Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1847/17 #1Usnesení ÚS ze dne 19.12.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na př... více
Věcný rejstříkDokazování
Dobré mravy
dovolání/přípustnost
svědek/výpověď
nájemné
EcliECLI:CZ:US:2017:2.US.1847.17.1
Datum podání13.06.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 38 odst.2, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 3, § 698

99/1963 Sb., § 118a


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1847/17 ze dne 19. 12. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelů MUDr. Libora Ševčíka, Ph. D. a Nelly Ševčíkové, obou zastoupených JUDr. Josefem Jurasem, advokátem, se sídlem Jiráskovo nám. 8, Ostrava - Moravská Ostrava, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. března 2017, č. j. 26 Cdo 4371/2016-255, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. března 2016, č. j. 11 Co 370/2015-186, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatelé se podanou ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 2. září 2014, č. j. 156 C 252/2011-85, zamítl žalobu, kterou se právní předchůdkyně žalobkyně (nyní FULL ACCOUNT INVESTMENT, s. r. o.) domáhala po žalovaných (stěžovatelích) zaplacení částky ve výši 112 948 Kč z titulu dlužného nájemného.

3. K odvolání právní předchůdkyně žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 18. března 2016, č. j. 11 Co 370/2015-186, změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žalovaným uložil povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku ve výši 56 474 Kč; ve zbytku prvostupňové rozhodnutí potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů nalézacího ani odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaní uplatnili vůči žalobkyni (resp. její právní předchůdkyni jako pronajímatelce) v dopise ze dne 6. prosince 2007 slevu na nájemném ve výši nejméně 60% z důvodu absence dodávky tepla, přičemž tato služba byla mimo veškerou pochybnost požadována až do odstranění závad. Na tomto nic nemění ani skutečnost, že žalovaní v roce 2008 nájemné platili. Odvolací soud považoval s ohledem na délku topné sezóny (minimálně 6 měsíců) a způsob užívání bytu žalovanými (v bytě v předmětném období nebydleli, měli tam jen svoje věci) za přiměřené a spravedlivé, aby z dlužného nájemného za žalované období zaplatili částku ve výši 56 474 Kč (tedy jedné poloviny žalované částky). Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že plnění pronajímatelky (tedy žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně) a plnění žalovaných jako nájemců nejsou vzájemně podmíněna, a proto nájemce nemůže přestat zcela platit nájemné. Požadavku žalobkyně na zaplacení příslušenství (poplatek z prodlení) odvolací soud nevyhověl s ohledem na povahu vzájemných vztahů mezi účastníky a nekonformní chování právní předchůdkyně žalobkyně jako pronajímatelky. S ohledem na výsledek sporu, to je že každý z účastníků byl úspěšný pouze v rozsahu jedné poloviny, odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

4. Následné dovolání žalobkyně i žalovaných bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. března 2017, č. j. 26 Cdo 4371/2016-255, odmítnuto a žádnému z účastníků nebyla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení. Nejvyšší soud v odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení nejprve odkázal na § 698 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. prosince 2013 (dále jen "obč. zák."), podle něhož měl nájemce právo na přiměřenou slevu z nájemného, dokud pronajímatel přes jeho upozornění neodstraní v bytě nebo v domě závadu, která podstatně nebo po delší dobu zhoršovala jeho užívání. Právo na přiměřenou slevu z nájemného měl nájemce i tehdy, jestliže nebyla poskytována plnění spojená s užíváním bytu, nebo byla poskytována vadně, jestliže se v důsledku tohoto užívání bytu zhoršilo. Přiměřenost slevy na nájemném přitom musí vycházet podle Nejvyššího soudu ze zásady ekvivalence plnění s přihlédnutím ke konkrétním skutkovým okolnostem, je tedy třeba posoudit, do jaké míry vytýkaná vada užívání bytu zhoršuje. Pokud se odvolací soud zabýval výší přiměřené slevy nájemného podle § 698 odst. 1 obč. zák. a svůj závěr, proč považuje za přiměřenou slevu právě slevu ve výši 50%, odůvodnil (zejména časovým omezením topné sezóny a způsobem užívání bytu vedlejšími účastníky), pak jeho úvahy o výši slevy z nájemného nejsou podle Nejvyššího soudu zjevně nepřiměřené a odpovídají skutkovým zjištěním a není tedy dána přípustnost dovolání.

II.

5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve stručně rekapitulují dosavadní průběh řízení a obsah napadených rozhodnutí. Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu namítají, že se při řešení přípustnosti dovolání nezabýval stěžovateli nastolenou otázkou, zda je možné nárok pronajímatele na zaplacení nájemného za byt odmítnout pro rozpor s dobrými mravy. V této souvislosti odkázali na nálezy Ústavního soudu ze dne 19. srpna 2014 sp. zn. I. ÚS 962/14 a ze dne 11. června 2015 sp. zn. IV. ÚS 948/15, které se vyslovují k situaci, kdy Nejvyšší soud nereaguje na dovolateli vznesené otázky. Současně vyslovují přesvědčení, že k porušení práva na spravedlivý proces došlo již v řízení před odvolacím soudem, který se odchýlil od skutkových zjištění provedených soudem prvního stupně, aniž by však zopakoval potřebné důkazy. Mají za to, že odlišné hodnocení důkazu výslechu druhé stěžovatelky (Nelly Ševčíkové) bez jejího zopakování zakládá porušení práva na spravedlivý proces. Odvolacímu soudu vytýkají, že je měl poučit ve smyslu § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), že se v důsledku jiného právního názoru dostali do důkazní nouze a měla by jim být dána možnost uplatnit nové důkazy.

III.

6. Jak již Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, jeho základním úkolem podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy) a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností soudů. Ve své činnosti musí totiž respektovat jeden ze základních principů právního státu, dle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 2 Listiny). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutím porušena základní práva a svobody.

7. Stěžovatelé v prvé řadě vytýkají Nejvyššímu soudu, že se řádně nezabýval jejich dovoláním, resp. že se nevyslovil k jimi nastolené otázce případného neuznání nároku žalobkyně na nájemné pro rozpor s dobrými mravy. Ústavní soud jejich výtku nesdílí. Posouzení jednání jako odporujícího dobrým mravům přísluší výhradně obecným soudům (s ohledem na relativní neurčitost pojmu "dobré mravy" je zde soudům dána možnost uvážení); ústavněprávní přezkum sice není vyloučen, avšak je omezen na to, zda rozhodnutí nevybočilo z ústavních mezí, tj. zda jde o uvážení zákonem povolené, učiněné orgánem veřejné moci k tomu zmocněným a zda netrpí prvky svévole. Ústavnímu soudu coby orgánu ochrany ústavnosti ex constitutione přísluší korigovat pouze evidentní excesy [srov. usnesení ze dne 11. září 2008 sp. zn. III. ÚS 151/08 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Je sice pravdou, že se Nejvyšší soud k jimi nastolené otázce přímo nevyslovil, nicméně ve svém rozhodnutí uvedl, že konstantní judikatura Nejvyššího soudu pro rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák., vyžaduje, aby byly zváženy všechny rozhodné okolnosti případu. Pakliže odvolací soud s přihlédnutím k celkovým okolnostem sporu (zejména na jedné straně k možnosti stěžovatelů domáhat se zákonným způsobem slevy z nájemného a služeb a na straně druhé ke skutečnosti, že stěžovatelé byt užívali přinejmenším tím způsobem, že v něm měli uloženy věci) vyhodnotil, že není možná aplikace korektivu dobrých mravů, nestojí tyto úvahy mimo rámec nepřiměřeného soudního rozhodování. Nelze přitom přehlédnout, že okolnosti sporu (zejména pak nekonformní jednání pronajímatele) se vedle přiznání slevy z nájemného stěžovatelům ve výši 50% projevily i v tom, že žalobkyni vůbec nebylo vyhověno ohledně nároku na příslušenství k dlužnému nájemnému.

8. Co se týče námitky stěžovatelů ohledně odlišného hodnocení důkazu výslechem stěžovatelky Nelly Ševčíkové odvolacím soudem, je třeba připustit, že jeho závěr, že ústní žádost o poskytnutí slevy z důvodu absence dodávky vody nebyla prokázána, ne zcela koresponduje se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně. V této souvislosti stojí ovšem za připomenutí zásada vyslovená např. v usnesení Ústavního soudu ze dne 6. března 2006 sp. zn. IV. ÚS 679/05, že totiž i v těch případech, kdy je shledáno porušení norem podústavního práva, Ústavní soud zvažuje míru relevance pochybení, vytýkaného ústavní stížností, pro celkovou správnost napadeného rozhodnutí. Soudní řízení, v jehož průběhu mělo údajně dojít k namítanému pochybení, je třeba pojímat jako celek (in globo). Řečeno poněkud jiným způsobem, ne vždy musí každý procesní nedostatek vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí, nedosahuje-li, nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny. Napadené rozhodnutí může v intencích kautel spravedlivého procesu někdy obstát navzdory tomu, že došlo k málo významnému porušení procesního práva [srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. ledna 2007 sp. zn. III. ÚS 191/06 (N 14/44 SbNU 183)].

9. V dané věci rozhodnutí soudu prvního stupně nebylo postaveno na otázce prokázání žádosti o poskytnutí slevy, nýbrž důvodem pro zamítnutí žaloby byl jeho závěr (odvolacím soudem ovšem změněný), že nárok žalobkyně nelze přiznat z důvodu rozporu výkonu jejích práv s dobrými mravy. Samotná otázka prokázání ústní žádosti o poskytnutí slevy na službách za absentující dodávku vody při rozhodování o žalobě soudem prvního stupně nehrála v podstatě žádnou roli. Následný závěr odvolacího soudu, který vyšel z toho, že stěžovatelé požadovali slevu na nájemném ve výši 60%, přičemž odvolacím soudem jim po vyhodnocení všech okolností byla přiznána ve výši 50%, nelze považovat za nepřiměřený.

10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelů, a proto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. prosince 2017

Jiří Zemánek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru