Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 184/20 #1Usnesení ÚS ze dne 24.01.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS České Budějovice
SOUD - OS České Budějovice
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkprávní úkon/neplatný
neplatnost
Dědické řízení
dědic
Závěť
EcliECLI:CZ:US:2020:2.US.184.20.1
Datum podání16.01.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 476b, § 476f, § 39

99/1963 Sb., § 132, § 213


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 184/20 ze dne 24. 1. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) A. S., 2) M. S. a 3) J. M., všech zastoupených Mgr. Eduardem Křiklavou, advokátem, se sídlem Jeronýmova 174/2, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 24 Cdo 3445/2019-637 dne 6. 12. 2019, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 7 Co 1869/2017-594 dne 17. 7. 2019 a proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích č. j. 10 C 312/2012-469 dne 29. 8. 2017, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že napadeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu stěžovatelů, jíž se domáhali, aby bylo určeno, že žalovaná není dědičkou ze závěti, a to na základě listiny označené jako závěť J. Ch. s datem pořízení závěti 9. 4. 2012, ani na základě listiny označené jako závěť J. Ch. s datem pořízení závěti 25. 2. 2012. Okresní soud vyšel z výsledků dokazování učiněného před soudem prvního stupně a z doplnění dokazování odvolacím soudem a jsa vázán zrušovacím usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 9. 2015 č. j. 7 Co 846/2015-341 dospěl k závěru, že obě závěti zůstavitele splňují zákonné formální náležitosti závěti. Svědky shledal věrohodnými i přes nepřesnosti, kterých se svědci dopouštěli v trestním i v předmětném řízení, v souvislosti s popisem toho, v jakém pořadí přicházeli do kuchyně zůstavitele a v jakém pořadí odcházeli, jak byli přizváni k osvědčení závěti zůstavitele a o časových údajích u podpisů jednotlivých závětí. Nepřesnosti vyplývají z časového odstupu od podpisu závětí do podání svědeckých výpovědí. V tomto směru vychází okresní soud ze závěrů zrušovacího usnesení odvolacího soudu. Odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby se zabýval tím, zda svědci závěti byly osobami způsobilými osvědčit poslední vůli zůstavitele. Okresní soud vyšel z výpovědi svědků učiněných již v předchozím řízení, přítomných podpisu závěti zůstavitele, a dalších svědků, řízení bylo doplněno obsahem protokolu o výpovědích svědků vyslechnutých v průběhu hlavního líčení z 30. 3. 2015 v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 32 T 205/2014 a o výpovědi zpracovatelky posudku kriminalistického ústavu. Dále byl čten znalecký posudek z oboru kriminalistika, odvětví technické zkoumání dokladů a písemností, který byl zpracován v trestním řízení Kriminalistickým ústavem Praha dne 26. 7. 2013. Byl sdělen podstatný obsah rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích č. j. 32 T 205/2014-350, jimž byla obžalovaná R. Č. nejprve uznána vinnou a dále rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích v téže trestní věci z 18. 7. 2016 č. j. 2 T 205/2014-464, jímž byla posléze zproštěna obžaloby ze spáchání přečinu podvodu. Soud prvního stupně zamítl návrh důkazu provedením tiskového pokusu ve dvou procesech. Okresní soud opakovaně odkázal na závěry odvolacího soudu a uzavřel, že obě závěti splňují formální náležitosti a svědci byli způsobilí osvědčit poslední vůli zůstavitele. V řízení tak nebylo zjištěno, že by podpis zůstavitele na obou závětích nebyl pravým podpisem zůstavitele, a že zůstavitel nebyl schopen formulovat svou poslední vůli a činit právní jednání, jimiž by pořizoval o svém majetku pro případ smrti, jak tvrdili stěžovatelé.

3. Krajský soud v Českých Budějovicích napadeným rozhodnutím rozhodnutí okresního soudu potvrdil a Nejvyšší soud svým usnesením odmítl dovolání stěžovatelů.

4. Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti obecně namítají, že byly před obecnými soudy opomenuty důkazy, které svědčí ve prospěch oprávněnosti podané žaloby a pak konkrétně uvádějí jednotlivé důkazy, jejichž provedení obecné soudy zamítly včetně odůvodnění, proč je zamítají. Dále stěžovatelé označují jako protiústavní postup Krajského soudu v Českých Budějovicích, neboť nesprávně zhodnotil věrohodnost svědků závětí a provedl opakovaně výslech svědků. Následně tvrdí, že žalovaná neunesla své břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně pravosti závětí. Namítají též, že do závětí byl dodatečně dotištěn text druhým tiskovým krokem odlišnou tiskárnou a závěti vznikly výlučně v úzkém kruhu osob blízkých žalované.

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. Ústavní stížnost je proto přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), avšak zjevně neopodstatněná.

6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

7. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

8. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 81 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.

9. Již z rekapitulace ústavní stížnosti plyne, že stěžovatelé nepředložili žádné ústavně relevantní argumenty, kterými by přesvědčivě brojili proti napadeným rozhodnutím na ústavněprávní rovině. Ústavní soud v závěrech obecných soudů neshledal libovůli a svévoli, přičemž jejich závěry nejsou neudržitelné. Obecné soudy se všemi argumenty stěžovatelů zabývaly ve svých rozhodnutích a odůvodnily, proč jim nedaly zapravdu. Hodnocení skutkového stavu i naplnění požadavků podústavního práva Ústavnímu soudu nenáleží, což Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře zdůrazňuje. V posuzovaném případě Ústavní soud neshledal žádný ústavně relevantní zásah do práva na spravedlivý proces. Argumenty stěžovatelů tedy nedosahují ústavněprávního rozměru.

10. Jelikož Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost stěžovatelů nemá ústavněprávní dimenzi, podaná ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. ledna 2020

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru