnosti stavby kolny na stroje na

části parcely v Ch.. Dále se ve spisech nachází odborné stanovisko

odboru výstavby okresního úřadu, čj. Výst. 96/92 Mu, ze dne 21.

1. 1992, a geometrické plány ze dne 19. 8. 1992, č. zakázky

11-603/92; ze dne 12. 10. 1992, č. zakázky 903-179, a ze dne 8.

8. 1994, č. zakázky 193-355/93, spolu se snímky pozemkové mapy ze

dne 13. 8. 1991, č. zakázky 02-1-995/803, a ze dne 20. 8. 1993, č.

zakázky 023 950/642, konečně i výpisy z pozemkové knihy ze dne

29. 6. 1992, spolu s identifikací parcel na základě zakázky č.

022 950/281, ze dne 12. 4. 1992, a č. 023 950/642, ze dne 20. 8.

1993. Na základě takto provedeného dokazování pak krajský soud

dospěl k závěru, že administrativní a stravovací zařízení v Ch.

tvoří jeden stavební objekt ve smyslu jediné věci, avšak že

obsahuje 35,09 % nových základních konstrukcí, čímž došlo ke

ztrátě původního stavebně technického charakteru ve smyslu

stanoviska Stavební komory sdužení znalců České republiky, neboť

byla změněna více než jedna třetina prvků dlouhodobé životnosti.

Stejně tak byla krajským soudem dovozena ztráta původního stavebně

technického charakteru i ve smyslu rozsudku Vrchního soudu v Praze

ze dne 17. 5. 1994, sp. zn. 3 Cdo 199/93, dle kterého postačuje,

aby alespoň u některého z prvků dlouhodobé životnosti došlo k jeho

výměně v rozsahu reprezentujícím nadpoloviční objemový podíl všech

konstrukcí daného prvku objektu, neboť u předmětné nemovitosti

došlo k výměně stropních konstrukcí více než z jedné poloviny,

a to součtem zcela nových stropů 46,21 % a vyměněných stropů

17,36 %. Dále krajský soud dovodil, že k původní zemědělské výrobě

je přestavěný objekt nepoužitelný, když dnešní administrativní

a stravovací zařízení č.p. 1 v Ch. bylo přestavěno z původní

obytné části zemědělské usedlosti, stájí, konírny a skladů,

a proto je nelze dle § 11 odst. 4 zák. č. 229/1991 Sb. vydat. Ani

pozemek zastavěný stavbou administrativního a stravovacího

zařízení 1/1 nemůže být dle krajského soudu vydán dle § 11 odst.

1 písm. c) zák. č. 229/1991 Sb., neboť byl po přechodu do

vlastnictví státu zastavěn a stavba brání jeho zemědělskému

využití. Dále krajský soud konstatoval, že ohledně kůlny uprostřed

dvora navrhovatel svůj nárok neuplatnil včas, tj. ve lhůtě do 31.

8. 1993, protože ji neuvedl v tiskopisu uplatnění nároku na

zemědělský majetek, s tím, že i kdyby takový návrh podán byl, bylo

by na vůli pozemkového úřadu, zda rozhodne o vydání pozemku i se

stavbou, neboť z ustanovení § 11 odst. 7 zák. č. 229/1991 Sb. se

mu takové rozhodnutí dává jenom jako možnost, nikoliv povinnost.

Pokud jde o pozemek kůlnou zastavěný, krajský soud uvádí, že jej

nelze zemědělsky využívat právě z tohoto důvodu a navíc celá

parcela 1/3 - dvůr zemědělské usedlosti se nevydává, a to proto,

že jde jednak o plochu nezbytně nutnou k využívání

administrativního a stravovacího zařízení v Ch. a dále zastavěnou

parcelu zpevněním, bránící zemědělskému využití pozemku dle § 11

odst. 1 písm. c) zák. č. 229/1991 Sb. V další části svého

rozhodnutí krajský soud odkazuje na nález Ústavního soudu, v němž

se uvádí, že účelem zák. č. 229/1991 Sb. je zmírnění, a nikoliv

odstranění některých, a nikoliv všech křivd z let 1948 až 1989,

a dovozuje, že všechny argumenty navrhovatele o nezbytném

příslušenství pozemků k budovám, o narušení funkčního celku

a o ohrožení provozu mohou svědčit zrovna tak ve prospěch osoby

povinné. Ohledně dalších argumentů týkajících se nemožnosti

bydlení a zřízení další infrastruktury v předmětných nemovitostech

včetně nemožnosti zřídit v areálu nižší hospodářskou školu,

krajský soud konstatoval, že nejsou v zákoně o půdě (č. 229/1991

Sb.) uvedeny jako důvody pro vydání. Septiky pak prohlásil

příslušenstvím administrativního a stravovacího zařízení. Zcela na

závěr se krajský soud zabýval problematikou navazujících věcných

břemen.

V návaznosti na shora uvedená skutková zjištění a právní

posouzení obecným soudem se pak Ústavní soud jako orgán ochrany

ústavnosti zabýval napadeným rozhodnutím z hlediska porušení

ústavních principů a zásad spravedlivého procesu, jejichž porušení

namítal ve své ústavní stížnosti navrhovatel. V tomto směru se

Ústavní soud zaměřil na podstatu ústavní stížnosti, v níž

navrhovatel namítal, že mu nebyla vydána podstatná část majetku

dle zák. č. 229/1991 Sb., s poukazem na údajné naplnění důvodů pro

nevydání ve smyslu § 11 odst. 4 a dílem též § 11 odst. 1 písm. c)

zák. č. 229/1991 Sb., a která se takto koncentruje na otázku

ústavnosti interpretace použitých ustanovení zák. č. 229/1991 Sb.

obecným soudem. Ústavní soud má pak za to, že při zkoumání

předpokladů pro nevydání nemovitostí, a to konkrétně budovy

administrativního a stravovacího zařízení Ch. dle § 11 odst. 4

zák. č. 229/1991 Sb., je třeba mít především na paměti, že jde

o restituční předpis, jehož hlavním smyslem je zmírnění křivd.

Takže vykoná-li oprávněná osoba, i když je stavba podstatně

zhodnocena dle § 14 odst. 2 zák. č. 229/1991 Sb., právo volby na

vydání, je sice toto její právo modifikováno společenským zájmem,

ale pouze v tom směru, že musí být zajištěna zemědělské výroba

(srov. expressis verbis § 11 odst. 4 in fine a preambuli zák. č.

229/1991 Sb. ..... zlepšení péče o ...... půdu; ... hospodářský

rozvoj venkova ...), což zákon v § 11 odst. 4 vyjadřuje mimo jiné

pomocí stavebně technických parametrů, když hovoří o stavebně

technickém charakteru. Tyto parametry však nelze bez dalšího

a navíc mechanicky aplikovat, jednak pro samotnou spornost

a nerovnocennost jednotlivých prvků dlouhodobé životnosti

(základy; hlavní nosné vodorovné a svislé konstrukce; stropy;

krov; schodiště) a dále proto, že tyto nemusí nic vypovídat o tom,

zda je či není zajištěna zemědělská výroba. Nelze proto akceptovat

závěr krajského soudu ohledně ztráty původního stavebně

technického charakteru, jestliže v podstatě zredukoval tuto otázku

na převzetí výpočtů obsažených ve znaleckém posudku E. M.

a částečně vlastní výpočty, opírající se taktéž o uvedený posudek.

Pokud jde o převzetí výpočtu z uvedeného znaleckého posudku

ohledně 35,09% nových základních prvků dlouhodobé životnosti

a konstatování, že došlo ke změně jedné třetiny prvků dlouhodobé

životnosti, je namístě zdůraznit, že hranici 1/3 je nutno chápat

vágně, a to vzhledem k již zmíněné spornosti a nerovnocennosti

jednotlivých prvků dlouhodobé životnosti i počtu použitelných

metod výpočtu s různými možnými výsledky (např. dle přílohy č. 1

nebo č. 3 vyhl. č. 393/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů,

nebo dle katalogu Ústavu racionalizace ve stavebnictví nebo dle

knihy Karel Hiecke, Zdeněk Hornický, Václav Kasa a kol.:

"Oceňování nemovitostí", pokud jde o výpočet váženého průměru

a nebo výpočet obestavěného prostoru). Jestliže v dané věci znalec

dospěl k výpočtu 35,09% nových základních prvků dlouhodobé

životnosti, a to pouze podle výpočtu dle přílohy č. 1 vyhl. č.

393/1991 Sb., pak za situace, kdy 1/3 se rovná 33,33%, nebylo

naplnění vágně chápané hranice 1/3 jednoznačné a bylo na místě

doplnění o výpočet dle další varianty, např. dle přílohy č. 2

vyhl. č 393/1991 Sb., a když by i poté stále šlo o hraniční

výsledek, bude třeba zajistit výpočet dle další varianty a znovu

vážit, a to i s přihlédnutím k změně účelu stavby, zda došlo

k posunu, či jde-li stále o situaci mezní, dokud se nepřeváží

hraniční situace v jednoznačnou, ať už v tom smyslu, že bude

potvrzena tendence k naplnění vágně chápané 1/3 hranice, a nebo

naopak. Protože v dané věci má navíc vzhledem k realizované

přístavbě jídelny zvláštní význam i výpočet obestavěného prostoru,

nelze se obejít ani bez tohoto výpočtu. Jinými slovy, teprve na

základě pečlivého vyhodnocení jednotlivých výpočtů a jejich

srovnání bude lze v tom kterém konkrétním případě při vyhovění

požadavku komplexního posouzení věci za účelem spolehlivého

zjištění skutkového stavu (§ 6; § 120 o.s.ř.) učinit závěr o tom,

zda došlo k naplnění vágně chápané 1/3 hranice jakožto jednoho

z předpokladů nutných k posouzení ztráty původního stavebně

technického charakteru, či nikoliv. Stejně tak nelze problematiku

ztráty původního stavebně technického charakteru omezit na vlastní

výpočet provedený krajským soudem ohledně výměny některého z prvků

dlouhodobé životnosti dosahujícího nadpolovičního objemového

podílu všech konstrukcí daného prvku ve smyslu rozhodnutí Vrchního

soudu v Praze, sp. zn. 3 Cdo 95/92, ze dne 31. 1. 1994, a sp. zn.

3 Cdo 199/93, ze dne 17. 5. 1994, a to z důvodů již předeslaných

(spornost a nerovnocenost jednotlivých prvků, nutnost komplexního

přístupu u té které individuálně určené věci). Posledně zmiňovaný

výpočet bude tedy jen dalším z množiny výpočtů a jiných aspektů,

kterým lze přispět k závěru o tak znalecky i právně složité otázce

jako je ztráta původního stavebně technického charakteru věci.

Navíc u výpočtu krajského soudu ohledně 63,57% výměny stropních

konstrukcí, z nichž dovodil naplnění požadavku, aby alespoň

u jednoho z prvků dlouhodobé životnosti došlo k jeho výměně

v rozsahu reprezentujícím nadpoloviční objemový podíl všech

konstrukcí daného prvku objektu, tento nijak nezdůvodnil, proč

sečetl, a právě u stropů, kde změnou konstrukce stavba ne ve všech

případech ztratí svůj původně stavebně technický charakter, nové

konstrukce na místě starých (17,37 %) spolu se zcela novými

konstrukcemi (46,22 %), když jde o ztrátu původního stavebně

technického charakteru ve smyslu podstatné změny, kterou je nutno

vykládat občanskoprávně, a nikoliv ve smyslu vyhl. č. 85/1976 Sb.,

přitom i podle této vyhlášky lze změnou a navíc podstatnou oproti

původnímu stavebně technickému charakteru ztěží rozumět zachování

statu quo prostou výměnou, ať už z důvodu zchátrání nebo požadavku

vyšší únosnosti stropů atd., byť na vyšší technické úrovni, když

v dané věci máme navíc co činit se 40letým obdobím, během něhož

technický pokrok nepochybně zaznamenal posun. Není bez významu

v této souvislosti odkázat na názor Vrchního soudu v Praze

vyjádřený taktéž v rozhodnutí, sp. zn. 3 Cdo 95/92, ze dne 31. 1.

1994, a sp. zn. 3 Cdo 199/93, ze dne 17. 5. 1994, s nímž se

Ústavní soud zcela ztotožňuje, totiž že úvaha o ztrátě původního

stavebně technického charakteru je problematikou právní a že

samotný tento pojem by měl být v soudní praxi vykládán přísně

a tak, jak namítal stěžovatel, tj. od případu k případu při

zachování práva na individuální posouzení věci. Stejně tak jako

závěr krajského soudu o ztrátě původního stavebně technického

charakteru z důvodu omezení se na provedení vlastních výpočtů

a převzetí výpočtu z nikoliv komplexně zpracovaného posudku

znaleckého, zůstal mimo zákon i závěr, že k původní zemědělské

výrobě je přestavěný objekt nepoužitelný, a proto nevydatelný,

když § 11 odst. 4 zák. č. 229/1991 Sb. vůbec nepočítá s podmínkou,

že musí jít o původní zemědělskou výrobu, nýbrž pouze o souvislost

s předmětem zemědělské výroby. Z hlediska důkazů v tomto směru,

které měl krajský soud k dispozici, nelze přehlédnout stanovisko

odboru výstavby okresního úřadu, čj. Výst. 96/92 Mn, z 21. 1.

1992, o tom, že objekt byl rekonstruován dle § 92 až 102 vyhl. č.

83/1976, tedy vysloveně jako soubor zemědělských staveb, a že

tomuto účelu také dnes slouží, a dále i posudek znalce E. M.

z 20. 6. 1993, z něhož také plyne, že administrativní a stravovací

zařízení Ch. stále slouží zemědělské výrobě. Při úvahách

o souvislosti s předmětem zemědělské výroby je třeba připustit, že

větší rozsah zemědělské výroby s sebou přirozeně nese větší

potřebu činností, které vysloveně nelze nazvat zemědělskou

výrobou, ale jsou jí rozsahem podřízeny nebo s ní funkčně souvisí,

a proto jim nelze upřít souvislost s předmětem zemědělské výroby.

Restituentovo právo na vydání stavby proto nemůže odviset od

rozsahu zemědělské výroby, neboť by zvýhodňovalo restituenty

menších zemědělských usedlostí, u nichž žádné související činnosti

v relativně osamostatnitelné podobě nepřichází v úvahu. Navíc

samotný zákonodárce nečiní rozdíly z hlediska velikosti vraceného

majetku. Ne v poslední řadě je nutno při hodnocení souvislosti se

zemědělskou výrobou mít na zřeteli cíle zemědělské výroby, které

jsou svou povahou krátkodobé a proměnné. Obecně k aplikaci § 11

odst. 4 zák. č. 229/1991 Sb. dlužno dodat, že zákonodárce nevydání

váže pouze na podmínku zásadní přestavby, kterou blíže specifikuje

ztrátou původního stavebně technického charakteru tak, že stavba

již nesouvisí s předmětem zemědělské výroby. Protože zásadní

přestavba i ztráta původního stavebně technického charakteru je

pojmově možná i při zachování účelu stavby ve smyslu vlastní

i související zemědělské výroby, a to zejména tam, kde je výroba

realizována na podstatně vyšší úrovni jak kvantitativní, tak

kvalitativní, je nutno respektovat zákonodárce v tom, že nevydání

váže finálně pouze na změnu účelu, resp. na neexistenci vlastní

i související zemědělské výroby ve vydávané stavbě. Jinými slovy

aplikace § 11 odst. 4 zák. č. 229/1991 Sb. nestojí a nepadá se

stavebně technickými parametry, ale musí vycházet jednak ze

skutečnosti, že jde o zmírnění křivd na jedné straně a zajištění

zemědělské výroby na druhé straně, přitom korelátem je rozsah

zásahu (zásadní přestavba), který je individuální, přestože

zákonodárce v tomto směru počítá i s kritérii stavebně

technickými. O zásadní přestavbu tedy půjde jen tam, kde přestavba

popře možnost zajištění zemědělské výroby ve vlastním

i souvisejícím smyslu slova. Kdy tomu tak bude, je třeba vykládat

restriktivně, nejen proto, že jde o zmírnění majetkových křivd

a princip kontinuity s původním vlastníkem, ale především proto,

že samotná vázanost na zemědělskou výrobu je zásahem do práv

restituenta, který by, nebýt křivdy (tj. odnětí majetku totalitním

režimem), mohl dnes ve svém majetku provozovat v zásadě

jakoukoliv, tedy i nezemědělskou činnost. Zcela na závěr se v této

souvislosti sluší připomenout i důvodové zprávy k zák. č.

229/1991 Sb. a jeho dílčím novelám, v nichž se uvádí, že zákon

o půdě zdůrazňuje životní nutnost zachování celistvosti tří složek

zemědělského podnikání - půdy, budov a jiného zemědělského majetku

tak, jak historicky nedílně vznikly, s tím, že jako budoucí

vlastníky zákon o půdě v zásadě předpokládá fyzické osoby a obce

a jeho cílem není konzervovat žádný z dosavadních postátňovacích

mechanismů, ale zrovnoprávnit zemědělce a družstva. Dále důvodová

zpráva konstatuje, že zemědělství se nikdy v minulosti nezabývalo

jen vlastní zemědělskou výrobou, ale zahrnovalo některé činnosti

z předvýrobní fáze i z fáze zpracování svých výrobků a jejich

odbytu, což jsou činnosti, k nimž se musí zemědělství vracet,

neboť jde i o to, abychom neatomizovali zemědělskou výrobu.

Pokud jde o další majetek, a to kolnu uprostřed dvora

- u sýpky, nacházející se na části původní parcely č. 10/1, nyní

1/3, nelze s krajským soudem souhlasit, jestliže dovodil, že

navrhovatel svůj nárok neuplatnil včas, tj. ve lhůtě do 31. 8.

1993, neboť poprvé bylo o kolně rozhodnuto již dne 28. 1. 1992

pozemkovým úřadem, pod čj. 1813/92, a toto rozhodnutí bylo povinné

osobě doručeno dne 31. 1. 1992. Proti tomuto rozhodnutí podal

navrhovatel odvolání, které bylo doručeno jak pozemkovému úřadu,

tak povinné osobě, a v něm je kolna výslovně nárokována s tím, že

jde o příslušenství. Po zrušení rozhodnutí ze dne 28. 1. 1992 bylo

pozemkovým úřadem rozhodnuto dne 29. 10. 1992, pod čj. PÚ

6478/92, a to i ohledně kolny znovu tak, že se nevydává. Toto

rozhodnutí bylo také doručeno povinné osobě a i proti němu podal

navrhovatel odvolání, aby o něm bylo rozhodnuto potřetí dne 15.

7. 1993. Je na místě v této souvislosti připomenout, že zák. č.

229/1991 Sb. nepředpisuje žádné zvláštní formální náležitosti pro

nárok dle § 11 odst. 7 uvedeného zákona. Stručně řečeno, bylo-li

ve lhůtě do 31. 8. 1993 o kolně jak povinnou osobou, tak

pozemkovým úřadem jednáno a k odvolání navrhovatele třikrát

rozhodováno, a to včetně doručování, má Ústavní soud za to, že byl

nárok navrhovatele ohledně kolny uplatněn včas. Stejně tak nelze

souhlasit s interpretací krajského soudu § 11 odst. 7 zák. č.

229/1991 Sb., pokud dovozuje, že je ponecháno na vůli pozemkového

úřadu, zda o vydání rozhodne, když už pozemkový úřad svou vůli

projevil a dokonce čtyřikrát rozhodl. Zvláště však při

interpretaci § 11 odst. 7 zák. č. 229/1991 Sb. je třeba zdůraznit,

že pozemkový úřad je orgánem státní správy a jako takový musí

plnit úkoly svěřené mu zákonem č. 284/1991 Sb., o pozemkových

úpravách a pozemkových úřadech, konkrétně pak úkoly uvedené v §

12 a v návaznosti na § 14 se musí řídit § 3 odst. 3, zák. č.

71/1967 Sb., o správním řízení, v němž je upravena povinnost

správních orgánů zabývat se každou věcí; a § 49 cit. zák., v němž

jsou upraveny lhůty pro rozhodnutí, což dále znamená, že musí ve

smyslu § 11 odst. 7 zák. č. 229/1991 Sb. rozhodnout, neboť výkon

státní správy je hlavním smyslem jeho existence. Ostatně povinnost

pozemkového úřadu rozhodnout lze dovodit i ze samotného zák. č.

229/1991 Sb., a to jeho § 9 odst. 2. Opačný výklad § 11 odst. 7

zák. č. 229/1991 Sb., tj. výklad krajského soudu, by znamenal, že

zákonodárce zmocnil pozemkový úřad jako státní orgán k libovůli,

což nelze připustit, a to zejména s odkazem na čl. 2 odst. 3

Ústavy a jemu korespondující čl. 2 odst. 2 Listiny, v němž se

uvádí, že státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen

v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Pokud jde

o pozemek p.p.č. 1/3, zastavěný kolnou ve dvoře, zůstalo

odůvodnění nepřezkoumatelné, neboť se nijak nevypořádalo

s námitkou navrhovatele, uvedenou v jeho odvolání o tom, že kolna

je stavba jednoduchá umožňující pozemek vydat nezávisle na jeho

zemědělském využití (srov. § 11 odst. 1 písm. c) zák. č. 229/1991

Sb.). Zcela nepřezkoumatelné je pak rozhodnutí krajského soudu

ohledně dvora zemědělské usedlosti - parcela 1/3, který není

navrhovateli vydán jako zastavěný pozemek dle § 11 odst. 1 písm.

c) zák. č. 229/1991 Sb., aniž by bylo zdůvodněno, proč zpevněním

dvora, tj. povrchovou úpravou, má krajský soud za to, že vznikla

stavba ve smyslu druhově i individuálně určené věci způsobilé být

předmětem občanskoprávních vztahů, a aniž by se jakkoliv konkrétně

vypořádal s námitkou navrhovatele, že dvůr je příslušenstvím

administrativního i stravovacíh zařízení v Ch. jako věci hlavní.

Z důvodů shora rozvedených dospěl Ústavní soud k závěru, že

napadená rozhodnutí jsou rozhodnutí, která vybočují z mezí

ústavnosti, a to nejen z důvodu interpretace a aplikace § 11 odst.

1 písm. c); § 11 odst. 4 a 7 zák. č. 229/1991 Sb. a jeho

nepřezkoumatelnosti [srov. § 221 písm. c) o.s.ř.], ale také proto,

že právě z těchto důvodů nebyla v daném případě právům

navrhovatele poskytnuta dostatečná ochrana v tom smyslu, že nebylo

respektováno jeho právo na ve svém komplexu spravedlivý proces,

tak jak má na myslu čl. 36 odst. 1 Listiny i čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Současně tak došlo též k porušení čl. 90 Ústavy, který soudům

ukládá, aby zákonným způsobem poskytovaly ochranu právům. Za této

situace nezbylo než napadená rozhodnutí dle § 82 odst. 1, odst.

2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb. zrušit.

Vzhledem k tomu, že pro účely rozhodnutí si Ústavní soud vystačil

s porušením čl. 36 odst. 1 Listiny; čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 90

Ústavy, nezabýval se již porušením dalších článků Listiny

a Dodatkového protokolu Úmluvy dle tvrzení stěžovatele.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

Vykonatelná rozhodnutí Ústavníhosoudu jsou

závazná pro všechny orgány i osoby.

V Brně dne 18. 9. 1996

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru