Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 184/17 #1Nález ÚS ze dne 14.11.2017Porušení procesních práv vlastníka zabrané nemovitosti pominutím jeho postavení osoby na trestním řízení zúčastněné

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Olomouc
SOUD - KS Ostrava
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - VSZ Olomouc
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuvyhověno
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo navrhovat důkazy a vyjádřit se k důkazům
základní práva a svobody/právo vlastnit a po... více
Věcný rejstříkDokazování
Odvolání
nemovitost
Poučovací povinnost
Trestní řízení
opravný prostředek - řádný
Doručování
procesní postup
spis/nahlížení do spisu
Zabrání věci
Hlavní líčení
účastník řízení/vedlejší
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 211/87 SbNU 439
EcliECLI:CZ:US:2017:2.US.184.17.1
Datum vyhlášení05.12.2017
Datum podání19.01.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.1, čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 42 odst.1, § 42 odst.2, § 130, § 79d odst.1, § 65, § 245

40/2009 Sb., § 101


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Vlastník nemovitostí zabraných v trestním řízení, který je osobou odlišnou od odsouzeného pachatele, je v postavení osoby na trestním řízení zúčastněné. Nepřiznáním tohoto postavení se obecné soudy dopouštějí porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť tímto postupem je dotčenému vlastníku upřena soudní ochrana jeho ústavně zaručeného vlastnického práva.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Nálezem ze dne 14. 11. 2017 zrušil II. senát Ústavního soudu v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy na návrh stěžovatelky M. M. výroky I. a II. rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 1 To 35/2016-1144 ze dne 15. 9. 2016 pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny.

Narativní část

Otec stěžovatelky byl odsouzen pro podvod. V rámci jeho trestního řízení byly nejprve zajištěny, posléze zabrány nemovitosti ve vlastnictví stěžovatelky. Stěžovatelka se před Ústavním soudem domáhala zrušení napadených usnesení, neboť jí jimi mělo být upřeno postavení zúčastněné osoby podle trestního řádu, s nímž se pojí řada procesních oprávnění, zejména vyjádřit se k věci a brojit proti takovému rozhodnutí opravnými prostředky.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud se zabýval institutem zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty ve smyslu § 101 trestního zákoníku, včetně odlišností plynoucích ze skutečnosti, že vlastníkem zabrané věci či hodnoty je osoba odlišná od pachatele trestné činnosti. I trestní řád v § 42 poskytuje této osobě procesní práva k ochraně jejích zájmů. Zúčastněné osobě podle trestního řádu musí být poskytnuta možnost se k věci vyjádřit, má např. možnost účastnit se aktivně hlavního líčení, nahlížet do spisu, musí jí být doručen rozsudek ve věci včetně poskytnutí práva podat opravný prostředek za podmínek stanovených trestním řádem.

Se stěžovatelkou v dané věci však vůbec nebylo jednáno a nebyla o svých právech a povinnostech ve smyslu § 42 odst. 2 tr. ř. poučena. Tím byla zbavena soudní ochrany svého vlastnického práva, čímž došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny.

Obecné soudy si byly svého pochybení vědomy a dodatečně zjednaly nápravu, v době řízení o ústavní stížnosti již bylo stěžovatelkou podáno odvolání proti rozhodnutí nalézacího soudu. Ústavní soud však přesto považoval za nutné konstatovat přípustnost i důvodnost ústavní stížnosti, neboť jí bylo napadeno konečné, tj. pravomocné a vykonatelné rozhodnutí ve věci, které již nelze zrušit jinak než kasačním nálezem Ústavního soudu. Věcný přezkum námitek stěžovatelky, obsažených shodně v ústavní stížnosti i následně podaném odvolání, ponechal Ústavní soud k posouzení odvolacímu soudu.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Jiří Zemánek. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

II.ÚS 184/17 ze dne 14. 11. 2017

N 211/87 SbNU 439

Porušení procesních práv vlastníka zabrané nemovitosti pominutím jeho postavení osoby na trestním řízení zúčastněné

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka - ze dne 14. listopadu 2017 sp. zn. II. ÚS 184/17 ve věci ústavní stížnosti M. M., zastoupené Mgr. Blankou Mácovou, advokátkou, se sídlem V Klínarce 1397/3, Třešť, proti výrokům I a II rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 1 To 35/2016-1144 ze dne 15. září 2016 a výroku I rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci č. j. 81 T 1/2015-1025 ze dne 30. března 2016, jimiž bylo v trestním řízení mj. uloženo ochranné opatření zabrání věci, a to nemovitostí ve stěžovatelčině vlastnictví, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci jako účastníků řízení a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci jako vedlejšího účastníka řízení.

I. Výroky I a II rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 1 To 35/2016-1144 ze dne 15. září 2016 bylo porušeno základní právo stěžovatelky zaručené článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Výroky I a II rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 1 To 35/2016-1144 ze dne 15. září 2016 se ruší.

III. Ústavní stížnost proti výroku I rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci č. j. 81 T 1/2015-1025 ze dne 30. března 2016 se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Vrchního soudu v Olomouci s tvrzením, že jejich vydáním bylo porušeno její ústavní právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v důsledku toho byla zbavena svého vlastnického práva k bytové jednotce ve smyslu čl. 11 Listiny.

2. Z obsahu spisu Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci sp. zn. 81 T 1/2015 se podává, že rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci č. j. 81 T 1/2015-1025 ze dne 30. března 2016 byl obžalovaný J. M. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1 a odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "tr. zákon") a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 roků a 6 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále bylo podle § 73 odst. 1 písm. d) tr. zákona uloženo ochranné opatření - zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to nemovitostí (blíže popsaných ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně), jejichž majitelkou je stěžovatelka. Současně byla podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "tr. řád") vyslovena povinnost obžalovaného k náhradě škody. Výrok o uložení ochranného opatření byl odůvodněn tím, že jde o byt a k němu přináležející prostory a pozemek, které do vlastnictví nabyla dcera obžalovaného (stěžovatelka), přičemž bylo bezpečně prokázáno, že jde o věc, která byla z velké části získána trestným činem, tedy z finančních prostředků podvodně vylákaných na poškozeném.

3. O odvolání obžalovaného podaného proti všem odsuzujícím výrokům rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem č. j. 1 To 35/2016-1144 ze dne 15. září 2016, jímž podle § 258 odst. 1 písm. d) a odst. 2 tr. řádu rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil ve výroku o uložení ochranného opatření zabrání věcí (viz výrok I) a podle § 259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, že podle § 101 odst. 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "tr. zákoník") uložil ochranné opatření zabrání věci, a to nemovitostí blíže označených v tomto výroku, jejichž majitelkou je stěžovatelka (viz výrok II). Výrokem III rozhodl, že jinak zůstává napadený rozsudek nezměněn. Odvolací soud označil uložení uvedeného ochranného opatření za věcně správné, neboť bylo prokázáno, že jde o věc, která byla z velké části získána trestným činem, tedy z finančních prostředků podvodně vylákaných obžalovaným. Shledal však, že nalézací soud přehlédl ustanovení § 3 odst. 2 tr. zákoníku, podle kterého se o ochranném opatření rozhoduje vždy podle zákona účinného v době, kdy se o něm rozhoduje.

II.

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že vydáním uvedených rozsudků došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť jimi byla zbavena svého vlastnického práva, které požívá ochrany podle čl. 11 Listiny, aniž pro to byly splněny zákonné požadavky. Uvádí, že uvedené rozsudky jí nebyly nikdy doručeny a o rozhodnutí soudů se dozvěděla až v souvislosti s doručením rozsudku odvolacího soudu obžalovanému, který je jejím otcem. Stěžovatelka uvádí, že orgány činné v přípravném řízení ani soudy prvního a druhého stupně stěžovatelku, která měla být podle § 42 odst. 1 tr. řádu osobou zúčastněnou, zcela ignorovaly. Stěžovatelka nikdy nebyla poučena o svých právech a nebyla jí poskytnuta možnost svá práva v uvedeném řízení uplatnit, když jí byla odepřena možnost se k věci vyjádřit, být přítomna hlavnímu líčení či veřejnému zasedání, činit při nich návrhy a podávat případné opravné prostředky. Žádný z uvedených rozsudků jí nebyl nikdy doručen, ačkoliv jimi bylo přímo zasaženo do jejího vlastnického práva a povinnost soudu doručit rozsudek osobě zúčastněné je stanovena v ustanovení § 130 tr. řádu. Byla jí tak odepřena možnost účastnit se řízení, ve kterém se rozhodovalo i o jejím vlastnickém právu. Uvedený postup měl za následek, že stěžovatelka neměla možnost v rámci řízení uvádět tvrzení a navrhovat důkazy k prokázání původu prostředků, za které bytovou jednotku pořídila (např. úvěrové smlouvy ze stavebního spoření vztahující se k bytové jednotce).

III.

5. Podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníky řízení Vrchní soud v Olomouci a Krajský soud v Ostravě - pobočku v Olomouci a vedlejší účastníky řízení Vrchní státní zastupitelství v Olomouci a Krajské státní zastupitelství v Ostravě - pobočku v Olomouci, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili.

6. Vrchní soud v Olomouci ve svém vyjádření bez dalšího přisvědčil názoru stěžovatelky obsaženému v ústavní stížnosti.

7. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci ve vyjádření přiznal, že rozsudek stěžovatelce coby zúčastněné osobě nedoručil a stejně tak jí nebyl doručen ani rozsudek odvolacího soudu. Pro úplnost uvedl, že usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 115/2017 ze dne 11. května 2017 bylo dovolání obžalovaného odmítnuto. Dále uvedl, že v reakci na zjištěný nedostatek nyní doručuje stěžovatelce rozsudek, kdy součástí jeho poučení je i poučení zúčastněné osoby o možnosti podat odvolání. Podle názoru krajského soudu tak tímto způsobem bude možné zhojit vadu spočívající v dřívějším nedoručení rozsudku soudu prvního stupně zúčastněné osobě, neboť tato poté, co jí nyní bude rozsudek doručen, bude proti němu moci ve stanovené lhůtě podat odvolání k Vrchnímu soudu v Olomouci. Současně bude nyní stěžovatelce doručen i rozsudek odvolacího soudu.

8. Vrchní státní zastupitelství v Olomouci Ústavnímu soudu sdělilo, že jako vedlejší účastník řízení nevyužívá svého oprávnění se ke stížnosti vyjádřit. Současně však požádalo o doručení rozhodnutí Ústavního soudu.

9. Krajské státní zastupitelství v Ostravě - pobočka v Olomouci se k ústavní stížnosti nevyjádřilo.

10. Stěžovatelka v replice na podaná vyjádření Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci potvrdila, že jí skutečně byl dne 30. května 2017 doručen rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, opatřený doložkou právní moci a vykonatelnosti, a stejně tak jí byl doručen rozsudek Vrchního soudu v Olomouci. V připojeném sdělení byla stěžovatelka zvlášť upozorněna, že v souladu s poučením uvedeným uvnitř rozsudku krajského soudu může proti němu podat odvolání do 8 dnů od doručení. Odvolání proto v uvedené lhůtě z opatrnosti podala. Neztotožňuje se však s názorem krajského soudu, že doručením pravomocného a vykonatelného rozsudku stěžovatelce je nedostatek řízení napraven, neboť doručení rozsudku je pouze jedním z práv, která byla stěžovatelce odepřena. Navíc je stěžovatelka přesvědčena, že podávat odvolání proti pravomocnému a vykonatelnému rozsudku je v rozporu s procesními předpisy. Rovněž není stěžovatelce zřejmé, podle jakého ustanovení tr. řádu by vrchní soud mohl o jejím odvolání rozhodnout, když pokud by měl postupovat v souladu se zákonem, musel by napadený rozsudek zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k novému projednání. Stěžovatelka zdůrazňuje, že porušení jejího práva na spravedlivý proces nespočívalo pouze v tom, že jí nebyl doručen rozsudek (a s tím spojená možnost podat odvolání), ale byla jí rovněž odepřena možnost se k věci vyjádřit, být přítomna hlavnímu líčení a činit návrhy. Závěrem stěžovatelka upřesnila svou ústavní stížnost tak, že jí napadá pouze tu část trestního řízení, která se jí týkala, tedy tu, která byla rozhodnuta pod výrokem I rozsudku soudu prvního stupně. Skutek, jenž byl projednáván pod bodem II, se stěžovatelky žádným způsobem nedotýká, její práva v této části nebyla dotčena a necítí se ani oprávněnou tuto část jakýmkoliv způsobem napadat.

IV.

11. Ústavní soud, dříve než přistoupí k meritornímu projednání ústavní stížnosti, zkoumá, zda tato splňuje všechny formální předpoklady podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V dané věci je zřejmé, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím, která byla stěžovatelce jako zúčastněné osobě doručena, byť se tak stalo až v průběhu řízení před Ústavním soudem, stěžovatelka je řádně zastoupena (§ 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), ústavní stížnost proti konečnému rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu); proto Ústavnímu soudu nic nebránilo v projednání věci, a to bez nařízení jednání, neboť by to nevedlo k dalšímu objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).

V.

12. Po zvážení stížnostních námitek a příslušného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

13. Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a 90 Ústavy České republiky; dále jen "Ústava"). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Na druhé straně je však oprávněn a povinen posoudit, zda bylo řízení spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

14. Stěžovatelka argumentuje primárně porušením práva na spravedlivý proces, k němuž mělo dojít postupem soudů obou stupňů při vydání rozsudků, resp. té jejich části, v níž bylo uloženo ochranné opatření zabrání věci, a to předmětné bytové jednotky v jejím vlastnictví. Dle stěžovatelky tak bylo rozhodnuto, aniž by jí bylo umožněno se k věci vyjádřit, být přítomna hlavnímu líčení či veřejnému zasedání, činit při nich návrhy a podávat případné opravné prostředky.

15. Ústavní soud zdůrazňuje, že kromě zjevného a neodůvodněného vybočení z výkladového nebo aplikačního standardu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou libovůli, jde o protiústavnost i tehdy, jestliže procesní postup soudu vybočuje ze zákonných pravidel, jež řízení před ním upravují, a toto vybočení je způsobilé se negativně promítnout do jeho výsledku.

16. Zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty ve smyslu § 101 tr. zákoníku je druhem ochranného opatření, jehož podstatou je, že se výrokem soudu (pravomocného rozsudku nebo usnesení) odnímá vlastnické nebo podobné právo pachatele nebo jiné osoby k věcem nebo jiným majetkovým hodnotám, které jsou v určitém vztahu, byť zprostředkovaném, ke spáchanému trestnému činu, a toto vlastnické či obdobné právo přechází na stát. V případech, kdy je vlastníkem věci nebo jiné majetkové hodnoty osoba od pachatele rozdílná, však musí být dodržena všechna procesní práva této osoby stanovená v § 42 tr. řádu.

17. Podle ustanovení § 42 odst. 1 tr. řádu tomu, jehož věc byla zabrána nebo podle návrhu má být zabrána (zúčastněná osoba), musí být poskytnuta možnost, aby se k věci vyjádřil; může být přítomen při hlavním líčení a veřejném zasedání, činit při nich návrhy, nahlížet do spisů (§ 65) a podávat v případech tímto zákonem stanovených opravné prostředky. Orgány činné v trestním řízení jsou povinny zúčastněnou osobu o jejích právech poučit a poskytnout jí možnost jejich uplatnění (viz § 42 odst. 2 tr. řádu).

18. Z citovaného ustanovení se podává, že zúčastněná osoba má za účelem ochrany svých majetkových práv celou řadu procesních práv, a to nejen právo se k návrhu na zabrání věci vyjádřit, ale má rovněž zákonné právo účastnit se hlavního líčení a veřejného zasedání, jejichž předmětem je rozhodování o zabrání věci, pročež je třeba ji vyrozumět o termínu nařízeného hlavního líčení či veřejného zasedání a doručit opis obžaloby (§ 196 odst. 1), popř. opis návrhu státního zástupce na zabrání věci (§ 233 odst. 1). Se souhlasem předsedy senátu je zúčastněná osoba oprávněna klást v rámci hlavního líčení vyslýchaným osobám otázky (§ 215 odst. 1) a po ukončeném dokazování přednést závěrečnou řeč (§ 216 odst. 2). Současně je třeba zúčastněné osobě doručit opis rozsudku, jestliže jím bylo rozhodnuto o zabrání věci, která je v jejím majetku, a to bez ohledu na skutečnost, zda byla při vyhlášení rozsudku přítomna či nikoliv (§ 130 odst. 1). Zúčastněná osoba má rovněž právo činit návrhy a nahlížet do spisu. Zúčastněná osoba má v neposlední řadě právo podávat za podmínek stanovených tr. řádem opravné prostředky, tedy jak odvolání proti nesprávnosti výroku o zabrání věci, tak stížnost proti usnesení o zabrání věci (viz DRAŠTÍK, A., FENYK, J. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2017, s. 345, 346).

19. Z připojeného spisu Krajskéhosoudu v Ostravě - pobočky v Olomouci se však podává, že se stěžovatelkou jako zúčastněnou osobou nebylo vůbec jednáno a nebyla ani poučena o svých právech a povinnostech ve smyslu § 42 odst. 2 tr. řádu, i když tato poučovací povinnost dopadá na všechny orgány činné v trestním řízení, a to v jakékoli fázi trestního řízení. Přitom již usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Olomouckého kraje, Územního odboru Olomouc, Oddělení hospodářské kriminality Služby kriminální policie a vyšetřování, Olomouc, č. j. KRPM-1726-38/TČ-2012-140581-04 ze dne 11. dubna 2012 bylo na základě předchozího souhlasu dozorujícího státního zástupce rozhodnuto podle § 79d odst. 1 tr. řádu o zajištění předmětné nemovitosti stěžovatelky, neboť bylo dáno důvodné podezření, že je výnosem z trestné činnosti, přičemž ze stížnosti stěžovatelky, kterou podala proti uvedenému zajištění, musel být její postoj k věci orgánům činným v trestním řízení znám. Z obsahu spisového materiálu nevyplývá, že by uvedené zajištění bylo později zrušeno či omezeno. V obžalobě podané státním zástupcem Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci, doručené Krajskému soudu v Ostravě - pobočce v Olomouci dne 26. ledna 2015 (viz č. l. 616-621 spisu), je sice zmíněno, že předmětná nemovitost ve vlastnictví stěžovatelky byla policejním orgánem zajištěna jako výnos z trestné činnosti obviněného, což je znovu zopakováno v písemném vyrozumění státního zástupce ze dne 26. ledna 2015 (viz č. l. 625), návrh na zabrání věci však státní zástupce učinil až v rámci svého závěrečného návrhu při hlavním líčení konaném dne 17. března 2016, jehož písemné znění je založeno ve spisu na č. l. 995, kde ohledně zajištěné nemovitosti stěžovatelky je navržen postup ve smyslu § 73 odst. 1 písm. d) tr. zákona, tedy zabrání této nemovitosti. Stěžovatelce však nebyl tento návrh do vyhlášení rozsudku, k němuž došlo dne 30. března 2016, ani později doručen, o konání tohoto hlavního líčení nebyla vyrozuměna a nebyl jí doručen ani rozsudek, byť jím bylo mimo jiné uloženo ochranné opatření zabrání nemovitostí v jejím vlastnictví. Proti rozsudku tak podal odvolání pouze obžalovaný. Odvolací soud na jeho základě výrok rozsudku soudu prvního stupně o uložení tohoto ochranného opatření zrušil a sám o jeho uložení při veřejném zasedání dne 15. září 2016 znovu rozhodl, a to také aniž by stěžovatelku coby zúčastněnou osobu o konání veřejného zasedání vyrozuměl. Ani odvolací soud tedy stěžovatelce nedal příležitost, aby se k věci vyjádřila. Dle závěrečného referátu obsaženého na č. l. 1190 spisu je pak zřejmé, že opis rozhodnutí odvolacího soudu s vyznačenou právní mocí byl doručován toliko obžalovanému, jeho obhájci, státnímu zástupci a poškozenému, nikoli však stěžovatelce, o jejímž pozbytí vlastnictví k předmětným nemovitostem bylo s konečnou platností rozhodováno.

20. Vydáním obou uvedených rozsudků v částech týkajících se zabrání nemovitostí stěžovatelky tak došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť jimi byla stěžovatelka zbavena svého vlastnického práva, které požívá ochrany podle čl. 11 Listiny, aniž pro to byly splněny zákonné předpoklady stanovené v § 42 odst. 1 a 2 tr. řádu, tedy aniž by jí jako zúčastněné osobě bylo umožněno využít za účelem ochrany svých majetkových práv procesních prostředků, které měla dle tr. řádu k dispozici.

21. Jak Ústavnísoud zjistil z vyjádření soudu prvního stupně i odvolacího soudu, oba soudy si jsou pochybení vytčených v ústavní stížnosti vědomy, přičemž soud prvního stupně stěžovatelce dodatečně oba rozsudky poslal a poučil ji o jejím právu podat proti rozhodnutí soudu prvního stupně o zabrání věci odvolání. Jak pak vyplývá z obsahu spisu, stěžovatelka této možnosti využila, přičemž v odvolání uvedla obdobné námitky, jaké uplatnila i v ústavní stížnosti. Přesto Ústavní soud nepovažuje ústavní stížnost proti rozsudku odvolacího soudu v této fázi řízení za nepřípustnou ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť je jí napadáno konečné rozhodnutí ve věci, což jsou pravomocné a vykonatelné výroky rozsudku odvolacího soudu o zabrání věci, které již nelze zrušit jinak než kasačním nálezem Ústavního soudu. Bude tak na odvolacím soudu, aby se námitkami stěžovatelky uplatněnými v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně o zabrání věci zabýval.

22. Z výše vyložených důvodů Ústavnísoud výroky I a II rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podle ustanovení § 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Ústavní stížnost v části vedené proti rozsudku soudu prvního stupně Ústavní soud odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, neboť, jak je uvedeno v předchozím odstavci, v důsledku kasačního nálezu odvolací soud bude rozhodovat o odvolání stěžovatelky a o námitkách v něm obsažených, přičemž Ústavnímu soudu nepřísluší, aby jeho rozhodnutí jakkoli předjímal.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru