Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 185/08 #1Usnesení ÚS ze dne 22.03.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
Věcný rejstříkškoda/náhrada
újma
satisfakce/zadostiučinění
Ochrana osobnosti
EcliECLI:CZ:US:2012:2.US.185.08.1
Datum podání21.01.2008
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., #0 čl. 3

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 11, § 13 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 185/08 ze dne 22. 3. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti Mgr. H. S., zastoupené Mgr. Davidem Strupkem, advokátem se sídlem Jungmannova 31, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu, č. j. 30 Cdo 3126/2007-86 ze dne 27. září 2007, a rozsudku Vrchního soudu v Praze, č. j. 1 Co 255/2006-68 ze dne 19. prosince 2006, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která splňuje náležitosti § 34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, a to s odkazem na porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Stěžovatelka je přesvědčena, že postupem obecných soudů došlo k porušení ústavního pořádku, když tyto se v souvislosti s žalobou na ochranu osobnosti odmítly zabývat tvrzeným porušením práva na účinné vyšetřování ve smyslu čl. 3 Úmluvy.

Z rozporovaných soudních rozhodnutí, jakož i příslušného spisu vedeného pod sp. zn. 34 C 155/2004, Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. dubna 2006, č. j. 34 C 155/2004-48, uložil vedlejšímu účastníkovi, České republice, písemnou omluvu každému ze žalobců (včetně stěžovatelky) za omezení osobní svobody v rozporu se základními lidskými právy a rovněž mu uložil zaplatit každému ze žalobců částku 15.000 Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 občanského zákoníku (dále též "ObčZ"). Žalobu zamítl v části, ve které každý ze žalobců požadoval, aby omluva vedlejšího účastníka obsahovala též text: "Vaše následná stížnost a trestní oznámení na postup příslušníků Policie ČR byly prošetřeny neefektivně a v rozporu s mezinárodními úmluvami chránícími lidská práva. Tím bylo porušeno Vaše právo na ochranu lidské důstojnosti. Za tento zásah do Vašeho práva na ochranu osobnosti se Vám tímto rovněž omlouváme."

Vrchní soud v Praze shora označeným rozsudkem k odvolání stěžovatelky podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku ve věci samé, kterým byla zamítnuta žaloba v části domáhající se zveřejnění výše citovaného textu omluvy. Odvolací soud konstatoval, že stěžovatelka neoprávněný zásah do svých osobnostních práv spatřovala v tom, že její následná stížnost a trestní oznámení na postup příslušníků Policie České republiky byly prošetřeny neefektivně a v rozporu s mezinárodními úmluvami chránícími lidská práva. V této souvislosti zejména připomněl, že předmětem všeobecného osobnostního práva je osobnost každé fyzické osoby jako individuality, vytvářena jednotlivými hodnotami, které tvoří celistvost osobnosti v její fyzické a psychicko-morální jednotě. Pro tato práva je charakteristické, že jsou spjata s fyzickou osobou od jejího narození až do smrti a mají právní účinky vůči všem subjektům. Na základě toho soud druhého stupně dovodil, že osobnostními právy proto nemohou být práva, která fyzická osoba nabývá teprve v průběhu života. Mezi ně dle odvolacího soudu patří i právo na prošetření stížnosti, které vyplývá z ustanovení § 6 vyhlášky č. 150/1958 Ú. l., a v souvislosti s trestním oznámením pak právo na provedení potřebných šetření a opatření orgány činnými v trestním řízení ve smyslu § 158 odst. 2 trestního řádu. Odvolací soud uzavřel, že soudu v občanském soudním řízení (konkrétně v řízení ve věcech ochrany osobnosti) z hlediska jeho pravomoci vymezené ustanovením § 7 o. s. ř. nepřísluší přezkoumávat postup příslušných orgánů při vyřizování stížností, kdy právní prostředky upravené v ustanovení § 13 ObčZ nemají sankční charakter, jak dle soudu nesprávně dovozovala stěžovatelka, nýbrž jde o prostředky ochrany osobnostních práv chráněných ustanovením § 11 a násl. ObčZ.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen stěžovatelce dne 8. února 2007, kdy se také stal pravomocným. Toto rozhodnutí napadla stěžovatelka včasným dovoláním. V dovolacím návrhu vyjádřila své přesvědčení, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, přičemž za otázku zásadního právního významu považuje to, zda lze porušení tzv. procesní složky práva na ochranu před mučením, nelidským a ponižujícím zacházením považovat za zásah do osobnostních práv. Tvrdila, že lidská důstojnost chráněná ustanovením § 11 občanského zákoníku je porušena v případě, že je vzneseno hájitelné tvrzení (arguable claim) o tom, že se stěžovatelkou bylo policií špatně zacházeno v rozporu s čl. 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a stát tuto stížnost efektivně v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva neprošetřil.

Nejvyšší soud shledal, že v posuzované věci se o otázku zásadního právního významu nejedná a dovolání jako nepřípustné odmítl. V odůvodnění svého rozhodnutí se však věnoval otázce právní povahy ochrany osobnosti. Konstatoval, že občanský zákoník právo na ochranu osobnosti fyzické osoby upravuje jako jednotné právo, jehož obsahem je v občanskoprávní oblasti zabezpečit respektování osobnosti fyzické osoby a její všestranný svobodný rozvoj. Dle dovolacího soudu se jedná o zásadní rozvedení a konkretizaci článků 7, 8, 10, 11, 13 a 14 Listiny základních práv a svobod, přitom v rámci jednotného práva na ochranu osobnosti existující dílčí práva zabezpečují občanskoprávní ochranu jednotlivých hodnot (stránek) osobnosti fyzické osoby jako neoddělitelných součástí celkové fyzické a psychicko - morální integrity osobnosti. K tomu Nejvyšší dodal, že v tomto jednotném rámci práva na ochranu osobnosti existují jednotlivá dílčí práva, která zabezpečují občanskoprávní ochranu jednotlivých hodnot (stránek) osobnosti fyzické osoby jako neoddělitelných součástí celkové fyzické a psychicko - morální integrity osobnosti. Výčet těchto jednotlivých práv tak, jak jsou uvedena v občanském zákoníku, je pak dle něj pouze demonstrativní, přičemž odkázal na svůj rozsudek ze dne 28. února 2007, sp. zn. 30 Cdo 1873/2006.

Dovolací soud považuje za nepochybné, že právo na efektivní prošetření stížnosti není osobnostním právem chráněným podle § 11 ObčZ, což dle něj stěžovatelka "sama konstatuje ve svém dovolání". Podle dovolacího soudu je v § 11 a násl. ObčZ poskytována občanskoprávní ochrana jen proti takovým jednáním, která jsou objektivně způsobilá přivodit újmu na osobnosti subjektu práva tím, že snižují jeho čest a důstojnost u jiných lidí, a tím ohrožují vážnost jeho postavení a uplatnění ve společnosti. Předmětem práva na čest a důstojnost ve smyslu občanského práva není čest abstraktní, nýbrž výlučně vážnost, jíž subjekt práva požívá v očích členů společnosti, k níž náleží. Není proto podle Nejvyššího soudu porušením práva na čest a důstojnost v tomto smyslu jednání, které není objektivně způsobilé čest a důstojnost subjektu práva u jiných lidí snížit. Z této konstrukce ochrany osobnosti je dle dovolacího soudu zřejmé, že stěžovatelkou dovozovaný zásah vedlejšího účastníka, který je představován tím, že její lidská důstojnost chráněná ustanovením § 11 ObčZ měla být zasažena, když vznesla hájitelné tvrzení o tom, že s ní bylo policií špatně zacházeno v rozporu s čl. 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv, avšak stát tuto stížnost efektivně v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva neprošetřil, nenaplňuje vyložené předpoklady případu dotčení cti, resp. lidské důstojnosti ve smyslu § 11 občanského zákoníku.

Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatelka ústavní stížností, ve které tvrdí, že práva na účinné vyšetřování, které dovozuje z čl. 3 Úmluvy, se lze domáhat žalobou na ochranu osobnosti, a vyjadřuje svůj principiální nesouhlas s úvahami obecných soudů o tom, že takového práva se žalobou na ochranu osobnosti domáhat není možné. Podle stěžovatelky je nutné připomenout, že Evropský soud pro lidská práva (dále též "ESLP") hodnotí porušení práva na účinné vyšetřování jako porušení samotného zákazu špatného zacházení. Není-li tak vedeno účinné vyšetřování, ESLP dle stěžovatelky vysloví porušení článku 3. Důsledky porušení tohoto ustanovení obecně nepochybně do sféry integrity osobnosti fyzické osoby prý dopadají. Stěžovatelka má dále za to, že i v případech, kdy ESLP neshledá porušení čl. 3 Úmluvy z důvodu špatného zacházení, ale toliko z důvodu neefektivního vyšetřování, přiznává stěžovatelům nárok na náhradu nemajetkové újmy v penězích za rozrušení a pocit marnosti a křivdy způsobený samotným porušením práva na adekvátní vyšetřovaní, přičemž příkladmo odkazuje na rozhodnutí ESLP ve věci Stefan Iliev proti Bulharsku, 53121/99, § 53, 2007.

Pokud by tedy měla mít každá fyzická osoba k dispozici prostředek nápravy souladný s čl. 13 Úmluvy, znamená to dle stěžovatelky, že musí mít možnost zahájit takové řízení, v němž bude mít možnost vysoudit náhradu nemajetkové újmy za porušení práva na účinné vyšetřování "samo o sobě". V této spojitosti formuluje stěžovatelka názor, že speciální zákony nejsou na její případ použitelné, když v době, kdy se incident, pro který jí a dalšímu žalobci byla přiznána náhrada imateriální újmy v penězích, odehrál (prosinec 2002), bylo možné domáhat se takové náhrady jen žalobou na ochranu osobnosti.

Stěžovatelka je přesvědčena, že i kdyby byl správný názor, že žaloba na ochranu osobnosti nemůže sloužit jako prostředek nápravy porušení práva na účinné vyšetřování, potom je dle ní nezbytné položit si otázku, zda se obecné soudy nedopustily odepření spravedlnosti, jestliže se odmítly zabývat tvrzeným porušením práva na účinné vyšetřování jen proto, že nelze aplikovat příslušná ustanovení občanského zákoníku. Má za to, že dle současné právní úpravy podpořené judikaturou a soudní praxí je soud v občanskoprávním řízení vázán žalobou v rozsahu žalobních tvrzení a navrženého petitu. Co se týče aplikace práva, není prý povinen respektovat stanovisko ani jedné ze stran soudního sporu a současně prý není oprávněn žalobu zamítnout jen proto, že se s právním vymezením žalující strany neztotožňuje. Podle názoru stěžovatelky není dán sebemenší důvod, aby tato zásada neplatila i pro řízení o ochranu osobnosti, tedy i když je žaloba označena jako žaloba na ochranu osobnosti. Tato okolnost prý nebrání soudu, aby rozhodl za použití jiné právní úpravy, pokud tak může učinit na základě žalobních tvrzení a dovoluje-li to znění žalobního petitu nebo alespoň jeho části. Odepření spravedlnosti je dle stěžovatelky nepřípustné, a to jak v rovině formální, tak i v rovině meritorní. Podle stěžovatelky to znamená, že pokud soud nevylučuje, že mohlo dojít k porušení práv a oprávněných zájmů žalující strany, nesmí odmítnout zabývat se skutkovým stavem a jeho hodnocením jen proto, že nelze aplikovat označená ustanovení platného práva. V takovém případě je povinen hledat např. ustanovení svým charakterem nejbližší, použít analogii zákona nebo práva, aplikovat přímo mezinárodní úmluvy, či v extrémním případě naprostého právního vakua vycházet z právních zásad, resp. z tzv. přirozeného práva.

Stěžovatelka je přesvědčena, že pokud v jejím případě obecné soudy vůbec nepřezkoumávaly její tvrzení, že nebylo vedeno účinné vyšetřování, a to dokonce ani z pohledu, zda je toto tvrzení hájitelné, s odůvodněním, že nelze aplikovat označená právní ustanovení o ochraně osobnostních práv, pak tím prý implikovaly závěr, že buď i kdyby tvrzení stěžovatelky o neúčinnosti vyšetřování byla pravdivá, neměnilo by to nic na tom, že nemohlo ani teoreticky dojít k zásahu do jejích práv a oprávněných zájmů, a že se tedy stěžovatelka domáhala ochrany práva neexistujícího či fiktivního, anebo teoreticky sice mohlo dojít k zásahu do práv či chráněných zájmů stěžovatelky, ale soud dle stěžovatelky na žalobní tvrzení a žalobní návrh není schopen nebo nehodlá aplikovat právo. Prvně uvedený závěr je prý vyloučen tím, že právo na účinné vyšetřování je založeno na čl. 3 Úmluvy, jež je součástí právního řádu České republiky. Podle stěžovatelky proto nejde o neexistující či fiktivní právo. V této souvislosti poznamenala, že dle čl. 36 odst. 1 Listiny k existenci nároku na přístup k soudu postačí, že stěžovatelka porušení tohoto práva tvrdí. Závěr uvedený na druhém místě dle ní nemůže obstát, neboť by se jednalo o odepření spravedlnosti. V posledně jmenovaném případě prý soudy měly buď aplikovat ustanovení o ochraně osobnosti jako právní úpravu svou povahou nejbližší, anebo mohly použít jinou analogii, popř. měly aplikovat předpisy ústavního pořádku či mezinárodní smlouvy přímo. Přitom si dle stěžovatelky mohly vypomoci právními zásadami a přirozeným právem. Zamítnutí (části) žaloby jen proto, že právní vymezení stěžovatelkou je nesprávné, je podle mínění stěžovatelky výrazem přepjatého formalismu. Obecné soudy dle ní nemohou odepřít ochranu základnímu právu poukazem na mezeru v právním řádu, ale naopak jsou povinny ochranu základnímu právu důsledně poskytnout.

Stěžovatelka také nesouhlasí s tím, že by občanskoprávní soud neoprávněně zasáhl do ingerence jiných orgánů, pakliže by hodnotil, zda tyto byly v rámci vedení vyšetřování dostatečně přičinlivé. Rozhodnutím o nároku stěžovatelky by prý nebylo rušeno žádné rozhodnutí chráněné principem právní jistoty ani by nebylo zasahováno do práv, která by takový orgán někomu přiznal. Stěžovatelka tvrdí, že není sporu o tom, že občanskoprávní soudy nemohou revidovat výsledky vyšetřování, ale současně zde nevidí důvod, proč by nemohly hodnotit jeho průběh, přičemž paralelu stěžovatelka spatřuje v možnosti domáhat se náhrady nemajetkové újmy za průtahy v soudním řízení.

Na závěr své ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud dotčená rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky, příslušný spisový materiál i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud nemůže souhlasit s argumentací stěžovatelky o tom, že práva na účinné vyšetřování je možné se domáhat prostřednictvím žaloby na ochranu osobnosti, a sice z následujících důvodů. Nejprve je třeba říci, že samotným smyslem žaloby na ochranu osobnosti je primárně domoci se stavu, v němž absentují jakékoli neoprávněné zásahy do práva na ochranu osobnosti a v němž dojde k nápravě následků takových zásahů, sekundárně pak - za splnění dalších podmínek - domoci se náhrady imateriální újmy, která v souvislosti s těmito následky vznikla. Žalobu na ochranu osobnosti nelze chápat jako nástroj, kterým je možné iniciovat řízení o otázkách, jež se vlastní podstaty ochrany osobnosti, to jest odstranění závadného stavu postihujícího fyzickou osobu včetně přiznání přiměřeného zadostiučinění podle § 13 odst. 2 občanského zákoníku, netýkají. Nic na tomto závěru nemůže změnit ani skutečnost, že taková otázka více či méně souvisí s konkrétními skutkovými okolnostmi, které tvoří či mohou tvořit podklad (nebo jeho část) pro rozhodování soudu o žalobě na ochranu osobnosti, neboť ani v této situaci není řešena otázka podstaty ochrany osobnostních práv jedince, tedy samotného zásahu do těchto práv, a nikoli vyšetřování postupu toho subjektu práva, který tento zásah způsobil či je za něj jinak odpovědný. Vyhovění žalobě na ochranu osobnosti se tudíž ve své esenci nemůže stát prostředkem nápravy porušení práva na účinné vyšetřování.

V této spojitosti nelze akceptovat názor stěžovatelky, že i když je návrh na zahájení řízení označen jako žaloba na ochranu osobnosti, nebrání to soudu, aby rozhodl za použití jiné právní úpravy, pokud tak může učinit na základě žalobních tvrzení a dovoluje-li to znění žalobního petitu, popř. alespoň jeho části. Každý typ soudního řízení je totiž zaměřen na řešení zákonem vymezeného okruhu právních otázek, a proto je ovládán různými zásadami, jakož i vykazuje další specifika, která odůvodňují další vnitřní diferenciaci toho kterého typu soudního řízení, což se odráží v odlišných požadavcích, které procesněprávní předpisy kladou na různé návrhy. Změna předmětu řízení, jak jej navrhovatel ve svém podání vymezil, je možná jen za předpokladu, že to právní předpis umožňuje.

V posuzované věci nelze dospět k závěru, že by se obecné soudy tím, že nevyhověly žalobě ve výše uvedeném rozsahu s odkazem na jeho neslučitelnost s předmětným občanskoprávním řízením, dopustily odepření spravedlnosti. Stěžovatelka v době podání žaloby na ochranu osobnosti měla k dispozici právní prostředky, jejichž prostřednictvím se mohla práva na účinné vyšetřování domáhat. Za takové instrumenty je možno pokládat žalobu uplatněnou na základě zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v rozhodném znění (dále též "zákon o odpovědnosti za škodu"). Ta představuje (a v době, kdy k předmětnému incidentu došlo, rovněž představovala) prostředek nápravy neefektivního vyšetřování, tedy způsob, jak se domoci satisfakce za porušení práva na účinné vyšetřování, jak je implikuje čl. 3 Úmluvy a jak je ve své judikatuře chápe Evropský soud pro lidská práva.

Nelze přisvědčit stěžovatelce v tom, že násilné či jinak ponižující chování policistů na služebně bude obtížně podřaditelné pod pojem "nesprávný úřední postup", s nímž zmíněný zákon operuje. Takový výklad je nepřípustně restriktivní, jelikož ve svém důsledku vede k situaci, kdy jednání některých orgánů veřejné moci by nebylo postižitelné, resp. nebylo by možné přiznat náhradu škody za takové pochybení, což by bylo v rozporu se smyslem a účelem vlastní právní úpravy odpovědnosti státu za škodu způsobenou jeho orgány. Zde ovšem pokládá Ústavní soud za nutné podotknout, že v posuzované věci by předmětem řízení vyvolaného na základě zákona o odpovědnosti za škodu byl samotný neefektivní postup prošetření stížností na postup příslušníků Policie České republiky, a nikoli jednání, kterého se policisté měli dopustit, neboť to již bylo předmětem řízení příslušných dozorujících a kontrolních orgánů, které měly zajistit náležité prošetření.

Protože žaloba na ochranu osobnosti a žaloba na náhradu škody způsobené při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem chrání jiné hodnoty, přesněji řečeno jsou zacíleny na ochranu různých základních lidských práv, nelze obecným soudům vytýkat, že žaloba stěžovatelky byla ve výše uvedeném rozsahu zamítnuta, což soudy odůvodnily právě neslučitelností textu omluvy s povahou osobnostních práv, resp. s předmětem řízení, když by bylo třeba zkoumat postup kontrolních orgánů prošetřujících stížnost proti postupu příslušníků Policie České republiky, což s ohledem na charakter řízení nebylo možné.

Z výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 22. března 2012

Stanislav Balík

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru