Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1835/18 #1Usnesení ÚS ze dne 27.11.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajDavid Ludvík
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důk... více
Věcný rejstříkDokazování
odůvodnění
výživné/pro dítě
EcliECLI:CZ:US:2018:2.US.1835.18.1
Datum podání28.05.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 916

99/1963 Sb., § 132, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1835/18 ze dne 27. 11. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele K. B., zastoupeného Mgr. et Mgr. Alenou Vlachovou, advokátkou, AK se sídlem Husova 242/9, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2018 č. j. 15 Co 533/2017-315, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Městského soudu v Praze ve výroku II., jímž mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Stěžovatel je otcem dvou nezletilých dětí; napadeným rozhodnutím městský soud rozhodl jako odvolací soud v řízení o úpravě poměrů nezletilých a o úpravě styku s nezletilými. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9, soudu prvního stupně, č. j. 64 Nc 2590/2015-250 ze dne 30. 8. 2017 byly nezletilé děti svěřeny do střídavé péče rodičů (výrok I.) a oběma rodičům byla uložena povinnost hradit výživné ve výši celkem 9 000 Kč měsíčně na výživu obou nezletilých k rukám druhého rodiče (výrok II. o povinnosti matky, výrok III. o povinnosti stěžovatele). K odvolání matky Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 15 Co 533/2017-315 ze dne 22. 2. 2018 potvrdil rozsudek obvodního soudu vyjma výroků o výživném; výrokem II., napadeným ústavní stížností, pak změnil rozsudek obvodního soudu tak, že snížil výživné hrazené matkou na celkem 8 000 Kč a zvýšil výživné hrazené stěžovatelem na celkem 15 000 Kč. Městský soud neuvěřil tvrzení stěžovatele o jeho udávaném celkovém čistém měsíčním příjmu, s ohledem na obrat společnosti, jejímž je stěžovatel jediným společníkem a jednatelem, a vyzval jej k věrohodnému prokázání výše jeho příjmů. Stěžovatel pak setrval na svém původním tvrzení o výši příjmů a obsáhle popsal výdaje společnosti. Odvolací soud proto vyšel z § 916 občanského zákoníku a stanovil novou výši výživného na obě nezletilé děti, vzhledem k jejich věku a potřebám a výdělkovým poměrům stěžovatele, s dovětkem, že takové výživné odpovídá rovněž zavedené praxi rodičů do rozhodnutí soudu prvního stupně.

3. Stěžovatel nesouhlasí s rozhodnutím městského soudu ohledně výživného na nezletilé děti a považuje jej za rozporné se svým právem na spravedlivý proces. Namítá několikero pochybení městského soudu: zaprvé, že se městský soud, jako odvolací soud odchýlil od skutkových zjištění soudu prvního stupně, aniž zopakoval či provedl jakékoli další důkazy; zadruhé, že aplikoval § 916 občanského zákoníku, aniž byly splněny předpoklady pro jeho aplikaci, neboť stěžovatel s městským soudem spolupracoval, na jeho výzvu předložil řadu tvrzení a důkazů k prokázání svých příjmových a majetkových podkladů, avšak městský soud tyto podklady ignoroval; zatřetí, že skutková zjištění městského soudu jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy i obsahem spisu, a to jak co do původní úhrady stěžovatele na společný účet pro domácnost, tak co informací o jeho příjmech; a začtvrté, že napadený rozsudek (ve výroku II.) je nepřezkoumatelný a vnitřně rozporný, a to s ohledem na strohost odůvodnění, v němž městský soud vůbec nevysvětlil stanovenou výši výživného pro nezletilé děti, navíc ani nepřihlížel k celkové hodnotě majetku stěžovatele a jeho životní úrovni, nezabýval se jím předloženými tvrzeními a důvody, a to aniž by tento postup v napadeném rozhodnutí odůvodnil. S ústavní stížností stěžovatel spojil návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí městského soudu.

4. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí i spisu Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 6 P 201/2018, který si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

6. Ústavní soud zdůrazňuje, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

7. V projednávaném případě však Ústavní soud neshledal žádné pochybení ústavní relevance v napadeném rozhodnutí a jemu předcházejícím postupu městského soudu. Podstatou podané ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s tím, že se městský soud odchýlil od rozhodnutí obvodního soudu ohledně výše výživného a že zvýšil výživné hrazené stěžovatelem; stěžovatel napadá nezákonnost postupu a posouzení městského soudu. Ústavní soud ovšem není další "odvolací" či třetí instancí v soustavě obecných soudů, jeho úkolem není ochrana samotné zákonnosti, nýbrž ústavnosti. Stěžovatelovy námitky se týkají především procesu dokazování a hodnocení důkazů městským soudem a aplikace podústavního práva. K tomu Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, v souladu s níž obecné soudy samy rozhodují, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní, které z navržených důkazů provedou, které nikoli, zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti mají za zjištěné, které dokazovat netřeba atd. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší ani přehodnocování dokazování prováděného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval. Ústavní soud do organizace dokazování zasahuje jen za mimořádných podmínek, o jejichž naplnění ovšem stěžovatelovy námitky nesvědčí. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu, pokud soudy vyvozená skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, respektive pokud z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi úvahami při hodnocení důkazů a skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry na straně druhé [srov. například nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255), usnesení sp. zn. III. ÚS 144/06 ze dne 31. 10. 2006, usnesení sp. zn. II. ÚS 3371/10 ze dne 10. 3. 2011 či usnesení sp. zn. I. ÚS 3175/11 ze dne 8. 3. 2012; všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz].

8. Ústavní soud též připomíná, že není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů; dle své dosavadní rozhodovací praxe Ústavní soud zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě obecné (nalézací) soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují výrazně s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytváří racionální úsudek, a vynáší tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 971/18 ze dne 11. 9. 2018).

9. V projednávaném případě městský soud napadeným rozhodnutím nevybočil z mezí ústavnosti; byť lze konstatovat, že jeho odůvodnění v relevantní části je obzvláště stručné. Nicméně jsou z něj patrné skutkové i právní závěry městského soudu, které nelze považovat za ústavně neakceptovatelné či nedostatečné. Městský soud rozhodl na základě doplněného dokazování, po provedení dvou jednání ve věci, při nichž byl stěžovatel upozorněn na dosavadní nedostatečné, respektive nevěrohodné prokázání výše svých příjmů a majetkových poměrů a byl vyzván k doplnění tvrzení a důkazů v tomto směru. Stěžovateli pak byla dána široká možnost se k věci vyjádřit, včetně reagování na připomínky a tvrzení matky k jeho příjmům a majetkovým poměrům; ve spise obvodního soudu jsou rovněž založeny rozsáhlé listinné přílohy předložené stěžovatelem. Obsah těchto tvrzení a listin je rovněž, byť stručně, promítnut do odůvodnění napadeného rozhodnutí. Nelze tedy souhlasit s výtkou stěžovatele, že se městský soud odchýlil od skutkových zjištění obvodního soudu, aniž provedl jakékoli dokazování, ani s námitkou, že se městský soud nezabýval tvrzeními a podklady stěžovatele a nezajímal se o jeho majetkové poměry či životní úroveň. Ústavní relevance nedosahuje ani stížnostní námitka týkající se výkladu a aplikace § 916 občanského zákoníku. Výklad a aplikace podústavního práva je zásadně věcí obecných soudů, nikoli Ústavního soudu. V daném případě přitom bylo odůvodněno, že stěžovateli se nepodařilo věrohodným způsobem prokázat své příjmy a majetkové poměry, k čemuž byl vyzván, byť lze uznat, že tato výzva soudu mohla být konkrétnější. Nicméně nelze rovněž přehlédnout, že stěžovateli bylo stanoveno výživné nikoli v nějaké extrémní výši, nýbrž ve výši obdobné částce, kterou dříve přispíval na společnou domácnost. Tato dřívější úhrada se přitom sice nevztahovala jen na potřeby dětí, jako je tomu u výživného; ovšem je třeba připomenout, že výživné na nezletilé děti bylo stanoveno též matce nezletilých, která je nyní povinna jej platit celkem ve výši 8 000 Kč k rukám stěžovatele (výše výživného hrazeného matkou rovněž odpovídá částce, kterou dříve přispívala na společné záležitosti domácnosti). Poukaz stěžovatele na nedostatečné odůvodnění konkrétní výše výživného pro každé z dětí pak postrádá ústavní rozměr. Ústavní soud tedy neshledal ani přítomnost extrémního nesouladu mezi zjištěními městského soudu a provedenými důkazy i obsahem spisu, ani vnitřní rozpornost či nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí.

10. Lze shrnout, že napadené rozhodnutí městského soudu není rozporné s ústavněprávními požadavky a principy; obsahuje sice stručné, ale srozumitelné a ústavně akceptovatelné odůvodnění, z nějž jsou patrné zjištění i úvahy a právní posouzení městského soudu, které si vzájemně neodporují ani nejsou rozporné s obsahem spisu. Stěžovatel měl možnost se ve věci vyjádřit i reagovat na argumenty dalších účastníků řízení; městský soud jeho vyjádření a tvrzení reflektoval (byť stručně), ač je nepovažoval za dostatečné. Napadené rozhodnutí, ani postup městského soudu mu předcházející, nelze považovat za svévolné, očividně nespravedlivé ani jinak neústavní.

11. Vzhledem k výše uvedeným důvodům Ústavní soud uzavírá, že napadeným rozhodnutím městského soudu nebylo porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces. Podaná ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí s ohledem na svou akcesorickou povahu sdílí osud ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. listopadu 2018

Ludvík David, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru