Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 186/18 #1Usnesení ÚS ze dne 27.02.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
SOUD - NS
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
základní práva a svobody/právo vlastnit a poko... více
Věcný rejstříkvůle/projev
Společné jmění manželů
spoluvlastnictví/vypořádání
spoluvlastnictví/podílové
Smír
EcliECLI:CZ:US:2018:2.US.186.18.1
Datum podání15.01.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 150 odst.4

89/2012 Sb., § 554

99/1963 Sb., § 166 odst.1, § 99 odst.3


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 186/18 ze dne 27. 2. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Miloše Němce, zastoupeného Mgr. Martinem Urbáškem, advokátem se sídlem Bráfova tř. 764/50, Třebíč, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 5. 2017, č. j. 21 Co 36/2017-87, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, č. j. 22 Cdo 4125/2017-103, za účasti Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Znojmě (dále jen "okresní soud") ze dne 7. 11. 2016, č. j. 4 C 316/2015-57, kterým byl zamítnut stěžovatelův návrh na zrušení usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 21. 1. 2015., č. j. 9 C 37/2011-198, podaný podle ustanovení § 99 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), kterým byl schválen smír ve věci vypořádání společného jmění manželů (dále jen "SJM"). Stěžovatel podal proti zamítavému rozsudku okresního soudu odvolání, krajský soud však ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil. Nejvyšší soud následné dovolání stěžovatele odmítl pro nepřípustnost.

2. Stěžovatel namítá, že napadenými rozhodnutími soudů bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a současně jimi bylo porušeno jeho vlastnické právo zaručené mu čl. 11 Listiny.

3. Z obsahu přiloženého spisového materiálu se zejména podává, že stěžovatel podal u okresního soudu návrh na zrušení usnesení okresního soudu ze dne 21. 1. 2015, č. j. 9 C 37/2011-198, kterým byl schválen smír mezi stěžovatelem a jeho bývalou manželkou o vypořádání společného jmění manželů ("SJM"). V důsledku administrativního pochybení však schválený smír neobsahoval vypořádání pozemku v k. ú. Tavíkovice, ač tento byl od počátku předmětem řízení o vypořádání SJM i následného znaleckého zkoumání a účastníci řízení nikdy v jeho průběhu neprojevili vůli tento v rámci smíru nevypořádat. Pozemek měl přejít do výlučného vlastnictví žalobce (stěžovatele) spolu s dalšími vypořádávanými nemovitostmi. Z tohoto důvodu podal stěžovatel u okresního soudu podle ustanovení § 99 odst. 3 o. s. ř. návrh na zrušení usnesení o schválení smíru, který však okresní soud rozsudkem ze dne 7. 11. 2016, č. j. 4 C 316/2015-57 zamítl s odůvodněním, že usnesením o schválení smíru účastníci řízení vypořádali své SJM a jsou tedy zcela vypořádáni a pochybení spočívající v tom, že do smíru nezahrnuli předmětný pozemek, neodůvodňuje zrušení usnesení o schválení smíru a předmětný pozemek je nyní v podílovém spoluvlastnictví účastníků řízení (stěžovatele a jeho bývalé manželky) a dále nepodléhá režimu SJM. Jak okresní soud uvedl, účastníci mohou předmětem řízení o smíru učinit pouze část majetku spadajícího do SJM, pro ostatní majetek pak v daném případě platí nevyvratitelná domněnka vypořádání podle ustanovení § 150 odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."). Odvolací soud ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdil, když uvedl, že uzavřený a soudem schválený smír nemusí co do obsahu přesně korespondovat s nároky uplatněnými v původní žalobě o vypořádání SJM a i přesto je předmět řízení vyčerpán. Ohledně toho majetku, který nebyl zahrnut do smíru, je jeho vypořádání ponecháno na rozhodnutí soudu, případně se uplatní zákonná domněnka ve smyslu ustanovení § 150 odst. 4 obč. zák. Současně odvolací krajský soud zdůraznil, že na danou situaci rozhodně nelze aplikovat ustanovení § 99 odst. 3 o. s. ř., neboť v daném případě je schválený smír v souladu s hmotným právem. S těmito závěry se ztotožnil i Nejvyšší soud, když dovolání stěžovatele odmítl a doplnil, že soudní praxe umožňuje vypořádat SJM i kombinací více právních skutečností, např. kombinací dohody (smíru) a zákonné domněnky. Obecné soudy tedy uzavřely, že usnesení o schválení smíru je platné, a to, že v rámci smíru nebyl vypořádán určitý pozemek, znamená, že ten se nyní nachází v podílovém spoluvlastnictví na základě nevyvratitelné domněnky podle ustanovení § 150 odst. 4 obč. zák.

4. Stěžovatel namítá, že nezahrnutí pozemku do smíru bylo pouze administrativním pochybením při vyhotovování jeho návrhu, které se promítlo i do usnesení o schválení smíru, přičemž toto pochybení má nyní značné hmotněprávní - pro stěžovatele nepříznivé - implikace. Sporný pozemek byl prý totiž od počátku předmětem řízení o vypořádání SJM a logicky se měl stát výlučným majetkem stěžovatele. Ostatně i s ohledem na způsob vypořádání obsažený ve smíru není v tomto směru dán prostor pro jakékoliv pochybnosti (všechny nemovité věci spadající v rámci vypořádání SJM připadly do výlučného vlastnictví stěžovatele) a po dobu řízení o vypořádání SJM nebyly pochybnosti ani o tom, jak má být tento pozemek vypořádán. S tímto faktem však obecné soudy vůbec nepracovaly a na projednávanou věc až příliš mechanicky aplikovaly jednotlivá zákonná ustanovení a judikaturu a naprosto opomněly, že ze schváleného smíru, ač měl vypořádat celé SJM, není patrno, jak má být vypořádán daný pozemek tvořící též předmět řízení. Stěžovatel proto namítá, že postup obecných soudů vykazuje znaky libovůle, když soudy na základě uplatnění nevyvratitelné právní domněnky konstruují, že pozemek nyní spadá do podílového spoluvlastnictví stěžovatele a jeho bývalé manželky, ačkoliv je zřejmé, že tímto směrem vůle účastníků řízení vůbec nesměřovala. Tímto postupem dochází k zásahu do stěžovatelových ústavou garantovaných práv, neboť fakticky přichází o ideální polovinu předmětného pozemku. Závažnost vzniklé situace je umocněna i tím, že součástí sporného pozemku je též dům, který rovněž spadal do SJM, avšak v rámci uzavřeného smíru byl řádně vypořádán a nyní se nachází ve výlučném vlastnictví stěžovatele. Aplikací právního názoru soudů, kdy uvedený pozemek má nyní spadat do podílového spoluvlastnictví stěžovatele a jeho bývalé manželky, tak nastává paradoxní situace, že bývalá manželka v rámci vypořádání SJM již obdržela finanční vyrovnání za onen dům, resp. za jeho polovinu, přičemž současně nyní opětovně při aplikaci soukromoprávní zásady superficies solo cedit získala ideální polovinu téhož domu stojícího na předmětném pozemku. Takovýto právní názor nelze akceptovat. Cestou k nápravě je přitom právě projednání návrhu na zrušení usnesení o schválení smíru podle ustanovení § 99 odst. 3 o. s. ř.

5. Ohledně další argumentace stěžovatel pro stručnost odkazuje na obsah svého dovolání, které má být považováno za nedílnou součást ústavní stížnosti.

6. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele spolu s napadenými soudními akty, a to z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému obecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, přičemž shledal, že není opodstatněná.

7. Ve věci vedené před okresním soudem pod sp. zn. 9 C 37/2011 bylo předmětem řízení vypořádání SJM, a to včetně sporného pozemku. Soudem schválený smír, kterým bylo toto soudní řízení pravomocně ukončeno, však tuto majetkovou hodnotu neobsahoval. Stěžovatel usuzuje, že v takovém případě měl být předmětný pozemek soudem vypořádán, neboť přestože nebyl uveden v návrhu smíru, účastníci řízení jej výslovně učinili předmětem řízení o vypořádání SJM. Tento svůj názor opírá stěžovatel o judikaturu Nejvyššího soudu (stanovisko ze dne 11. 11. 1986, sp. zn. Cpj 44/86, usnesení ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4406/2009, usnesení ze dne 27. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5170/2007). Obecné soudy však dospěly k odlišnému názoru a uzavřely, že neučinili-li účastníci daný pozemek předmětem návrhu smíru a současně nedali najevo, že chtějí v daném řízení pokračovat a předmětnou nemovitost vypořádat, ocitá se ve spoluvlastnictví účastníků řízení v důsledku uplatnění zákonné nevyvratitelné domněnky podle ustanovení § 150 odst. 4 obč. zák. Současně z judikatury Nejvyššího soudu jednoznačně vyplývá, že pouhá skutečnost, že pozemek nebyl vypořádán na základě uzavřeného soudního smíru, nezakládá jeho neplatnost. Nad rámec uvedeného pak obecné soudy ještě zdůraznily, že ze soudní praxe je zřejmé, že SJM lze vypořádat na základě více právních skutečností (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2012, sp. zn. 22 Cdo 396/2012).

8. Ústavní soud předně uvádí, že účastníky uzavřený a soudem schválený smír podle ustanovení § 99 odst. 2 o. s. ř. nemusí co do obsahu přesně korespondovat s nároky uplatněnými v původní žalobě na zahájení řízení a i přesto je předmět řízení schválením smíru vyčerpán. To je dáno i tím, že účastníkům řízení o vypořádání SJM je dána možnost, aby se dohodli na vypořádání pouze části SJM a o zbývající části hodnot spadajících do SJM může být rozhodnuto soudem, případně se uplatní zákonná nevyvratitelná domněnka vypořádání SJM podle ustanovení § 150 odst. 4 obč. zák.

9. Lze tak uvést, že o neplatnosti uzavřeného a soudem schválené smíru ve smyslu ustanovení § 99 odst. 3 o. s. ř. tak, jak se jí dovolává stěžovatel, by bylo možné uvažovat pouze v případě, že by právní úkon (v nynější právní terminologii právní jednání) mezi účastníky řízení směřující k uzavření soudního smíru trpěl vadami ve smyslu ustanovení § 37 obč. zák. [nyní § 552 zákona č. 89/2012, občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. z.")], případně kdy by se jednalo pouze o zdánlivé právní jednání podle ustanovení § 554 o. z. Současně z ustálené rozhodovací praxe i právní doktríny je možné jednoznačně dovodit, že schválením soudního smíru řízení končí, ledaže účastníci při jeho uzavření o části nebo základu nároku nebo o nároku dali jednoznačně najevo, že požadují, aby se v rozsahu, v jakém nebyl vyřešen smírem, dále o předmětu řízení jednalo a aby o něm bylo rozhodnuto (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1481/2004, nebo Drápal, L. a kol. Občanský soudní řád I, II. Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 642 a násl.). Z toho dále vyplývá, že pokud se účastníci jednoznačně nevyjádřili, že předmět řízení byl smírem vyčerpán jen zčásti, je nutno mít za to, že uplatněný nárok byl smírem vypořádán zcela a dalšímu projednání věci pak brání překážka věci rozsouzené, kterou představuje usnesení o schválení smíru.

10. Ústavní soud nespatřuje ústavní deficity v závěrech obecných soudů, že stěžovatelem neprojevená vůle, že chtěl v řízení pokračovat a vypořádat i sporný pozemek, nezakládá neplatnost soudem schváleného smíru, neboť samotný smír je v souladu s hmotným právem. Pokud by totiž soudy naopak přistoupily na stěžovatelovu argumentaci, kterou uplatňuje od počátku řízení, ad absurdum by bylo možné následně tvrdit, že každý soudem schválený smír je napadnutelný. To by však bylo v příkrém rozporu s účelem tohoto právního institutu a došlo by k významnému narušení právní jistoty účastníků řízení.

11. Ostatně jak v odůvodnění svého usnesení argumentuje Nejvyšší soud, stěžovatelovi zákonná úprava dávala možnost, jak své pochybení napravit, když po doručení usnesení o schválení smíru mohl podle ustanovení § 166 odst. 1 o. s. ř. ve stanovené lhůtě navrhnout jeho doplnění. Této možnosti však stěžovatel nevyužil.

12. Ústavní stížnost představuje specifický prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv nebo svobod fyzických a právnických osob. Z této skutečnosti a z toho, že úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti, především plyne, že ústavní stížnost je možné podat pouze za určitých okolností a Ústavní soud se jí nemusí věcně zabývat vždy, nýbrž jen v některých, zákonem vymezených, případech. Ústavní soud totiž není superrevizní instancí, instančně nadřízenou jiným orgánům veřejné moci, a nemá proto ani neomezené právo přezkumu předchozích řízení. Nestačí, když je napadené rozhodnutí objektivně chybné; tato vadnost musí spočívat právě v nerespektování ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. V tomto duchu se také má nést argumentace stěžovatelů obsažená v ústavní stížnosti a je tedy zřejmé, že v ústavní stížnosti nelze poukazovat pouze na porušení zákonných norem, ale tato porušení je nutné dávat do souvislosti s porušením základních práv a svobod stěžovatele.

13. S ohledem na právě uvedené musí Ústavní soud zdůraznit, že argumentace obsažená v ústavní stížnosti musí mít ústavněprávní rozměr, neboť se jedná o zcela specifický prostředek ochrany (pouze!) ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Není proto možné v ústavní stížnosti "pro stručnost" odkázat na obsah dovolání, jak nyní učinil prostřednictvím svého právního zástupce stěžovatel, a to začlenit jako součást argumentace ústavní stížnosti. Z výše uvedeného je totiž naprosto zřejmé, že dovolání a dovolací argumentace bude odlišná, než argumentace použitá v ústavní stížnosti, jelikož oba tyto procesní prostředky cílí ke zcela odlišným účelům (tzn. ke sjednocování judikatury obecných soudů v případě dovolání a k ochraně základních práv u ústavní stížnosti). Ostatně i to je jedním z důvodů, proč má být stěžovatel v řízení před Ústavním soudem podle ustanovení § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu povinně zastoupen advokátem (obdobně jako je tomu v dovolacím řízení). Smyslem tohoto "advokátského procesu" totiž je, aby Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) jako specializovaný soud nebyl neúměrně zatěžován nekvalifikovanými návrhy a nekvalifikovaným přístupem účastníků k jednání. Tuto argumentaci u obou zmíněných procesních prostředků proto nelze zaměňovat, a to ani formou prostého odkazu na obsah dovolání, jak nyní chybně učinil stěžovatel.

14. Ústavnímu soudu závěrem nezbývá než konstatovat, že nesdílí přesvědčení stěžovatele o porušení jeho ústavně zaručených práv. Stěžovatelem zmiňované právo na spravedlivý proces totiž neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, nýbrž je mu zajišťováno právo na spravedlivé řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. V posuzovaném případě přitom obecné soudy předepsané elementární požadavky spravedlnosti respektovaly.

15. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, dotčenými rozhodnutími porušeny nebyly. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. února 2018

Ludvík David v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru