Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1857/14 #1Usnesení ÚS ze dne 26.06.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO - advokát
Dotčený orgánSOUD - OS České Budějovice
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /bagatelní věci
Věcný rejstříkNáklady řízení
advokát/odměna
EcliECLI:CZ:US:2014:2.US.1857.14.1
Datum podání28.05.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 142 odst.1, § 202 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1857/14 ze dne 26. 6. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Roberta Plicky, advokáta, zastoupeného JUDr. Michalem Zemanem, advokátem, AK se sídlem Národní 58/32, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. března 2014 č. j. l7 C 5/2014-60, za účasti Okresního soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 28. května 2014, se stěžovatel domáhal zrušení výroku pod bodem II. v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. března 2014 č. j. l7 C 5/2014-60 byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 9 075,- Kč za dobu od 22. listopadu 2013 do 16. ledna 2014 (výrok pod bodem I). Dále byla uvedeným rozsudkem žalované uložena povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku 4.267,- Kč (výrok pod bodem II) a dále bylo rozhodnuto, že žalobci se nevrací zpět zaplacený soudní poplatek (výrok pod bodem III). Uvedeným rozsudkem rozhodl okresní soud poté, co s ohledem na částečné zpětvzetí žaloby usnesením ze dne 7. února 2014 č. j. 17 C 5/2014-48 řízení co do částky 9 075,- Kč zastavil.

II.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že Okresní soud v Českých Budějovicích po částečném zpětvzetí rozhodl o nákladech řízení tak, že stěžovateli nepřiznal náhradu nákladů - odměnu advokáta a paušální náhradu za právní služby s odůvodněním, že nešlo o účelně vynaložené náklady, neboť stěžovatel je advokátem s generální praxí a tudíž úkony v řízení mohl provést sám. Své právní zastoupení jiným advokátem stěžovatel odůvodňuje svým pracovním vytížením i přátelským vztahem s žalovanou. Připouští však, že žalovaná pohledávka byla nepochybná.

Stěžovatel namítá, že nepřiznání plné náhrady nákladů řízení (odměny advokáta a paušální náhrady) v napadeném rozsudku porušilo jeho právo obsažené v čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť součástí práva na spravedlivý proces je i právo na právní pomoc advokáta a zásadně právo na náhradu nákladů řízení v případě úspěchu ve sporu, resp. při zpětvzetí důvodně podané žaloby pro následné chování žalované.

III.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

V souzené věci stěžovatel brojí proti výroku pod bodem II. rozsudku okresního soudu, kterým bylo rozhodováno o náhradě nákladů řízení a namítá, že mu nebyla přiznána náhrada nákladů řízení, a to odměna advokáta a paušální náhrada hotových výdajů.

Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/05, dostupné na http://nalus.usoud.cz/, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná).

Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např. sp. zn. I. ÚS 457/05). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení připustil k věcnému posouzení, jsou zcela výjimečné (např. sp. zn. II. ÚS 598/2000, sp. zn. III. ÚS 727/2000, sp. zn. III. ÚS 619/2000, sp. zn. I. ÚS 633/05).

Stěžovatel tedy musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu nastala v jeho právní sféře. Specifický přístup přitom zaujímá Ústavní soud ve vztahu k újmám, jež jsou dovozovány z tzv. věcí bagatelních, tak, jako tomu je právě v nyní souzené věci, kde předmětem sporu byla původně částka 9 075,- Kč, resp. po částečném zpětvzetí žaloby pouze příslušenství pohledávky a částka odpovídající náhradě nákladů řízení.

Podle ust. § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o.s.ř."), není odvolání proti rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 10 000 Kč přípustné, k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží, tj. nepřihlíží se k úrokům, úrokům z prodlení, poplatku z prodlení nebo nákladům spojeným s uplatněním pohledávky, včetně nákladů řízení; to neplatí u rozsudku pro uznání a u rozsudku pro zmeškání.

Vyloučením možnosti podání opravných prostředků v případě soudních rozhodnutí, která se týkají peněžitých plnění nedosahujících určité hranice (ust. § 202 odst. 2, § 238 odst. 2 o. s. ř.), dal zákonodárce zřetelně najevo, jaké případy nepovažuje za významné natolik, aby i za cenu eventuálních vad v nich vydaných rozhodnutí (a z toho plynoucího rizika nejednotného rozhodování) byla dále přezkoumávána, a to v rovině právního řádu jako celku, natož pak v rovině konformity s ústavním pořádkem. Ústavní soud proto nemůže hrát roli jakési "náhradní" přezkumné instance mimo soustavu obecných soudů, ale pouze určité "pojistky" (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3725/13).

Již ve své dřívější rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí, tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšujících částku 10 000 Kč, je ústavní stížnost v podstatě vyloučena s výjimkou zcela extrémních pochybení obecného soudu přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele (usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2538/09 či v usnesení sp. zn. I. ÚS 2552/09).

Stěžovatel namítá porušení procesních základních práv (čl. 36, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny). Procesní právo však není právem samoúčelným, jeho uplatňování je vždy vázáno na základní právo hmotné (v daném případě právo vlastnické dle čl. 11 Listiny), přičemž zásah do tohoto hmotného základního práva je intenzity tak nízké, že mu nelze poskytnout ústavněprávní ochranu. V případě těchto bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele brojícího proti rozsudku vydanému v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod.

Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že napadené rozhodnutí okresního soudu je přesvědčivě zdůvodněno a jeho závěrům nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout. Nepřiznání odměny advokáta a paušální náhrady hotových výdajů neshledal okresní soud jako účelně vynaložené náklady, neboť tyto úkony si v žalobě o zaplacení palmáre mohl žalobce, který je rovněž advokátem s generální praxí, vykonat sám. Ostatně stěžovatel sám v ústavní stížnosti uvádí, že žalovaná pohledávka byla nepochybná. Navíc stěžovatel v ústavní stížnosti ani nevyčíslil, v jaké výši mu tyto náklady vznikly.

Ústavní soud konstatuje, že okresní soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolné, ale toto rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislého soudu.

Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. června 2014

Jiří Zemánek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru