Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1837/16 #1Nález ÚS ze dne 13.12.2016Povinnost odvolacího soudu zopakovat nezbytné důkazy a řádně odůvodnit rozhodnutí, kterým věc vrací soudu prvního stupně k novému projednání; postup dle § 262 trestního řádu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - OSZ Praha 4
Soudce zpravodajDavid Ludvík
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip proporcionality
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na zákonného soudce
právo na so... více
Věcný rejstříkDokazování
Trestní odpovědnost
odůvodnění
soud/odnětí/přikázání věci
soud/samosoudce
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 243/83 SbNU 767
EcliECLI:CZ:US:2016:2.US.1837.16.1
Datum vyhlášení20.12.2016
Datum podání08.06.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 38 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 30, § 262, § 134 odst.2

182/1993 Sb., § 75 odst.2 písm.a


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Považuje-li odvolací soud rozsah dokazování v řízení před soudem prvního stupně za úplný, ale provedené důkazy by hodnotil jinak, nemůže rozhodnout o zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž by nezbytné důkazy sám v odvolacím řízení zopakoval. Přitom však musí zvážit, zda by takový postup neodporoval povaze odvolacího řízení a nepřekračoval meze jeho pravomocí.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Nálezem ze dne 13. 12. 2016 zrušil II. senát Ústavního soudu v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy na návrh stěžovatele Č. A. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2016 č. j. 9 To 12/2006-1100, a to pro rozpor s právem stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právem na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny.

Narativní část

Stěžovatel je stíhán pro přečiny nebezpečného pronásledování a nebezpečného vyhrožování, kterých se měl dopustit ve vztahu ke své bývalé manželce. Obvodní soud nejprve třikrát trestní věc postoupil správnímu úřadu k projednání přestupku, avšak městský soud vždy na základě stížnosti státní zástupkyně usnesení zrušil a věc obvodnímu soudu vrátil, neboť tento dle městského soudu zjišťoval skutkový stav nejasně a neúplně. Ve svém čtvrtém rozhodnutí ve věci obvodní soud shledal stěžovatele vinným. Městský soud však opět zrušovacím rozhodnutím věc obvodnímu soudu vrátil a dle § 262 trestního řádu nařídil, aby věc projednal jiný samosoudce. Ten stěžovatele zprostil obžaloby. Městský soud ale již popáté prvostupňové rozhodnutí zrušil a obvodnímu soudu uložil, aby provedl konkrétní důkazy a hodnotil je v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Obvodní soud následně stěžovatele opět zprostil obžaloby s tím, že skutek, pro který byl stěžovatel stíhán, nebyl trestným činem. Ve svém šestém zrušovacím usnesení, nyní napadeném ústavní stížností, se městský soud kromě dalších výhrad ve vztahu k hodnocení provedených důkazů opět uchýlil k aplikaci § 262 trestního řádu a nařídil, aby věc projednal jiný, v pořadí již třetí, samosoudce.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Po rekapitulaci obecných principů vztahujících se k právu na zákonného soudce Ústavní soud posuzoval, zda postupem městského soudu došlo k porušení uvedeného základního práva stěžovatele či nikoliv. K aplikaci zmiňovaného § 262 trestního řádu úvodem připomněl, že rozhodne-li se odvolací soud, že rozsudek soudu prvního stupně zruší a věc mu vrátí k novému projednání, může v souladu s uvedeným ustanovením zároveň nařídit, aby byla věc projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu, příp. jiným samosoudcem. Využití tohoto institutu musí ovšem vždy splňovat přísné podmínky proporcionality zásahu do práva na zákonného soudce. Uvedený postup lze dle Ústavního soudu aprobovat pouze tehdy, pokud ho odůvodňuje vysoká pravděpodobnost hrozby, že stávající soudce prvostupňového soudu nezvládne řízení ukončit způsobem, který by mohl odvolací soud akceptovat. Odvolací soud pak může soud prvního stupně zavázat, aby například zopakoval či provedl další důkazy apod. V případě, že však odvolací soud považuje rozsah dokazování za úplný, ale provedené důkazy sám hodnotí jinak, nemůže rozhodnout o zrušení rozsudku soudu prvního stupně, aniž by nezbytné důkazy sám zopakoval.

Za účelem posouzení ústavní stížnosti přistoupil Ústavní soud k přezkumu namítaného zásahu do práva stěžovatele na zákonného soudce na základě testu proporcionality. První z podmínek, tedy schopnost městským soudem přijatého opatření dosáhnout sledovaného cíle, byla dle Ústavního soudu splněna, neboť v pořadí druhá změna samosoudce skutečně měla potenciál zajistit, že budou z pohledu městského soudu dodrženy dosud porušované zásady trestního řízení.

Co se týče potřebnosti namítaného zásahu jakožto druhého kritéria prováděného testu, k němu Ústavní soud uvedl, že ačkoliv se městský soud ve svém posledním rozhodnutí zabýval hodnocením některých provedených důkazů, žádný z nich bezprostředně nezopakoval a neprovedl v rámci odvolacího řízení. Jestliže se však s odůvodněním obvodního soudu neztotožňoval, nic mu nebránilo v tom, aby předmětné důkazy jednoduše sám provedl, zhodnotil je a se závazným právním názorem věc vrátil obvodnímu soudu. Vzhledem k tomu, že se jednalo již o šesté zrušovací rozhodnutí v řadě, by byl právě nastíněný postup dle Ústavního soudu bezesporu konstruktivnější. Jak již z uvedeného vyplývá, postup městského soudu dle § 262 trestního řádu tak nebyl za popsaných okolností potřebný, neboť městský soud disponoval prostředky, kterými by legitimního cíle dodržení základních zásad trestního řízení dosáhl i bez zásahu do práva stěžovatele na zákonného soudce.

Samotným závěrem pak Ústavní soud shledal též porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces způsobené již výše zmíněným hodnocením důkazů městským soudem bez toho, aby je sám provedl. Problematickým Ústavní soud shledal též nedostatečné odůvodnění napadeného usnesení.

S ohledem na výše uvedené tak Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnosti stěžovatele vyhovět a napadené usnesení městského soudu zrušit.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Ludvík David. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

II.ÚS 1837/16 ze dne 13. 12. 2016

N 243/83 SbNU 767

Povinnost odvolacího soudu zopakovat nezbytné důkazy a řádně odůvodnit rozhodnutí, kterým věc vrací soudu prvního stupně k novému projednání; postup dle § 262 trestního řádu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka - ze dne 13. prosince 2016 sp. zn. II. ÚS 1837/16 ve věci ústavní stížnosti Č. A., zastoupeného JUDr. Tomášem Kaiserem, advokátem, AK se sídlem Havlíčkova 15, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2016 č. j. 9 To 12/2016-1100, kterým bylo zrušeno prvostupňové soudní rozhodnutí a bylo nařízeno, aby věc projednal jiný samosoudce, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a 1. Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 a 2. B. A., zastoupené JUDr. Filipem Matoušem, advokátem, se sídlem Lazarská 6/11, Praha 2, jako vedlejších účastníků řízení.

I. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2016 č. j. 9 To 12/2016-1100 bylo porušeno základní právo stěžovatele na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

II. Toto usnesení se proto ruší.

Odůvodnění:

I. Rekapitulace průběhu řízení

1. Stěžovatel ústavní stížností napadl v záhlaví označené usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"). Tvrdil, že městský soud porušil jeho právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"; v citaci též "LPS"), právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen "Úmluva") a právo na rovnost účastníků podle čl. 37 odst. 3 Listiny. Kromě toho podle stěžovatele porušil i čl. 90 Ústavy.

2. Stěžovatel je stíhán pro přečin nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. b) a d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "trestní zákoník") a přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 trestního zákoníku. Podle obžaloby státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 (dále jen "státní zástupkyně") ze dne 27. 4. 2012 se měl uvedených přečinů dopustit stručně řečeno tím, že opakovaně vyhledával osobní blízkost své bývalé manželky (dále také "poškozená"), kterou sledoval svým vozidlem. Zdržoval se v okolí domu, ve kterém poškozená bydlí, a natáčel ji na kameru. Fotografoval jak ji, tak osoby, které ji navštěvují. Psal jí nevyžádané SMS zprávy. Jejím rodičům napsal dopis. V lednu 2010 jí podle obžaloby poslal zprávu s fotografií náhrobku zavražděného Františka Mrázka. Podobnými aktivitami měl vyvolávat její důvodnou obavu o zdraví a život jí i jejích blízkých.

3. Obvodní soud (prostřednictvím samosoudkyně JUDr. Marie Korbařové) hned třikrát postoupil trestní věc stěžovatele Úřadu městské části Praha 4 k projednání přestupku. Městský soud však vždy na základě stížnosti státní zástupkyně dané usnesení zrušil a věc obvodnímu soudu vrátil. Obvodní soud podle městského soudu zjišťoval skutkový stav nejasně a neúplně. Nevypořádal se se všemi okolnostmi významnými pro jeho rozhodnutí a provedené důkazy nehodnotil po pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Městský soud navíc nesouhlasil s použitím zásady subsidiarity trestní represe. Ve svém čtvrtém rozhodnutí ve věci obvodní soud již shledal stěžovatele vinným. Bývalou manželku stěžovatele odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Městský soud však svým čtvrtým zrušovacím rozhodnutím opět věc vrátil obvodnímu soudu k novému projednání. Odůvodnění se velmi podobalo jeho minulým třem rozhodnutím ve věci. Městský soud se tentokrát již rozhodl použít ustanovení § 262 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "trestní řád", v citaci též "tr. ř."). Nařídil podle něj, aby věc projednal jiný samosoudce. Nově určený samosoudce obvodního soudu (Mgr. Josef Mana) poté v pátém prvostupňovém rozhodnutí ve věci stěžovatele zprostil obžaloby. Městský soud však popáté rozhodnutí zrušil. Obvodnímu soudu uložil, aby si vyžádal dodatek znaleckého posudku z oblasti psychiatrie ve vztahu k následkům, které v důsledku jednání stěžovatele měla utrpět poškozená. Dále měl vyslechnout znalce, jejichž posudky si dosud měly odporovat. V případě rozporu mezi znaleckými závěry je měl konfrontovat, závěry vyhodnotit a případně si vyžádat revizní znalecký posudek. Provedené důkazy pak měl obvodní soud hodnotit v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Náležitě se měl zabývat i nárokem poškozené na náhradu škody.

4. Samosoudce obvodního soudu v novém řízení vyslechl pouze jednoho ze znalců. Uvedl, že druhý dotčený znalec zpracoval svůj posudek pouze na základě údajů, které mu byly poskytnuty zprostředkovaně. Validita tohoto posudku byla nižší než v případě zbylých posudků, které znalci vypracovali po osobním vyšetření poškozené. Samosoudce proto nepovažoval za nutné revidovat posudky. Důkazní stav to nevyžadoval. Zdůraznil pak, že proti sobě stojí protichůdné výpovědi stěžovatele a jeho bývalé manželky. Svědci vypovídali podle toho, ke kterému "táboru" patří. Přímými svědky přitom byl jen stěžovatel a jeho bývalá manželka. Obvodní soud se nemohl ani na jednu stranu přiklonit. Občasné filmování nemovitosti nelze podle něj brát jako trestně postižitelnou činnost. Zasílání nevyžádaných SMS se neprokázalo. A z dopisu zaslaného rodičům poškozené nelze vyvozovat jakékoliv omezení poškozené. Zaslání zprávy s fotkou náhrobku Františka Mrázka pak mohlo představovat zlomyslnost či špatný vtip, nikoliv skutek zakládající trestní odpovědnost. To by se pak muselo trestně stíhat prakticky každé jednání v mezilidských vztazích, které přesáhne meze slušnosti. Samosoudce celý spor označil za "žabomyší" a oběma jeho stranám doporučil upustit od zarputilosti "dostat jeden druhého". Stěžovatele proto opět zprostil obžaloby. Skutek, pro který byl stíhán, podle názoru soudu nebyl trestným činem.

5. Po dalším odvolání státní zástupkyně a poškozené přišlo šesté zrušovací usnesení městského soudu, které stěžovatel napadl touto ústavní stížností. Městský soud se ztotožnil s odvolacími námitkami státní zástupkyně vůči závěrům obvodního soudu o neexistenci věrohodného svědectví. Znovu zdůraznil, že se obvodní soud musí řádně se všemi ve věci provedenými důkazy vyrovnat, zabývat se věrohodností toho kterého důkazu a řádně je hodnotit. Teprve poté může ve věci spravedlivě rozhodnout. Obvodnímu soudu vytkl, že učinil závěr o nevěrohodnosti poškozené, aniž by to bylo prokázáno. Soud prvního stupně se také nevypořádal s rozpornými závěry psychiatrických znaleckých posudků. Nesplnil tak pokyn městského soudu, protože znalce za účelem odstranění rozporů nekonfrontoval. Obvodní soud není podle odvolacího soudu schopen se s uvedenou problematikou vypořádat, pomíjí jednotlivé důkazy v neprospěch stěžovatele a nevhodně je bagatelizuje. Na rozdíl od dřívějších rozhodnutí se ani nezabýval otázkou, zda lze v jednání stěžovatele spatřovat přestupek. A v důsledku uvedeného chybně rozhodl o nároku poškozené na náhradu škody.

6. Závěrem městský soud uvedl, že "s ohledem na naprostou profesionální neschopnost stávajícího předsedy senátu Obvodního soudu pro Prahu 4" využil svého práva, které mu dává § 262 trestního řádu, a nařídil, aby věc projednal jiný samosoudce. K tomuto kroku pak výslovně uvedl: "Jedná se samozřejmě o výjimečný postup, který nelze použít pouze proto, aby bylo dosaženo za každou cenu jiného rozhodnutí soudu I. stupně shodného s míněním odvolacího soudu, z toho důvodu, že nalézací soud nyní opakovaně nebyl schopen objektivně, v souladu se zákonem, posoudit celou záležitost, kdy absentoval hodnocení důkazů tak, jak mu to ukládá trestní řád, absentoval jednotlivé důkazy v tom smyslu, že je hodnotil toliko ojediněle, pomíjel jejich návaznost a význam, případně, důkazy svědčící v neprospěch obžalovaného naprosto bagatelizoval. Nalézací soud se v tomto případě není vůbec schopen se složitostí trestní věci vypořádat. Samozřejmě tímto rozhodnutím odvolací soud rozhodně nepřikazuje nalézacímu soudu, aby ve věci konkrétně rozhodl, musí však všechny důkazy hodnotit řádně, v souladu s ust. § 2 odst. 6 tr. ř., a to jak důkazy svědčící v neprospěch obžalovaných, tak důkazy svědčící v jejich prospěch, své rozhodnutí musí nalézací soud řádně odůvodnit tak, aby netrpělo vnitřními rozpory, jak tomu stále dosud je."

II. Obsah ústavní stížnosti

7. Stěžovatel v ústavní stížnosti shrnul svůj pohled na skutkový základ věci a poukázal na "nekonečný koloběh", který vznikl v důsledku nespokojenosti městského soudu s tím, že ho obvodní soud po řádném zhodnocení všech provedených důkazů neodsuzoval. Připomněl, že soudce Mgr. Josef Mana není prvním soudcem, který byl v této věci podle § 262 trestního řádu vyměněn. Totéž se stalo i soudkyni JUDr. Marii Korbařové, která podle názoru městského soudu "nebyla (...) čtyřikrát schopna objektivně posoudit celou záležitost" a "nebyla schopna se se složitostí trestní věci vůbec vypořádat". Obdobně městský soud napadl i Mgr. Josefa Manu. Je zřejmé, že za řádné hodnocení důkazů pokládá městský soud takové hodnocení, které sám v rozporu s trestním řádem učinil. Reálně hrozí, že městský soud bude soudce obvodního soudu tak dlouho měnit, až najde některého, který zapomene na poslání soudce, nestrannost a neovlivnitelnost a bez dalšího stěžovatele potrestá jen proto, aby městskému soudu vyhověl. Městský soud opakovaně nepřípustným způsobem zasáhl do výlučné pravomoci soudu prvního stupně hodnotit důkazy a opakovaným postupem podle § 262 trestního řádu hledá soudce ochotného porušit ústavně garantované právo na spravedlivý proces.

8. V čl. 38 odst. 1 Listiny je zakotvena jedna ze základních podmínek realizace práva na spravedlivý proces ? nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Tento ústavní imperativ nejen dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost, ale především pro každého účastníka řízení zaručuje, že jeho věc rozhodne soudce povolaný podle předem stanovených pravidel. Městský soud v tomto případě stěžovatele již opakovaně zákonného soudce zbavil, aniž byly splněny zákonné podmínky, tj. poměr k věci obdobný poměru uvedenému v § 30 trestního řádu. Úvahy městského soudu jsou v rozporu s obsahem spisu a běžnou rozhodovací praxí. To se týká zejména "apoteózy" jednoho ze znaleckých posudků vypracovaného bez znalosti spisu na základě účelově vybraných informací zmocněnce poškozené. Městský soud v tomto řízení postupuje s cílem odsouzení stěžovatele bez ohledu na provedené důkazy. Lze navíc velmi reálně uvažovat o tom, že přístup obvodního soudu je mnohem objektivnější a bližší požadavkům § 1 odst. 1 trestního řádu než přístup městského soudu.

9. Podle stěžovatele navíc městský soud opakovaně porušil jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces. Tento soud v neveřejném zasedání opakovaně rušil rozhodnutí obvodního soudu a dával pokyny, jak provedené důkazy hodnotit, aniž by sám provedl jakékoli dokazování, které by umožnilo odlišné hodnocení provedených důkazů. Stejně tak je ústavně nepřípustné, pokud odvolací soud zruší zprošťující rozsudek z toho důvodu, že na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy odlišně od soudu prvního stupně s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem.

III. Vyjádření dalších účastníků řízení

10. Poškozená ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedla, že je podle jejího názoru nepřípustná, protože věc ještě nebyla pravomocně ukončena. Vyvrací pak některá tvrzení stěžovatele ve vztahu k samotnému skutku, pro který je stíhán. Navrhuje proto odmítnutí ústavní stížnosti.

11. Městský soud jako účastník řízení ve svém vyjádření pouze odkázal na obsah rozhodnutí, které v této věci vydal.

12. Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 4 se ve lhůtě pro vyjádření se k ústavní stížnosti stěžovatele nijak nevyjádřilo.

IV. Formální předpoklady projednání ústavní stížnosti

13. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení. Ústavní stížnost podal oprávněný stěžovatel, který je účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Podal ji včas. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel má potřebné právní zastoupení v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

14. K přípustnosti ústavní stížnosti Ústavní soud stručně uvádí, že ve stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 stanovil, že "ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel v trestním řízení nepodá zákonem předepsaným způsobem dovolání (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)" [sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014 (ST 38/72 SbNU 599; 40/2014 Sb.)]. Jinými slovy, Ústavní soud může zásadně rozhodovat o meritu věci jen v případě takové ústavní stížnosti, která směřuje proti "konečným" rozhodnutím. Zpravidla musí jít o rozhodnutí, jímž se soudní či jiné řízení končí, a jeho účastník nemá možnost jiné právní obrany než ústavní stížnost.

15. Za taková "konečná" rozhodnutí je však možno považovat i některá procesní rozhodnutí, jimiž se řízení sice nekončí, ale uzavírá se jeho relativně samostatná část, přičemž jeho účastník již nemá možnost takové rozhodnutí napadnout. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu patří k tomuto typu rozhodnutí i pokyn odvolacího soudu podle § 262 trestního řádu, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu (resp. jiným samosoudcem). Proti tomuto rozhodnutí nelze podat samostatné dovolání. Ústavní soud přitom bere v úvahu zásadu ekonomie řízení. Pokud by totiž shledal porušení ústavně zaručeného základního práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny až na samém konci soudního řízení, takové řízení by probíhalo zcela neekonomicky [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 794/16 ze dne 21. 6. 2016 (N 118/81 SbNU 833); nález sp. zn. II. ÚS 2766/14 ze dne 1. 12. 2015 (N 202/79 SbNU 281); nález sp. zn. II. ÚS 3564/12 ze dne 5. 3. 2013 (N 38/68 SbNU 391); nález sp. zn. III. ÚS 441/04 ze dne 12. 1. 2005 (N 6/36 SbNU 53); nález sp. zn. III. ÚS 711/01 ze dne 6. 6. 2002 (N 66/26 SbNU 193); usnesení sp. zn. IV. ÚS 200/15 ze dne 8. 7. 2015; usnesení sp. zn. III. ÚS 2832/10 ze dne 21. 10. 2010 (vše dostupné na http://nalus.usoud.cz)]. Ústavní stížnost je proto přípustná v části směřující proti výroku, kterým se nařizuje, aby byla věc projednána a rozhodnuta jiným samosoudcem, přestože trestní řízení proti stěžovateli zatím neskončilo.

16. Námitky stěžovatele týkající se porušení práva na spravedlivý proces v důsledku tvrzeného "přehodnocování" skutkových závěrů obvodního soudu bez provedení souvisejících důkazů by byly za jiných okolností nepřípustné, protože v jejich případě již má relevanci, že řízení ještě neskončilo (viz nález sp. zn. I. ÚS 794/16, body 42 a 58). V běžném případě by je stěžovatel musel uplatnit v dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu. Ústavní soud však v této věci došel k názoru, že ústavní stížnost stěžovatele splňuje podmínky § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení Ústavní soud neodmítne ústavní stížnost, i pokud nesplňuje podmínku vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně základního práva stěžovateli poskytuje, jestliže svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo.

17. Ústavní stížnost je v tomto smyslu včasná. Podstatný přesah vlastního případu stěžovatele pak Ústavní soud spatřuje v tom, že by jiný výrok jeho nálezu, omezující se pouze na zrušení části výroku odvolacího soudu o změně soudce, mohl v tomto výjimečném případě již šesti kasačních rozhodnutí městského soudu a dvojí změny prvostupňového soudce vést k nemalým procesním problémům pro obvodní soud, kam by se věc vrátila. Jak Ústavní soud níže detailněji rozebere, městský soud napadené usnesení neodůvodnil s potřebnou mírou konkrétnosti. Pokud by se věc nyní vrátila k obvodnímu soudu, neměl by tento soud jednoznačné a dostatečně konkrétní pokyny k dalšímu postupu ve věci. Ústavní soud také níže rozebírá, proč by městský soud za dané výjimečné procesní situace postupoval ústavně konformněji, pokud by již ve vztahu ke sporným skutkovým zjištěním sám provedl dokazování. Zájem na rychlém a rozumně probíhajícím trestním procesu, který bude naplňovat ústavněprávní principy, jež ho ovládají, spolu s možností městského soudu napravit vytýkané vady a případnou příležitostí obvodního soudu zareagovat na ně, pokud městský soud opět jeho rozhodnutí zruší, vedly Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost přesahuje zájmy stěžovatele ve smyslu § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Bude procesně hospodárnější, pokud již nebude probíhat očekávatelné "kolo navíc", způsobené i tím, že by obvodní soud neměl dostatečné instrukce k dalšímu postupu. Věc se tak vrátí do odvolacího řízení. Jak navíc ukazuje judikatura citovaná v tomto nálezu, případy ústavně nesouladné změny zákonného soudce v trestním řízení nejsou zdaleka ojedinělé, a tento nález proto může mít dopady i na další obdobné trestní věci. Ústavní soud proto neodmítl námitky stěžovatele na porušení spravedlivého procesu pro nepřípustnost.

V. Právní posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

V. a) Obecné principy

18. V nyní projednávaném případě se jako klíčová jeví otázka, zda městský soud porušil stěžovatelovo právo na zákonného soudce, které garantuje čl. 38 odst. 1 Listiny.

19. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu představuje právo na zákonného soudce jednu ze základních záruk nezávislého a nestranného rozhodování v právním státě. Jde o podmínku řádného výkonu té části veřejné moci, kterou Ústava soudům svěřila [srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 232/95 ze dne 22. 2. 1996 (N 15/5 SbNU 101), sp. zn. II. ÚS 2317/11 ze dne 24. 1. 2012 (N 19/64 SbNU 187) a sp. zn. II. ÚS 2766/14 (viz výše)]. Účelem práva na zákonného soudce je vyloučení svévolné manipulace při přidělování věcí jednotlivým soudcům a zajištění nestranného rozhodování nezávislým soudcem. Ústavní imperativ, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, zakotvený v čl. 38 odst. 1 Listiny, proto dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost. Představuje pro každého účastníka řízení cennou záruku, že v jeho věci rozhodují soudy a soudci, které určují předem dané zásady (procesní pravidla), díky nimž se pevně přiděluje soudní agenda a nevzniká prostor pro výběr soudů a soudců ad hoc [viz nálezy sp. zn. II. ÚS 1009/08 ze dne 8. 1. 2009 (N 6/52 SbNU 57); sp. zn. III. ÚS 232/95; či sp. zn. II. ÚS 2317/11].

20. Obsah práva na zákonného soudce se nevyčerpává pouze určením příslušnosti soudu a vymezením hledisek rozdělování soudní agendy mezi jeho senáty (resp. samosoudce). Toto právo má mnohem širší obsah. Ústavní soud nastínil obsah tohoto ústavně garantovaného práva následovně: "Záruky spojené s právem na zákonného soudce se tedy upínají v prvé řadě ke způsobu určení soudce, který bude tu kterou věc rozhodovat, a zahrnují rovněž výslovný zákaz odnětí věci takto určenému soudci, z čehož vyplývá, že v konkrétní věci by měl rozhodovat, nebrání-li tomu závažné objektivní důvody, vždy jeden a týž soudce. Jinými slovy řečeno, ústavní garance se vztahují jak na způsob ustavení senátu (samosoudce), který bude ve věci účastníka rozhodovat, tak na stabilitu obsazení soudu, projevující se zákazem svévolné změny v jeho složení." (viz nález sp. zn. II. ÚS 2766/14, jenž se sice týkal civilněprávní věci, avšak uvedené závěry lze plně vztáhnout i na oblast trestněprávní, jak ostatně Ústavní soud stvrdil v nálezu sp. zn. I. ÚS 794/16).

21. Ústavní soud současně akceptuje, že uvedený ústavní princip se neuplatňuje absolutně. Není za všech okolností nutné trvat na projednání věci jediným zákonným soudcem, pokud by to znamenalo (pravděpodobné) porušení jiných významných principů spravedlivého procesu (zejména nestrannosti a nezávislosti soudce) nebo pokud by to zpochybňovalo celkovou zákonnost řízení a objektivitu meritorního rozhodnutí. Z tohoto důvodu trestní řád zakotvuje právní instituty, které umožňují v předem vymezených případech a za předem stanovených podmínek učinit výjimku z pravidel o věcné a místní příslušnosti trestních soudů (§ 16 a násl. trestního řádu) nebo z pravidel o určení složení senátu (resp. samosoudce). Jedná se především o možnost odnětí a přikázání věci nadřízeným soudem podle § 25 trestního řádu a dále o postup odvolacího soudu podle § 262 trestního řádu (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 794/16 a sp. zn. II. ÚS 2317/11; či usnesení sp. zn. II. ÚS 3316/09 ze dne 4. 11. 2010 a sp. zn. III. ÚS 642/08 ze dne 22. 5. 2009; vše dostupné na http://nalus.usoud.cz). Využití těchto institutů ovšem vždy musí splňovat přísné podmínky proporcionality zásahu do práva na zákonného soudce.

22. Rozhodne-li se odvolací soud, že rozsudek soudu prvního stupně zruší (§ 258 trestního řádu) a věc vrátí k novému projednání a rozhodnutí (§ 259 odst. 1 trestního řádu), může zároveň na základě ustanovení § 262 věty první trestního řádu nařídit, aby byla tato věc projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu, resp. jiným samosoudcem. Ústavní soud se již opakovaně vyjádřil, že rozhodnutí podle tohoto ustanovení je svou povahou odnětím a přikázáním věci. Pro tento postup proto musí být splněny obdobně důležité důvody jako pro postup podle § 25 trestního řádu. Základním kritériem pro posouzení jejich existence je zejména to, zda u dosavadního senátu (resp. samosoudce) lze zajistit dodržení základních zásad trestního řízení, jak jsou uvedeny v ustanovení § 2 trestního řádu, a vyloučit jakékoliv pochybnosti o nestrannosti soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Zmíněné důležité důvody musí být zřetelné, zřejmé a nepochybné. Jejich existenci je navíc třeba jednoznačně prokázat [viz nálezy sp. zn. I. ÚS 794/16, sp. zn. II. ÚS 3564/12; srov. také nález sp. zn. III. ÚS 90/95 ze dne 7. 12. 1995 (N 82/4 SbNU 271) nebo nález sp. zn. I. ÚS 1922/09 ze dne 7. 9. 2009 (N 196/54 SbNU 411)].

23. Obdobně se k podmínkám uplatnění postupu podle ustanovení § 262 trestního řádu vyjádřil i Nejvyšší soud. Ten v usnesení sp. zn. 3 Tz 282/2001 ze dne 27. 2. 2002 uvedl, že právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny je bez jakýchkoli pochybností jedním ze základních atributů ústavního pořádku České republiky a důležitým prvkem právní jistoty. Ustanovení § 262 trestního řádu proto podle Nejvyššího soudu představuje určitý zákonem povolený průlom do právní jistoty jednotlivce a z toho důvodu je toto ustanovení "možné aplikovat pouze ve výjimečných případech, kdy v zájmu spravedlivého procesu (čl. 40 LPS) nelze na principu zákonného soudce trvat. Ačkoliv zákon v ustanovení § 262 tr. ř. výslovně nevyjadřuje, aby odvolací soud nařídil nové projednání a rozhodnutí věci v jiném složení senátu z ,důležitých důvodů', jak je tomu v případech přikázání věci jinému soudu (§ 262 věta druhá tr. ř.), je s ohledem na ustanovení čl. 38 odst. 1 LPS zřejmé, že i zde půjde o mimořádné (výjimečné) okolnosti, jež musí být odvolacím soudem vždy spolehlivě zjištěny (...)" [usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tz 282/2001 ze dne 27. 2. 2002; srov. také nález sp. zn. III. ÚS 90/95 a usnesení sp. zn. I. ÚS 112/98 ze dne 14. 7. 1998 (U 45/11 SbNU 335)].

24. Ve výše citovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 3564/12 Ústavní soud obsáhle a velmi podrobně vyložil podmínky odnětí a přikázání věci jinému senátu (resp. samosoudci) podle § 262 trestního řádu. Postup odvolacího soudu podle tohoto ustanovení lze podle Ústavního soudu považovat za ústavně konformní pouze tehdy, pokud ho odůvodňuje vysoká pravděpodobnost hrozby, že soudce soudu prvního stupně, který by po vrácení věci znovu rozhodoval, nezvládne ukončit řízení způsobem, který by mohl odvolací soud aprobovat. S ohledem na okolnosti se může jednat např. o opakované nerespektování závazných pokynů odvolacího soudu. Ústavní soud dále rozvedl své úvahy ohledně podmínek aplikace předmětného ustanovení: "Je nezbytné, aby v takovémto případě zrušující rozhodnutí odvolacího soudu vždy obsahovalo konkrétní výhrady k rozhodnutím soudu prvního stupně (...). Zároveň platí, že uvedené ustanovení nevytváří odvolacímu soudu širší prostor k prosazení jeho názoru na postup a závěry soudu prvního stupně, než jaký mu vymezuje trestní řád, ať už jde o oprávnění ve věci sám meritorně rozhodnout, nebo pouze zrušit rozsudek soudu prvního stupně a vrátit věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Odvolací soud proto např. může zavázat soud prvního stupně, aby se vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, odstranil nejasnosti nebo neúplnosti svých skutkových zjištění, případně aby některé důkazy zopakoval nebo provedl další důkazy (...), dostojí-li však rozhodnutí soudu prvního stupně těmto požadavkům, nemůže ho odvolací soud zrušit pouze z důvodu, aby prosadil své hodnocení takto provedených důkazů a z něho plynoucí závěry ohledně skutkových zjištění" [srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 794/16; sp. zn. I. ÚS 1922/09; sp. zn. I. ÚS 109/11 ze dne 14. 4. 2011 (N 72/61 SbNU 105); sp. zn. II. ÚS 3564/12; či usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 652/2015 ze dne 24. 6. 2015].

25. K tomu je třeba dodat, že pokud má odvolací soud jiný pohled na skutková zjištění než soud prvního stupně, není oprávněn sám vytvářet závěry o skutkovém stavu věci, a nahrazovat tak hlavní líčení. Jestliže považuje rozsah dokazování za úplný, ale provedené důkazy sám hodnotí jinak než soud prvního stupně, nemůže rozhodnout o zrušení rozsudku soudu prvního stupně novým rozsudkem bez toho, že by nezbytné důkazy předtím zopakoval bezprostředně před odvolacím soudem. Přitom však musí zvážit, zda by to neodporovalo povaze odvolacího řízení a nepřekračovalo by to meze pravomocí odvolacího soudu (srov. výše citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 652/2015; viz také nálezy sp. zn. II. ÚS 3564/12; sp. zn. I. ÚS 1922/09; a sp. zn. I. ÚS 109/11). Jak uvádí trestněprávní doktrína: "[p]rovádění důkazů před odvolacím soudem bude pravidlem v případě zjištění vad napadeného rozsudku týkajících se skutkových zjištění. Odvolací soud zásadně doplní řízení důkazy potřebnými k tomu, aby mohl rozhodnout o podaném odvolání. Zákon zde vylučuje provádění důkazů jen tehdy, kdyby šlo o rozsáhlé a obtížně proveditelné doplnění dokazování, které by znamenalo nahrazovat činnost soudu prvního stupně (...). Dokazování v odvolacím řízení je třeba chápat jako prostředek sloužící k tomu, aby byly výsledky původního dokazování, na nichž spočívá přezkoumávaný rozsudek, buď potvrzeny jako správné, anebo aby správnost původního dokazování a jeho hodnocení byla zpochybněna a umožnila nápravu vad napadeného rozsudku. Meze doplnění dokazování před odvolacím soudem jsou limitovány potřebou spolehlivě rozhodnout o odvolání a odvíjejí se od obsahu a rozsahu přezkumné činnosti odvolacího soudu" (Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3119-3120).

26. V nálezu sp. zn. II. ÚS 3780/13 ze dne 11. 11. 2014 (N 206/75 SbNU 313) měl Ústavní soud znovu příležitost vyslovit se k ústavním limitům postupu podle ustanovení § 262 trestního řádu. Nad rámec výše uvedeného zdůraznil, že odvolací soud má povinnost náležitě odůvodnit svůj postup podle § 262 trestního řádu. V obecné rovině se k povinnosti soudů náležitě odůvodnit svá rozhodnutí Ústavní soud vyjádřil, že "z hlediska stanoveného postupu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) je požadavek řádného a vyčerpávajícího zdůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné moci (...) jednou ze základních podmínek ústavně souladného rozhodnutí" [nález sp. zn. III. ÚS 103/99 ze dne 3. 2. 2000 (N 17/17 SbNU 121)]. Požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí je tedy jedním ze základních atributů spravedlivého procesu. Dodržování povinnosti odůvodnit rozhodnutí má zaručit transparentnost a kontrolovatelnost rozhodování soudů a vyloučit libovůli. Chybějící nebo pouze povšechné a zcela obecné odůvodnění je proto s to založit nejen nepřezkoumatelnost rozhodnutí, ale taktéž i jeho protiústavnost [srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 1235/11 ze dne 28. 6. 2011 (N 126/61 SbNU 831); sp. zn. I. ÚS 113/02 ze dne 4. 9. 2002 (N 109/27 SbNU 213); sp. zn. III. ÚS 103/99; a sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].

27. Pro srovnání lze uvést, že k podobným závěrům dospěl ve své judikatuře i Evropský soud pro lidská práva (dále také jen "ESLP"). Při interpretaci ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod dospěl k závěru, že "čl. 6 odst. 1 Úmluvy zavazuje soudy uvést důvody pro svá rozhodnutí, i když toto ustanovení nelze interpretovat tak, že vyžaduje detailní odpověď na každý argument vznesený stranami" (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Ruiz Torija proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18390/91, § 29; srov. také rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Van De Hurk proti Nizozemsku ze dne 19. 4. 1994, č. 16034/90, bod 61). Je však důležité připomenout, že dle Evropského soudu pro lidská práva "z rozhodnutí musí jednoznačně vyplývat, že hlavní otázky posuzovaného případu byly náležitě posouzeny" (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Boldea proti Rumunsku ze dne 15. 2. 2007, č. 19997/02, bod 30). Z rozsudku velkého senátu ESLP ve věci Taxquet proti Belgii plyne také to, že "náležité odůvodnění rozhodnutí má za účel také ukázat stranám, že byly vyslyšeny, a tím přispět k lepší akceptaci konečného rozhodnutí z jejich strany. Kromě toho [tento požadavek] zavazuje soudce k tomu, aby založili svá rozhodnutí na objektivních argumentech a chránili práva obžalovaného" (rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věci Taxquet proti Belgii ze dne 16. 11. 2010, č. 926/05, bod 91).

28. Vztáhnuto na postup podle § 262 trestního řádu, o projev libovůle v rozhodování soudů a potažmo o porušení ústavně chráněných práv stěžovatele by mohlo jít zejména tehdy, jestliže by odvolací soud svůj závěr o nutnosti postupu podle § 262 věty první trestního řádu náležitě neodůvodnil nebo pokud by takový závěr spočíval na důvodech evidentně nepřípadných (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 3780/13, bod 17; či usnesení sp. zn. IV. ÚS 200/15; sp. zn. I. ÚS 1698/13 ze dne 25. 3. 2014; sp. zn. I. ÚS 2991/09 ze dne 14. 1. 2010; a sp. zn. III. ÚS 963/08 ze dne 15. 5. 2008; vše dostupné na http://nalus.usoud.cz).

V. b) Aplikace obecných principů na projednávaný případ

29. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Zároveň Ústavní soud předesílá, že v tomto řízení se ještě nemůže nijak vyjadřovat ke správnosti rozhodnutí obecných soudů ohledně merita celé trestní věci a viny stěžovatele. Pokud by tak učinil, předčasně by se vyjadřoval k otázkám, které poté mohou být samostatně přezkoumatelné případně i v rámci řízení o ústavní stížnosti, až celé trestní řízení pravomocně skončí (srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

30. Ústavní soud posuzoval ústavní stížnost zejména z toho hlediska, zda městský soud postupem podle § 262 trestního řádu v dané věci neporušil základní právo stěžovatele na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny. Přistoupil k přezkumu namítaného zásahu do uvedeného stěžovatelova práva na základě testu proporcionality. Omezení práva na zákonného soudce totiž musí být v konkrétním případě vhodné (schopné dosáhnout sledovaného legitimního cíle); je-li vhodné, musí být potřebné (nesmí existovat jiné než přezkoumávané opatření, které naplňuje sledovaný cíl v podobné míře, a je vůči dotčenému ústavně zaručenému právu šetrnější); a je-li vhodné a potřebné, pak musí být přiměřené v užším smyslu (hodnota, kterou opatření chrání, musí převážit nad ochranou ústavně zaručeného práva). V projednávané věci by tedy hodnoty dodržení základních zásad trestního řízení a prevence bezúčelného protahování trestního řízení musely převážit nad hodnotou ochrany stěžovatelova práva na zákonného soudce. Nebude-li napadený zásah do tohoto práva splňovat tyto podmínky, bude protiústavní.

31. První kritérium testu proporcionality zásah městského soudu do stěžovatelova práva na zákonného soudce splnil. V pořadí druhá "změna" samosoudce měla potenciál zajistit, že budou z pohledu městského soudu dodrženy dosud porušované základní zásady trestního řízení. Pokud by poté obvodní soud uspokojil městský soud, že splnil jeho pokyny pro nové rozhodnutí ve věci, mohlo celé trestní řízení směřovat ke svému konci v podobě pravomocného rozhodnutí. Ústavní soud ale nyní musí posoudit, zda byl tento zásah s ohledem na sledované legitimní cíle také potřebný.

32. Městský soud obecně v napadeném usnesení zkritizoval obvodní soud, že se neumí s věcí vypořádat, pomíjí jednotlivé důkazy v neprospěch stěžovatele a nevhodně je bagatelizuje. Měl se také zabývat tím, zda v jednání stěžovatele nelze spatřovat přestupek. V důsledku uvedených pochybení pak podle městského soudu rozhodl špatně i o nároku poškozené na náhradu škody. Obvodnímu soudu pak obecně ? bez bližších konkrétností - nařídil, že tentokrát již musí všechny důkazy řádně hodnotit podle § 2 odst. 6 trestního řádu, jak ve prospěch, tak v neprospěch stěžovatele. Zdůraznil pak jeho povinnost své rozhodnutí řádně odůvodnit, aby netrpělo vnitřními rozpory. To vše však měl splnit nový - již třetí - soudce obvodního soudu.

33. Závěry zprošťujících rozsudků obvodního soudu a kasačních usnesení městského soudu se rozcházejí zejména v hodnocení věrohodnosti svědků, hodnocení znaleckých posudků, hodnocení trestnosti natáčení domu poškozené a korespondence stěžovatele s poškozenou a jejími rodiči. Jak již bylo výše zmíněno (viz bod 4), obvodní soud vyhodnotil ve věci provedené výslechy svědků a došel k závěru o nevěrohodnosti svědků. Tento svůj závěr odůvodnil tím, že argumentační linii každého výslechu ovlivňoval vztah vyslýchaného k jedné ze stran celého sporu. Jediné přímé důkazy o skutcích označených v obžalobě mohl obvodní soud získat jen výslechem samotného stěžovatele a poškozené. Jejich verze popisu předmětných událostí však byly zcela protichůdné. V korespondenci stěžovatele s jeho bývalou manželkou a jejími rodiči i v natáčení jejího domu kamerou pak obvodní soud neshledal nic trestného. Městský soud však s tímto hodnocením nesouhlasil (viz bod 5). Podle jeho názoru obvodní soud konkrétně neprokázal nevěrohodnost poškozené. Se všemi provedenými důkazy se navíc nevyrovnal a nehodnotil je v souladu s trestním řádem. Obvodní soud poté nesplnil předchozí pokyn městského soudu z jeho pátého zrušovacího rozhodnutí ve věci, protože se nevypořádal s rozpornými závěry znaleckých posudků z oblasti psychiatrie. Znalce řádně nekonfrontoval, aby tyto rozpory odstranil. Podle městského soudu se s nimi "ani v nejmenším řádně nevyrovnal". Obvodní soud ve svém zprošťujícím rozsudku odůvodnil, proč takto postupoval (viz bod 4). Zdůraznil, že jeden ze znalců zpracoval svůj posudek pouze na základě zprostředkovaných údajů, aniž by posuzovanou osobu (bývalou manželku stěžovatele) osobně vyšetřil. Ve srovnání s ostatními posudky proto tento posudek neměl stejnou důkazní sílu. Z toho důvodu také samosoudce obvodního soudu nepovažoval za nutné posudky podrobit dalšímu, již reviznímu znaleckému přezkumu.

34. Ústavní soud na tomto místě podotýká, že podle jeho názoru obvodní soud napravil většinu vad, které mu městský soud vytýkal ve svém pátém kasačním usnesení v této trestní věci. Je pravda, že nesplnil pokyn městského soudu, aby konfrontoval všechny ve věci zainteresované znalce. Tento svůj postup však odůvodnil s odkazem na pochyby, které o jednom z rozporných posudků měl.

35. Z hlediska potřebnosti postupu podle § 262 trestního řádu jsou nicméně relevantní výhrady městského soudu týkající se nesprávného hodnocení důkazů a nedostatečnosti odůvodnění rozsudku obvodního soudu. Jak však uvádí výše citovaná judikatura, tyto výhrady lze považovat za dostatečné k postupu podle uvedeného ustanovení pouze tehdy, budou-li dostatečně konkrétní a bude-li z nich vyplývat, že soud prvního stupně nedostál požadavku hodnotit důkazy logicky správně a v souladu s jejich obsahem, jednotlivě a ve vzájemných souvislostech (§ 2 odst. 6 trestního řádu). Za podobné výhrady ovšem nelze skrývat snahu odvolacího soudu rozšířit svůj zákonem vymezený prostor k prosazení svého názoru na postup a závěry soudu prvního stupně, ať už jde o oprávnění ve věci sám meritorně rozhodnout, nebo pouze zrušit rozsudek soudu prvního stupně a vrátit věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí (viz body 23 a 24). Podle Ústavního soudu "je v rozporu s právem na spravedlivý proces, pokud odvolací (...) soud nad rámec svého zákonného oprávnění, jakož i procesních pravidel pro dokazování spekulativně mění skutková zjištění nalézacího soudu, aniž by provedl všechny relevantní důkazy, z nichž tato skutková zjištění vyplývají. Změny skutkových závěrů není možno provádět ani implicitně v rámci vyvozování nových právních závěrů" [nález sp. zn. I. ÚS 3235/15 ze dne 26. 4. 2016 (N 80/81 SbNU 349), bod 53].

36. Městský soud se pokusil ukončit výše popsané rozpory, které přetrvávaly mezi ním a obvodním soudem, obecnou instrukcí ohledně hodnocení důkazů. Neomezil se však pouze na uložení závazku, aby se obvodní soud vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, odstranil nejasnosti nebo neúplnosti, případně aby zopakoval některé důkazy nebo provedl další důkazy [§ 2 odst. 6 a § 258 odst. 1 písm. b) a c) trestního řádu]. Městský soud se v ústavní stížností napadeném usnesení naopak zabýval hodnocením některých provedených důkazů. Zejména se ztotožnil s odvolacími námitkami státní zástupkyně týkajícími se věrohodnosti vyslechnutých svědků, nesouladu znaleckých posudků a bagatelizace předmětných skutků (viz body 5 a 6). Ústavní soud nepřehlédl, že městský soud hodnotil tyto důkazy a následně z nich vyvozoval závěry o skutkových zjištěních. Ve vztahu k poškozené například bez bližší konkretizace uvedl, že četné důkazy její tvrzení podporují a její osobnost byla shledána obecně věrohodnou. Odmítl pak pohled obvodního soudu na některé důkazy v neprospěch stěžovatele jako nevhodnou bagatelizaci (patrně měl na mysli natáčení domu poškozené na kameru, zaslání dopisu jejím rodičům a obžalobou tvrzené zasílání SMS). Žádný z předmětných důkazů však bezprostředně nezopakoval a neprovedl v rámci odvolacího řízení (srov. body 5 a 6).

37. Hodnocení provedených důkazů, k němuž dospěl samosoudce obvodního soudu ve svém v pořadí druhém zprošťujícím rozsudku, následně městský soud označil za "naprostou profesionální neschopnost (...) se s danou problematikou řádně vypořádat", přičemž vytýkané vady byly podle městského soudu "zásadního rázu". Samosoudce v očích městského soudu "vůbec nebyl schopen se se složitostí trestní věci vypořádat". I to byly důvody městského soudu pro přikázání věci k projednání a rozhodnutí jinému samosoudci. Ústavní soud musí na tomto místě ovšem konstatovat, že postup městského soudu v této věci vzbuzuje podezření, že se snažil v rozporu s výše nastíněnými ústavními principy prosadit své vlastní hodnocení provedených důkazů a z něho plynoucí závěry ohledně skutkových zjištění (srov. nálezy sp. zn. II. ÚS 3564/12; sp. zn. I. ÚS 109/11; a sp. zn. I. ÚS 1922/09). Postup podle § 262 trestního řádu, který vedl k omezení stěžovatelova práva na zákonného soudce, totiž podle Ústavního soudu nebyl potřebný. K tomuto závěru dospěl Ústavní soud především z následujících důvodů.

38. Z (dosud) posledního kasačního usnesení v této věci plyne, že městský soud hodnotil důkazy, které nikdy za celou dobu řízení neprovedl. Spekulativně poté naznačoval svůj pohled na skutková zjištění obvodního soudu. Obvodní soud přitom podle Ústavního soudu v dostatečné míře zareagoval na předchozí výtky městského soudu a přiléhavě odůvodnil, proč zcela neuposlechl jeho pokyn ke konfrontaci znalců. Nerespektování tohoto pokynu bylo jedním z důvodů, proč městský soud obvodní soud poměrně nevybíravě zkritizoval. Podle Ústavního soudu se však samosoudce ničeho tak závažného nedopustil, pokud předložil důvody svého postupu.

39. Jestliže se městský soud s tímto odůvodněním obvodního soudu neztotožnil a na konfrontaci znalců trval, nebylo by pro něj nijak zatěžující, aby ji sám provedl. To se týká i zbylých tvrzených vad. Podle Ústavního soudu by v tomto konkrétním případě neodporovalo povaze odvolacího řízení a nepřekračovalo by to pravomoci městského soudu, pokud by za dané procesní situace provedl předmětné důkazy sám, zhodnotil je a se závazným právním názorem věc vrátil obvodnímu soudu. Jak bylo popsáno výše (bod 25), provádění důkazů před odvolacím soudem bude pravidlem v případě vad ve skutkových zjištěních. Dokazování před odvolacím soudem pak představuje prostředek pro potvrzení či zpochybnění a nápravu těchto vad. Městský soud měl podle Ústavního soudu vzít v potaz, že ve věci již po šesté posuzoval prvostupňové rozhodnutí. Rozhodoval v únoru 2016, přičemž obžaloba byla podána již v dubnu 2012. Pokud se městský soud chtěl držet svého zjevného pohledu na tuto věc, bylo by v daném procesním rámci konstruktivnější provést konkrétní důkazy v odvolacím řízení. O rozsáhlé a obtížně proveditelné doplnění dokazování by podle Ústavního soudu nešlo.

40. Městský soud tedy měl za těchto okolností k dispozici prostředky, kterými by dosáhl legitimních cílů dodržení základních zásad trestního řízení a prevence bezúčelného protahování trestního řízení, aniž by musel nařizovat projednání stěžovatelovy trestní věci již třetím zákonným soudcem (srov. výše citovaný nález sp. zn. I. ÚS 3235/15). Ústavní soud proto konstatuje, že zásah městského soudu do ústavně zaručeného práva stěžovatele na zákonného soudce nebyl nezbytný. Městský soud měl vzhledem ke vzniklé procesní situaci, ve které již šestkrát zrušil prvostupňová rozhodnutí ve věci a nařídil její projednání již třetím samosoudcem, jiné možnosti, jak sledovat zmíněné legitimní cíle a přitom respektovat čl. 38 odst. 1 Listiny. Tvrzená pochybení samosoudce obvodního soudu podle Ústavního soudu neodůvodňovala absolutní nezbytnost jeho "odstranění" z rozhodování v této trestní věci. Městský soud obecně v jejím průběhu viditelně nedocenil ústavní důležitost práva na zákonného soudce, ačkoliv sám zdůrazňoval požadavek výjimečnosti odnětí věci a jejího přikázání jinému soudci. Vzhledem k nesplnění kritéria potřebnosti v rámci testu proporcionality tak Ústavní soud došel k závěru, že městský soud postupoval protiústavně, pokud v projednávané věci nařídil, aby trestní věc projednal jiný senát (samosoudce).

41. Tím, že provedené důkazy hodnotil, aniž by sám provedl jakékoli dokazování, které by umožnilo odlišné hodnocení provedených důkazů oproti pohledu obvodního soudu, navíc městský soud porušil stěžovatelovo právo na spravedlivý proces. Jak bylo výše uvedeno (bod 25) a jak stěžovatel sám namítal, pokud má odvolací soud jiný pohled na skutková zjištění než soud prvního stupně, nemůže si bez provedení dokazování sám vytvářet závěry o skutkovém stavu věci a nahrazovat tak hlavní líčení. Pokud si je na základě odlišného hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně vytvoří, aniž by dané důkazy sám zopakoval, poruší tím právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy [viz nálezy sp. zn. I. ÚS 3456/15 ze dne 9. 8. 2016 (N 148/82 SbNU 357), sp. zn. II. ÚS 1180/14 ze dne 17. 2. 2015 (N 35/76 SbNU 485), sp. zn. I. ÚS 3725/10 ze dne 3. 8. 2011 (N 139/62 SbNU 175), sp. zn. IV. ÚS 275/98ze dne 29. 5. 2000 (N 79/18 SbNU 183) aj.]. To městský soud v této věci podle Ústavního soudu učinil, přestože sám uváděl, že to nebylo jeho cílem.

42. Za problematickou z ústavněprávního hlediska považuje Ústavní soud také skutečnost, že městský soud předmětné rozhodnutí neodůvodnil dostatečně přezkoumatelným způsobem. Městský soud prakticky ve všech zrušovacích usneseních v této věci obecně napadá obvodní soud pro nedostatky odůvodnění, nevypořádávání se s jednotlivými důkazy, vnitřní rozpornost a nesrozumitelnost. Sám však podle Ústavního soudu není dostatečně konkrétní, aby k těmto tvrzením ve všech případech přidal i konkrétní podklad pro tak silné závěry. Sám svým způsobem činí, co obvodnímu soudu vytýká. Pro obvodní soud tak nemohlo být zcela předvídatelné, jak má konkrétně splnit výhrady městského soudu, protože kasační usnesení nesplňovala požadavek potřebné konkrétnosti. Ústavní soud má za to, že ústavní stížností napadené usnesení městského soudu se ani v tomto ohledu nepohybovalo v rámci naznačených ústavněprávních limitů (srov. výše citované nálezy sp. zn. I. ÚS 794/16; sp. zn. II. ÚS 3564/12 a sp. zn. I. ÚS 1922/09 aj.).

43. Kvůli porušení práva na spravedlivý proces pro přehodnocování skutkových závěrů bez provedení dokazování a nedostatkům odůvodnění usnesení městského soudu je podle Ústavního soudu namístě zrušit celé toto usnesení. Věc se tak vrací do odvolacího řízení. V něm již městský soud musí ctít princip zákonného soudce a využít jiných procesních prostředků, které má k dispozici, aby poskytl ochranu zájmu na dodržení základních zásad trestního řízení a zabránění bezúčelného protahování trestního řízení. Nabízí se vlastní provedení sporných důkazů, jejich vyhodnocení a zavázání soudu prvního stupně vlastním právním názorem na skutkové okolnosti věci. Tento právní názor však městský soud musí odůvodnit přezkoumatelným a dostatečně konkrétním způsobem, aby ho obvodní soud mohl v případě opětovného zrušení jeho rozsudku náležitě zohlednit a řídit se jím.

VI. Závěr

44. Ústavnísoud závěrem shrnuje nosné důvody svého rozhodnutí v posuzované věci. Odvolací soud není oprávněn zrušit rozsudek nalézacího soudu pouze proto, aby prosadil své vlastní hodnocení důkazů, které však sám neprovedl. Právě jejich provedení a hodnocení se v projednávané věci nabízelo jako alternativa k odnětí věci samosoudci obvodního soudu a přikázání věci jinému jeho samosoudci. Byl by tím adekvátně naplněn legitimní cíl dodržení zásad trestního řízení a prevence dalších průtahů za současné vyšší míry respektu k ústavně zaručenému právu stěžovatele na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny. Napadený zásah proto nesplnil kritérium potřebnosti v rámci testu proporcionality. Městský soud také porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces, protože se neubránil přehodnocování některých skutkových zjištění obvodního soudu, aniž by provedl jakékoliv dokazování. Jeho usnesení navíc podle Ústavního soudu nebylo odůvodněno s potřebnou konkrétností a předvídatelností pro další postup obvodního soudu.

45. Na základě výše uvedeného Ústavnísoud podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl ústavní stížnosti, neboť usnesení městského soudu vedlo k porušení základních práv stěžovatele na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny a na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy. Proto Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené usnesení městského soudu zrušil.

46. Protože trestní řízení proti stěžovateli nebylo skončeno, stěžovatel i poškozená musí mít ještě možnost uplatňovat v jeho rámci své argumenty, pokud jde o vady v hodnocení důkazů či o skutkovou rovinu věci, a chránit si svá procesní práva.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru