Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1842/15 #1Usnesení ÚS ze dne 08.09.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - VS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkTrestný čin
důkaz/volné hodnocení
odůvodnění
Skutková podstata trestného činu
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.1842.15.1
Datum podání19.06.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 40 odst.6

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6

40/2009 Sb., § 175


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1842/15 ze dne 8. 9. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. Š., zastoupeného Mgr. Radkem Vachtlem, advokátem se sídlem Laubova 8, Praha 3, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2013, sp. zn. 46 T 6/2013, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 5. 2014, sp. zn. 2 To 20/2014, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2015, č. j. 3 Tdo 17/2015-62, za účasti Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, kterými byl uznán vinným ze zločinu vydírání podle ustanovení § 175 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku. Za spáchání tohoto zločinu byl stěžovatel odsouzen podle ustanovení § 175 odst. 3 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti let a dále mu byl uložen peněžitý trest. Zločinu vydírání se měl stěžovatel dopustit ve stručnosti tím, že po poškozené společnosti zcela nedůvodně požadoval částku 18 mil. Kč údajně jako odměnu za to, že zachová mlčenlivost a nepodnikne kroky směřující k mediálnímu zveřejnění informací týkajících se jím tvrzených problémů projektu realizovaného touto společností.

2. V odůvodnění napadených rozhodnutí soudy dospěly k závěru, že z jednání stěžovatele je zcela zřejmé, že si nárokoval vůči poškozené společnosti výplatu částky, na níž neměl žádný nárok, neboť veškeré finanční závazky byly mezi ním a touto společností již dříve vypořádány. Toto jednání lze dle soudů zcela jistě označit za vyděračské, neboť stěžovatel využil informace, ke kterým měl jako dřívější projektový manažer poškozené společnosti přístup, k tomu, aby na poškozenou společnost činil nátlak (konkrétně se jednalo o informace stran nepovoleného vykácení stromů v místě výstavby či stran vydání stavebního povolení). Uvedené okolnosti navíc mohly ve svém důsledku způsobit pozastavení výstavby samotného projektu, minimálně však šlo o nechtěnou negativní publicitu týkající se dobré pověsti poškozené společnosti. Na uvedeném závěru dle soudů nic nemění ani to, že poškozená společnost nebyla nucena v důsledku jednání stěžovatele projekt skutečně pozastavit či to, že jí byla uložena pokuta v rámci správního řízení za neoprávněné vykácení stromů (tzn., že poškozená společnost v rámci projektu opravdu chybovala způsobem, který obviněný naznačil v rámci svého vyděračského jednání). Znak "pohrůžka jiné těžké újmy" byl tedy v případě stěžovatelova jednání dle soudů naplněn. Nešlo ostatně ani o nezpůsobilý pokus o spáchání tohoto trestného činu, neboť stěžovatel vedle vznesení svých požadavků využil i prostředky, jejichž prostřednictvím zcela jistě bylo reálné přivodit negativní následek pro poškozenou společnost spočívající v poškození její dobré pověsti a zpochybnění celého jí realizovaného projektu (viz především iniciace televizní reportáže na celostátně vysílaném kanále). Nejvyšší soud přitom uvedl, že stěžejní je zde skutečnost, že obviněný na tyto případné nedostatky v rámci výstavby projektu upozornil poškozenou stranu jen proto, aby ji přiměl k tomu vyplatit mu částku, na niž neměl žádný nárok, a jednalo se tedy o prostředek nátlaku na vůli poškozené strany. Pro posouzení viny stěžovatele je proti nepodstatné, zda projekt opravdu jím uváděnými nedostatky skutečně trpěl či nikoliv.

3. Napadená rozhodnutí obecných soudů dle stěžovatele porušila jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a porušila též právo zakotvené v čl. 40 odst. 6 Listiny. Porušení citovaných práv stěžovatel spatřuje především ve skutečnosti, že byl shledán vinným i přesto, že nenaplnil všechny znaky skutkové podstaty vydírání podle shora uvedených ustanovení trestního zákoníku. V této souvislosti rozporuje zejména posouzení aspektu pohrůžky jiné těžké újmy, která měla být způsobena poškozené společnosti, kdy i svědci (zástupci této společnosti) uvedli, že i v případě zveřejnění dotčených informací by jim nevznikla podstatná újma a ani by nebylo poškozeno dobré jméno této společnosti. I ze strany zástupců dotčených společností prý je tedy popírána sama existence jiné těžké újmy, kterou mohl svým jednáním hrozit. Proto soudí, že nemělo-li jeho jednání žádný vliv na poškozeného a poškozený vylučuje reálnost tvrzené hrozby do jakékoliv sféry jeho činnosti, došlo jeho odsouzením k porušení principu ultima ratio. Za současné situace je tak dle stěžovatele poškozené společnosti poskytována státem ochrana, kterou nepotřebuje, neboť její práva nebyla jednáním pachatele žádným způsobem dotčena.

4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

5. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Posoudil totiž argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Jak plyne ze shora uvedeného, stěžovatel napadá chybné posouzení skutkového stavu věci a jeho právní posouzení, a to především stran naplnění jednotlivých stránek skutkové podstaty zločinu vydírání. Ústavní soud však připomíná, že jeho úkolem zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257), neboť provedené důkazy by mohl hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by tyto důkazy provedl znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní práva. Mezi ně patří např. právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny), rovnost účastníků (čl. 37 odst. 3 Listiny), právo každého na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti či právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny) [viz nález sp. zn. I. ÚS 108/93 ze dne 30. 11. 1994 (N 60/2 SbNU 165) nebo nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)]. Zároveň judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451)], takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný. Ústavní soud takto opakovaně vyslovil, že důvod ke kasačnímu zásahu je dán též tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 trestního řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny. Obecné soudy jsou totiž povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit. Informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena a obecné soudy jsou povinny náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 463/2000 ze dne 30. 11. 2000 (N 181/20 SbNU 267) nebo nález sp. zn. III. ÚS 1104/08 ze dne 19. 3. 2009 (N 65/52 SbNU 635)].

7. Taková pochybení obecných soudů však Ústavní soud v případě stěžovatele neshledal, neboť dospěl k závěru, že průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů a právní hodnocení věci, nenese žádné viditelné znaky libovůle. V této souvislosti Ústavní soud především konstatuje, že s námitkami stěžovatele se obecné soudy náležitě vypořádaly, kdy dostatečně srozumitelně vysvětlily, z jakého důvodu je nutno jeho jednání hodnotit jako trestné a na základě jakých skutečností dovozují, že jednání stěžovatele mohlo poškozené společnosti přivodit těžkou újmu (viz především s. 11-13 napadeného usnesení Nejvyššího soudu) a jsou naplněny všechny stránky skutkové podstaty zločinu vydírání. Stejně tak se Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí zaobíral zhodnocením materiální stránky spáchaného činu z hlediska naplnění zásady subsidiarity trestní represe (viz s. 14-15 jeho rozhodnutí), a to včetně dodržení principu ultima ratio. Za této situace lze argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti v souhrnu pokládat za pouhou polemiku s učiněnými skutkovými a potažmo též právními závěry obecných soudů, jimiž se však Ústavní soud, který není "další soudní instancí", nemá důvod zabývat, neboť zjištěný skutkový stav považuje za dostatečně prokázaný a skutkové i právní závěry soudů jsou přesvědčivě odůvodněné.

8. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími porušeny nebyly. Rozhodnutí obecných soudů totiž nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu a jejich odůvodnění vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.

9. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. září 2015

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru