Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 186/17 #1Nález ÚS ze dne 29.05.2018Předvídatelnosti soudního rozhodování; přiměřenosti výše náhrady nákladů exekuce

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Znojmo
SOUDNÍ EXEKUTOR - Praha 9 - Usnul Milan
Soudce zpravodajFenyk Jaroslav
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
vyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/překvapivé rozh... více
Věcný rejstříkodůvodnění
Exekuce
výkon rozhodnutí/náklady řízení
Dražba
exekutor
nepřezkoumatelnost
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 103/89 SbNU 521
EcliECLI:CZ:US:2018:2.US.186.17.1
Datum vyhlášení28.06.2018
Datum podání19.01.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí jiné

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

120/2001 Sb., § 87 odst.1, § 88 odst.1, § 66 odst.6

99/1963 Sb., § 328b, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Pokud soud znovu rozhoduje v téže věci, je povinen respektovat právní názor, který vyslovil ve svých předchozích rozhodnutích, a má-li se od něj z relevantních důvodů odchýlit (např. z důvodu podstatné změny v obsahu skutkového základu), musí takový postup odpovídajícím způsobem odůvodnit. Porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod bude tudíž konstatováno v situaci, když soud v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečným způsobem neobjasní, proč se odchýlil od svého dřívějšího právního názoru.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Nálezem ze dne 29. 5. 2018 zrušil II. senát Ústavního soudu v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy na návrh stěžovatelky Pauliny Oprchalové usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 11. 11. 2016, č. j. 8 Nc 4793/2005-175, a to pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ve zbývající části ústavní stížnost odmítl.

Narativní část

Usnesením z dubna 2005 nařídil okresní soud exekuci na majetek stěžovatelky k vymožení pohledávky ve výši 9 500 Kč. Okresní soud nejdříve zrušil první příkaz exekutora na úhradu nákladů exekuce ve výši 161 341 Kč. Následně zrušil i druhý příkaz exekutora na úhradu nákladů exekuce ve výši 17 529 Kč a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Napadeným – v pořadí třetím příkazem – rozhodl exekutor o tom, že stěžovatelka je povinna uhradit náklady exekuce ve výši 183 120,42 Kč. Okresní soud třetí příkaz exekutora napadeným rozhodnutím potvrdil v části, která se týkala výše odměny exekutora z vymoženého plnění mimo dražbu a výše odměny exekutora z dražby, a změnil v té části, jež se týkala celkových nákladů exekutora (mimo dražbu i v souvislosti s jejím provedením), přičemž náhradu těchto nákladů stanovil ve výši 49 008 Kč. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti poukazuje na to, že toto usnesení je v rozporu s prvním usnesením okresního soudu, v němž naopak dospěl k závěru, že exekutor neměl předmětné nemovitosti dražit a tudíž nemá nárok na odměnu z jejich prodeje. Dále upozorňuje, že se okresní soud nezabýval ani jejími argumenty stran nepřiměřenosti výše nákladů exekuce.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud zdůraznil, že povinnost obecného soudu, aby své rozhodnutí řádně odůvodnil jasným, předvídatelným a vnitřně bezrozporným způsobem, je jedním ze základních principů práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Bez jasnosti a určitosti pravidel nejsou naplněny základní charakteristiky práva, a tudíž nejsou uspokojeny ani požadavky právního státu.

Ve světle výše uvedeného Ústavní soud předeslal, že napadené rozhodnutí bylo pro stěžovatelku překvapivé, protože soud v něm dospěl k opačnému právnímu názoru, než byl vysloven v jeho dřívějším usnesení, aniž by tuto změnu jakkoliv odůvodnil. Z toho důvodu Ústavní soud shledal, že napadené usnesení okresního soudu se vyznačuje svévolí a je v rozporu s imperativem předvídatelnosti soudního rozhodování, čímž došlo k porušení práv stěžovatelky dle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Ústavní soud poukázal zejména na to, že okresní soud v prvním usnesení uvedl, že dle judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu pohledávka exekutora na náhradu nákladů exekuce se při exekuci prodejem nemovitostí uspokojí v rozvrhu rozdělované skutkové podstaty až ve „třetí skupině“. Z toho okresní soud dovodil, že exekutor neměl uspokojovat svou pohledávku v první skupině, jak učinil v rozvrhovém jednání. Dále dovodil, že kdyby exekutor respektoval uvedenou judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, tak by předmětné nemovitosti vůbec nedražil, neboť na nich vázla zástavní práva pro vysoké částky s lepším pořadím. Stran nákladů za inzerci okresní soud shledal, že byly s ohledem na skutkové okolnosti případu nepřiměřené, i proto zrušil první příkaz exekutora. Nicméně ve třetím rozhodnutí potvrdil příkaz exekutora ve výroku o výši odměny exekutora z dražby, aniž by se jakkoliv vypořádal se svým předchozím právním názorem, podle nějž nemá exekutor na odměnu z prodeje nemovitostí stěžovatelky nárok. Okresní soud nijak nereagoval ani na námitku stěžovatelky, že náklady na inzerci dražby nemovitosti ve výši 30 250 Kč byly nepřiměřené, což ostatně uvedl už ve svém prvním rozhodnutí.

Pro rozpor s právem stěžovatelky na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny zrušil Ústavní soud napadené rozhodnutí okresního soudu. V části směřující proti příkazu exekutora Ústavní soud odmítl ústavní stížnost pro nepřípustnost, neboť zrušením rozhodnutí okresního soudu se stěžovatelce vytvořil procesní prostor pro nové projednání její věci před soudem.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Jaroslav Fenyk. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

II.ÚS 186/17 ze dne 29. 5. 2018

N 103/89 SbNU 521

Předvídatelnosti soudního rozhodování; přiměřenosti výše náhrady nákladů exekuce

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - senátu složeného z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka - ze dne 29. května 2018 sp. zn. II. ÚS 186/17 ve věci ústavní stížnosti P. O., zastoupené JUDr. Markétou Krejčovou, advokátkou, se sídlem Dolní Česká 313/1, 669 02 Znojmo, proti usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 11. 11. 2016 č. j. 8 Nc 4793/2005-175, jímž bylo rozhodnuto o stěžovatelčiných námitkách proti příkazu k úhradě nákladů exekuce, a proti příkazu k úhradě nákladů exekuce vydanému soudním exekutorem JUDr. Milanem Usnulem, Exekutorský úřad Praha 9, ze dne 31. 5. 2016 č. j. 098 EX 01697/05-269, za účasti Okresního soudu ve Znojmě a soudního exekutora JUDr. Milana Usnula, Exekutorský úřad Praha 9, jako účastníků řízení.

I. Usnesením Okresního soudu ve Znojmě ze dne 11. 11. 2016 č. j. 8 Nc 4793/2005-175 bylo porušeno základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 11. 11. 2016 č. j. 8 Nc 4793/2005-175 se proto ruší.

III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.

Odůvodnění:

I. Rekapitulace ústavní stížnosti a dosavadního průběhu řízení.

Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení svých ústavně zaručených základních práv podle čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 4 a 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

Z obsahu ústavní stížnosti a zapůjčeného spisu Okresního soudu ve Znojmě (dále jen "okresní soud") sp. zn. 8 Nc 4793/2005 a dále spisu soudního exekutora Exekutorského úřadu Cheb (dále jen "exekutor") sp. zn. 176 EX 00745/16 vyplývá, že usnesením ze dne 7. 4. 2005 č. j. 8 Nc 4793/2005-8 nařídil okresní soud exekuci na majetek stěžovatelky (jako povinné) k vymožení pohledávky ve výši 9 500 Kč pro Československou obchodní banku, a. s., (dále jen jako "oprávněná") podle vykonatelného trestního příkazu Okresního soudu v Břeclavi ze dne 15. 10. 1999 č. j. 1 T 576/99-22. Okresní soud pověřil výkonem exekuce v záhlaví uvedeného exekutora.

Exekutor příkazem k úhradě nákladů exekuce ze dne 10. 3. 2014 č. j. 098 EX 01697/05-155, ve znění opravného příkazu ze dne 11. 3. 2014 č. j. 098 EX 01697/05-160, (dále jen "první příkaz") rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit náklady exekuce ve výši 161 340,77 Kč. Okresní soud usnesením ze dne 2. 12. 2014 č. j. 8 Nc 4793/2005-102 (dále jen "první usnesení") zrušil první příkaz a věc vrátil exekutorovi k dalšímu řízení. Následně vydal exekutor příkaz k úhradě nákladů exekuce ze dne 12. 12. 2014 č. j. 098 EX 01697/05-208, ve kterém rozhodl o tom, že stěžovatelka je povinna uhradit náklady exekuce ve výši 17 529 Kč, (dále jen "druhý příkaz"). I tento druhý příkaz exekutora byl okresním soudem zrušen a věc byla vrácena exekutorovi k dalšímu řízení, a to usnesením ze dne 9. 4. 2015 č. j. 8 Nc 4793/2005-124 (dále jen "druhé usnesení"). Následným, ústavní stížností napadeným a v záhlaví uvedeným příkazem (dále jen "napadený příkaz") rozhodl exekutor o tom, že stěžovatelka je povinna uhradit náklady exekuce ve výši 183 120,42 Kč. Napadený příkaz byl poté přezkoumán v záhlaví rovněž uvedeným usnesením okresního soudu (dále jen "napadené usnesení"), kterým byl napadený příkaz potvrzen v části výroku o výši odměny exekutora z vymoženého plnění mimo dražbu a v části výroku o výši odměny exekutora z dražby, zatímco změněn byl v části výroku o celkových nákladech exekutora (mimo dražbu i v souvislosti s jejím provedením), a to tak, že se tyto náklady určují částkou v celkové výši 49 008,49 Kč.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že okresní soud se napadeným usnesením, kterým přiznal exekutorovi odměnu z dražby, dostal do rozporu se svým dřívějším prvním usnesením, ve kterém naopak dospěl k závěru, že exekutor neměl předmětné nemovitosti dražit, a na odměnu z prodeje nemovitostí stěžovatelky proto nemá exekutor nárok. Stěžovatelka dále namítá, že se okresní soud v napadeném usnesení nezabýval ani jejími dalšími námitkami proti výši nákladů exekuce stanovené napadeným příkazem. Zejména náklady na inzerci jsou podle stěžovatelky nepřiměřené, neboť bylo inzerováno v odborném ekonomickém měsíčníku Konkurs a vyrovnání, nikoliv v inzertních realitních novinách. V této části napadeného usnesení se okresní soud rovněž dostal do rozporu se svým dřívějším prvním usnesením. Uvedeným postupem se okresní soud podle stěžovatelky dopustil porušení zákazu libovůle a jejího práva na spravedlivý proces. Závěrem ústavní stížnosti stěžovatelka navrhuje, aby jí bylo přiznáno právo na úhradu nákladů řízení před Ústavním soudem.

II. Vyjádření účastníků řízení

Ústavní soud vyzval v souladu s ustanovením § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") okresní soud a exekutora jako účastníky řízení, aby se vyjádřili k projednávané ústavní stížnosti.

Okresní soud ve svém vyjádření ze dne 7. 3. 2018 pouze odkázal na odůvodnění napadeného usnesení.

Exekutor ve svém vyjádření ze dne 9. 3. 2018 uvedl, že veškeré náklady řádně vyčíslil a doložil a rozhodl o nich v napadeném příkazu. Pokud jde o jednotlivé náklady, není o nich podle exekutora Ústavní soud příslušný rozhodovat. Ústavní stížnost je podle exekutora stavěna na neurčitých pojmech. Stěžovatelka podle něj opakuje, že došlo k porušení práv, aniž by uvedené dále specifikovala.

Oprávněná se ve svém podání ze dne 23. 5. 2018 svého postavení vedlejší účastnice vzdala.

Za dané procesní situace tak Ústavní soud žádná vyjádření k replice již stěžovatelce nezasílal, neboť nepřináší žádné nové skutečnosti či argumenty, které by mohly mít vliv na vlastní posouzení ústavní stížnosti.

III. Posouzení ústavní stížnosti

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti, a nikoliv zákonnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jeho pravomoc je tak založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení toho, zda v řízení nebyly dotčeny ústavně chráněné práva a svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Ústavní soud opakovaně vyzdvihuje zásadu, že mezi základní principy právního státu patří nejen princip předvídatelnosti zákona, jeho srozumitelnosti a vnitřní bezrozpornosti [srov. též nález sp. zn. Pl. ÚS 77/06 ze dne 15. 2. 2007 (N 30/44 SbNU 349; 37/2007 Sb.)], jelikož bez jasnosti a určitosti pravidel nejsou naplněny základní charakteristiky práva. Stejné požadavky, tj. předvídatelnost, srozumitelnost a vnitřní bezrozpornost, respekt k obecným zásadám právním, k ústavněprávním principům, jakož i právní jistotu, je nutno klást i na individuální právní akty, zvláště na soudní rozhodnutí. Jedním z principů představujících součást práva na řádný proces a vylučujících libovůli v rozhodování je totiž povinnost obecného soudu, aby své rozhodnutí odůvodnil tak, jak již bylo naznačeno, neboť bez jasnosti a určitosti pravidel nejsou naplněny základní charakteristiky práva, a tak nejsou ani uspokojeny požadavky právního státu [srov. nález ze dne 15. 4. 2014 sp. zn. II. ÚS 313/14 (N 59/73 SbNU 151)].

Jestliže těmto podmínkám obecný soud nedostojí a své rozhodnutí odůvodní nesrozumitelným a nedostatečným způsobem, zasáhne do základního práva účastníka řízení na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož porušení stěžovatelka v projednávané věci namítá. Dodržování povinnosti odůvodnit rozhodnutí má zaručit transparentnost a kontrolovatelnost rozhodování soudů a vyloučit libovůli, o kterou půjde též v případě, že nejsou zřejmé důvody, pro které bylo rozhodnuto tím, či oním způsobem [srov. např. nález ze dne 4. 9. 2002 sp. zn. I. ÚS 113/02 (N 109/27 SbNU 213)].

V posuzované věci dospěl Ústavní soud k závěru, že napadené usnesení okresního soudu bylo pro stěžovatelku s ohledem na dosavadní průběh řízení překvapivé, neboť bylo ve zřejmém rozporu s jeho předchozími ve věci vydanými kasačními rozhodnutími, aniž by okresní soud změnu svého postoje odpovídajícím způsobem v napadeném usnesení odůvodnil.

Ústavní soud musí nejprve poukázat na to, že okresní soud v prvním usnesení, kterým rozhodl o námitkách stěžovatelky proti prvnímu příkazu exekutora, dospěl s odkazem na judikaturu Ústavního soudu [příkladem uvedl nález ze dne 24. 9. 2009 sp. zn. I. ÚS 1562/09 (N 210/54 SbNU 581)] k závěru, že v dané věci se uplatní stanovisko občanského a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2006 sp. zn. Cpjn 200/2005, podle kterého pohledávka exekutora na náhradu nákladů exekuce se při exekuci prodejem nemovitostí uspokojí v rozvrhu rozdělované skutkové podstaty ve "třetí skupině", a exekutor proto neměl svoji odměnu uspokojovat v první skupině, jak učinil v rozvrhovém jednání. Z uvedeného okresní soud dovodil, že pokud by exekutor respektoval danou judikaturu Ústavního soudu, resp. shora uvedené stanovisko Nejvyššího soudu, vůbec by uvedené nemovitosti nedražil, neboť mu muselo být z listu vlastnictví, v němž byly prodávané nemovitosti zapsány, jasné, že na nemovitosti stěžovatelky váznou zástavní práva pro vysoké částky s lepším pořadím, než je zbytek vymáhané pohledávky. Proto podle vysloveného právního názoru okresního soudu v prvním usnesení nemá exekutor na odměnu z prodeje nemovitostí stěžovatelky nárok (list č. 103 spisu okresního soudu).

Okresní soud v prvním usnesení dospěl dále k závěru, že náklady za inzerci (celostránková inzerce předmětné dražby v odborném ekonomickém měsíčníku Konkurs a vyrovnání) ve výši 33 333,33 Kč nelze v tomto konkrétním případě považovat za spravedlivé, protože exekutor v inzertních novinách inzeruje především sám sebe. Podle názoru okresního soudu obsaženého v prvním usnesení lze předpokládat, že případný zájemce o koupi nemovitosti si nekupuje konkrétní noviny či odborný časopis, ale realitní noviny, přičemž poplatek v okresních novinách za 1. řádek činí 200 Kč a za 2. a další řádek vždy 30 Kč. Okresní soud v prvním usnesení proto uzavřel, že z toho pohledu se exekutorem požadované náklady na inzerci jeví jako přemrštěné (list č. 104 spisu okresního soudu).

Následně vydaný druhý příkaz, ve kterém exekutor rozhodl o vyčíslení své odměny a nákladech exekuce vzniklých pouze mimo dražbu, byl druhým usnesením okresního soudu k námitkám stěžovatelky rovněž zrušen, a to mimo jiné z důvodu, že jednotlivé položky tvořící náklady exekuce, včetně inzerce předmětné dražby - tentokrát ve výši 1 444,92 Kč - nebyly podloženy doklady prokazujícími tvrzenou výši vynaložených nákladů.

Poté exekutor napadeným příkazem v dané věci znovu rozhodl o výši své odměny a nákladů exekuce nejen mimo dražbu, ale i v souvislosti s ní. V odůvodnění napadeného příkazu k účelnosti vynaložených nákladů na inzerci dražby - vyčíslených ve výši 30 250 Kč - exekutor uvedl, že daná inzerce a její cena jsou odpovídající (list č. 138 spisu okresního soudu). Proti napadenému příkazu podaným námitkám stěžovatelky - že exekutor neměl právo uspokojovat se v "první" skupině, ale teprve ve skupině "třetí" a také že hotové výdaje exekutora nebyly řádně doloženy a jsou nepřiměřeně vysoké, včetně nákladů na inzerci dražby - exekutor nevyhověl.

Ačkoliv okresní soud k námitce stěžovatelky ohledně nákladů exekuce a odměny exekutora souvisejících s dražbou dospívá v napadeném usnesení, v souladu se svým prvním usnesením, k závěru, že exekutor se v dané věci uspokojuje ve "třetí skupině", dále okresní soud již jen konstatuje, že s ohledem na konečný rozsah, v jakém došlo k uspokojení pohledávek, nemohly být náklady exekutora z rozvrhované podstaty uspokojeny s tím, že okresní soud k tomu uvádí způsob výpočtu odměny exekutora za provedení dražby. V návaznosti na uvedené okresní soud napadený příkaz v části výroku o výši odměny exekutora z dražby (129 699,90 Kč) napadeným usnesením potvrdil, aniž by se jakkoliv vypořádal se svým předchozím právním názorem uvedeným v prvním usnesení, podle kterého nemá exekutor na odměnu z prodeje nemovitostí stěžovatelky nárok.

Na námitku stěžovatelky, že náklady za inzerci předmětné dražby (30 250 Kč) jsou - s poukazem na odůvodnění prvního usnesení okresního soudu - nepřiměřené, okresní soud v odůvodnění napadeného usnesení nereagoval v podstatě vůbec. Za neoprávněně nárokované hotové náklady označil několik jiných položek v celkové výši 842,03 Kč, o kterou okresní soud ponížil výši účelně vynaložených nákladů, a pouze v tomto směru tak změnil napadený příkaz v části výroku o nákladech exekuce.

Podle ustanovení § 170 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen "o. s. ř.") je soud vázán usnesením, jakmile je vyhlásil, popř. jakmile bylo doručeno, anebo není-li nutno je doručovat, jakmile bylo vyhotoveno; výjimku tvoří jen ta usnesení, jimiž se upravuje vedení řízení (§ 170 odst. 2 o. s. ř.). Tato vázanost se, inter alia, projevuje též v tom, že tentýž okresní soud je povinen respektovat právní názor, který v téže věci vyslovil dříve, a má-li se od něj z relevantních důvodů odchýlit (např. podstatná změna v obsahu skutkového základu, která zapříčinila vlastní neaplikovatelnost takového dříve vysloveného právního názoru), musí takový postup odpovídajícím způsobem odůvodnit. K tomu Ústavní soud podotýká, že i kdyby uvedený princip vázanosti soudu vlastním rozhodnutím nebyl explicitně upraven v zákoně, bylo by lze jeho existenci dovodit z ústavních principů a zásad materiálního právního státu ovládajících fungování moci soudní lato sensu [srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2012 sp. zn. II. ÚS 1688/10 (N 167/67 SbNU 49)].

Ze shora uvedeného vyplývá, že pokud jde o nárok exekutora na odměnu z dražby a jeho náklady na inzerci dražby, okresní soud v odůvodnění napadeného usnesení dostatečným způsobem neobjasnil, proč se odchýlil od svých právních názorů, které v téže věci vyslovil již dříve, čímž porušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces.

IV. Závěr

Ústavnísoud dospěl k závěru, že ústavní stížností napadené usnesení okresního soudu se vyznačuje svévolí, kterou nelze v podmínkách existence materiálního právního státu akceptovat. Postup, kdy okresní soud tímto svým přístupem ignoruje své předchozí závěry v témže sporu (byť jde o rozhodnutí jiného samosoudce), není slučitelný s obsahem hlavy páté Listiny a z ní vyvěrajících imperativů v oblasti předvídatelnosti soudního rozhodování. S ohledem na uvedené Ústavní soud napadené usnesení okresního soudu podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.

Ústavnísoud, veden doktrínou minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci, shledal, že pro nápravu zásahu do ústavně garantovaných práv stěžovatelky je namístě zrušit toliko napadené usnesení okresního soudu, neboť pochybení shledané tímto nálezem ústící do porušení základních práv stěžovatelky spočívá ve vadném postupu okresního soudu. Na něm pak v řízení bude, aby po zrušení jeho rozhodnutí Ústavním soudem respektoval základní práva stěžovatelky, přičemž bude vázán výše uvedenými právními názory Ústavního soudu (aniž by samozřejmě Ústavní soud jakkoliv předjímal jeho výsledné rozhodnutí z hlediska věcného).

Za situace, kdy Ústavnísoud ruší pouze napadené usnesení okresního soudu, je třeba ústavní stížnost proti napadenému příkazu exekutora považovat za nepřípustnou, neboť se tak stěžovatelce vytvořil procesní prostor pro nové projednání její věci před okresním soudem. Vzhledem k tomu Ústavní soud návrh na zrušení v záhlaví citovaného příkazu exekutora podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.

K návrhu stěžovatelky, aby jí Ústavnísoud přiznal náhradu nákladů tohoto řízení, Ústavní soud uvádí, že podle § 62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník. Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení může usnesením uložit některému účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi jeho náklady řízení (§ 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Jak vyplývá z citovaných ustanovení, úhrada nákladů řízení před Ústavním soudem není automatická. V projednávaném případě k takovému postupu Ústavní soud neshledal důvod, a náhradu nákladů řízení tak stěžovatelce nepřiznal.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru