Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1850/19 #1Usnesení ÚS ze dne 26.06.2019

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Olomouc
SOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
Věcný rejstříkObchodní společnost
likvidace
EcliECLI:CZ:US:2019:2.US.1850.19.1
Datum podání05.06.2019
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

90/2012 Sb., § 93


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1850/19 ze dne 26. 6. 2019

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele Ivo Volkmera, zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem, se sídlem Poštovní 39/2, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 27 Cdo 3081/2017-174 ze dne 28. 3. 2019, usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 5 Cmo 283/2016 - 123 ze dne 29. 11. 2016 a usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 24 Cm 148/2015-83 ze dne 25. 5. 2016, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále namítá zásah do svého práva na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny a práva na podnikání dle čl. 26 odst. 1 Listiny.

2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že se návrhem na zahájení řízení podaným u Krajského soudu v Ostravě dne 8. 7. 2015 navrhovatel MVDr. Rudolf Skandera domáhal zrušení BEAVER s. r. o. (nyní BEAVER s. r. o. "v likvidaci"; dále též jen "společnost") s likvidací. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 25. 5. 2016 č. j. 24 Cm 148/2015-83 zrušil společnost s likvidací (výrok I.), likvidátorkou společnosti jmenoval JUDr. Ing. Danielu Majzlíkovou, LL. M. (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení a o odměně a náhradě hotových výdajů opatrovníka společnosti (výroky III., IV., V. a VI.). Vyšel přitom mimo jiné z toho, že navrhovatel a stěžovatel jsou společníky ve společnosti, a to každý s podílem o velikosti 50 %. Nejpozději od roku 2012 spolu navrhovatel a stěžovatel vůbec nekomunikují, přičemž tento stav má svůj základ i v nedobrých rodinných vztazích. Navzájem si korespondují pouze přes své právní zástupce.

3. Podle napadeného rozhodnutí vrchního soudu z provedeného dokazování krajského soudu i z tvrzení navrhovatele, stěžovatele a státního zastupitelství vyplývá, že mezi společníky jsou vztahy hluboce a trvale rozvráceny, což se negativně projevuje v obchodním vedení společnosti a plnění zákonem jí uložených povinností. Společnost sice nadále pronajímá pozemky a v insolvenčním řízení uplatnila svou pohledávku, tedy zčásti plní své úkoly, na druhou stranu však nepřizpůsobila své listiny zákonu o obchodních korporacích, nezakládá listiny do sbírky listin obchodního rejstříku, je účastníkem soudních řízení například o neplatnost usnesení valné hromady, je zatěžována tím, že společníci navzájem podávají na sebe trestní oznámení, nepodává daňová přiznání a byla jí zrušena registrace plátce DPH. Z toho vyplývá, že by stejně muselo být zahájeno řízení soudem o zrušení společnosti s likvidací a jmenování likvidátora. Podle napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu je v poměrech projednávané věci ze skutkových zjištění soudů zřejmé, že kvůli zásadním a nepřekonatelným rozporům existujícím mezi navrhovatelem a stěžovatelem je zcela paralyzována rozhodovací činnost valné hromady společnosti, když tato dlouhodobě nemůže (za přítomnosti obou společníků na valné hromadě) přijímat ani rozhodnutí vyžadující prostou většinu hlasů přítomných společníků, natožpak rozhodnutí koncepčního a zásadního charakteru, k nimž zákon vyžaduje kvalifikovanou většinu všech hlasů společníků. Přijala-li valná hromada společnosti i přes tento stav přece nějaké rozhodnutí (např. z důvodu nepřítomnosti jednoho ze společníků, jak se tomu stalo dne 1. 4. 2015), byla platnost takového rozhodnutí napadena (na valné hromadě nepřítomným společníkem) u soudu.

4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje některé závěry (skutkové i právní), které učinily obecné soudy. Opakuje svou argumentaci z řízení před obecnými soudy, že považuje za stěžejní, že jedinou činností společnosti je pronájem resp. pacht zemědělských pozemků. Tuto činnost společnost bez problémů vykonává, své rozsáhlé pozemky pronajímá a inkasuje nájemné. O tomto stavu nebylo v řízení sporu, proto se stěžovatel domnívá, že nelze společnost zrušit a nařídit její likvidaci, protože je tím zasaženo do jeho práva na vlastnictví a podnikání. Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu pak zpochybňuje závěr, že vyhodnocení intenzity rozporů mezi společníky z pohledu důvodu pro zrušení společnosti s likvidací, je věcí volné úvahy soudu, kterou dovolací soud může přezkoumávat jen v případě zjevné nepřiměřenosti. Jelikož posouzení intenzity rozporu mezi společníky je neoddělitelně spojeno s právní úvahou, zda zde jsou či nejsou důvody pro zrušení společnosti s likvidací, musí být podle stěžovatele tato otázka bez dalšího otevřena dovolacímu přezkumu vždy a v celém rozsahu, a nikoliv jen v případě zjevné nepřiměřenosti.

5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

7. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince. Takovýto zásah však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal.

8. Již ze samotné argumentace v ústavní stížnosti plyne, že stěžovatel opakuje své námitky z řízení před obecnými soudy. S těmito jeho námitkami se však obecné soudy vypořádaly způsobem, který nelze shledat rozporným s právem stěžovatele na soudní ochranu. Ústavní soud tedy shledal, že stěžovatel nepředložil žádné ústavně relevantní argumenty, kterými by přesvědčivě brojil proti napadeným rozhodnutím na ústavněprávní rovině. Nesouhlas s postupem a právními i skutkovými závěry obecných soudů stěžovatel sice prezentuje jako námitky proti ústavnosti jejich postupu či jako zásah do svých substantivních základních práv, nicméně nelze mu v tom přisvědčit. Ústavní soud neshledal ani to, že by snad napadená rozhodnutí nebyla dostatečně odůvodněna ve smyslu požadavku, který na kvalitu odůvodnění klade Listina základních práv a svobod a judikatura Ústavního soudu.

9. S ohledem na to, že Ústavní soud dospěl k závěru, že nedošlo k porušení základních práv stěžovatele, jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. června 2019

Vojtěch Šimíček, v. r

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru