Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1851/11 #1Usnesení ÚS ze dne 20.10.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelOBEC / ZASTUPITELSTVO OBCE - Praha 4
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 4
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkbyt/výpověď
Nájem
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.1851.11.1
Datum podání23.06.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 711 odst.2 písm.c


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1851/11 ze dne 20. 10. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatelky Městské části Praha 4, se sídlem Táborská 350, 140 00 Praha 4, zastoupené JUDr. Ivanou Sittkovou, advokátkou, se sídlem Medkova 913/48, 149 00 Praha 4, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2011, č. j. 26 Cdo 2985/2010-93, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. března 2010, č. j. 19 Co 490/2009-68, a rozsudku Obvodního soud pro Prahu 4 ze dne 29. července 2009, č. j. 27 C 493/2008-42, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené práva na spravedlivý proces a soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny.

2. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 29. července 2009, č. j. 27 C 493/2008-42, určil, že výpověď žalované (stěžovatelky) daná žalobci z nájmu bytu, blíže specifikovaného ve výroku I. citovaného rozsudku (dále jen "předmětný byt"), je neplatná", a rozhodl o nákladech řízení.

3. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. března 2010, č. j. 19 Co 490/2009-68, ve znění opravného usnesení ze dne 31. března 2010, č. j. 19 Co 490/2009-71, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že výpovědní důvod podle § 711 odst. 2 písm. c) zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále "obč. zák."), uvedený ve výpovědi z nájmu žalobce k předmětnému bytu doručené mu 4. října 2008, nebyl naplněn. Odvolací soud uvedl, že žalobce ke dni doručení výpovědi již nebyl vlastníkem dalších dvou bytů, neboť je v srpnu 2008 daroval svému otci a nesvědčil mu ani jiný právní důvod jejich užívání.

4. Následné dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2011, č. j. 26 Cdo 2985/2010-93, odmítnuto jako nepřípustné, neboť dovolací soud neshledal, že by rozsudek odvolacího soudu měl po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud konstatoval, že při posuzování otázky naplněnosti uplatněného výpovědního důvodu podle § 711 odst. 2 písm. c) obč. zák., se odvolací soud neodchýlil od judikatury, na níž se soudní praxe ustálila při výkladu § 711 odst. 1 písm. g) zákona č. 40/1964 Sb., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen "obč. zák. před novelou"). Ustálená soudní praxe dovodila, že o situaci, kdy nájemce má ve smyslu § 711 odst. 1 písm. g) obč. zák. před novelou [nyní § 711 odst. 2 písm. c) obč. zák.] dva nebo více bytů, jde v případě, svědčí-li nájemci právní titul k užívání dvou (více) bytů. Tak je tomu nejen tehdy, kdy nájemci svědčí právo nájmu bytu ve smyslu § 685 a násl. obč. zák. ke dvěma (více) bytům, ale i tehdy, užívá-li nájemce jeden byt z titulu práva nájmu bytu, a další byt z titulu vlastnického práva k domu či bytu či práva odpovídajícího věcnému břemenu apod. Z hlediska naplněnosti předpokladu existence dvou (více) bytů ve smyslu § 711 odst. 1 písm. g) obč. zák. před novelou [nyní § 711 odst. 2 písm. c) obč. zák.] je tedy především rozhodné, zda nájemci svědčí dva, resp. více právních titulů zakládajících právo na bydlení trvalé povahy (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1978, pod pořadovým číslem 14, str. 160, dále např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky z 29. srpna 2000, sp. zn. 26 Cdo 813/99, a z 12. července 2007, sp. zn. 26 Cdo 1837/2006). Přitom soudní praxe se ustálila v názoru, že také existenci výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. g) obč. zák. před novelou [nyní § 711 odst. 2 písm. c) obč. zák.] je nutno posuzovat k okamžiku doručení výpovědi nájemci bytu. V této souvislosti poukázal na rozsudky Nejvyššího soudu z 24. února 1999, sp. zn. 2 Cdon 1081/97, uveřejněný pod č. 68 v sešitě č. 7 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura, a z 16. února 2006, sp. zn. 26 Cdo 2460/2005).

II.

5. Stěžovatelka v poměrně stručně formulované ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Dále uvádí, že obecné soudy vůbec nevyhodnotily otázku více bytů z pohledu atributu právní i faktické existence více možností užívání bytu za stavu účelového převodu (daru na otce). V řízení vyšlo najevo, že v době podání výpovědi disponoval žalovaný více byty (měl je ve své faktické dispozici, třebaže právně mu již nenáležely), ačkoliv sám v rozporu s dobrými mravy požíval výhod regulovaného nájemného z bytu. Soudy se vůbec nezabývaly otázkou, zda jsou ostatní byty, s nimiž mohl žalovaný fakticky disponovat, způsobilé uspokojit jeho bytové potřeby. Podle názoru stěžovatelky byl naplněn výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. c) obč. zák., neboť žalovaný měl více bytů. Účelovost převodu na otce nemůže být hodnocena k tíži pronajímatele a uvedené účelové jednání nemůže být chráněno zákonem, protože je v rozporu s dobrými mravy.

III.

6. Ústavní soud úvodem připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v § 43 odst. 2 písm. a) návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

7. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, a v tomto případě to musí obzvlášť zdůraznit, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka se dovolávala ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadená rozhodnutí, a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

8. Ústavní soud předesílá, že stěžovatelka svou ústavní stížností toliko polemizuje s právními závěry vyslovenými v rozhodnutích obecných soudů, aniž by svůj protichůdný názor vybavila relevantní ústavněprávní argumentací. V podstatě zpochybňuje právní závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, jak již bylo naznačeno výše, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.

9. V dané věci byla rozhodnutí obecných soudů postavena na závěru, že žalovaný neměl v okamžiku podání výpovědi dva nebo více bytů, takže nebyl naplněn výpovědní důvod ve smyslu § 711 odst. 2 písm. c) obč. zák. Judikatura i ustálená právní praxe je v tomto směru naprosto jednoznačná a Ústavní soud nemá žádný důvod na ní cokoliv měnit. Argumentace stěžovatelky, že soudy měly vyhodnotit účelovost převodu bytu ze žalobce na jeho otce, není pro posouzení otázky existence výpovědního důvodu relevantní. Lze sice chápat námitky stěžovatelky o možném zneužití regulovaného nájmu, ale je v prvé řadě věcí pronajímatele, aby dbal na svoje práva. Žalované jako pronajímatelce nic nebránilo, aby podala výpověď z nájmu bytu dříve v době, kdy žalobce skutečně (fakticky i právně) měl dva nebo více bytů, takže výpovědní důvod podle § 711 odst. 2 písm. c) obč. zák. mohl být naplněn. Rovněž tak námitka, že žalobce zneužívá regulovaného nájemného je v době, kdy regulace nájemného již v podstatě končí, nepřípadná.

10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. října 2011

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru