Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 185/02Usnesení ÚS ze dne 14.05.2002Rozhodování soudů a vazební důvody

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajCepl Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba
Věcný rejstříkprocesní postup
Vazba
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)U 13/26 SbNU 351
EcliECLI:CZ:US:2002:2.US.185.02
Datum podání26.03.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 8 odst.2, čl. 8 odst.5, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 67, § 160, § 67 odst.1


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 185/02 ze dne 14. 5. 2002

U 13/26 SbNU 351

Rozhodování soudů a vazební důvody

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě, složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti J. P., zastoupeného JUDr. J. H., advokátem, proti usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 21. 12. 2001, č.j. Nt 840/2001-6, a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 1. 2002, sp. zn. 1 To 29/2002, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní soud obdržel dne 26. 3. 2002 ústavní stížnost stěžovatele podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, ve které napadá v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů a namítá, že došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, konkrétně pak čl. 8 odst. 2, 5 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z ústavní stížnosti byl zjištěn následující skutkový stav věci. Stěžovatel je stíhán pro spáchání trestných činů krádeže dle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 4 tr. zák., porušování domovní svobody dle § 238 odst. 1, 2 tr. zák. a neoprávněného užívání cizí věci dle § 249 odst. 1 tr. zák., kterých se měl dopustit formou spolupachatelství dle § 9 odst. 2 tr. zák. V souvislosti s touto trestnou činností byl stěžovatel vzat do vazby usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 21. 12. 2001, č.j. Nt 840/2001 - 6, z důvodů uvedených v § 67 odst. 1 písm. a), b) tr. řádu. Stížnost proti tomuto usnesení byla zamítnuta usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 1. 2002, sp. zn. 1 To 29/2002. V obou citovaných usneseních, napadených ústavní stížností, obecné soudy v podstatě konstatovaly, že stěžovatel je stíhán pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin, hrozí mu reálně vysoký trest a je zde obava, že uprchne nebo se bude skrývat. Vyšetřování je dále v počátečním stadiu a všichni svědci nebyli dosud vyslechnuti.

Proti v záhlaví uvedeným usnesením podal stěžovatel ústavní stížnost, ve které argumentoval obdobně jako v řízení před obecnými soudy, tedy že rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná, nebot' v nich nelze objektivně nalézt konkrétní skutečnosti odůvodňující vazební důvody a rovněž namítá, že není vůči všem osobám, účastnícím se řízení, postupováno stejně. Stěžovatel také namítá, že popis skutku ve sdělení obvinění je v rozporu se skutečným stavem.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný [§ 72 odst. 1 písm. a), § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 182/1993 Sb.")].

Podle své ustálené judikatury Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. K takovémuto porušení by mohlo dojít v případě, že by obecné soudy při rozhodování ve věcech vazby nevycházely ze zákonného procesněprávního a hmotněprávního rámce, přičemž procesněprávní rámec je představován především principem řádného a spravedlivého procesu, jenž našel své konkrétní vyjádření mj. v ustanovení § 134 odst. 2 trestního řádu.

Po posouzení daného případu však Ústavní soud dospěl k závěru, že důvody zásahu do osobní svobody stěžovatele jsou v odůvodnění napadených usnesení dostatečným způsobem rozvedeny a konkretizovány, takže odpovídají požadavkům ustanovení § 134 odst. 2 trestního řádu. Uvalení vazby je nepochybně velmi závažným zásahem do osobní svobody. Ústavní soud však neshledal, že by v činnosti jednajících orgánů došlo k porušení právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod, konkr. čl. 8 odst. 2, 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny. Námitky ústavní stížnosti v tomto směru nejsou důvodné. Nelze přehlédnout, že v trestní věci stěžovatele jde však o společné trestní stíhání více obviněných, a aniž by tím byla porušována zásada presumpce neviny, jsou zde jednoznačně dány důvody pro uvalení vazby, když stěžovatel je výpovědmi ostatních svědků, uvedených v ústavní stížností napadených usneseních, označován za spolupachatele. Nadto z ústavní stížnosti je zřejmé, že námitky stěžovatele, uvedené v ústavní stížnosti, jsou totožné s těmi, které byly uvedeny ve stížnosti proti usnesení Okresního soudu v Olomouci. S těmito námitkami se krajský soud vypořádal přiléhavě a řádně a ústavní stížnost je tak dle názoru ústavního soudu jen pouhou polemikou se zcela ústavně konformním názorem obecných soudů. Nelze proto za těchto okolností přisvědčit tvrzení stěžovatele, že ústavní stížností napadená rozhodnutí postrádají uvedení konkrétních skutečností odůvodňujících uvalení vazby. Ústavní soud z tohoto pohledu neshledal důvod pro zrušeni ústavní stížností napadených rozhodnutí. Tvrzení stěžovatele o porušení jím uváděných chráněných základních práv a svobod jeví se Ústavnímu soudu jako účelové, bez jakékoliv opodstatněnosti a jejich porušení nebylo shledáno.

Je nutno vzít v úvahu, že při rozhodování o vzetí obviněného do vazby nelze požadovat, aby soudce dospěl k naprosto jistému závěru, že nebude-li obviněný vzat do vazby, uprchne nebo se bude skrývat a bude mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání. Požadavek jistoty bez důvodných pochybností je nezbytný při meritorním rozhodování soudu, ale není ve většině případů reálný při rozhodování o vazbě. Při rozhodování o vazbě nelze vyčkávat až do okamžiku, kdy je již jisté, že obviněný uprchne nebo až skutečně začne ovlivňovat svědky nebo spoluobviněné. Takovouto jistotu ustanovení § 67 odst. 1 tr. řádu nevyžadovalo a nevyžaduje ji ani současné znění tohoto ustanovení. V posuzovaném případu byly podmínky citovaného ustanovení jednoznačně splněny, když byla prokázána a v ústavní stížností napadených rozhodnutích řádně vysvětlena existence konkrétních skutečností odůvodňujících obavu, že si stěžovatel, bude-li ponechán na svobodě, bude počínat způsobem uvedených v citovaném ustanovení. V posuzovaném případu lze za tyto konkrétní skutečnosti považovat charakter stíhané trestné činnosti, důkazní situaci, stav ztotožnění se ostatních svědků a pod.

K námitce stěžovatele o nesouladu popisu skutku se skutečným stavem Ústavní soud konstatuje, že i tato námitka je nedůvodná, když podstatu skutku, tvoří jednání pachatele a následek tímto jednáním způsobený. Totožnost skutku, který je určitým způsobem právně ve smyslu trestního zákona kvalifikován, je zachována i v případě, že je prokázáno jednání pachatele rozdílné od jednání popsaného ve sdělení obvinění, je-li zachována totožnost následku. K zachování totožnosti následku se nevyžaduje naprostá shoda, tato musí být dána v podstatných okolnostech charakterizujících skutek, to znamená, že i pokud by došlo ke změně v původně vyčíslené výši škody, což rovněž stěžovatel namítá, nenarušilo by to totožnost skutku, pro který bylo sděleno obvinění. Pokud by v předmětné věci v průběhu vyšetřování bylo zjištěno, že stěžovatel se na trestných činech spáchaných ve spolupachatelství podílel jiným konkrétním jednáním, než které bylo popsáno ve sdělení obvinění, udržoval by totožnost skutku, pro který je stíhán, totožný následek. Nové sdělení obvinění pro další skutek (resp. od 1. 1. 2002 vydání usnesení o zahájení trestního stíhání podle § 160 odst. 1 tr. řádu pro další skutek) by nepřicházelo v úvahu.

S ohledem na výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný v souladu s § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., odmítnut.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. 5. 2002

JUDr. Jiří Malenovský, předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru