Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1857/16 #1Usnesení ÚS ze dne 18.07.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 2
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na zá... více
Věcný rejstříkDokazování
Znalecký posudek
škoda/náhrada
soudce/podjatost
škoda/odpovědnost za škodu
soudce/vyloučení
Bolestné
Znalec
EcliECLI:CZ:US:2017:2.US.1857.16.1
Datum podání10.06.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 31, čl. 38 odst.2, čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1963 Sb., § 421a, § 420

99/1963 Sb., § 14 odst.4, § 241b


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1857/16 ze dne 18. 7. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti Ing. Jiřího Bělohlávka, zastoupeného Zuzanou Candigliotou, advokátkou se sídlem Brno, Burešova 615/6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2016 č. j. 25 Cdo 3795/2015-823, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. února 2015 č. j. 23 Co 396/2014-690 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. března 2014 č. j. 12 C 251/2007-594, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení a obchodní společnosti ASKLEPION - Lasercentrum Praha, s.r.o., IČO: 25068393, se sídlem Praha 2 - Vinohrady, Londýnská 160/39, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Vymezení věci

1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 10. června 2016, navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv a svobod podle čl. 7 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 31, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 2 odst. 2, čl. 6 odst. 1, čl. 8 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k této úmluvě.

II.

Shrnutí řízení před obecnými soudy

2. Dne 21. října 2005 absolvoval stěžovatel u vedlejší účastnice, která je poskytovatelem zdravotních služeb (dříve nestátním zdravotnickým zařízením), zubní prohlídku, při níž byly pořízeny rentgenové snímky jeho zubů. Na jejich základě měl být zjištěn kaz na čtvrtém zubu vpravo nahoře. Dne 3. listopadu 2005 byl proveden zákrok spočívající ve zbroušení tohoto zubu, vytáhnutí nervů a vyvrtání kanálků. Stěžovatel má za to, že tímto zákrokem došlo nejen k poškození jeho jinak zdravého zubu, ale rovněž k uvolnění dalších zubů. Současně je přesvědčen, že samotné ošetření bylo provedeno necitlivě, neprofesionálně a nesprávně. Stěžovateli byla píchnuta injekce, byla na něj položena těžká vesta, takže se takřka nemohl hýbat, přes ústa obdržel blánu tak, že již nemohl mluvit, lékař přes něho položil stolek s nástroji a zub zalepil provizorním materiálem, který vypadal. Zničení zubu mělo mít za následek, že stěžovatel trpěl depresemi, nespavostí a stresem. Špatný postup vedlejší účastnice měl zasáhnout do jeho psychického stavu, musel brát léky, chodit na psychiatrii. Dne 3. srpna 2005, kdy absolvoval vyšetření u jiné zubní lékařky, přitom na předmětném zubu žádný kaz zjištěn nebyl. K dokončení ošetření se stěžovatel již k vedlejší účastnici nedostavil.

3. Stěžovatel se žalobou proti vedlejší účastnici domáhal zaplacení částky 707 600 Kč jako náhrady škody na zdraví. Tato částka měla - po připuštění změny žaloby týkající se výše jednotlivých dílčích nároků - sestávat z ceny vyšetření a stomatologických výkonů ve výši 7 600 Kč, nákladů na rekonstrukci zubu ve výši 30 000 Kč, odškodnění bolesti ve výši 250 000 Kč a odškodnění za ztížení společenského uplatnění ve výši 420 000 Kč.

4. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále též "obvodní soud") ze dne 2. března 2014 č. j. 12 C 251/2007-594 byla žaloba stěžovatele zamítnuta (výrok II) a bylo rozhodnuto o jeho povinnosti zaplatit vedlejší účastnici na nákladech řízení částku 179 951,20 Kč (výrok III) a státu 14 500 Kč (výrok IV). Toto rozhodnutí bylo potvrzeno rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 11. února 2015 č. j. 23 Co 396/2014-690 (výrok II). Současně byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici na nákladech odvolacího řízení částku 27 684,80 Kč (výrok III).

5. Z uvedených rozsudků se podávají zjištění obou soudů, že vyšetření stěžovatele vedlejší účastnicí bylo provedeno za využití současných dostupných poznatků lékařské vědy (postupem lege artis). Se zřetelem k obsahu svědeckých výpovědí i znaleckého posudku nebyla zjištěna příčinná souvislost mezi tvrzeným protiprávním úkonem vedlejší účastnice a tvrzeným poškozením zdraví stěžovatele. Tím byla vyloučena odpovědnost vedlejší účastnice za škodu ve smyslu § 420 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013, pročež nebylo třeba zkoumat výši požadované náhrady, resp. jednotlivých nároků.

6. Městský soud dále uvedl, že již obvodní soud provedl dokazování v rozsahu, který poskytoval spolehlivý podklad pro skutkové i právní závěry. Další dokazování se tak jevilo jako nadbytečné či neúčelné. Stěžovatel měl dostatečnou možnost vyjádřit se ústně i písemně ke všem provedeným důkazům a využít veškerých procesních institutů k prokázání svých skutkových tvrzení. Jeho opakované uplatňování bezdůvodné námitky podjatosti (soudců i znalce) mělo prodlužovat řízení. Naopak obvodnímu soudu nelze vytknout, že by vedení řízení nebo jeho protokolace byly v rozporu s jednacím řádem či občanským soudním řádem. Neopodstatněná měla být i námitka stěžovatele, že mu nebylo poskytnuto řádné poučení soudem.

7. Dovolání stěžovatele proti rozsudku městského soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2016 č. j. 25 Cdo 3795/2015-823 odmítnuto jako nepřípustné, neboť nebyly shledány důvody jeho přípustnosti podle § 237 občanského soudního řádu. Stěžovatel tvrdil, že škoda měla být posouzena podle § 421a občanského zákoníku. Odpovědnost podle tohoto ustanovení vzniká tehdy, jestliže vyvolávajícím činitelem poškození zdraví při zdravotnickém zákroku je vlastnost konkrétní věci (přístroje, nástroje, látky), která při použití ke svému účelu je způsobilá vyvolat určitý škodlivý následek a také jej způsobila. Tvrdost a rotační pohyb zubní vrtačky ovšem nejsou bez dalšího způsobilé tuto odpovědnost založit. V řízení před obecnými soudy navíc ani nebylo tvrzeno, že právě tvrdost a rotační pohyb vrtačky byly vyvolávajícím činitelem škody na zdraví. Jejich chybné použití již v dovolacím řízení nově prokazovat ani nejde. Nebyl tedy zjištěn tvrzený odklon od judikatury dovolacího soudu.

8. K námitce stěžovatele proti rozhodnutí o neosvobození od soudních poplatků dovolací soud uvedl, že jde o námitku směřující proti pravomocnému, dovoláním v zákonné lhůtě nenapadenému rozhodnutí, které v tomto dovolacím řízení nebylo možno přezkoumávat. Dovolání nebylo přípustné ani z hlediska námitek proti výroku o náhradě nákladů řízení, které byly založené na požadavku použití § 150 občanského soudního řádu, nebo nesprávnosti posouzení účelnosti nákladů vedlejší účastnice. V případě zbylých námitek převážně skutkového charakteru nebyly vymezeny předpoklady přípustnosti dovolání.

III.

Argumentace stěžovatele

9. Stěžovatel namítal po celou dobu řízení před obecnými soudy, že k provedení zákroku, jenž měl za následek zničení jeho zubu, došlo bez jeho řádného svobodného a informovaného souhlasu. Nevěděl, o jak razantní a devastující zákrok půjde, ani neměl možnost se rozhodnout, jakým způsobem bude zub ošetřen a zvolit si tak jednu z možných alternativ (včetně neošetření zubu), případně zákrok konzultovat s jiným lékařem. Již tato skutečnost činí celý provedený zákrok protiprávním, v rozporu se zákonem č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění účinném do 31. března 2012, a to bez ohledu na to, zda byl nebo nebyl proveden lege artis. Vedlejší účastník nijak neprokázal, že stěžovatel byl takto poučen. Přítomná zdravotní sestra naopak vypověděla, že o žádném poučení neví. Podle stěžovatele obecné soudy pochybily, jestliže se touto jeho argumentací vůbec nezabývaly. Takto provedeným zásahem mělo být porušeno jeho právo na nedotknutelnost osoby a na tělesnou a duševní integritu.

10. Nejvyšší soud se měl dopustit pochybení tím, že zcela pominul doplnění dovolání ze strany stěžovatele, a nijak nerozhodl ani o jeho návrhu na osvobození od soudních poplatků a ustanovení právního zástupce. Důvodem této jeho žádosti byla skutečnost, že právní zástupce stěžovatele odmítal doplnit dovolání podle jeho pokynu. Toto doplnění bylo přitom zásadní, protože se týkalo právě absence řádného svobodného a informovaného souhlasu. Ustanovení § 241b občanského soudního řádu počítá s variantou, že dovolatel podá včasné dovolání bez zastoupení a následně požádá o ustanovení advokáta, nebo že ji podá v zastoupení advokátem, nikoliv však již s možností, že podá navzdory svému zastoupení sám doplnění dovolání s ohledem na nečinnost jeho advokáta, který nespolupracuje při podání doplnění dovolání, nebo jej dokonce odmítá podat. Tato situace ovšem nesmí jít k tíži stěžovatele a musí být posouzena ústavně konformním způsobem. O jeho návrhu na ustanovení advokáta mělo být rozhodnuto tak, aby mohlo dojít k realizaci doplnění dovolání v zastoupení advokátem.

11. V průběhu řízení stěžovatel opakovaně podával námitky podjatosti vůči soudci obvodního soudu, který ve věci rozhodoval jako samosoudce. Podle stěžovatele měl být neobjektivní a výrazně stranit vedlejšímu účastníkovi. Dále je tomuto soudci vytýkáno, že jednostranným způsobem hodnotil znalecké posudky v jeho neprospěch, že nezasáhl poté, co soudem ustanovený soudní znalec zcela překračoval svoje kompetence a poškozoval stěžovatele a že neustanovil revizní znalecký posudek, ačkoliv znalecký posudek vypracovaný uvedeným znalcem byl zjevně nepravdivý a neobjektivní. Příslušný soudce se měl dopustit řady dalších chyb, například nepřesné protokolace, nesprávného postupu při výslechu svědků (měl umožnit lékaři, jenž prováděl zákrok, popsat o přestávce obsah svého svědectví další svědkyni, tehdy přítomné zdravotní sestře, čímž ovlivnil její výpověď), nevyrozumění stěžovatele o výslechu zubní lékařky, která provedla jeho dřívější vyšetření, zamezení možnosti klást otázky soudnímu znalci či násilném vyvedení stěžovatele z jednacího sálu. Řada závěrů obsažených ve znaleckém posudku byla navíc učiněna bez dostatečných podkladů či zjevně nesprávně a nepravdivě. Podle stěžovatele byla v řízení relevantně zpochybněna i odborná způsobilost tohoto znalce, a to jak odborná, tak zdravotní a z důvodu věku. Tato pochybení měla mít za následek porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele, zejména jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

12. V neposlední řadě mělo dojít k porušení práv stěžovatele tím, že nebyl osvobozen od soudních poplatků, v důsledku čehož mu v důsledku předmětného sporu vznikly náklady dosahující celkovou částku 346 879,40 Kč. Jeho návrhu nebylo vyhověno navzdory tomu, že v důsledku ublížení na zdraví je od roku 2005 bez zaměstnání, několik let žil pouze z naspořených úspor, které již vyčerpal, a dnes pobírá sociální dávky. Na uvedené náklady si musel vzít půjčku, kterou doposud splácí v malých částkách.

IV.

Předpoklady řízení před Ústavním soudem

13. Ústavní soud konstatuje, že je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je přípustná (ze strany stěžovatele byly vyčerpány všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), byla podána včas a osobami k tomu oprávněnými a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu). Bylo tedy možné přistoupit k posouzení její opodstatněnosti.

V.

Vlastní posouzení

14. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností, napadenými rozhodnutími i obsahem spisu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 251/2007, který si vyžádal pro účely tohoto řízení, načež zjistil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

15. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro jeho zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Sám naopak není další přezkumnou instancí v soustavě obecných soudů, a tudíž není oprávněn k takovémuto zásahu toliko z důvodu jejich případného pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.

16. Takto vymezený rozsah přezkumu ve své podstatě znamená, že Ústavní soud posuzuje řízení před obecnými soudy z hlediska možného porušení ústavně zaručených základních práv a svobod jako celek. Takovýto následek přitom nelze spojovat s jakýmkoliv pochybením ze strany obecných soudů; podstatné je, zda se relevantním způsobem promítlo do výsledku řízení, tedy zda jeho výsledek mohl být v případě, že by k tomuto pochybení nedošlo, jiný [např. usnesení ze dne 27. srpna 2003 sp. zn. I. ÚS 148/02 (U 19/31 SbNU 327)].

17. V dané věci stěžovatel uplatnil důkazní návrhy k prokázání tvrzení, že předmětný zákrok byl - zjednodušeně řečeno - proveden bezdůvodně na zdravém zubu, navíc neodborným způsobem. Následkem tohoto zákroku mělo být nejen poškození zubu, ale i další zdravotní problémy, zejména zhoršení psychického stavu stěžovatele. Ústavní soud má za to, že obecné soudy se těmito důkazními návrhy zabývaly, řádně se s nimi vypořádaly a ve svých odůvodněních vysvětlily, z jakého důvodu předmětná tvrzení nepovažovaly za prokázaná. V jejich odůvodnění nelze spatřovat svévoli či jakýkoliv jiný kvalifikovaný exces, s nímž by bylo možné spojovat závěr o porušení některého z ústavně zaručených základních práv. Pakliže stěžovatel nadto tvrdil, že předmětný zákrok byl proveden proti jeho vůli (nebo alespoň bez informovaného souhlasu), ani tomuto tvrzení nebylo možné přisvědčit bez dalších důkazů, které by ho podporovaly.

18. Pokud jde o postup dovolacího soudu, stěžovatel podal dovolání prostřednictvím advokáta, kterým byl zastoupen v průběhu celého dovolacího řízení. Toto dovolání bylo podáno včas a splňovalo veškeré zákonem předepsané náležitosti. K námitce, že advokát neuplatnil část námitek, které stěžovatel považoval za podstatné, Ústavní soud připomíná, že smyslem institutu povinného zastoupení advokátem je "nejenom zajistit právně kvalifikované uplatňování práv", nýbrž i "garantovat vyšší stupeň objektivity účastníků řízení při posuzování vlastního postavení" [stanovisko pléna ze dne 21. května 1996 sp. zn. Pl. ÚS-st. 1/96 (ST 1/9 SbNU 471)]. Již samotné zastoupení advokátem má tedy působit ve vztahu k příslušnému účastníku řízení v tom smyslu, aby neuplatňoval argumentaci, jež je zcela zjevně bezpředmětná [srov. usnesení ze dne 15. října 2009 sp. zn. III. ÚS 473/09 nebo nález ze dne 15. března 2017 sp. zn. II. ÚS 2622/16, bod 19]. V konečném důsledku je ovšem věcí advokáta a stěžovatele, aby si mezi sebou (v rámci právního vztahu, který vyplývá ze smlouvy o poskytování právních služeb) vyjasnili obsah podání (v tomto případě dovolání), které má být ze strany advokáta učiněno jménem stěžovatele. Stejně tak by tomu bylo i v případě advokáta, kterého by stěžovateli ustanovil soud.

19. Stěžovatel podal v průběhu řízení opakovaně návrh na osvobození od soudních poplatků, ani v jednom případě však tomuto návrhu nebylo vyhověno. Proti příslušným usnesením, kterými bylo o jeho návrhu rozhodováno, přitom stěžovatel v průběhu řízení neuplatnil žádné opravné prostředky. V mezidobí pak nenastaly žádné skutečnosti, které by mohly odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci. Stěžovatel žádné takovéto skutečnosti ani netvrdil. Pokud proto za této situace dovolací soud o návrhu opětovně nerozhodoval, nelze jeho postupu nic vytknout. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl právně zastoupen advokátem, by navíc beztak nemohlo dojít k ustanovení dalšího jeho zástupce z řad advokátů toliko za účelem doplnění dovolání o určitou námitku (byť by se od ní odvíjelo vymezení dovolacího důvodu, případně vymezení, v čem spatřuje dovolatel splnění předpokladů přípustnosti dovolání).

20. Ústavní soud nakonec nemohl přisvědčit ani námitkám ohledně podjatosti soudce. Tyto námitky byly v průběhu řízení uplatňovány opakovaně, a to vždy s ohledem na jeho procesní postup, což ve smyslu § 14 odst. 4 občanského soudního řádu nemůže být důvodem vyloučení. Ve vztahu k ostatním dílčím námitkám postačí odkázat na způsob, jakými se s nimi vypořádaly obecné soudy. Přestože v některých ohledech bylo možné dát stěžovateli za pravdu (například pokud jde o chování znalce), jednalo se o dílčí pochybení, která nezatěžují výsledek řízení jako takový.

21. Lze tedy shrnout, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele, včetně jeho základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Ústavní soud tudíž podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jeho ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. července 2017

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru